Mikulov

Mikulov () je město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji. Leží osmnáct kilometrů západně od Břeclavi poblíž hraničního přechodu Drasenhofen s rakouskou spolkovou zemí Dolní Rakousy. Žije zde obyvatel. Historické jádro je městskou památkovou rezervací.Výnos MK ČSR čj. 7.646/82-VI/1 ze dne 13. 4. 1982 o prohlášení historického jádra města Mikulova za památkovou rezervaci. Podle města je pojmenována Mikulovská vinařská podoblast.

Název Jméno je odvozeno od osobního jména Mikul, které bylo domáckou podobou jména Mikuláš. Původní podoba jména se přestala užívat začátkem 14. století ve prospěch počeštěné podoby německého jména Nikolsburg (Niklšpurk a podobně). K návratu k původní české podobě došlo až koncem 19. století.

Historie Počátky (11.–13. století) Mikulov byl osídlen pravděpodobně v 11. století, v době existence tzv. České marky rodu Babenberků, německy mluvícími osadníky.Leopold Kleindienst: Die Siedlungsformen, bäuerliche Bau- und Sachkultur Südmährens. 1989, S. 9. Podle jiných zdrojů se vznik Mikulova klade na počátek 12. století, kdy zde byla založena trhová obec, jež se v roce 1279 dočkala povýšení na městečko a v roce 1410 na město.

V roce 1182 Moravské markrabství připadlo Fridrichu Barbarossovi. Po bitvě u Loděnice v roce 1185 se osada dostala do držení hraběte Viléma z Drnholce. První písemná zmínka o obci „Nikulsburchi“ je v darovací listině krále Přemysla Otakara II. ze 14. ledna 1249, jenž ji dal v léno Jindřichovi I. z Lichtenštejna, spolu s dalšími obcemi (Bavory, Klentnice, Mušov, Dunajovice, Březí). Tento dokument byl v roce 1262 Přemyslem Otakarem výslovně potvrzen. V roce 1276 je zmíněn kostel a na místě románského a později gotického hradu vznikl v 17. století zámek.Kolektiv. Malá československá encyklopedie. 1. vyd. Praha: Academia, 1986. IV. sv. 992 s.

vlevo|náhled|Kostel sv. Václava s cedrovou soškou mikulovské Černé Madony

Po prohrané bitvě na Moravském poli získal území Přemyslův soupeř Rudolf Habsburský. Ten v srpnu 1279 udělil Jindřichovi II. z Lichtenštejna právo konání týdenního trhu „in villa Nicolspurch“.Reiner Elsinger: 750 Jahre Nikolsburg.

Reformace a rekatolizace (16.–18. století) vlevo|náhled|Mikulov byl jedním z raných center novokřtěnců V roce 1526 se kolem Balthasara Hubmaiera na Mikulovsku vytvořilo jedno z prvních společenství radikálního reformačního anabaptistického hnutí. Po Hubmaierově popravě v roce 1528 se Jakobu Hutterovi z Tyrolska podařilo zabránit rozpuštění komunity novokřtěnců. V té doby na Moravě žilo až 60 000 novokřtěnců, z toho 12 000 na Mikulovsku.Anton Kreuzer: Geschichte Südmährens Band 1. S. 62. Verlag des Südmähren Landschaftsrates Geislingen/Steige. 1997. ISBN 3-927498-20-3. Krátce poté se s podporou místní šlechty na jižní Moravu dostalo luteránství, což vedlo k rozkolu v církvi a vytvoření evangelické luteránské církve a denominací protestantismu. Během následné protireformace se jezuitům úspěšné podařilo řadu kostelů rekatolizovat.Gregor Wolny: Die Wiedertäufer in Mähren, Wien 1850. Zbylí novokřtěnci, pronásledovaní v letech 1535 až 1767 katolíky, protestanty i Turky, uprchli do Ruska.Peter Hoover: Feuertaufe. Das radikale Leben der Täufer - eine Provokation, Down to Earth, Berlin 2006, ISBN 978-3-935992-23-7, S. 20–25 und S. 161–185

V roce 1560 Lichtenštejnové prodali hrad Mikulov za 60 tisíc českých tolarů uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenyimu jako říšské léno. V roce 1575 celé panství Mikulov císař Rudolf II. daroval Adamovi z Ditrichštejna, za jehož vlády na panství přicházeli Židé prchající z Vídně a Dolních Rakous.

vlevo|náhled|Historické náměstí s barokním sloupem Nejsvětější Trojice

V roce 1621 v Mikulově uzavřel kardinál František z Ditrichštejna jménem vítězného císaře Ferdinanda II. příměří se sedmihradským knížetem Gabrielem Bethlenem. V roce 1625 se v Mikulově sešla dvorní rada za přítomnosti Ferdinanda II., která jmenovala Albrechta z Valdštejna generalissimem a udělila mu titul frýdlantského vévody. Zároveň došlo ke konečnému polepšení městského znaku Mikulova.

