Vrabec domácí (Passer domesticus) je malý pták z čeledi vrabcovití s kosmopolitním rozšířením. Dosahuje délky kolem 16 cm a hmotnosti v rozmezí 24–39,5 g. Opeření nedospělých jedinců a samic je převážně matně šedohnědých barev, samec má výrazné tmavě hnědé, černé a bílé vzorce. Původní domovinou druhu je patrně Střední východ, odkud se od neolitické revoluce začal spolu s člověkem a zemědělstvím rozšiřovat po celém světě. Introdukován byl mj. do Severní i Jižní Ameriky, Afriky, Australasie a na četné oceánské ostrovy. To z vrabce dělá jednoho z geograficky nejrozšířenějších, ne-li zcela nejrozšířenějšího ptáka na světě.
Žádný jiný druh ptáka nepřispěl tak zásadně k invazní ornitologii jako vrabec domácí. Naprosto výjimečná je i jeho evoluce v původním areálu.GRIM, Tomáš. Vrabec kosmopolita. 2. Evoluce. Živa. 2020, č. 2, s. 99. Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-2-evoluce.pdf
Vrabec domácí po tisíciletí provází člověka, přičemž plachost ztratil téměř jistě již v pravěku, koncem doby kamenné. Hnízda si staví i v místech s vysokou mírou rušení.GRIM, Tomáš. Vrabec kosmopolita. 3. Pád?. Živa. 2020, č. 3, s. 156. Dostupné také z: https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-3-pad.pdf Výskyt je silně vázán na člověka a jeho venkovská i městská sídla. Vrabci se vyznačují vysokou biotopovou flexibilitou a nevyskytují se pouze v hustých rozsáhlých lesích, polárních oblastech, vysokohorské otevřené krajině a na vyprahlých stanovištích mimo lidská sídla. Živí se hlavně semeny obilnin, avšak pro samice v době snášení vajec i pro ptáčata na hnízdě tvoří klíčovou složku potravy bezobratlí. Jedná se nicméně o oportunistického všežravce a může pozřít i měkkýše, korýše, květy, pupeny nebo dokonce i menší obratlovce. Ve středoevropských podmínkách hnízdí mezi dubnem a červencem, nejčastěji koloniálně v 10–20 párech. Hnízdo z rostlinného materiálu staví ve škvírách budov, za okapy nebo na stromech. Samice klade nejčastěji 3–6 vajec a může vynést až 5 snůšek ročně, v tropech i více. Inkubace trvá 11–14 dní, ptáčata dosahují vzletnosti ve stáří 12–18 dní, avšak jsou nadále potravně závislá na rodičích po dalších 10–14 dnů.
Vzhledem k vysoké početnosti, jejich relativní krotkosti a stanovištím úzce spojeným s lidmi se vrabci často objevují v literárních i dalších uměleckých dílech. Zmínky o nich lze nalézt u starořeckých autorů i v Bibli. V řadě oblastí jsou považováni za škůdce z důvodu pojídání zemědělských plodin. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený, nicméně zhruba od 70. let 20. století dochází přinejmenším u evropských, severoamerických a některých asijských populací k poměrně dramatickým úbytkům, které mají spojitost hlavně s úbytkem bezobratlých živočichů, ale také predací nebo šířením nemocí.
Systematika Druh formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v desátém vydání svého díla Systema naturae pod binomickým jménem Fringilla domestica. Typový exemplář pochází ze Švédska. Rod Fringilla, kam Linné nově popsaný druh původně zařadil, začal být časem využíván hlavně pro pěnkavu obecnou (Fringilla coelebs) a jí příbuzné druhy, zatímco vrabec domácí se začal řadit do rodu Passer, který formálně vytyčil francouzský přírodovědec Mathurin Jacques Brisson v roce 1760.
Rodové jméno Passer pochází z latiny, ve které jednoduše znamená „vrabec“. Druhové jméno domesticus znamená „domácí“. K lidovým českým názvům druhu patří brabec, brablec, brabčák, brabčík, vrabčák, vrabčík, štilip, štilipec, čtilipec, čtilipák, štěrabec, šťarabec, švihlík, šviholec, šprcek, šprlec, špelec, špelc, škudlan, škudlivec, šimek, šimčík a taškář.
Rod Passer zahrnuje kolem 28 druhů vrabců. Systematika zástupců rodu ani jejich fylogenetické vztahy k ostatním vrabcovitým (Passeridae) dosud nebyly uspokojivě objasněny. Vrabec domácí je úzce příbuzný s vrabcem pokřovním (Passer hispaniolensis), nicméně jejich vzájemný vztah není jednoznačný; situaci totiž komplikuje oblast Středomoří, kde se oba druhy běžně vyskytují a občas i kříží. V Itálii oba druhy nahrazuje vrabec italský (Passer italiae), jehož taxonomický status není zcela vyjasněn, avšak podle recentních genetických analýz se zdá, že vrabec italský vzešel z křížením vrabce pokřovního a domácího. I když řada autorit považuje vrabce italského za samostatný druh, někdy bývá považován za poddruh nebo konspecifický taxon vrabce italského nebo domácího.
