vpravo|náhled|Rekonstrukce Turka od Johna Gaughana, výrobce vybavení pro kouzelníky v Los Angeles
Turek byl mechanický stroj, provozovaný v 18. a 19. století, který jeho majitelé vydávali za šachový automat, ovšem ve skutečnosti byl velmi propracovanou mystifikací. Mechanismus zkonstruoval roku 1771 bratislavský vynálezce Wolfgang von Kempelen a veřejnosti ho předvedl ještě téhož roku na zámku Schönbrunn za přítomnosti Marie Terezie. Stroj hrával šachové partie proti lidským protihráčům nebo předváděl tzv. jezdcovu procházku – šachový problém ukládající hráči objet jezdcem celou šachovnici tak, aby každé pole navštívil právě jednou.
Stroj obdržel jméno Turek (německy: ) podle svého vzhledu. Jednalo se o mechanické zařízení ukrývající skutečného šachistu, který se v případě kontroly vnitřku skříně přemísťoval z jedné strany na druhou, aby unikl pohledu diváků. Během hry ovládal Turkovu ruku, přičemž o postavení na šachovnici byl informován pomocí magnetů na spodní straně šachovnice, na které si svítil svíčkou. Z nejznámějších šachistů, kteří Turka obsluhovali, lze jmenovat např. Johanna Baptistu Allgaiera, Jacquese Moureta, Williama Lewise a Williama Schlumbergera.
Turek hrál v různých zemích Evropy a Ameriky po téměř 84 let a porazil mnoho vyzývatelů včetně státníků jako Napoleona Bonaparte a Benjamina Franklina. Ačkoliv mnoho lidí vyjádřilo podezření, že uvnitř stroje se někdo ukrývá, veřejně byl trik vysvětlen až roku 1857 v americkém periodiku . V té době již Turek neexistoval: roku 1854 shořel při požáru muzea ve Filadelfii.
Konstrukce náhled|Podepsaný autoportrét Wolfganga von Kempelena, kresba uhlem Kempelena k sestrojení Turka inspirovala návštěva u dvora Marie Terezie na zámku Schönbrunn, kde zhlédl představení francouzského iluzionisty Françoise Pelletiera. Po představení Kempelen slíbil, že se do zámku vrátí s vynálezem, který tyto iluze ještě převýší.
vlevo|náhled|Turek s otevřenou skříní vystavující funkční části. Pravítko v pravém dolním rohu usnadňuje určení rozměrů stroje. Kempelen byl zručný rytec a je možné, že obrázek nakreslil osobně
Výsledkem byl tzv. Automatický šachista, Dostupné online na stránkách Edgar Allan Poe Society [cit. 2008-03-13] později známý jako Turek.
Viditelná část zařízení Zařízení se skládalo z modelu torza lidského těla a hlavy s černými vousy a šedýma očima v životní velikosti, oblečeného v tureckém oděvu s turbanem. V levé ruce držel tureckou dýmku, zatímco pravá ležela na velké skříni, která byla asi 110 cm dlouhá, 60 cm široká a 75 cm vysoká.
Šachovnice na horní straně skříně byla velmi tenká, aby umožňovala magnetické spojení. Každá šachová figura měla zespodu připevněný malý magnet, a když byla položena na šachovnici, přitáhla k sobě magnet připevněný k drátku pod určitým místem šachovnice. Takto člověk uvnitř zařízení viděl, které figury se na šachovnici pohnuly a kam.Standage, s. 202. Spodní část šachovnice byla popsaná odpovídajícími čísly 1–64, což ukrytému člověku umožňovalo tahy lépe sledovat. Vnitřní magnety byly umístěny tak, aby na ně nepůsobily vnější magnetické síly, a Kempelen často nechával ležet po straně šachovnice velký magnet, aby ukázal, že stroj není magnetismem nijak ovlivňován.
K Turkovi patřila také malá dřevěná kazeta připomínající rakev, kterou uvaděč umísťoval na Turkovu skříň, aby diváky či hráče dále sváděla na falešnou stopu. Zatímco pozdější majitel stroje Johann Nepomuk Mälzel ji nepoužíval, Kempelen do ní často nahlížel, čímž naznačoval, že kazeta řídí nějakou část stroje. Někteří lidé věřili, že kazeta má nadpřirozenou moc. Karl Gottlieb von Windisch roku 1784 napsal, že „zvláště jedna stará paní, která ještě nezapomněla příběhy, které jí vyprávěli, když byla malá …, se šla ukrýt k sedadlu u okna, tak daleko od zlého ducha, o němž věřila, že posedl stroj, jak jen to bylo možné“.
