Nikolaj Alexandrovič Berďajev, , přepisován také jako Berdyaev, Berdjajew nebo Berdiaeff ( Kyjev – 24. března 1948 Clamart) byl ruský křesťanský filozof a publicista, blízký personalismu.

Život Rod, ze kterého Berďajev pocházel, zaujímal v carském Rusku dosti významné postavení. Berďajevův praděd byl novorossijským generálním gubernátorem a jeho děd byl atamanem Vševelikého vojska donského. Otec Nikolaje byl důstojník kavalerie, tak jako jeho předci. Ze šlechtického rodu byla i Berďajevova matka. Pocházela z rodu Kudaševových a vzhledem k tomu, že její matka byla z francouzského rodu Choisel, považovala se taktéž za Francouzku. Tato žena, jak píše Berďajev ve své autobiografii, se dokonce nenaučila používat spisovnou ruštinu. Veškeré dopisy psala ve francouzštině.

Mladý Nikolaj navštěvoval nejdříve kadetní školu, přičemž měl možnost ji kdykoli opustit a jít studovat na pážecí školu v Petrohradě určenou pro potomky významných rodin. Ale Berďajev kadetku opustil a začal se připravovat na maturitní zkoušky, po kterých chtěl nastoupit na vysokou školu. Roku 1894 ukončil středoškolská studia maturitou a pokračoval studiem na vysoké škole. Začal studovat Kyjevskou přírodovědeckou fakultu a později přestoupil na fakultu právnickou.

Univerzitu nedokončil, protože ho v roce 1898 arestovali kvůli účasti v socialistickém hnutí. V této době se projevuje Berďajevův charakteristický rys, kterým je neustálá revolta vůči zavedeným pořádkům a vůči nedotknutelným autoritám. Berďajev se aktivně zúčastňoval schůzí marxistů. Vyhnanství ve Vologodské gubernii v centrálním Rusku na sebe nenechalo dlouho čekat. Ovšem pro Berďajevovu filozofii mělo vyhnanství zásadní význam. Dochází u něj k náboženskému obratu a začíná „bohohledačské“ období, které až do jeho smrti neskončí.

náhled|Nikolaj Alexandrovič Berďajev Po návratu z vyhnanství se Berďajev oženil a přestěhoval do hlavního města Petrohradu. Zde se objevil v centru dění nejen kulturního a politického, ale i revolučního. O tom se přesvědčil v roce 1905, kdy byla před Zimním palácem krvavě potlačena demonstrace předznamenávající revoluci roku 1917. Kvůli značně napjaté situaci se car ještě roku 1905 rozhodl ustavit parlament; tedy Dumu (od ruského думать – myslet). Po dalším roce dochází ještě k úpravám ústavy, které vedou k jejímu dalšímu „zdemokratičtění“. Snahy posledního cara „Vší Rusi“ Mikuláše II. byly „labutí písní“ starých časů.

Filozofický radikalismus 19. století s jeho poblouzněním části ruské společnosti, politická liberalizace poměrů na začátku 20. století, neutěšené poměry probíhající první světové války s negativní bolševickou agitací a rozvratem armády vedly k únorovému politickému převratu v Rusku a nástupu slabé a desorientované vládní moci a vyústily v říjnu/listopadu téhož roku v puč a převzetí moci bolševiky. Tento dramatický převrat byl pak následován jednou z nejkrutějších a nejdelších občanských válek v celých dějinách, trvající až do roku 1921.

Radikální změna, pauperizace a krutost společenských poměrů dopadla tvrdě i na Berďajeva. Do roku 1922 byl dvakrát vězněn. V roce 1918 dokázal založit „Svobodnou akademii duchovní kultury“ (rusky Вольфил), ale již v roce 1922 byl donucen opustit nově vzniklý Sovětský svaz. Nějaký čas žil Berďajev v Berlíně, kde s pomocí organizace YMCA založil „Náboženskou akademii“.

