Sup bělohlavý (Gyps fulvus) je velký druh jestřábovitého dravce a mrchožrouta z rodu Gyps, jehož přirozený areál výskytu sahá od Pyrenejského poloostrova a severní Afriky přes Střední východ až po střední Asii a himálajské předhůří. Ve 20. století se areál rozšíření druhu výrazně zmenšil, a to hlavně v Evropě, severní Africe a na Středním východě. Důvodem byl lov, snížení počtu dostupných mršin a hlavně sekundární otravy. Cílem otrav byli predátoři farmářských zvířat, nicméně supi začali ve velkém umírat následkem pozření jejich otráveného masa. Od 70. let 20. století počty evropských supů pomalu rostou díky reintrodukčním programům (Francie, Itálie, Bulharsko aj.) i dalším ochranářským opatřením. Do střední Evropy včetně Česka sup bělohlavý zalétává vzácně, avšak pravidelně. Kolem 90 % evropské populace supů bělohlavých hnízdí ve Španělsku, které je domovem kolem 30 000 supích párů.
S délkou těla kolem 95–110 cm a rozpětím křídel 230–265 cm představuje sup bělohlavý jednoho z větších supích druhů. Tělo a křídla mají různé odstíny hnědé, hlava je nápadně bílá. Krk obepíná bílý krční límec. Živí se výhradně mršinami, v oblibě má hlavně měkčí části jako vnitřnosti a obsah žaludku. Habitat druhu představují hlavně suché až polosuché oblasti s dostatečným množstvím skalnatých útesů, které využívá k hnízdění. Hnízdí koloniálně v jeskyňkách a na římsách vertikálních útesů. Stavba hnízda, inkubace i péče o mláďata je zajišťována oběma partnery. Samice klade většinou jen jedno vejce, inkubace trvá kolem 57 dní, mláďata vylétávají z hnízda po cirka 4 měsících. Jedná se o málo dotčený druh, hlavní hrozbou zůstávají sekundární otravy.
Systematika O formální popis supa bělohlavého se zasloužil prusko-ruský botanik Carl Ludwig Hablitz, který druh v roce 1783 pojmenoval jako Vvltvr fuluus. Hablitz druhové jméno převzal od francouzského přírodovědce M. J. Brissona, avšak chybně jej přepsal jako fuluus a teprve pozdější autoři jej opravili na fulvus. V roce 1809 francouzský zoolog Marie Jules César Savigny vytyčil rod Gyps, do kterého byl sub bělohlavý přeřazen. Do tohoto rodu jej zasazuje i moderní taxonomie, takže celé vědecké jméno druhu zní Gyps fulvus. Rodové Gyps je latinským přepisem řeckého slova γυψ („sup“). Druhové jméno fulvus pochází z latiny, ve které znamená „hnědožlutý“.
Rod Gyps sdružuje několik druhů supů z Evropy, Asie a Afriky. Areál rozšíření jednotlivých druhů se do značné míry překrývá. Podle genetických dat je nejbližším příbuzným supa bělohlavého sup bengálský (G. rueppellii). Tito dva supi pak tvoří klad, jehož sesterskou skupinu utváří sup indický (G. indicus), sup tenkozobý (G. tenuirostris) a sup kapský (G. coprotheres). Ke speciaci rodu Gyps došlo v posledních 6 milionech let.
U supa bělohlavého se rozeznávají dva poddruhy s následujícím rozšířením:
G. f. fulvus (Hablizl, 1783) – jižní Evropa, severní Afrika až po střední Asii; G. f. fulvescens Hume, 1869 – od Afghánistánu po severní Indii. V rámci evropského poddruhu fulvus se vyskytují významné genetické rozdíly mezi balkánskou a iberijskou populací.
Výskyt a početnost Jedná se o druh převážně jižního Palearktu, jeho rozšíření však zasahuje i do severozápadní části Indomalajské oblasti a severní Afrotropické oblasti. Jinými slovy se vyskytuje od Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku po východní Himálaj. Ve 20. století došlo k rapidnímu úbytku supa bělohlavého v Evropě, severozápadní Africe a na Středním východě. Důvody byly v zásadě tři: rapidní pokles dostupných mršin, přímý lov a hlavně sekundární otravy. Hlavním cílem zmíněných otrav byli predátoři farmářských zvířat, avšak po jejich úmrtí pozřeli otrávenou mršinu supi, kteří se takto také otrávili. V Evropě přežilo jen několik zbytkových populací, zdaleka největší ve Španělsku. Globální početnost supů bělohlavých se odhaduje ve velmi širokém rozptylu 80–900 tisíc dospělých jedinců.
