Sigmund Freud (6. května 1856 Příbor – 23. září 1939 Londýn), rodným jménem Sigismund Šlomo Freud, byl rakouský lékař-neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy. Narodil se v moravském Příboře, v německy mluvící židovské rodině pocházející z Haliče. Již během jeho raného dětství se rodina přestěhovala do Vídně, kde prožil takřka celý život. Zemřel v emigraci v Londýně, kam se krátce před smrtí uchýlil před nastupujícím nacismem.
Vytvořil psychoterapeutickou metodu založenou na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho promluv, snů, přenosových emocí a odporu během terapie. Okolo této terapeutické techniky rozvinul rozsáhlý teoretický systém popisující člověka z hlediska psychologického, filozofického i antropologického. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie (libido, vývojová stadia libida, narcismus, pud smrti), tzv. první topika (přání, výklad snů, oidipovský komplex, nevědomí, předvědomí, vědomí) a tzv. druhá topika (ego, superego a id). Velkou pozornost věnoval též kultuře a náboženství. Byl třetím nejcitovanějším psychologem 20. století,Haggbloom, S.J.; et al. (2002). "The 100 Most Eminent Psychologists of the 20th Century". Review of General Psychology 6 (2): 139–152 na Nobelovu cenu byl nominován celkem 33krát, z toho 32krát v letech 1915–1938 na cenu za fyziologii a lékařství a jednou v roce 1936 na cenu za literaturu.
Život
Dětství a studia náhled|Rodný dům v Příboře|vlevo Jeho předci žili od 15. století v Kolíně nad Rýnem, odkud utekli před pogromem východním směrem. V 19. století se z Litvy stěhovali do Haliče a poté zakotvili v Rakousko-Uhersku.
Jeho původní židovské jméno znělo Šlomo Simcha. Freud je německým překladem hebrejského Simcha, což značí „radost“. Jméno Šlomo (či Solomon) obdržel po dědovi, který zemřel nedlouho před jeho narozením. Šlomo Simcha pak znamená „moudrý muž, který se těší z učení“. Podle jiné teorie nese jméno po burgundském králi svatém Zikmundovi, českém národním patronu (nezaměňovat s českým králem Zikmundem Lucemburským). Motivací volby tohoto jména měla být snaha po konformitě s českým (a zároveň katolickým) okolím.https://books.google.cz/books?id=mO4XVlWV8fcC&pg=PA42&lpg=PA42&dq=sigmund+freud+sigismund&source=bl&ots=q5ptH8DE5X&sig=2Tkvz2j7mtVVBWF38_nGms5TO0s&hl=cs&sa=X&ved=0CFwQ6AEwDWoVChMIwY6T-v_7yAIVVluICh2DSQrv#v=onepage&q=sigmund%20freud%20sigismund&f=false (Navštíveno 6. listopadu 2015)
Byl nejstarším z osmi dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Ja'akova Freuda s Amálii Malka Nathasonovou. Narodil se do společenství asimilovaných židůGresser, Moshe: Dual Allegiance: Freud As a Modern Jew, Suny Press 1994. v prvním patře domu č. 117 v Zámecké ulici v Příboře na Moravě, kde rodina žila do Sigmundových tří let. Odstěhovat se musela kvůli hospodářské krizi, která vedla k bankrotu otcova obchodu. Roku 1859 – po krátkém pobytu v Lipsku – se rodina usadila ve Vídni.
Freud jako malý nechodil do školy, základní vzdělání získal doma. V deseti letech (o rok dříve než bylo obvyklé) nastoupil na Leopoldstädter Kommunal-Realgymnasium, později známé jako Sperlovo gymnázium. Patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním. Původně chtěl studovat práva, avšak po přečtení spisu O přírodě, který je připisován Goethemu, se náhle rozhodl pro studium medicíny. Začal ji studovat roku 1873 na Vídeňské univerzitě a závěrečné zkoušky složil za osm let, tedy s jistým zpožděním – mimo jiné i kvůli dvěma studijním pobytům v experimentální zoologické stanici v Terstu (kde se zrodila jeho láska k Itálii).De Mijolla, Alain: Dictionnaire international de la psychanalyse, Paris, Hachette 2005. Roku 1873 ho také silně vzrušila zpráva, že Heinrich Schliemann objevil starořecké město Trója, které vykopal zpod nánosů času jen díky důvěře v Homérův básnický popis. Archeologie ho od té doby fascinovala a metafora vykopávky silně ovlivnila jeho pozdější pojetí nevědomí a způsob, jak se k jeho obsahům dobíral.http://www.answers.com/topic/archeology-the-metaphor-ofBernfeld-Cassirer, Suzanne: Freud and archaeology, American Imago 1957/VIII: 107-128.