vlevo|náhled|Průřez zařízením od Josepha Friedricha von Racknitz, zobrazující autorovu představu o umístění člověka uvnitř skříně v průběhu hry. Racknitz se mýlil nejen co se týče této pozice, ale i rozměrů stroje
Součástí horní desky skříně byla šachovnice o hraně asi 45 cm.Rozměry pochází z 'Jay's Journal, který používá tradiční britské míry (délka 3,5 stopy, šířka 2 stopy a výška 2,5 stopy) zaokrouhlené na nejbližší polovinu stopy. Metrický překlad tedy může být přesný pouze na nejbližší násobek 15 cm. Míry uvedené v článku jsou výsledkem tohoto převodu a dalšího zaokrouhlení s konvenční přesností 5 cm. Čelní strana skříně obsahovala trojí dvířka a zásuvku se sadou červených a bílých šachových figur ze slonoviny.Standage, s. 24.
náhled|Ilustrace mechanických částí modelu. Různé části byly ovládány pomocí vnitřního soustrojíStandage, s. 88.
Vnitřek zařízení Vnitřek zařízení byl velmi komplikovaný, protože bylo nutné svést pozorovatele na špatnou stopu. Když se otevřela levá část skříňky, bylo vidět mnoho převodů a ozubených kol, podobně jako v hodinovém stroji. Pokud byla otevřena i zadní dvířka skříně, bylo vidět skrz celý stroj. Druhá část skříně již neobsahovala žádná soustrojí – místo toho tam byla červená poduška, několik odstranitelných součástí a mosazná konstrukce. Také tato část dovolovala ničím nerušený pohled skrze stroj. Pod oděvem modelu Turka byla skrytá další dvoje dvířka. Po jejich otevření se opět naskýtal podobný volný pohled na různá soukolí napříč strojem. Při předvádění bylo možné pro udržení iluze otevřít kterákoliv dvířka.Standage, s. 24–27.
Soustrojí viditelné na levé straně zařízení ani zásuvka, která ukrývala sadu šachových figur, se však nerozprostíraly až do zadní části skříně – končily asi v jedné třetině. Bylo zde umístěno pojízdné sedadlo, které umožňovalo člověku ukrytému uvnitř se pohybovat z místa na místo, a tak se vyhnout zpozorování při otevírání různých dvířek.Standage, s. 195–199.
Interiér obsahoval také dírkovaný panel spojený se sadou pák fungujících na principu pantografu, které ovládaly levou paži modelu. Kovové ukazovátko pantografu se pohybovalo nad vnitřní šachovnicí a současně pohybovalo paží Turka nad šachovnicí na skříni. Rozsah pohybu byl dostatečný na to, aby umožňoval ukrytému člověku pohybovat s paží nahoru a dolů, přičemž otáčením páky se otvírala a zavírala Turkova dlaň, díky čemuž mohl uchopit šachovou figuru. Aby ukrytý člověk na tuto manipulaci ve skříni viděl, měl k dispozici obyčejnou svíčku, kvůli níž byl systém opatřen ventilací. Jiné části soustrojí měly za úkol dělat v průběhu Turkova tahu zvuky typické pro hodinové soukolí, čímž dále zvyšovaly iluzi, že jde o práci stroje.Standage, s. 27. Další části pak Turkovi umožňovaly používat různé mimické výrazy. Poté, co Turka do svého vlastnictví získal Mälzel, nechal k němu přidělat hlasový aparát, který stroji umožňoval v průběhu partie zvolat „“ (francouzsky „šach“).
Obsluha ukrytá ve stroji měla k dispozici také nástroj pro dorozumívání s člověkem, který představení uváděl. Na vnitřní a vnější straně skříně byly naproti sobě umístěné dva mosazné kotouče opatřené čísly. Pomocí tyče bylo možné kotouče nastavit na určité číslo, což umožňovalo kódovanou komunikaci.Standage, s. 203–204.
Představení Turek debutoval roku 1771 na zámku Schönbrunn, asi půl roku po Pelletierově představení. Prvním Turkovým soupeřem byl schönbrunský dvořan hrabě Johann Ludwig Cobenzl. Stejně jako další vyzývatelé toho dne byl rychle poražen. Podle vyjádření pozorovatelů stroj hrál agresivně a své protihráče porážel během třiceti minut.Standage, s. 30.
Vždy, když Kempelen Turka ukazoval, začal otevřením dvířek a zásuvky skříně, aby divákům umožnil si stroj prohlédnout. Po prohlídce oznámil, že stroj je připraven na svého vyzývatele.Standage, s. 17–24.
