Princezna Luisa Marie Amélie Belgická (francouzsky Louise Marie de Belgique, 18. února 1858 Brusel – 1. března 1924 Wiesbaden) byla belgická královská princezna z rodu Wettinů v linii Sasko-Kobursko-Gothajských. Sňatkem se svým bratrancem princem Filipem Sasko-Kobursko-Gothajským si zachovala rodné tituly princezny sasko-kobursko-gothajské a saské vévodkyně.
Louisa se narodila za vlády svého dědečka Leopolda I. Belgického a jméno dostala po své babičce královně Luise. Vdala se 4. února 1875 v Bruselu za svého bratrance z druhého kolena prince Filipa. Luisa a Filip se usadili ve Vídni, kde se jim narodily dvě děti: Leopold Klement, narozený v roce 1878, a Doroteu, narozenou v roce 1881.
Luisino manželství se rychle rozpadlo. Obdařená silnou a celistvou osobností se odmítla podřídit manželovi, který jí nevyhovoval a který jí byl vnucen ze státních důvodů. Reagovala na to tím, že vedla okázalý a světácký život krásky na vídeňském dvoře. Luisu brzy předcházela pověst skandalistky, jíž dala za pravdu několika po sobě jdoucími aférami, než se zamilovala do Gezy Mattachiche, důstojníka a příslušníka chorvatské šlechty, jehož matka Anna Kuchtich de Oskocz (nar. 1847) byla podruhé provdána za hraběte Oskara Kegleviče z Buzinu (1839-1918), politika a poslance chorvatského Saboru. Evropu pohoršilo, když její manžel nechal Luisu prohlásit za nepříčetnou a přesvědčil rakouského císaře Františka Josefa I., aby ji internoval v psychiatrické léčebně, zatímco Mattachich byl obviněn z padělání a uvězněn. Po čtyřech letech byl Mattachich propuštěn a podařilo se mu pomoci princezně uprchnout. Oba pak cestovali po Evropě. Poté, co se podařilo prokázat její duševní rovnováhu, se Luisa v roce 1906 pokojně rozvedla.
Luisa začala žít jako osoba bez státní příslušnosti. Spolu se svou sestrou Štěpánkou podala několik žalob proti belgickému státu, které byly nakonec neúspěšné, aby získala zpět dědictví po jejich otci, který zemřel v roce 1909. V roce 1914 se jí však podařilo získat část majetku krále Leopolda II. První světová válka a porážka Německa Luisu ještě více zbídačily, a tak se rozhodla vydat své paměti pod názvem Autour des trônes que j'ai vu tomber (Kolem trůnů, které jsem viděla padat), které jsou zároveň svědectvím o životě na evropských dvorech. Princ Filip, její bývalý manžel, zemřel v roce 1921. V roce 1924, ve věku 66 let, zemřela Luisa v chudobě, rok po svém milenci Mattachichovi. Jejím jediným žijícím potomkem byla dcera Dorotea, kterou již neviděla. Hlavní památkou, kterou v Belgii zanechala, je bruselská Avenue Louise, pojmenovaná po ní.
Život vlevo|náhled|Princezna Luisa se svým bratrem Leopoldem, 1862
Původ, mládí Princezna Luisa, vnučka belgického krále Leopolda I., byla prvním dítětem vévody (budoucího krále Leopolda II.) a vévodkyně brabantské (rozené arcivévodkyně Marie Jindřišky Habsbursko-Lotrinské), nešťastného a nesourodého páru. O jejich sňatku rozhodli v roce 1853 s cílem upevnit spojenectví s Belgickým královstvím jak král Leopold I., tak Habsburkové, aniž by se poradili s ženichem a nevěstou, jejichž zájmy byly téměř ve všem protichůdné: Brabantský vévoda byl stěží přitahován rodinným životem a vášnivě se zajímal o politiku a hospodářství království, jemuž se chystal vládnout, zatímco Marie Jindřiška byla mladá žena zběhlá v náboženství a její zájmy se omezovaly na jízdu na koni, psy a hudbu.
Teprve po čtyřech letech Marie Jindřiška poprvé otěhotněla a 18. února 1858 se jí v bruselském královském paláci narodila holčička. Rodiče byli zklamáni, protože dcera nemohla nastoupit na trůn a budoucnost dynastie tak nebyla zaručena.