Poddruhy U vrabce domácího je rozeznáváno 12 poddruhů. Ty se dají rozdělit do dvou skupin, a sice na palearktickou skupinu reprezentovanou P. d. domesticus a orientální skupinu reprezentovanou P. d. indicus. Každá z nich zahrnuje 6 poddruhů. Poddruhy palearktické skupiny domesticus jsou větší s šedším opeřením, a obývají západní část druhového areálu, konkrétně severní Afriku, Evropu a Přední Asii. Skupina indicus sdružuje menší poddruhy s opeřením spíše do hnědobíla; tato skupina obývá jižní a východní areál druhu. Následující přehled zobrazuje všechny rozeznávané poddruhy vrabce domácího spolu s jejich areálem výskytu.
Skupina P. d. domesticus
P. d. domesticus Linnaeus, 1758 – nominátní poddruh, nejrozšířenější ze všech poddruhů. Vyskytuje se ve většině Evropy včetně Česka přes severní Asii až po Sachalin, Kamčatku a Japonsko. Introdukován do Jižní a Severní Ameriky, jižní Afriky, Austrálie, na Nový Zéland i do některých dalších lidmi obydlených lokalit. Do češtiny překládán jako „vrabec domácí euroasijský“. P. d. balearoibericus von Jordans, 1923 – jižní Evropa (jih Španělska a Francie, Baleáry, Balkán; ne Itálie, Korsika a Kréta, kde jej nahrazuje vrabec italský) až Malá Asie. P. d. tingitanus (Loche, 1867) – severozápadní Afrika od Libye, přes Alžírsko až po atlantské pobřeží Maroka. Hlavně na východě areálu dochází se kříží s vrabcem pokřovním. P. d. niloticus Nicoll and Bonhote, 1909 – povodí Nilu severně od Vádí Halfa v Súdánu. P. d. persicus Zarudny and Kudashev, 1916 – střední Írán jižně od pohoří Alborz, překrývá se s orientální skupinou ve východním Íránu a Afghánistánu. P. d. biblicus Hartert, 1910 – Blízký východ od Kypru a jihovýchodního Turecka do Sinaje, severní Saúdské Arábie, Iráku a západního Íránu.
Skupina P. d. indicus
náhled|Pár indického poddruhu P. d. indicus při pářeníP. d. hyrcanus Zarudny and Kudashev, 1916 – severní Írán (jižně od pohoří Elburz) a přilehlý Turkmenistán. P. d. bactrianus Zarudny and Kudashev, 1916 – západní Turkmenistán a severovýchodní Írán až po západní Čínu a severozápadní Pákistán. Na rozdíl od většiny ostatních poddruhů se jedná o takřka plně tažný poddruh; na zimu se stahuje do nížin severozápadního Pákistánu a Indie. P. d. parkini Whistler, 1920 – severozápadní a střední Hímálaj (od Pákistánu po jihozápadní Tibet a Sikkim). V Ladaku hnízdí až do 4500 m n. m. Populace hnízdící ve vysokých polohách bývají tažné a na zimu sestupují do nižších poloh. P. d. indicus Jardine and Selby, 1831 – Indický subkontinent jižně od Himálají, Šrí Lanka, západ jihovýchodní Asie, východní Írán, jihovýchod Arabského poloostrova, jižní Izrael. Introdukován do Zanzibaru. P. d. hufufae Ticehurst and Cheeseman, 1924 – severovýchod Arabského poloostrova. P. d. rufidorsalis C. L. Brehm, 1855 – údolí Nilu od Vádí Halfa jižně k Renku na severu jižního Súdánu a na východ Súdánu, v severní Etiopii až k pobřeží Rudého moře v Eritreji. Introdukován na Komorské ostrovy.
Rozšíření a habitat Vrabec domácí má kosmopolitní typ rozšíření. Obývá všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy, a také řadu oceánských ostrovů. V Severní Americe se vyskytuje ve většině oblastí s výjimkou Aljašky a severní Kanady, v Jižní Americe chybí v severních a severovýchodních oblastech (tropické deštné lesy, Andy). Ve Střední Americe je rozšířen včetně Karibiku. V Evropě se vyskytuje prakticky všude, nicméně na Apeninském poloostrově, Krétě, Sicílii, Korsice a Sardinii vrabce domácího nahrazuje vrabec italský. V Asii areál výskytu sahá po východní Sibiř. Vrabec domácí nežije v arktickém Rusku, ve východní Číně a v částech jihovýchodní Asie. V Africe obývá hlavně severní části kontinentu, údolí Nilu a africký jih, kapsovitě se však vyskytuje i ve střední, západní i východní Africe. Vrabec domácí je jedním z vůbec nejúspěšnějších ptačích druhů, a to jak do početnosti, tak do rozsahu areálu rozšíření.
