náhled|Katarální horečka u skotu Katarální horečka ovcí (anglicky Blue tongue disease) je nekontagiózní virové onemocnění ovcí a dalších domácích a divoce žijících přežvýkavců. Onemocnění je způsobeno virem Bluetongue virus z čeledi Reoviridae a je přenášeno krevsajícím hmyzem, konkrétně tiplíky (Culicoides). Nákaza se projevuje horečkou, záněty a otoky hlavy, víček, uší a všech sliznic. Zejména na sliznici dutiny ústní se objevují krváceniny a vředy. Člověk není k tomuto onemocnění vnímavý.
Historie a rozšíření Katarální horečka ovcí byla poprvé popsána koncem 18. století v Jižní Africe po importu jemnovlnných plemen ovcí z Evropy. Onemocnění bylo nazýváno mj. „pseudo-slintavka a kulhavka“, „bolavá tlama“ apod. Anglický název „bluetongue“ je odvozen od cyanózy jazyka, ke které dochází u vážněji postižených ovcí. V roce 1924 se katarální horečka poprvé objevila mimo africký kontinent, a sice na Kypru, v roce 1944 byl výskyt potvrzen v Izraeli, v Severní Americe ve státě Kalifornie byl virus izolován v roce 1952, v roce 1959 se nemoc objevila v Pákistánu, v roce 1964 v Indii, v roce 1977 v Austrálii, v roce 1978 byl virus zjištěn v Brazílii. V roce 1979 byla poprvé diagnostikována v Číně.
Až do nedávné doby byla katarální horečka ovcí, i přes svoje celosvětové rozšíření, omezená výskytem přenašeče na zeměpisné šířky přibližně od 40° s.š. do 35° j.š. a v Evropě se vyskytovala jen sporadicky. V roce 1998 se začala tradiční hranice výskytu posouvat severněji a bluetongue se pravidelně objevovala ve Středozemí. V roce 2006 se nemoc zcela nečekaně objevila v Nizozemsku, Belgii, Německu, Francii a Lucembursku, záhy se rozšířila do Velké Británie, Dánska, Švýcarska, České republiky, Rakouska, Maďarska, Norska a Švédska. Epizoocie probíhající v těchto zemích byla nebývalého rozsahu a způsobila velké ztráty v populacích ovcí, ale také skotu, u kterého katarální horečka ovcí dosud probíhala většinou inaparentně.
Etiologie náhled|Virová částice BTV pod elektronovým mikroskopem – měřítko má 50 nm Původcem katarální horečky ovcí je bluetongue virus (BTV) – RNA virus z rodu Orbivirus, čeledi Reoviridae. Je to neobalený virus o velikosti cca 90 nm, jehož genom tvoří 10 segmentů dvojvláknité RNA. Virová partikule je tvořena sedmi strukturálními proteiny (VP1 – VP7) a v infikované buňce jsou syntetizovány čtyři nestrukturální proteiny (NS1 – NS3, NS3A). V roce 2008 bylo uznáváno celkem 24 sérotypů BTV, ale stejného roku se ve Švýcarsku objevil nový, bluetongue viru podobný virus, tzv. Toggenburg orbivirus, který představuje možný 25. sérotyp BTV. a v roce 2010 byl popsán 26. sérotyp v Kuvajtu. Bluetongue virus je blízce příbuzný viru epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých, viru moru koní či viru koňské encefalózy.
Vnímavé druhy náhled|vlevo|Jelenec běloocasý – samec K infekci jsou vnímaví všichni domácí i volně žijící přežvýkavci a velbloudovití. Klinické příznaky se nejčastěji vyvíjejí u jemnovlnných plemen ovcí a jelence běloocasého (Odocoileus virginianus). Kozy onemocní méně často. U skotu probíhala tato nákaza v minulosti obvykle asymptomaticky, ovšem epizoocie v zemích severní Evropy, způsobená sérotypem BTV-8, často vedla k rozvoji klinických projevů i u tohoto druhu. Skot je z epizootologického hlediska významný také dlouhotrvající virémií, která trvá 60, výjimečně až 100 dní. Byly zaznamenány i případy katarální horečky ovcí u masožravců. Ve většině případů se jednalo pouze o sérologickou pozitivitu (především u afrických šelem), avšak v případě dvou rysů v belgické zoologické zahradě, krmených zmetky a mrtvě narozenými telaty z blízkých farem, došlo k rozvoji klinických projevů a úhynu zvířat.