Kempelen hráče informoval, že partii zahajuje Turek. Mezi jednotlivými tahy měl Turek levou paži položenou na podušce. Pokud ohrozil soupeřovu dámu, dvakrát přikývl, pokud dal šach králi, přikývl třikrát. Pokud protihráč táhl v rozporu s pravidly, Turek potřásl hlavou, vrátil figuru zpět a táhl sám, takže protihráče potrestal ztrátou tahu.Levitt, s. 17. Francouzský spisovatel Louis Dutens, který se účastnil představení Turka, se ho pokusil obelstít tak, že dámou táhl, jako by se jednalo o jezdce. Podle jeho vyjádření se ale Turek nedal ošálit a dámu vrátil zpět.Louis Dutens v dopise publikovaném v Le Mercure du France (Paříž, circa říjen 1770) Kempelen v průběhu partie vybízel pozorovatele, aby ke skříňce přinesli magnety, kusy železa či magnetitu a ověřili si, zda je stroj poháněn nějakou formou magnetismu nebo závažími.
vlevo|náhled|Jezdcova procházka, Turkem předváděné řešení. Uzavřený okruh cesty jezdce šachovnicí dovoluje předvést řešení z jakéhokoliv počátečního pole šachovniceStandage, s. 30–31.
Další součástí představení bývalo řešení slavné šachové úlohy zvané jezdcova procházka. V této úloze se má hráč pokusit objet jezdcem celou šachovnici tak, aby cestou každé pole navštívil právě jednou. Přestože většina zkušených hráčů té doby měla s úlohou potíže, Turek ji byl schopen řešit bez problému z jakéhokoliv počátečního pole šachovnice. Ukrytý člověk jezdce ovládal pomocí zmíněného dírkovaného panelu a k dispozici měl ve skříni také náčrt řešení.
Turek byl také schopen hovořit s diváky pomocí desky s písmeny. Člověk, který se ve skříni ukrýval v dobách, kdy stroj předváděl Kempelen, a jehož identita je dnes neznámá, byl schopen komunikovat anglicky, francouzsky a německy. Univerzitní matematik Carl Friedrich Hindenburg si dělal poznámky hovorů vedených Turkem v době jeho pobytu v Lipsku a roku 1789 je publikoval pod názvem . Témata otázek, na něž Turek odpovídal, se týkala jeho věku, rodinného stavu a skrytých funkcí.Levitt, s. 33–34.
Evropské turné Krátce po premiéře se zvěsti o stroji začaly šířit po Evropě. Kempelen se však v té době zabýval jinými projekty, předvádění Turka se vyhýbal a často zájemcům o partii lhal, že stroj je porouchaný. Von Windisch napsal, že Kempelen odmítal žádosti svých přátel i zvědavců ze všech zemí.Standage, s. 37. Během následujícího desetiletí Turek sehrál jen jedinou partii, a to proti skotskému šlechtici Siru Robertu Keithovi. Kempelen dokonce zašel až tak daleko, že Turka po zápase zcela rozebral.Standage, s. 36–38. O vynálezu údajně hovořil jako o nevýznamné maličkosti a jeho popularita ho netěšila, protože chtěl raději pokračovat v práci na parním pohonu a strojích napodobujících lidskou řeč.
Roku 1781 dostal Kempelen příkaz od císaře Josefa II., aby Turka zrekonstruoval a doručil do Vídně u příležitosti státní návštěvy ruského velkovévody Pavla. Představení bylo natolik úspěšné, že velkovévoda navrhl uspořádat turné po Evropě, s čímž nakonec Kempelen neochotně souhlasil.Standage, s. 40–42.
Turek v Paříži vpravo|rám|François-André Danican Philidor porazil Turka v Paříži roku 1783 Své turné Turek započal v dubnu roku 1783 ve Francii. Představení v Paříži předcházela zastávka ve Versailles, kde Turek prohrál s Charlesem Godefroyem de La Tour d'Auvergne, vévodou z Bouillonu. Po příjezdu do Paříže v květnu roku 1783 byl vystaven veřejnosti a sehrál partie s nejrůznějšími protihráči. Od partie ve Versailles se množily žádosti o utkání s François-André Danicanem Philidorem, který byl považován za nejlepšího šachistu své doby.Standage, s. 49. Po přesunu do kavárny se Turek střetl s mnoha dobrými šachisty a často prohrával. Nakonec byl domluven zápas s Philidorem ve Francouzské akademii věd. Třebaže Philidor vyhrál, jeho syn zaznamenal, že otec utkání nazval „nejnáročnější partií, jakou kdy sehrál“.Levitt, s. 26. Poslední partii v Paříži Turek odehrál proti Benjaminu Franklinovi, který zde pracoval jako velvyslanec Spojených států. Franklinovi se údajně partie proti Turkovi líbila. O stroj se zajímal i po zbytek svého života a ve své osobní knihovně měl výtisk knihy Philipa Thicknesse .Levitt, s. 27–29.
Turek v Británii a Německu