Celková globální populace vrabců domácích se rámcově odhaduje na 0,9–1,3 miliard dospělých jedinců.
Introdukce vlevo|náhled|Skupina vrabců na střeše restaurace v národním parku Mt Cook, Nový Zéland Výskyt i rozšíření vrabce domácího je silně spojováno s činností člověka, kterého tento pták doprovázel při osidlování nových končin. Jádro původního areálu rozšíření se nachází na Středním východě. Předpokládá se, že tito předci dnešních vrabců se toulali v seminomádních skupinách a společně hledali semena. Od neolitické revoluce se však vrabec domácí začal spolu se zemědělstvím postupně rozšiřovat po celém světě coby komenzál člověka. Řadu velkých oblastí přitom osídlil až v 19. a 20. století během účelových introdukcí evropských kolonistů, kteří si chtěli zdomácnět nově osídlené území známými druhy rostlin a ptáků. V případě vrabce domácího se přitom často věřilo, že pomáhá zemědělcům chytáním škodlivého hmyzu.
Do Severní Ameriky byl nejprve dovezen do New York City v roce 1850. Tito vrabci se nicméně neuchytili a v roce 1852 byli proto podpořeni dalšími introdukcemi. Následovala vypuštění do téhož města i do Nové Anglie, Utahu, Texasu a dalších států. Koncem 19. století byl vrabec domácí rozšířen ve všech státech USA. Počátkem 20. století se již sám šířil do Mexika a dále do střední Ameriky (v Guatemale poprvé zaznamenán v roce 1966, v Salvadoru roku 1972, v Kostarice 1975). V 90. letech 19. století došlo k introdukci na Kubu, v roce 1903 na Jamajku. Do Jižní Ameriky byl zavezen nejdříve do argentinského Buenos Aires (1872), následovalo chilské Santiago (1904), brazilské Rio de Janeiro (1905) a perské Callao (1953). Do Austrálie ho lidé přivezli mezi lety 1863–1870, na Nový Zéland někdy kolem roku 1865. V jižní Africe byl vypuštěn někdy na přelomu 19. a 20. století a dnes je zde k nalezení v řadě států. Relativně recentní rozšíření se týká i Evropy. Do severní Evropy i severní a západní Británie se rozšířil až v 19. století a Faerské ostrovy kolonizoval až po roce 1930. Sibiř osídlil až ve 20. století, a to s rozšířením zemědělství a lodní dopravou. Na Kanárských ostrovech zahnízdil poprvé až v roce 1998.
Výskyt v Česku náhled|Hejno vrabců na Malé Straně (foto z roku 1988, na pozadí Pražský hrad) V Česku vrabec domácí hnízdí na veškerém území od nížin po vysoké hory. Hnízdění bylo zaznamenáno i nad 1000 m n. m., mimo jiné v chatě na vrcholu Klínovce (1244 m n. m.) nebo na krkonošských Pomezních boudách (1040 m n. m.). Mimo hnízdění byl zaznamenán až na Luční boudě v 1410 m. V drtivé většině případů hnízdí v lidských sídlištích, v jejichž blízkosti se i zdržuje. Obecně se dá říci, že v synantropním prostředí dosahuje nejvyšších hustot výskytu. Podobně jako v dalších evropských (i některých mimoevropských) státech, i v Česku se jeho stavy snižují. Důvodů je mnoho a jsou podobné jako v řadě dalších zemí. Patří k nim úbytek vhodných biotopů, především pak zánik neupravované městské zeleně, která poskytovala vrabcům vhodný úkryt, místo pro hřadování, vodní a prachové koupele i vhodný biotop pro hledání hmyzu v době hnízdění. Zanikly i přirozeně se formující parkové kaluže, jelikož voda je odváděna hned pryč do kanalizace, nebo zaplevelené okraje parků. Často je dokonce i trávník do parku dovezen již vzrostlý. Moderní městské parky tak představují biologicky chudá, nepřirozeně strukturovaná a intenzivně upravovaná stanoviště, kde vrabci nenacházejí vhodné hnízdní příležitosti, úkryt ani potravu. Podobně vymizely i neupravené proluky mezi domy nebo dvory s popelnicemi.