Přenos
Tiplíci náhled|Samička C. sonorensis krmící se krví na umělé membráně Přenos katarální horečky ovcí je v naprosté většině případů zprostředkován přenašeči – tiplíky rodu Culicoides. Tiplíci jsou velcí několik milimetrů a v přenosu bluetongue se uplatňuje přibližně 30 druhů. Samičky tiplíků se musí před nakladením vajíček nasát krve. Vývoj tiplíků trvá v průměru dva až šest týdnů, je přímý a probíhá přes stádia vajíčka, třech larválních instarů, kukly a dospělého tiplíka. Ti aktivně létají na vzdálenost 1–2 km, ovšem vzhledem ke své velikosti mohou být unášeni větrem až několik set kilometrů. Hlavním přenašečem katarální horečky ovcí ve Starém světě je teplomilný druh Culicoides imicola. V severní a střední Evropě se nevyskytuje. Zde je choroba pravděpodobně přenášena druhy patřícími do komplexů Obsoletus a Pulicaris. Tyto komplexy zahrnují morfologicky těžko odlišitelné tiplíky (přesněji samičky tiplíků) a jsou nazvané podle druhů C. obsoletus, respektive C. pulicaris. V Severní Americe je hlavním přenašečem druh C. sonorensis, v Jižní Americe pak C. insignis a C. pusillus, v Austrálii pak druhy C. brevitarsis, C. fulvus, C. wadai a C. actoni.
Další způsoby přenosu Kromě tiplíků byl BTV izolován i z jiných členovců, např. kloše ovčího (Melophagus ovinus) a některých druhů klíšťat, ovšem virus se v nich na rozdíl od tiplíků nereplikuje. Jedná se tedy pouze o mechanické přenašeče. BTV se v době virémie může vylučovat semenem infikovaných samců. Virus se může přenášet i transplacentární cestou, tento způsob přenosu byl zjištěn u ovcí, skotu a psů. Nedávno byl zjištěn ojedinělý přenos BTV mlezivem. Orální přenos byl zaznamenán u šelem.
Overwintering Virus katarální horečky ovcí je schopen přežít období bez výskytu dospělých tiplíků. Tato schopnost se nazývá „overwintering“ (přezimování). Dosud není jasné, jakým způsobem BTV nepříznivé období přežívá, avšak existuje několik teorií. Jednou z nich je přežití dospělých tiplíků v případě mírné zimy. Dospělí tiplíci sice žijí obvykle 10–20 dní, ovšem výjimečně až tři měsíce. Další teorií je přežití viru ve vývojových stádiích tiplíků. To je ovšem nepravděpodobné, neboť u tiplíků pravděpodobně nedochází k transovariálnímu přenosu BTV. Dosud nepotvrzenou teorií je možnost navázání BTV na γδ T-lymfocyty. Jinou možností je přežití viru díky transplacentárnímu přenosu, případně dlouhotrvající virémii u skotu.
Patogeneze Po bodnutí infikovaným tiplíkem je BTV dendritickými buňkami transportován do přilehlých mízních uzlin, kde se virus pomnoží. Poté se šíří do krve a nastává primární virémie. Krví je BTV zanesen do dalších mízních uzlin, sleziny a plic. Virus se množí v endoteliálních buňkách, makrofázích a lymfocytech. Zpočátku je v krvi navázán na všechny krevní elementy, později bývá nacházen jen na erytrocytech, v záhybech jejich membrány, kde je chráněn před účinkem neutralizačních protilátek. Buňky, ve kterých se BTV replikuje, zanikají nekrózou či apoptózou. Na rozvoji klinických příznaků se kromě poškození endotelu malých krevních cév cílových orgánů podílejí i obranné mechanismy infikovaného zvířete, jako je produkce prozánětlivých cytokinů, cyklooxygenázy 2, prostacyklinu, tromboxanu a dalších látek.
Klinické příznaky
Ovce náhled|Nemocná ovce U ovcí probíhá katarální horečka akutně, subakutně či chronicky. Klinické příznaky se nejčastěji rozvinou u jemnovlnných plemen ovcí. Po inkubační době dlouhé čtyři až osm dní se objevuje horečka, apatie, otok a překrvení sliznice dutiny ústní a nozder, postižená zvířata nadměrně sliní a objevuje se u nich výtok z nozder – zpočátku vodnatý, později hlenohnisavý, někdy i s příměsí krve. Výtok na nozdrách zasychá v krusty. Dále se rozvíjí otoky pysků, mezisaničí či uší, na sliznicích na hlavě se objevují tečkovité krváceniny, sliznice odumírá a odlupuje se, vznikají vředy. Cyanóza jazyka se objevuje vzácně. Ke konci horečnaté fáze onemocnění se rozvíjí otok a zčervenání v oblasti přechodu kůže a rohoviny pazhehtů (tzv. koronitida) laminitida a svalové nekrózy, torticolis, záněty kůže a zhoršení kvality vlny, v některých případech i průjem a zvracení s rizikem aspirační pneumonie. Březí ovce mohou zmetat nebo rodit malformovaná jehňata (objevuje se hydrocefalus, mozkové cysty, retinální dysplazie atd.). Při komplikacích způsobených sekundární bakteriální infekcí se může rozvinout edém plic a nemocné ovce mohou uhynout.