Velké množství ruských emigrantů se nacházelo v Paříži a k nim se Berďajev připojil v roce 1925. I zde byl filozof neobyčejně aktivní a obnovil vydávání časopisu „Путь“(česky Cesta), který vycházel v rozmezí let 1926 až 1939. Francie poskytla Berďajevovi relativní klid na práci. Proto většina jeho filozofického díla vznikla právě tam. Nikolaj Alexandrovič Berďajev už se do své rodné země nikdy nepodíval, ovšem jeho dílo dokazuje, že se od Ruska ve svých myšlenkách nikdy neodpoutal. Zemřel v roce 1948 v Clamartu u Paříže.

Berďajevův filozofický konstrukt Náboženská a mystická filozofie vechovského bohohledače Nikolaje Berďajeva byla jednou z raných odrůd existencialismu. Berďajev říká o sobě, že , a to dokonce dříve, než se díky Heideggerovým, Jaspersovým a zvláště Sartrovým knihám stal existencialismus módou, dříve, než se slovo existencialismus začalo používat.

Marxismus Berďajev se seznámil s myšlenkami ruského socialismu už na střední škole, ovšem až při studiu na vysoké škole začal nad socialismem přemýšlet systematicky. Zásadním je tedy pro Berďajeva rok 1894, kdy vstoupil na univerzitu v Kyjevě. V páté kapitole svého životopisu s názvem Obrácení se k socialismu. Svět revoluční. Marxismus a idealismus. se Berďajev zmiňuje o D.J. Longvinském. Byl Berďajevovým spolužákem na přírodovědecké fakultě a dokonce se stal filozofovým přítelem. To byl u samotářského Berďajeva, jak sám píše, jev zcela neobvyklý. Právě skrze svého přítele se Berďajev dostal do okruhu studentů sympatizujících s marxismem. Berďajev viděl, že ruský socialismus je úplné novum a snažil se tedy definovat svůj vztah k tomuto hnutí. „Marxismus označoval dokonale novou formaci, byl krizí ruské inteligence. Na konci 90. let se vytvořilo marxistické hnutí, které mělo mnohem vyšší kulturní úroveň než ostatní hnutí revoluční inteligence. Byl to typ velmi málo podobný tomu, z něhož později vyšel bolševismus. Stal jsem se kritickým marxistou, a to mi dalo možnost zůstat idealistou ve filozofii. Pro staré ruské revolucionáře byla revoluce náboženstvím. Pro mne revoluce náboženstvím nebyla.“

Podle dalších náznaků v autobiografii můžu konstatovat, že Berďajevovi se marxismus jevil jako mezinárodní (celosvětový) fenomén. Marxismus chápal ve svém raném období jako proud „poevropšťující“ myšlení ruské inteligence. Byl jím do značné míry „poblázněn“, tak jako většina ruské, ale i evropské inteligence přelomu 19. a 20. století. Ale již za několik málo let začal být Berďajevův přístup kritičtější. Ruskou inteligenci ještě carské doby popisoval Berďajev například takto:

V příspěvku do sborníku o ruské inteligenci s názvem Milníky se vyznal ze svého poblouznění a kritikou sebe sama a svých současníků chtěl dosáhnout revize ruského filozofického i politického diskurzu.

Marxismem se filozof zabýval i na sklonku svého života, zvláště v díle Říše ducha a říše císařova. Toto pojednání bylo jedním z Berďajevových posledních děl, která stačil před smrtí v exilu napsat. Je pro nás zajímavé, protože o marxismu zde může Berďajev psát vyzbrojen zkušeností. V roce 1947, kdy Říše ducha a říše císařova vyšla, byl Berďajev vyzbrojen nejen zkušeností s marxistickou filozofií, ale i s důsledky aplikace takové teorie v sovětském Rusku. Odhaduji, že člověk Berďajevova ražení měl enormní zájem a unikátní možnost sledovat důsledky použití deformovaného marxismu a hodnotit jej z vnějšku, tedy z exilu. V kapitole příznačně nazvané Protiklady marxismu se autor pokouší vysvětlit důvody, které vedly k zesilování pozice marxistické ideologie.

