Jaroslav Průcha (24. dubna 1898 Skvrňany, nyní Plzeň 3Matriční záznam o narození a křtu – 25. dubna 1963 Praha) byl český herec, divadelní režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor.
Život náhled|Jaroslav Průcha, matriční záznam 1. manželství Pocházel z dělnické rodiny. Vyučil se lakýrníkem, po vypuknutí první světové války pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 393 Ve volném čase se věnoval divadlu: působil jako statista v plzeňském divadle a účinkoval v ochotnických spolcích. V roce 1917 musel narukovat a do konce války sloužil na italské frontě. Po vzniku Československé republiky byl odveden do armády, přestože neměl ještě zcela doléčeno těžké zranění kotníku, které utrpěl při návratu z fronty. I během vojenské služby se v provizorních podmínkách snažil hrát divadlo.
Po návratu z vojny získal v roce 1920 angažmá u kočovné divadelní společnosti Jana Otakara Martina, které bylo krátce přerušeno neúspěšným pokusem založit vlastní divadelní společnost. V letech 1924–1928 působil v oblastním divadle na Kladně. Poté vystřídal několik scén: po krátkém působení ve Východočeském divadle se stal členem souboru Osvobozeného divadla, ale již pro sezónu 1929–1930 byl angažován v Olomouci, odkud přešel do brněnského Národního divadla (1930). V této době natočil i svůj první film Jménem jeho veličenstva (1928), ve kterém hrál hlavní roli vojáka Kudrny.
Národní divadlo Nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. Zpočátku byl obsazován do epizodních rolí. Průlom nastal v roce 1936, kdy za onemocnělého Eduarda Kohouta převzal titulní roli v Puškinově dramatu Boris Godunov. Za mistrovské ztvárnění této postavy a výkon v dramatu Zač lidský život mu byla v následujícím roce udělena ministrem školství a národní osvěty Emilem Frankem Státní cena divadelní. Finanční odměnu za tuto cenu věnoval ministerstvu obrany na nákup zbraní v boji proti fašismu.
V letech 1944 až 1945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu. Vytvořil dramatické pásmo Hrdinové okamžiku, řadu monologů ze života významných českých herců 19. století.
Po skončení války byl jmenován, společně s Jindřichem Honzlem a Karlem Dostalem, do kolektivního vedení Národního divadla. V letech 1946–1953 byl členem vedení činohry ND, nejprve jako náměstek, později jako ředitel. Od roku 1953 zde působil jako režisér činohry. Souběžně s tím vytvořil řadu významných herecký rolí. Získal státní cenu za rok 1950 v oboru divadelního a dramatického umění a v roce 1953 mu byl propůjčen čestný titul národní umělec.
Politická angažovanost Jaroslav Průcha byl přesvědčený komunista a propagátor socialismu. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení a své tehdejší politické angažovanosti působil v Národním divadle i jako šéf činohry (v letech 1951 až 1953) a dále také jako hlavní režisér. Připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu. Za svoji politickou činnost byl vyznamenán Řádem Vítězného Února (1949), Řádem práce (1958) a Řádem republiky (1961). náhled|Pohřben na Vyšehradském hřbitově
Rodinný život Dne 21. prosince 1928 se v Pardubicích oženil s Amalií Kubicovou (1906–??), členkou činohry v Pardubicích, se kterou měl syna Jiřího (* 1. března 1929),Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 170, 177, 256 v roce 1949 se však rozvedli. Podruhé se oženil s Bělou Žemličkovou roz. Šmídovou (1900–1988), což byla matka herečky Jiřiny Petrovické.Zdroj: údaje na náhrobku
Od roku 1958 během nemoci Jaroslav Průcha pracoval na svých vzpomínkách, které však nedokončil. Podle autorova rukopisu byla v roce 1977 vydána kniha s názvem Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu.
Jaroslav Průcha zemřel na srdeční infarkt, který ho postihl při předávání květin na filmové přehlídce uspořádané dne 25. dubna 1963 v kině Světozor u příležitosti jeho 65. narozenin.
Charakteristika herectví Jednalo se o výrazného a dosti typického představitele výrazných charakterních postav, často hrál prosté a moudré chlapíky pocházející z lidu. Zejména ztvárňoval venkovské a dělnické postavy, v nichž kladl důraz na realistickou typizaci a lidskost.
Citát
Dílo
Divadelní režie, výběr 1945 K. M. Simonov: Ruští lidé, Stavovské divadlo 1946 Molière: Šibalství Skapinova, Stavovské divadlo 1946 Charles Vildrac: Koráb Tenacity , Velká opereta 1947 Jiří Mucha: U zlatého věku, Stavovské divadlo 1947 L. M. Leonov: Vpád, Stavovské divadlo 1949 O. J. Kornijčuk: Makar Dubrava, Tylovo divadlo 1950 Molière: Lakomec, Tylovo divadlo 1953 J. K. Tyl: Kutnohorští havíři, Tylovo divadlo (spolurežie Antonín Dvořák) 1955 Antonín Zápotocký: Vstanou noví bojovníci, Tylovo divadlo 1955 L. N. Tolstoj: Není nad vzdělanost, Tylovo divadlo 1956 J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, Tylovo divadlo
Film Souběžně s divadelní činností natáčel filmy a pracoval v rozhlase a později také v televizi.