Evropa vlevo|náhled|Sup bělohlavý při vzletu (Izrael) V Evropě je sup bělohlavý rozšířen od Pyrenejského poloostrova přes jižní Francii a Itálii až po Balkán. Balkánské rozšíření supa bělohlavého je značně kapsovité a na většině původního areálu tam již vyhynul. Novodobým těžištěm výskytu supů bělohlavých v jihovýchodní Evropě je Chorvatsko (pouze ostrovy v Kvarnerském zálivu), Srbsko, Kréta a Bulharsko, kde populace od roku 1980 dokonce stoupají díky reintrodukčním programům a přísné ochraně. V roce 2019 se celkový počet supů bělohlavých na Balkáně (včetně Kréty) odhadoval na 445–565 párů. Z toho hned 250–340 párů sídlilo na Krétě, kde se vyskytuje vůbec největší ostrovní populace supa bělohlavého. Zbytkové populace hostí Severní Makedonie a pevninská část Řecka. Vedle Kréty se sup bělohlavý vyskytuje i na dalších středomořských ostrovech, jako je Mallorca, Sardinie, Sicílie nebo Kypr. Rumunsko hostilo velkou populaci supů bělohlavých až do prvních desetiletí 20. století. Vyskytovali se ve skalnatějších částech Karpat, jako jsou pohoří Bucegi, Retezat, Ceahlău nebo Piatra Craiului. Jejich vyhynutí však nastalo následkem sběru vajec a otrav. K úplnému vymizení druhu došlo i v Albánii, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře.náhled|Sup bělohlavý na poli (Creissels, Aveyron, Francie) Největší početnosti dosahuje sup bělohlavý na Pyrenejském poloostrově. Ve Španělsku se nachází kolem 30 000 párů, což představuje 90–95 % evropské populace supů bělohlavých. I španělskou populaci však zasáhl historický pokles a v roce 1970 se velikost tamější populace odhadovala na pouhých 3000 nebo snad jen 2000 hnízdních párů. Počty španělských supů však poté začaly prudce stoupat. Jen mezi lety 1989–1999 tamější populace vzrostla z asi 8064 na cirka 22 455 hnízdních párů. Došlo přitom jen k malému zvětšení jejich areálu výskytu a prudký nárůst španělské populace je dáván do souvislosti s nárůstem početnosti dobytka, ke kterému došlo ve stejném období. Španělská populace je dostatečně velká na to, aby tamější supi poskytovali zdrojový materiál pro reintrodukce do jiných oblastí, kde došlo k vyhynutím místních supů. Původem španělští supi tak tvoří základ místních populací ve Francii, Itálii, na Kypru a částečně i v Bulharsku. V říjnu 2008 bylo asi 100 nedospělých jedinců během nezvykle silného větru zaváto na Mallorcu. Supi bělohlaví se tam postupně sžili s místní populací supů hnědých a v roce 2012 tam poprvé zahnízdili. vlevo|náhled|Hejno supů bělohlavých ve španělské Aragonii V Itálii se sup bělohlavý historicky vyskytoval s jistotou na Sardinii a Sicílii, velmi pravděpodobně i na italské pevnině v Apeninách a v italské části Alp. Na Sicílii došlo k úplnému vyhubení supů bělohlavých v 60. letech 20. století, díky reintrodukčním programům se tam supi vrátili. Na Sardinii byli supi bělohlaví ještě počátkem 20. století široce rozšíření, avšak v roce 1975 zbývalo jen 100–140 jedinců a v roce 2007 už bylo napočítáno jen posledních 12 hnízdních párů. Reintrodukční programy však dokázaly populaci sardinských supů bělohlavých navýšit a v roce 2019 bylo spočteno již 57 párů. Místní reintrodukce proběhly i v italských Alpách a Apeninách. Mezi lety 1992–2018 došlo k reintrodukci více než 400 supů bělohlavých na území Itálie. V roce 2020 se početnost italských supů bělohlavých odhadovala na 800–1000 jedinců, z toho asi 200 hnízdních párů. náhled|Sup bělohlavý
Ve Francii sup bělohlavý do roku 1945 vymizel ze všech oblastí kromě západních Pyrenejí. Po reintrodukci supů bělohlavých do několika míst ve francouzských Pyrenejích došlo v roce 1968 k reintrodukci do Francouzského středohoří a později i do francouzských Alp. V roce 2023 se francouzská populace odhadovala na více než 2150 hnízdních párů. Do Švýcarska sup bělohlavý pravidelně zalétává v létě v počtu kolem stovky jedinců, avšak k roku 2023 nebylo zaznamenáno hnízdění. Vzácně se sup bělohlavý objeví i ve střední nebo severní Evropě. V roce 2022 byl po 11 letech zaznamenán v Polsku. Známy jsou i zálety do Rakouska, Maďarska, na Slovensko i Ukrajinu. Česká společnost ornitologická k roku 2022 evidovala 20 pozorování na území Česka, nejčastěji od května do září. Pozornost českých ornitologů i médií upoutal hlavně případ chorvatského jedince jménem Kruna, který se v roce 2018 v Česku zdržel více než měsíc. Pravidelně zalétává i do Německa, Belgie nebo Nizozemí. V Německu byl v minulosti patrně rozšířen. Napovídaly by tomu nálezy kostí supa bělohlavého z mladého paleolitu z jeskyní ve Švábsku. Byla dokonce nalezena i píšťalka z kosti supa bělohlavého, jejíž stáří bylo odhadnuto na 35 000 let.náhled|Portrét hlavy (zoologická zahrada v Rostovu na Donu, Rusko)|vlevoCelkový počet supů bělohlavých na území Evropy se odhaduje na 34 800–44 700 párů a díky reintrodukčním programům tato populace nadále stoupá.