Promoval roku 1881 jako doktor veškerého lékařství. Univerzitní prostředí ve Vídni ho ovlivnilo v několika směrech. Setkal se zde se silným antisemitismem, což dle jeho vlastních slov posílilo jeho opozičnictví. Také ho to odradilo od sympatií k německému nacionálnímu hnutí, cítil se poté vždy buď Rakušanem nebo Židem (v národním, nikoli náboženském smyslu). Zaujaly ho přednášky z psychiatrie Theodora Meynerta (tehdy ještě nepochyboval o jeho plně neurologickém přístupu k psýše), ale obdobně jako T. G. Masaryka i přednášky filozofa Franze Brentana. Občas jeho zájem odbíhal od témat lékařských ke kulturním, přeložil například čtyři eseje Johna Stuarta Milla (mimo jiné o ženské emancipaci). Pohlcen byl též četbou knihy brněnského rodáka Theodora Gomperze Myšlení Řeků a studie Dějiny řecké civilizace Jacoba Burckhardta, díky čemuž později řadu svých objevů spojil s řeckou mytologií (Oidipus, Élektra, Erós, Thanatos). Velmi ho zaujalo dílo Charlese Darwina a intenzivně ho studoval. Přestože se později vzdálil biologii, Darwina si vždy vážil a podle Élisabeth Roudinescové byl darwinismus vždy základním skrytým modelem celého Freudova díla.Roudinesco, Élisabeth, Plon, Michel: Dictionnaire de la psychanalyse, Paris, Fayard 1997 Frank Sulloway se vyjádřil analogicky, Freud podle něj vytvořil „kryptobiologický“ systém, ač je považován za zakladatele čistě psychologického pohledu na psýchu.Sulloway, Frank J.: Freud, biologist of the mind: beyond the psychoanalytic legend, Harvard University Press 1992.
Vědcem a lékařem náhled|Charcotova demonstrace hypnózy na přednášce Ještě za studií, roku 1876, se začal věnovat výzkumu. Nastoupil do laboratoře Ernsta Wilhelma Rittera von Brückeho a začal i publikovat ve vědeckém tisku – jeho první příspěvek je věnován pohlavním žlázám úhořů, úspěch měla i práce o centrální nervové soustavě mihule říční. Při svých neurologických bádáních nebyl daleko od definování neuronu (definován byl ovšem až Waldeyerem roku 1891). Přesto nebyl Freud ochoten se pro vědu zcela obětovat, a to proto, že do jeho osudu zasáhla láska – roku 1882 poznal Martu Bernaysovou a zamiloval se do ní. Její rodina mu dala jasně najevo, že si ji nebude moci vzít, dokud nebude hmotně zabezpečen. Podmínky ve výzkumu však byly nuzné a Ernst Brücke Sigmundu Freudovi přiznal, že na lépe placenou pozici by musel čekat příliš dlouho. Opustil proto vědeckou kariéru a stal se Meynertovým asistentem () ve Vídeňské všeobecné nemocnici.
I v nemocnici ještě nějaký čas inklinoval k výzkumu. Zdokonalil například metodu barvení neurologických řezů a publikoval o tom článek, který mu zajistil reputaci. Napsal rovněž monografii o rostlině kokainovník pravý, experimenty s kokainem však jeho pozici v lékařských a vědeckých kruzích zhoršily – především poté, co se pokoušel kokainem ulevit svému příteli Ernstu von Fleischlovi, morfinistovi. Fleischl se stal závislým jak na morfiu, tak na kokainu (kterýžto možný účinek Freud neznal, látka byla dosud neprozkoumána), což vedlo ke kritice Freuda jeho kolegy.
Roku 1885 se stal soukromým docentem, ale jeho ekonomická situace se stále příliš nelepšila. Podnikl tudíž dva kroky, které se pro jeho budoucí vývoj staly zásadními: přijal místo na soukromé klinice v Oberdöblingu, kde se poprvé doslechl o hypnóze. Poté odjel na roční stipendijní pobyt do Paříže k profesoru Jean-Martinu Charcotovi. Charcot používal hypnózu při svých přednáškách, demonstroval její účinky na dobrovolnících. Freud byl fascinován. Do centra jeho pozornosti se dostávala i hysterie, jíž se Charcot také zabýval. Během přednášek u Charcota byl Freud upozorněn, že hypnózu užívá i Hyppolyte Bernheim v Nancy. Freud navštívil i Bernheimovy přednášky, byť mezi Charcotem a Bernheimem panovala ohromná rivalita. Freud si nicméně oba získal tím, že přeložil jejich díla do němčiny: Charcotovy přednášky a Bernheimovu práci .