Princezna byla pokřtěna 28. března jako Louise Marie Amélie; jejími kmotry byli její prastrýc arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský a prababička Marie Amálie, francouzská královna-vdova, která od revoluce v roce 1848 žila v exilu ve Velké Británii. Protože byla příliš stará na to, aby mohla jet do Belgie na křest, vyjádřila Marie Amálie přání, aby její kmotřenka dostala křestní jméno první belgické královny, její nejstarší a milované dcery, která předčasně zemřela.
Její otec popsal Luisu takto: „Je velmi moudrá, její tvář je již bílá a růžová jako tvář její matky. Králi Leopoldovi připadá velmi hezká, doufám, že jednou bude, ale zatím si všímám jen toho, že má velké tmavé oči a bohužel! obrovský nos, hodný mého v každém ohledu." 12. června 1859 se narodil bratr Leopold, který byl jako nejstarší syn brabantského vévody titulován hrabětem z Hainautu a jehož narození jako by zajišťovalo udržitelnost nedávno vzniklého belgického královského rodu. Mladší sestra Štěpánka se narodila 21. května 1864.
10. prosince 1865 zemřel po 34 letech vlády král Leopold I., zakladatel belgické dynastie, a na trůn nastoupil jeho syn Leopold II. Pro sedmiletou Luisu a šestiletého Leopolda tato nová situace přinese některé změny v jejich každodenním životě. Následníkem trůnu se stal hrabě z Hainautu, který byl povýšen na brabantského vévodu. Luisa a její bratr, kteří byli dosud pod vedením vychovatelky, slečny Legrandové, byli nyní obdarováni vychovatelem: Hrabě Ignace van der Straten-Ponthoz, major dělostřelectva, kterému ve funkci pomáhal mladý dělostřelec Albert Donny. Oba muži vstoupili do služeb královských dětí 4. března 1866. Luisa a její bratr dávali přednost Donnymu a přezdívali van der Straten-Ponthozovi „kárající hrabě“ (comte grondeur). Louise měla svéhlavou, až obtížnou povahu. náhled|Luisa se svou matkou Marií Jindřiškou, 1863 Luisa se spřátelila s některými svými vrstevníky, kteří na panství Laeken několikrát pobývali: Blanche Orleánská (dcera vévody z Nemours), Marie Kristýna Rakouská (budoucí španělská královna), a dokonce i Beatrix Britská (nejmladší dcera královny Viktorie). Když byly odloučeny, psala jim Luisa krátké dopisy, záminky pro svá kaligrafická cvičení.
Od svých šesti let využívala Luisa domácího vzdělávání od učitelů, kteří jí poskytovali různé kurzy: Louisa se věnovala výuce francouzštiny, angličtiny, němčiny a italštiny a výuce matematiky, jízdy na koni, dějepisu, náboženství a hudby. Úroveň princeznina vzdělání však nebyla příliš vysoká: „Programy neměly dostatečný rozsah. V přísné výzdobě studovny se většinou příliš primitivně uplatňovaly dějiny, zeměpis, literatura, matematika; převažující místo bylo ponecháno dekorativnímu umění: malbě, kresbě, hudbě a také vyšívání."
Pokud byly školní programy neúplné, kázeň byla na vysoké úrovni, jak vypráví Luisa: „Matka nás, mě a mé sestry, vychovávala po anglicku. Naše pokoje připomínaly spíš klášterní cely než knížecí byty... Královna mě od mládí učila, že se mám obejít bez služebnictva." O Leopoldovi II. napsala: „Muž, kterého znovu vidím, když si vzpomenu na krále, je vždy ten, jehož mlčení děsilo mé dětství... Král se o mě a mé sestry téměř nestaral. Jeho pohlazení byla vzácná a krátká. Byly jsme před ním vždycky pod dojmem. Připadal nám mnohem víc jako král než jako otec."
Rodinná tragédie Na jaře roku 1868 se téměř devítiletý Leopold, vévoda brabantský, nachladil po pádu do rybníka v parku Laeken. Jeho stav se rychle zhoršoval: lékař diagnostikoval akutní zánět osrdečníku. V létě se zdálo, že se uzdravil, ale kašel přetrvával. Lékař doporučil odstranění jazylky a tuto operaci provedl, poté se jeho mladý pacient odjel zotavit do Ostende. Královna Marie Jindřiška se izolovala ve Spa, aby si odpočinula, zatímco král Leopold II. zdržovaný státními záležitostmi a jeho dvě dcery zůstali v Laekenu. V srpnu byl Leopold, trpící otokem, přivezen zpět do Laekenu. Královna od té doby neopustila synovo lůžko. Po přijetí posledních svátostí v září vypadal malý pacient lépe, ale jeho stav se opět zhoršoval, až 22. ledna 1869 zemřel. Během nemoci vévody brabantského si Luisa plně uvědomovala vážnost bratrova stavu, za který se před rozloučením s ním modlila.
