Kočka divoká (Felis silvestris) je savec z čeledi kočkovitých. Šelmu vědecky popsal a zařadil německý přírodovědec Johann Schreber v roce 1777. Patří do podčeledi malé kočky a rodu Felis. Taxonomie rodu Felis a druhu Felis silvestris není dosud vyjasněná. Obvykle se udává, že kočka divoká se rozděluje na dalších 3 až 23 poddruhů (subspecií). Poddruhy kočka plavá a kočka stepní jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí.
Jedná se o jednu z nejrozšířenějších kočkovitých šelem vůbec. Žije na rozsáhlých územích Evropy, Afriky a Asie. Vyznačuje se šedo-hnědo-černou barvou srsti v rozličné barevné kombinaci. Váží většinou mezi 2 a 8 kilogramy, nejčastěji 3 až 6 kg. Délka těla bez ocasu je 44 až 75 cm, ocas měří 21 až 37 cm. Dožívá se obvykle 12–14, výjimečně až 20 let. Živí se především různými druhy hlodavců, dále ptáky, menšími plazy a obojživelníky. V některých oblastech loví ve větší míře zajícovce. Doplňkovou kořist tvoří rozliční bezobratlí a výjimečně i mláďata větších zvířat, jako jsou srny a divoká prasata. Sama může být ulovena jakýmikoliv většími šelmami, především rysy, vlky a levharty. Mláďata často padnou za oběť dravým ptákům. Vzhledem ke svému širokému areálu rozšíření a poměrně početné populaci ji Mezinárodní svaz ochrany přírody vede jako druh málo dotčený.
V ČR byla kočka dlouho prakticky vyhubená (až na velmi vzácné příhraniční výskyty, například v NP Podyjí). Nicméně mezi lety 2011 až 2019 se objevilo několik pozorování z fotopastí z oblasti Šumavy, Beskyd a Doupovských hor naznačující, že se do České republiky kočka divoká postupně navrací. Je – vedle rysa ostrovida – jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Více rozšířená je na Slovensku, kde žije několik set jedinců.
Taxonomie a nomenklatura náhled|Mapa rozšíření hlavních poddruhů kočky divoké Johann Christian Daniel von Schreber v roce 1777 poprvé vyčlenil kočku divokou do samostatného druhu Felis (catus) silvestris. V následujících desetiletích přírodovědci a objevitelé popisovali různé divoké kočky Evropy, Afriky a Asie. Postupně přestávalo být jasné, kdy jde o samostatné druhy a kdy o poddruhy (subspecie). V roce 1951 uznávaný specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock provedl rozsáhlou revizi dosavadního bádání a rozčlenil populaci kočky divoké na 35 subspecií členěných do tří skupin (v zásadě druhů). Jednalo se o skupinu silvestris z Evropy a Malé Asie, skupinu bieti z východní Asie a skupinu lybica z Afriky, západní a střední Asie. Skupinu silvestris rozčlenil na 7 poddruhů a skupiny bieti a lybica neuváděl jako poddruhy, nýbrž jako velmi spřízněné sesterské taxony specie Felis silvestris. Dále zařadil do rodu Felis druhy Felis catus, Felis margarita, Felis nigripes a Felis chaus.