Ve filmu hrál od roku 1928 téměř do smrti, objevil se přibližně v sedmdesáti filmech. Významnější příležitost dostal až v roce 1937 ve filmu Hlídač č. 47 v roli traťového hlídače Františka Doušy. Některé role vytvořil v dnes již klasických a divácky úspěšných filmech z třicátých a čtyřicátých let, např. Bílá nemoc (1937), Škola základ života (1938), Cech panen Kutnohorských ( 1938), Cesta do hlubin študákovy duše (1939), Městečko na dlani (1942), Muži nestárnou (1942). V poválečných letech hrál hlavně v politicky angažovaných filmech, jako Lavina (1946), Krakatit (1948), Němá barikáda (1949), a další.
1951 MilujemeMilujeme – role: vedoucí internátu Mařec zvaný táta 1955 Rudá záře nad Kladnem – role: Vaněk 1958 Občan Brych – role: předseda komunistů Bartoš 1963 Spanilá jízda – role: Mikeš (poslední role v historickém dramatu)
Ocenění 1937, 1949, 1951 Státní cena 1948 Cena země České 1949 Řád 25. února 1953 byl jmenován národním umělcem 1958 Řád práce 50px|ŘP 1961 Řád republiky 50px|ŘR
Odkazy
Reference
Literatura Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 67 B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 96, 125, 129, 134, 137–8, 140, 145, 153, 156, 161, 172–4, 178, 215, 226, 238–9, 248, 250–3, 257, 260, 290, 294–5, 309, 352, 359, 361–3 Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 102–3, 113, 118, 128, 135, 172, 177, 180, 184, 187–9, 210–1, 213, 216, 221, 230–1, 240, 249, 257, 301–3, 305 Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 69, 83, 85, 127–9, 135, 137, 144–6, 155, 173, 175, 178, 204, 217, 225, foto 165, 209, 216, 319, 324, 327, 335, 342, 362, 365, 384, 450, 455, 466, 551, 588, 616, 617 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 252 František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 178, 200, 215, 217–221, 226–9, 248, 252, 274, 299, 301 František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, 1970, str. 69–75, 106, 130 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 36, 84, 116, 119, 126–9, 146–7, 181, 199, 202, 365, 377, 379, 383, 415 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 20–1, 27, 30, 40, 46, 48, 65, 80–3, 113–4, 116, 159, 204, 208–210, 245–7, 249, 290, 304, 306, 339, 345, 381, 427, 455, 485, 495, Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 163, 260, 303, 324, 325, 350, 382, 468, 471, 475. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 72, 125, 142, 212, 222, 231, 235, 450, 455, Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. . S. 514–518. Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 104, 137, 227 Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 114, 233, 251, 254, 352, 390, 412, 433–4 Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 19, 77, 87, 90, 94, 97–8, 107, 150, 167, 205, 234, 330, 413, Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 74, 174, 178, 181, 219, 245, 357, 359, 469, 474, 499, 502, 553, 588, 590, 597, 612, 625, 635, 658, 664 Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 41, 74, 76, 78, 80, 82 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 393–4 Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 221, 262, 266, 317, 323–7, 330, 386, 394–8 František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 133–4, 290, 350 Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 17, 44, 235–6, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 46, 49–50, 54–5, 57–8, 162–3, 225 Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., . Blíže in: Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 21, 23, 41, 78, 85, 88, 97, 101, 118, 124, 157, 203, 213–5, 218–220, 223, 225, 229, 230, 237–41, 243, 259, 264–6 Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 438–442. Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, 1975, vyd. Divadelní ústav, Praha Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46 Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 37, 180
Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 67, Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 46, 152, 234, Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 70, 149, 150, 159, Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 50, 166, 178, 180, 181, 257–8,
Externí odkazy
Jaroslav Průcha v souborném katalogu Akademie věd ČR (včetně fotodokumentace)
Kategorie:Čeští herci Kategorie:Čeští divadelní herci Kategorie:Čeští filmoví herci Kategorie:Čeští televizní herci Kategorie:Čeští herci němého filmu Kategorie:Herci Národního divadla Kategorie:Herci Osvobozeného divadla Kategorie:Herci Národního divadla Brno Kategorie:Čeští režiséři Kategorie:Čeští divadelní režiséři Kategorie:Režiséři Národního divadla Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Signatáři Kupředu, zpátky ni krok! Kategorie:Nositelé Řádu 25. února Kategorie:Laureáti Státní ceny Klementa Gottwalda Kategorie:Českoslovenští národní umělci Kategorie:Nositelé Řádu práce Kategorie:Nositelé Řádu republiky Kategorie:Narození 24. dubna Kategorie:Narození v roce 1898 Kategorie:Narození v Plzni Kategorie:Úmrtí 25. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1963 Kategorie:Pohřbení na Vyšehradě Kategorie:Muži