U Charcota pochopil především to, že může existovat myšlení, které je odděleno od vědomí. Byl to základ pro pozdější koncept nevědomí.
Případ Anny O. vlevo|náhled|Bertha Pappenheim v roce 1882 Roku 1886 se vrátil do Vídně. Oženil se s Martou Bernaysovou a otevřel si soukromou praxi. Zabýval se léčením neuróz a hysterie. Nejprve užíval elektroléčbu Wilhelma Heinricha Erba, ale brzy poznal, že účinky jsou nulové. Jiné způsoby, jak pomoci hysterickým pacientům, nebyly tehdy známy. Pokoušel se tedy nějak aplikovat hypnózu, jíž se naučil ve Francii. Právě touto cestou se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti – psychoanalýze. Klíčovou roli při objevu psychoanalýzy sehrál případ „Anny O.“, jak je nazývána ve Freudových spisech. Dnes je známo, že se tato pacientka jmenovala Bertha Pappenheimová a že se později stala slavnou feministkou. Poprvé se o tomto případu Freud dozvěděl v roce 1882 od svého přítele Josefa Breuera. I později se o Bertě dozvídal, jelikož byla několikanásobně spřízněna s jeho ženou.
Případ začal v roce 1880, kdy byl k jednadvacetileté dívce poprvé povolán Breuer. Diagnostikoval těžkou hysterii a začal ženu léčit. Trpěla fyzickými poruchami (ztráta zraku, ochrnutí, ztráta řeči), které měly původ v psychickém vypětí, jež pramenilo z toho, že se po nocích starala o nemocného otce. Breuer léčil klidem na lůžku, ale symptomy se vrátily i po otcově smrti, což naznačovalo, že stres nebyl jedinou příčinou problémů. Breuer vyzkoušel hypnózu, ale na rozdíl od Bernheima v Nancy se nesnažil pacientku sugestivně ovlivnit, naopak nechal promlouvat ji samotnou, dotazoval se jí na původ jejích symptomů. A pacientce se po probuzení z hypnózy skutečně ulevovalo. Sama Bertha tomu říkala „léčba mluvením“ () či „vymetání komína“ (). Ovšem léčba měla i účinek, který Breuer nepředpokládal: Bertha se do něj zjevně zamilovala, fixovala se na něj, což se nelíbilo jeho ženě. A tak Breuer v roce 1882 léčbu náhle přerušil. Bertha si vzápětí vsugerovala porodní bolesti a ještě ten večer se zmítala v křečích, křičíc: „Teď se narodí dítě doktora Breuera“. Ten byl přivolán, uvedl ji naposled do hypnózy a odeslal do sanatoria, načež sám odjel se ženou na jakési druhé líbánky. Bertha byla ve vztahu k Breuerovi v tzv. přenosu. Přenos se později stal základem psychoanalytické léčby, Breuera to však vyděsilo. Freud o tom roku 1932 napsal v dopise Stefanu Zweigovi: „V tomto okamžiku držel v ruce klíč. (…) On ho však zahodil. Při všech velkých duševních darech v sobě neměl nic faustovského“.
Freud v praxi rychle zjišťoval, že elektroléčba je k ničemu. Chopil se naděje, která z Breuerova případu vyplývala – pacientce se ulevilo, když mohla bez zábran, v hypnóze, mluvit o tom, co ji trápí. Sám se také pokoušel uvádět pacienty do hypnózy, ale neměl k tomu příliš vlohy. Vymyslel proto novou techniku – když si pacient nemohl na něco vzpomenout, Freud mu vsugeroval, že si to vybaví poté, co mu sáhne na čelo. Tato metoda měla překvapivý úspěch. Freud dospěl ke klíčovému objevu první fáze své tvorby: „Hysterici trpí vzpomínkami“. Nechtěl si však uzurpovat nárok na objev, který dle něj náležel Breuerovi, a tak Freud Breuera po deseti letech (1895) od případu Anny O. přesvědčil k sepsání jejího chorobopisu. Sám přidal další čtyři chorobopisy, které nashromáždil. Pak společně publikovali Studie o hysterii (nikoliv bez vzájemných neshod).
Teorie traumatu