náhled|upright=0.8|Živa od Andreje Šiškina

Siva (latinsky Siwa) je bohyně neznámé funkce polabských Slovanů, která byla konkrétně ctěna kmenem Polabanů. Jméno je zpravidla přepisováno jako Živa, v takovém případě je vykládána jako bohyně plodnosti a úrody analogickou s bohyní Mokoš u východních Slovanů. Jediná dobová zmínka o ní pochází z Kroniky Slovanů Helmolda z Bosau z 60.–70. let 12. století, kde je krátce zmíněna v kapitole O náboženských obyčejích Slovanů:

Jméno a výklad Jméno Siwa a jeho rukopisné varianty Siwe, Silue a Syna je zpravidla vykládáno jako Živa. Tento názor zastává například Aleksander Gieysztor, Michal Téra a je připouštěn i Zdeňkem Váňou. V takovém případě by byla Živa bohyní plodnosti a úrody analogickou Mokoši. Tato dvě božstva spojuje také to, že jsou to jediné písemně doložené bohyně v prostředí polabských Slovanů, respektive východních, se známým jménem. Aleksander Brückner přepisuje jméno jako Žywia.

Naopak Lubor Niederle považuje takový výklad za nejistý ovlivněný níže uvedenou falšovanou glosou. Jiří Dynda poukazuje na kult ochranné bohyně neznámého jména u polabského Slovanů, konkrétně u Luticů, kteří nosívali do bitev posvátné praporce s obrazem bohyně. Minimálně ve dvou případech došlo k jejich poškození. Lutici to považovali za špatné znamení a tažení raději zrušili. Jiří Dynda poukazuje právě na možnost, že se mohlo jednat právě o Sivu a nabízí výklad jejího jména jako sivá (čili bledá), tudíž by Siva byla bohyní války.

Falsa, romantismus a moderní obraz náhled|upright=0.5|Siwa od Bernarda de Montfaucon, 1722 Živa se objevuje i ve falšovaných staročeských glosách ve slovníku Mater Verborum jako Siva, dea frumenti Ceres – „Siva, bohyně zrna Ceres“. Glosa je doprovázena miniaturou ženské postavy v modrém rouše s květinami v rukou a nápisem Aestas Siva – „to jest Siva“. Na základě tohoto falsa byla Siva-Živa vykládána jako bohyně plodnosti, což je i dnešní běžný výklad. Zároveň však byl její kult umísťován i do Česka, rekonstruován její domnělý obraz v Ratzeburgu a srovnávána s hinduistickým Šivou.

náhled|upright=0.5|vlevo|Představa bohyně Siwy, ilustrace ke knize Andreje S. Kajsarova z roku 1804 náhled|upright=0.5|Siwa, 1740 Roku 1839 byla také v blízkosti Vyšehradu nalezena bronzová mísa s reliéfem ženské postavy, která byla na základě ilustrace v Mater Verborum Janem Erazimem Vocelem ztotožněna s Živou. Roku 1850 byla tato „obětní mísa“ prodána za velkou částku prodána Národnímu muzeu. Brzy poté však Vocel po zhlédnutí odpovídající mísy v Linci uznal svůj výklad za mylný a datoval ji do 14. a 15. století. Od konce 70. let 19. století pak byla všeobecně uznávána i padělanost většiny glos v Mater Verborum.

Amatérský badatel Josef Růžička na počátku 20. století spojuje jméno Živa kromě života také se zemí. Zaměňuje ji též s východoslovanským Simarglem, kterého uvádí pod jménem Sim, a zmiňuje polský zdroj, který uvádí, že její chrám stál na vrchu Żywiec, kde byly první května pořádány její slavnosti.

V pohádkové knize Ivana Hudce Mýty a báje starých Slovanů se Živa objevuje jako bohyně léta a zralé plodnosti. Je znázorněna jako bohyně s dlouhými plavými vlasy a s klasy v náručí. Jako manželka boha Velese pak Živa v tomto obraze tvoří dualitu života a smrti.

Zuzana Řezáčová Lukášková srovnává Živu s archetypem bohyně matky a považuji ji za vhodnou postavu pro psychoterapeutickou práci s archetypy a s ženským cyklem.

Żywie Podobné jméno jako Živa má bůh Żywie zmiňovaný kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455–1480 jako bůh života. Tentýž bůh je zmiňován v Kronice Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582 jako bůh šumícího větru, společně s bohem jasných dní Pogodou a dalším bohem větru Pochvistem.

Obě božstva ztotožnil například Jan Hanuš Máchal, Josef Janko a Szymon Matusiak. Naopak Niederle jej po vzoru Brücknera považoval za domácí božstvo.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Slovanští bohové