Na podzim roku 1663 zasáhl Mikulovsko turecko-tatarský vpád. Opevněný Mikulov s hradem nebyl dobyt, okolí města a vesnice na mikulovském panství však utrpěly rozsáhlé škody.

19. století náhled|upright|Oficiální pečeť města Mikulov, 1810 Dne 2. prosince 1805 byly po bitvě u Slavkova v mikulovském zámku dojednány předběžné podmínky míru mezi Francií a Rakouskem. A 61 let poté, po porážce rakouských vojsk v bitvě u Sadové, tu 26. července 1866 podepsali příměří mezi Rakouskem a Pruskem, tzv. Mikulovské příměří.

Až do 19. století zůstal Mikulov v majetku knížat z Ditrichštejna-Mikulova, kteří měli svou rodovou hrobku v kostele svaté Anny na Náměstí v Mikulově. Další připomínkou zdejšího působení rodu Ditrichštejnů je kromě mikulovského zámku také piaristická kolej, kterou v roce 1631 založil kardinál František z Ditrichštejna, jako první piaristický klášter severně od Alp.Reiner Elsinger: Heimatbuch Nikolsburg náhled|Mikulov na jazykové mapě z roku 1906 ještě jako jedno z center německy mluvící (zelená barva) jižní Moravy.

Po smrti posledního mužského člena rodu Josefa Františka z Ditrichštejna zdědila celé panství jeho dcera Alexandra Marie (1824–1906),KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998 s. 877 provdaná z Mensdorff-Pouilly, s níž majetek přešel na rod Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly, který vlastnil zámek a velkostatek až do roku 1945, kdy zámek vyhořel.

Od poloviny 19. století Mikulov vlivem polohy mimo hlavní železnice stagnoval a začal ztrácet vliv ve prospěch blízké a výhodněji položené Břeclavi.

Nejnovější dějiny (20.–21. století) V letech 1938 až 1945 byl Mikulov v důsledku uzavření Mnichovské dohody přičleněn k nacistickému Německu. Po druhé světové válce bylo doposud převážně německé město vysídleno; počet obyvatel dosáhl předválečné úrovně až během sedmdesátých let 20. století.

Do roku 1960 byl Mikulov okresním městem, pak se v důsledku nového členění státu stal mikulovský okres součástí okresu Břeclav. Po zrušení okresních úřadů získal 1. ledna 2003 Mikulov status obce s rozšířenou působností, jejíž městský úřad převzal některé úkoly zrušeného okresního úřadu pro obce v okolí.

Přírodní poměry Město je položeno ve členitém terénu na jižním okraji Pavlovských vrchů a Milovické pahorkatiny. Jeho dominantou je zámek na skále (Zámecký vrch) západně od náměstí. Na východě je další dominanta města, přírodní rezervace Svatý kopeček s křížovou cestou a kaplí svatého Šebestiána na vrcholu, a na severu vrch Turold s jeskyní. Mezi ním a zámkem ještě ční menší vápencový pahorek se zříceninou Kozí hrádek, poskytující kruhový rozhled na celé město. Západní strana se otevírá do roviny, na jihu se dva a půl kilometru jihozápadně od centra města se nachází nevysoký Šibeniční vrch a pod ním rybník Šibeník, který je největším rybníkem v CHKO Pálava. Další vodní plochou v zázemí Mikulova je zatopený lom Janičův vrch při silnici na Velké Pavlovice. Severovýchodně od města se nachází přírodní památka Na cvičišti.

Na Svatém kopečku, který je též součástí Via Francigena a Via Slavica, vedoucí do Kremže, začíná Svatojakubská cesta Weinviertel, značená od roku 2010.

Obyvatelstvo

Židovský Mikulov vlevo|náhled|Horní synagoga Počátky mikulovské židovské obce sahají do období po roce 1421, kdy byli Židé vypovězeni rakouským vévodou Albrechtem V. z Vídně a Dolních Rakous. Část těchto běženců nalezla útočiště v Mikulově, který ležel těsně při zemských hranicích.Nezhodová, Soňa. Židovský Mikulov. 1. vyd. Brno: Matice moravská, 2006. 423 s. Další příliv nastal za vlády Albrechtova syna Ladislava Pohrobka, který vyhnal Židy z moravských královských měst.