Poddruhy Taxonomická příručka Mammal Species of the World vydaná v roce 2005 udává celkem 22 poddruhů Felis silvestris: F. s. silvestris (kočka evropská) Schreber 1777, nominátní poddruh, žije na velké části území Evropy s výjimkou Skandinávie a ostrovů Středomoří. Jedná se o velkou subspecii s tmavým zbarvením. F. s. cafra (kočka jihoafrická) Desmarest 1822, žije v jižní a jihovýchodní Africe. Má dvě barevné fáze – ocelově šedá a tmavě šedá. Lebka je relativně velká. F. s. caucasica (kočka kavkazská) Satunin 1905, žije na Kavkazu a v Malé Asii. Vzrůstem menší a barvou světlejší než F. s. silvestris. Kresba na hlavě je dobře vyvinutá, na ocase přítomny jen tři proužky. F. s. caudata Gray, 1874 – žije ve Střední Asii, velmi se podobá kočce kavkazské, její ocas je však poněkud delší a hlava větší. Zbarvení je spíše světlejší, skvrny menší, ale poměrně výrazné. F. s. chutuchta Birula, 1916 – vyskytuje se v jižním Mongolsku a severní Číně. F. s. cretensis Haltenorth, 1953 – žije na Krétě, je světleji zbarvená. Její život je velmi málo prozkoumaný. F. s. foxi Pocock, 1944 – žije v jižních částech západní Afriky, je podobná subspecii haussa, ale má barvu více do červena a větší lebku. F. s. gordoni (kočka arabská) Harrison, 1968 – vyskytuje se na Arabském poloostrově. Srst má krátkou světle šedohnědě zbarvenou. F. s. grampia Miller, 1907 – je možno ji nalézt ve Skotsku. Těžko rozlišitelná od kočky divoké evropské, status subspecie nejistý. V průměru je o něco větší a tmavší. F. s. griselda Thomas, 1926 – obývá Kalahari a přilehlá území. Podobná poddruhu cafra, ale celkově světlejší s méně výrazným značením. F. s. haussa Thomas a Hinton, 1921 – vyskytuje se v oblasti Sahelu, především v lesních společenstvech. Malý poddruh s šupinatým nebo světle šedivým kožichem a červeným nádechem na hřbetním pásku. F. s. iraki Cheesman, 1921 – žije v Kuvajtu a Iráku. Odlišuje se od tristrami tím, že má homogennější odstín na horních částech, nediferencovaný dorzální pás a bělejší tvář a nohy. F. s. jordansi (kočka baleárská) Schwarz, 1930 – obývá Baleáry. F. s. lybica (kočka plavá) Forster, 1780 – vyskytuje se na Sicílii, Sardinii, severní Africe a alžírské části Sahary. Barva srsti je nažloutlá, s nezřetelnými pruhy a skvrnami a bledě hnědým slzným pruhem. Uši jsou červenohnědé a ocas je poměrně dlouhý, s několika kroužky a hnědým koncem. Jedinci na Sardinii se liší od severoafrických protějšků tmavšíma ušima a obecně tmavšími horními částmi, postrádají typický písečný tón přítomný v severoafrických exemplářích. Předek kočky domácí F. s. mellandi Schwann, 1904 – obývá severní Angolu, jižní části Konžské pánve a severní Zimbabwe. F. s. nesterovi Birula, 1916 – žije v Iráku, jihozápadním Íránu a severozápadní části Arabského poloostrova, v Sýrii, Izraeli a Palestině F. s. ocreata Gmelin, 1791 – žije v Etiopii. Odlišuje se od kočky plavé větší lebkou a kožešinou, jenž má šedivější podkladovou barvu a více tmavé černé kresby. F. s. ornata (kočka stepní) Gray, 1832 – vyskytuje se ve střední a severozápadní Indii a v Pákistánu. Má výrazné tmavé skvrny. F. s. reyi (kočka korsická) Lavauden, 1929 – žila na Korsice. Má tmavou srst, krátký ocas a za ušima jí chybí červenohnědé zbarvení. S velkou pravděpodobností jde o poddruh vyhynulý. F. s. rubida Schwann, 1904 – žije ve východní Africe, jižním Súdánu a severovýchodní části Konžské pánve. F. s. tristrami Pocock, 1944 – vyskytuje se v Palestině a Izraeli. Je tmavší a více do šeda zbarvená než lybica. F. s. ugandae Schwann, 1904 – obývá Ugandu. tyto poddruhy jsou děleny do třech skupin: „lesní“ kočky (skupina silvestris) „stepní“ kočky (skupina ornata – caudata) – liší se od lesních koček menším vzrůstem, delšíma a špičatějšíma ušima a světlejší barvou srsti; patří sem poddruhy ornata, nesterovi a iraki „křovinné“ kočky (skupina ornata – lybica) – liší se od stepních koček světlou barvou srsti s jasně vyznačenými skvrnami a pruhy; patří sem poddruhy chutuchta, lybica, ocreata, rubida, cafra, griselda a mellandi; z této skupiny pochází dnešní kočka domácí ITIS (Integrated Taxonomic Information System) k těmto poddruhům přidává ještě 23. subspecii jménem Felis silvestris vellerosa.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) však ve zprávě vydané roku 2015 rozlišuje na základě fylogeografických analýz pouze čtyři poddruhy – silvestris, ornata, lybica a cafra, k nimž přidává pátý poddruh bieti, dříve označovaný za samostatný druh (kočka šedá – Felis bieti). Rozšíření těchto pěti poddruhů je vyobrazeno na mapce.