Bohohledačské období

Berďajev ve Vlastním životopise zeširoka popisuje vliv rodiny na svůj duchovní růst i své obrácení se ke křesťanství, na své celoživotní hledání Boha. Filozofův otec vyrostl v církevně-mnišské atmosféře. Časté půsty v něm podle Berďajeva vystupňovaly nechuť k církevním strukturám i dogmatům. Otec byl, v intencích své doby a hlavně svého vysokého společenského postavení, voltairovcem a osvícencem. V jeho pochopení Boha se zračil deismus. Berďajevova matka byla více Francouzskou nežli Ruskou. Ačkoli po otci pravoslavná, přejala matčinu katolickou duchovnost. Jinak prý neviděla mezi pravoslavím a katolictvím nijakých rozdílů. Sedmá kapitola Berďajevovy autobiografie s názvem Obracení se ke křesťanství. Náboženské drama. Duchovní setkávání se., začíná tvrzením, že filozof neměl žádné tradiční pravoslavné dětství, neměl ani žádné trvalé dojmy z velmi silně působící pravoslavné liturgie. Dokonce se mu, jak tvrdí, více líbil katolický ritus. Berďajev ale nevyšel z naivní ortodoxie, kterou chápal jako dědictví rodičů, jako něco daného. Z Berďajevova vyprávění můžeme cítit i jistou lítost z toho, že jako dítě neprožíval pravoslavnou bohoslužbu tak intenzivně, jak by si přál. Podařilo se mu to až v dospělosti.

Berďajev považoval pravoslaví, zcela oprávněně, za více iracionální a hůře definovatelné než katolictví či protestantismus. Ve větší iracionalitě pravoslaví viděl Berďajev její větší svobodu. A původ svobody viděl filozof u Boha. „Ale tuto svobodu jsem neprožíval jako lehkost, ale jako těžkost. V tomto chápání svobody jako povinnosti, břemene, jako zdroje tragismu je mi zvláště blízký Dostojevskij. Právě zřeknutí se svobody vytváří lehkost a může dát štěstí poslušným „kojencům“. Dokonce hřích pociťuji ne jako neposlušnost, ale jako ztrátu svobody. Svobodu však cítím jako božskou. Bůh je svoboda a svobodu dává. On není vládce, ale Osvoboditel, Osvoboditel z otroctví světa. Bůh působí skrze svobodu a na svobodu. On nepůsobí skrze nezbytnost a na nezbytnost. On nenutí, aby byl uznán. V tomto je skryto tajemství světového života. Toto je prvotní náboženská zkušenost, popletená a zkreslená vrstvami světové nezbytnosti.“

Vztah církve s okolní realitou Berďajev intenzivně zkoumal problém vztahu církve s okolní realitou. Při řešení tohoto problému podroboval kritice rozšířený názor, který chápal církev jen jako hierarchizovanou instituci. Tento pohled se nám zdá vcelku přirozený. Církev je ve skutečnosti institucí, jejíž představitelé vždy využívali, či zneužívali svých práv. To Berďajev věděl velmi dobře i vzhledem ke své dřívější exkomunikaci. Církev ale nechápal tak jednostranně. Přemýšlení o církvi chtěl očistit od nánosů světskosti. Chápal jí především jako materiálně neuchopitelnou skutečnost. „Podstata církve je duchovní. Církev náleží duchovnímu světu, nikoli světu přirozenému. To však neznamená, že by se církev nevtělovala a viditelně neprojevovala v přírodním a dějinném světě, že by zůstávala neviditelnou.“ Další vlastnost, kterou Berďajev přisuzuje církvi je Sobornosť (Můžeme přeložit jako soudržnost, či příslušnost k církvi, resp. k chrámu.). Je to vlastně způsob vnímání duchovních zkušeností. Berďajev je přesvědčen, že při duchovním setkávání s Kristem skrze církev (jako metafyzickou platformu pro tato setkání), se člověk setkává i se všemi, kteří podobnou zkušenost zažili. Tento člověk se chce setkat s Kristem, ale zároveň se setkává i s „celým křesťanským světem, s apoštoly, světci, s bratry v Kristu, živými i zemřelými. K církvi patří nejen žijící pokolení, ale i všechna pokolení zemřelá, i ta žijí spolu s církví, s nimi se všemi trvá skutečné společenství. Toto je bytostný projev církve.“ Berďajev byl nonkonformní myslitel, ale chápal původní podstatu církve „jako duchovního organismu, jako mystického těla Kristova.“ Tato tvrzení jsou zcela v intencích Berďajevovy křesťanské personalistické filozofie.

Theodicea