Asie a Afrika O asijské i africké populaci druhu je známo mnohem méně informací než o té evropské. Od Turecka rozšíření supa bělohlavého pokračuje přes střední Východ, Kavkaz, Irák, Írán a Afghánistán dále na sever (Turkmenistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, jižní Kazachstán, západní Čína) i na jih směrem do Pákistánu, severní Indie, nepálských nížin a snad i Bhútánu. Ve vyšších polohách himálajské oblasti i v dalších vysokých horách střední Asie bývá sup bělohlavý nahrazen supem himálajským, v nižších polohách se často vyskytují sympatricky. Asijský areál rozšíření je mnohem větší než ten evropský a i když souhrnná data pro asijskou populaci nejsou k dispozici, má se za to, že asijská populace supů bělohlavých je stabilní.
V Africe je rozšířen hlavně na severozápadě a severovýchodě, jedná se však o zálety nehnízdících jedinců a k hnízdění dochází již jen v Alžírsku, kde je podle odhadu z roku 2021 přítomno asi 200 párů. V Maroku byl sup bělohlavý hojně rozšířen, avšak koncem 20. století nastal populační kolaps následkem otrav, a v roce 1984 byly aktivní jen 3 z 10 známých kolonií. Terénní výzkum publikovaný v roce 2005 z hornatých oblastí severního Maroka již nezaznamenal žádné supy bělohlavé. Od počátku 20. let 21. století se několik supů ze Španělska zkouší usídlit kolem Džebel Músá v severním Maroku. V Tunisku byl sup bělohlavý usazen v severních i jižních hornatých oblastech, a hnízdění bylo v minulosti zaznamenáno i v Egyptě i Súdánu. Ze všech těchto zemí již sup bělohlavý vymizel.
Popis náhled|Sup bělohlavý v letu (Srbsko). Na fotografii lze dobře vidět kontrastující světle hnědé krovky s tmavě hnědými letkami Tento mohutný druh supa je výrazně větší než většina ostatních supů. Délka těla se pohybuje kolem 95–110 cm, rozpětí křídel je 230–265 cm. Ocas má na délku 28–32 cm. Samec běžně váží 6,2–10,5 kg, samice 6,5–11,3 kg. Maximálně může váha supa sahat k 15 kg. Mohutná křídla obdélníkového tvaru jsou velmi široká. Při klouzavém letu konce křídel vypadají, jakoby sup měl dlouhé prsty – ve skutečnosti se jedná o silné ruční letky. Ocas je široký, relativně krátký, při rozevření v letu je patrné zakulacené zakončení. V letu je dlouhý krk zatažen. Při kroužení má sup bělohlavý mírně zvednutá křídla do tvaru mělkého písmene V. Opeření nevykazuje znaky pohlavního dimorfismu, samec se od samice na první pohled neliší. Dospělec má hlavu a krk bílé, což supovi vysloužilo i jeho druhové jméno. Výrazný krční límec z jemného prachového peří je také bílý. Letky jsou tmavě hnědé, křídelní krovky a tělo jsou světle hnědé. Svrchní křídelní krovky mají široké světle béžové špičky. Zobák je žlutavě rohový, statný a kratší než hlava. Nohy jsou poměrně krátké, šedé. Duhovka je žlutohnědá. Ozobí je šedé. Kůže po stranách krku a na tváři je šedomodrá.
Nedospělý jedinec nemá svrchní velké krovky zakončeny světle hnědě a spodní křídelní krovky jsou ještě o něco světlejší než u dospělců. Krční límec je spíše béžový než bílý. Zobák je šedý. Do dospělého šatu se supi oblékají kolem 5.–6. roku života. Duhovka nedospělce je tmavě hnědá a od třetího roku života světlá. Zobák je tmavě šedý a teprve časem získává žlutavý nádech.
Biologie a ekologie Chování vlevo|náhled|Supi na skále ve Španělsku