Taxonomická revize kočkovitých šelem z roku 2017, kterou vytvořila odborná skupina IUCN SSC Cat Specialist Group, považuje za kočku divokou (Felis silvestris) jen populace žijící v Evropě a Malé Asii. Ostatní kočky zahrnula do jiných druhů v rámci rodu Felis. Samotnou Felis silvestris pak dělí na dva pravděpodobné (Felis silvestris silvestris, Felis silvestris caucasica) a jeden pochybný poddruh (Felis silvrestris grampia).
Popis Kočka divoká může vážit 1,2–11 kg a dosáhnout délky 47–80 cm. Nejčastěji se hmotnost pohybuje mezi 2 a 8 kg, údaje pod a nad touto hranicí jsou výjimečné. Hmotnost závisí na poddruhu, dostupnosti potravy a ročním období. Během roku může u stejného jedince kolísat až o 25 %. Má na první pohled zavalitější postavu než kočka domácí, zejména díky delší a hustější srsti; tento rozdíl je nejvíce patrný v zimě. Kočka divoká má také větší hlavu s dlouhými vousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté. Od zdivočelé kočky domácí ji lze rozlišit zejména dle těchto znaků: ocas kočky divoké je kratší než polovina délky jejího těla, po celé délce huňatý a před špičkou má 3–4 pruhy, zatímco zdivočelá kočka domácí má ocas delší než polovinu délky svého těla, postupně se zužuje a má větší počet pruhů u špičky; tělo je robustnější; hlava větší; slechy menší; srst a hmatové vousy jsou delší. Spolehlivost však není stoprocentní. náhled|Nákres lebky kočky divoké
Smysly
Zrak Kočka divoká má zrak přizpůsobený k vidění za šera, ačkoliv ani jasné světlo jí nijak neomezuje. Rozlišuje 6 základních barev, ale jen na krátkou vzdálenost. Dokáže vnímat i ultrafialovou část spektra, infračervenou nikoliv. Má zorné pole 270–290°, což je umožněno silně vyklenutou rohovkou. Nejostřeji vidí na vzdálenost 2 až 6 metrů, objekty nacházející se velmi blízko zrakem téměř nerozliší. Schopnost zachytit světlo má asi 6× lepší než člověk. Přísun světla do oka zajišťuje smršťováním a roztahováním zornic.
Čich Čich kočky je podstatně horší než u psovitých šelem, ale lepší než lidský. Je účinný především na krátkou vzdálenost. K čichání využívá čichové sliznice v nose a Jacobsonův orgán v patře tlamy, jenž slouží především k zachycování říjných pachů (flémování). Potravu před prvním ochutnáním obvykle očichá.
Hmat K ohmatávání objektů využívá hmatové vousky na obličeji zvané sinusové chlupy či vibrisy. Pomáhají jí v orientaci ve tmě, ve stísněných prostorách a při identifikaci kořisti. Kočka je může natáčet různými směry. Hmat kromě toho zajišťují i polštářky na tlapkách.
Sluch Sluch má kočka divoká velmi dobře vyvinutý. Má značně pohyblivý boltec, o což se stará 27 svalů. Vnímá frekvence od 0,2 kHz až do 55 kHz (pes do 40 kHz). Nejvíce reaguje na vysoké frekvence (4–15 kHz), které vydávají drobní hlodavci (větší kočkovité šelmy lépe reagují na zvuky o nižší frekvenci). Zvuk pohybu myši zachytí nejméně na 15 metrů. Vnitřní ucho umožňuje kočce dosahovat značné schopnosti rovnováhy při pohybu ve větvích či při kontrole pádu.
náhled|Kočka divoká dokáže výjimečně zabít i malou srnu, o běžnou kořist se však nejedná
Životní areál Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Velikost teritoria se pohybuje od 50 ha až po několik set hektarů. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Samice francouzských koček opatřené radiolokačním zařízením se pohybovaly v teritoriu o průměrné výměře 184 ha, samci měli území od 220 do 1270 ha (průměr 573 ha). Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky z meziprstových žláz. Přes den odpočívají ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však rády vyhřívají na slunci. Na lov vyráží v noci. V průměru procestují 5 až 8 km denně.
náhled|Kočka divoká v národním parku Bavorský les
Rozmnožování Žije spíše samotářsky. V době páření, které v České republice spadá do jarních měsíců, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Celkově se říje podobá říji koček domácích, ale je více skrytá a probíhá hlavně v noci. Březost trvá cca 65 dnů a končí porodem tří až pěti koťat. Koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Matka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu.
Potrava