Toto první drama v životě mladé princezny a celé belgické královské rodiny hluboce zasáhlo Luisu, která o něm napsala ve svých pamětech: „Byla to slza v mé duši... Odvážila jsem se, vzpomínám si, proklít Boha, zapřít ho... Bez něj jsem si už nedokázala představit existenci." Novým následníkem trůnu se stal Luisin strýc z otcovy strany princ Filip, hrabě flanderský, a o pět měsíců později, 3. června téhož roku, se flanderské hraběnce narodil chlapec, který dostal staré národní křestní jméno Baudouin. Král Leopold II. živil naději, že se dočká druhého syna, a proto obnovil intimní život s královnou; po potratu v březnu 1871 se však 30. července 1872 narodila třetí dcera: Klementina, poslední dítě královského páru.
Manželství náhled|378x378pixelů|Princezna Luisa a její manžel, princ Filip Sasko-Kobursko-Gothajský, 1875 Luisa právě oslavila čtrnácté narozeniny, když se o ni začalo zajímat několik evropských princů, protože měla příjemný zevnějšek a její otec byl údajně bohatý. Král Leopold II. se dlouho obával, že ji bude muset dát za ženu císařskému princi, synovi a dědici Napoleona III, protože Bonapartovy považoval za zbohatlíky. Po pádu Druhého francouzského císařství a vyhlášení francouzské Třetí republiky tato „hrozba“ pominula a o ruku ještě nezletilé princezny se velmi rychle ucházeli dva kandidáti: Fridrich Hohenzollernský – bratr flanderské hraběnky (švagrové Leopolda II.) – a první bratranec krále Leopolda II., princ Filip Sasko-Kobursko-Gothajský (příslušník kohárské větve rodu).
Filip předložil svou žádost o Luisinu ruku v roce 1872 a zopakoval ji v létě 1873, kdy se po cestě po světě vydal v doprovodu své matky, princezny Klementiny Orleánské, do Ostende na oficiální návštěvu belgických panovníků. Filip byl z otcovy i matčiny strany dvojnásobně spřízněn s belgickou královskou rodinou, neboť byl členem rodu Sasko-Kobursko-Gothajského prostřednictvím svého otce, prince Augusta, a zároveň vnukem francouzského krále Ludvíka Filipa I. (jehož druhé jméno nesl) prostřednictvím své matky, princezny Klementiny, která byla sestrou belgické královny Luisy, čímž se Filip stal prvním příbuzným Leopolda II. prostřednictvím jejich matek. Tím se Filip a Luisa stali příbuzní z otcovy strany z druhého kolena a bratranci z matčiny strany z prvního kolena z jednoho pohledu. Pobývající ve Vídni a povolaný zdědit otcovo jmění v podobě honosného majorátu v Uhrách, princ, který se již tehdy těšil přízni královny Marie Jindřišky (nostalgicky vzpomínající na své rodiště), se nakonec prosadil i jako privilegovaný kandidát v očích krále Leopolda II, který si nepřál sblížení s Pruskem tak brzy po prusko-francouzské válce v roce 1870.
Z rodinného a politického hlediska byl Filip také spojencem několika evropských dvorů. Jeho zesnulá teta z otcovy strany, princezna Viktorie Sasko-Kobursko-Gothajská, se provdala za orleánského prince Ludvíka, vévodu z Nemours, druhého syna krále Ludvíka Filipa I. Jejich dva synové se skvěle oženili: nejstarší Gaston, hrabě z Eu, s Isabelou, císařskou princeznou z Brazílie, a druhý Ferdinand, vévoda z Alençonu, s bavorskou vévodkyní Žofií Šarlotou, sestrou císařovny Alžběty Rakouské, „Sissi“, a stal se tak švagrem císaře Františka Josefa I. A konečně Filipův strýc z otcovy strany, princ Ferdinand Sasko-Kobursko-Gothajský, se sňatkem s královnou Marií II. stal portugalským a algarvským králem-manželem. Pokud jde o Filipovu sestru, princeznu Klotyldu Sasko-Kobursko-Gothajskou, ta byla šťastně provdána za bratra královny Marie Jindřišky, arcivévodu Josefa Karla Rakouského, titulárního palatina uherského.