Kozy K rozvoji klinických projevů u koz příliš často nedochází, pokud ano, jsou podobné klinickým příznakům u ovcí, avšak bývají mírnější.
Skot náhled|Katarální horečka ovcí u jaka domácího U skotu katarální horečka ovcí dříve probíhala obvykle subklinicky, ovšem infekce sérotypem BTV-8 se často projevovala zjevným onemocněním. Nemocná zvířata mají horečku, jsou apatická, později se objevují eroze a nekrózy na sliznicích dutiny ústní a nosní, výtok z nosu, nadměrná salivace, zánět spojivek, laminitida, otoky a zčervenání kůže a sliznic. Na strucích mohou vznikat strupy. V důsledku infekce březích krav může dojít k odúmrti a resorpci embryí, abortům či porodům slabých telat nebo telat s vrozenou vodnatelností mozku.
Jelenec běloocasý U jelence běloocasého má katarální horečka ovcí obvykle závažný průběh s vysokou letalitou. V důsledku infekce se rozvíjí hemoragická diatéza – krváceniny v orgánech, otoky hlavy a krku, nadměrné slinění, krvavý výtok z nosu a krvavý průjem. Klinické příznaky jsou velmi podobné příznakům epizootického hemoragického onemocnění jelenovitých.
Patologicko-anatomický nález
Makroskopické změny Při pitvě nemocných zvířat se zjišťují podkožní otoky na hlavě, hyperemie, cyanóza, tečkovité i větší krváceniny na sliznici dutiny ústní, patognomické jsou krváceniny v tunica media plicní tepny. Dále se vyskytují nekrotické změny a eroze na pyscích, jazyku a dásních, hyperemie bachorových pilířů a sliznice čepce. Slezina, mízní uzliny a mandle mohou být zvětšené a překrvené, někdy s tečkovitými krváceninami. Krváceniny se nacházejí také na kořeni jazyka, na perikardu, v ledvinách, střevě a v podkoží. V kosterní svalovině a myokardu bývají světlé nekrotické oblasti. U některých zvířat se rozvíjí zánět horních cest dýchacích, edém plic, pleuritida, zánět osrdečníku a zánět střev.
Mikroskopické změny náhled|Ložisko nekrózy v myokardu Histologicky se zjišťuje hypertrofie kapilárního endotelu, perivaskulární edém, žilní kongesce, tkáňové infarkty vedoucí k hypoxii a následnému odlupování buněk. V kosterní svalovině a myokardu mohou být krváceniny, nekrózy a okrsky prostoupené mononukleárnímibílé krvinky s jednoduchým jádrem, lymfocyty a makrofágy, na rozdíl od polymorfonukleárů, což jsou granulocyty. bílými krvinkami.
Diagnostika Předběžná diagnóza vychází z epizootologické situace, klinických příznaků a patologicko-anatomického nálezu, vždy však musí být potvrzena laboratorním vyšetřením. K vyšetření se odebírají vzorky nesrážlivé krve (použití EDTA či heparinu) nebo krevního séra od živých zvířat, při pitvě zvířat se vyšetřuje slezina, mízní uzliny, plíce, játra, kostní dřeň, případně svalovina. Vzorky krevního séra by se měly zamrazit, pokud nejsou okamžitě vyšetřeny. Plnou krev se doporučuje uchovávat při 4 °C, orgány se do laboratoře transportují na ledu.
Izolace viru Nejvhodnějším médiem k izolaci viru jsou kuřecí embrya ve věku devět až dvanáct dní. Vyšetřovaný materiál se inokuluje intravenózně, což je obtížné a vyžaduje to značné zkušenosti. Virus katarální horečky ovcí je dále možné izolovat na buněčných kulturách (např. BHK-21, Vero, hmyzí linie KC připravené z tiplíka C. sonorensis nebo linie AA připravená z komára Aedes albopictus) – a to jak přímo, tak po pasáži viru na kuřecích embryích. Na savčích kulturách způsobuje BTV cytopatický efekt tři až pět dní po inokulaci. K izolaci viru je ve výjimečných případech možné použít i pokusné ovce, především pokud je virus ve vzorcích obsažen jen v malém množství.
Identifikace viru