Tito ve středověku opovrhovaní vyhnanci se počali usazovat ve zdejším podhradí, kde posléze vznikla samostatná židovská čtvrť, jež získala v roce 1591 samosprávu s vlastním rychtářem a s dalšími výsadami. Mikulovská židovská obec se postupně rozrůstala a získávala na významu, až se nakonec stala jednou z nejvýznamnějších na Moravě.Historie Mikulova To byl také důvod, proč se Mikulov stal v první polovině 16. století sídlem moravských zemských rabínů, kteří zde sídlili do roku 1851. Tím se město stalo kulturním centrem moravského židovstva. Jako v pořadí druhý zemský rabín zde v letech 1553–1573 působil jeden ze světově nejproslulejších rabínů Jehuda Löw (1525–1609), po něm také například neméně proslulí Jom Tov Lipmann Heller, David Oppenheimer, Šmu'el Šmelke Horovic, Mordechaj Benet nebo Samson Rafael Hirsch.

Život zdejší židovské obce poznamenalo několik velkých požárů. 10. srpna 1719 zničil rozsáhlý požár celou židovskou čtvrť. Po znovuvybudování ghetta přišla v dubnu 1737 další ohnivá pohroma. V první polovině 18. století žilo v Mikulově na 600 židovských rodin a zdejší židovská obec byla nejpočetnější na Moravě (přebývalo zde téměř 10 % moravských Židů). V první polovině 19. století tvořili Židé téměř polovinu obyvatel města, ale po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 začalo jejich stěhování do velkých měst, zejména do Brna a Vídně, kde měli lepší ekonomické podmínky.

Roku 1851 došlo k rozdělení funkce mikulovského rabína a moravského zemského rabína. V Mikulově pak působili tito rabíni: Solomon Quetsch (1855–1856), Mayer Feuchtwang (1861–1888), David Feuchtwang (1892–1903), Moritz Levin (1903–1918), Alfred Willmann (1919–1938).

Také v 19. století došlo k řadě požárů, ovšem katastrofální následky měl až požár v září 1924, a zejména v dubnu 1926, kdy oheň zasáhl 91 domů. Tyto dva poslední požáry byly jedním z podnětů pro vznik Židovského ústředního musea pro Moravsko-Slezsko, které bylo v Mikulově otevřeno 24. května 1936 a jehož zakladatelem byl JUDr. Richard Teltscher.

Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla druhá světová válka. Z 472 židovských obyvatel města v roce 1938 se 110 podařilo uprchnout před nacisty do ciziny. 327 jich však nepřežilo holokaust. K obnovení obce již nikdy nedošlo.

Dnes je památkou na kdysi rozsáhlé židovské ghetto s 317 domy, z toho více než 90 renesančními, jen barokní synagoga, která slouží jako židovské muzeum, 45 domů chráněných jako nemovitá kulturní památkaKlenovský, Jaroslav, 2000: Židovské památky Mikulova, Mikulov. a velký židovský hřbitov s několika tisíci náhrobků. Jeho nejstarší a nejcennější částí je takzvaný „rabínský vršek“ s náhrobky moravských zemských a místních rabínů a příslušníků nejbohatších mikulovských rodin.

Chasidská dynastie “Nikolsburger” Šmu'ela Šmelkeho Horovice, v současné době působící zejména v New Yorku, odvozuje svůj původ i svoje označení od německého názvu Mikulova, místa svého založení.

Městská správa Části města Od 1. července 1980 do 23. listopadu 1990 k městu patřily i přilehlé obce Bavory a Klentnice.Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, II. díl. Praha: Český statistický úřad, 2006. . S. 31 a 228.

Starostové V letech 2006 až 2022 byl starostou Mikulova Rostislav Koštial (ODS). Od 24. října 2022 je starostkou Jitka Sobotková (ANO).

Městské symboly Znak města je historický, vlajka byla městu udělena rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 27. dubna 1999.

Doprava náhled|Železniční stanice Město leží na důležitém silničním hraničním přechodu z Česka do Rakouska na trase Brno–Vídeň (silnice I/52, evropská silnice E461). Z ní se zde odpojuje silnice I/40 do Břeclavi a dále silnice II/414 do Hrušovan nad Jevišovkou a silnice II/421 směr Nové Mlýny a Velké Pavlovice. Tranzitní doprava je odvedena z centra pomocí obchvatů.

Na jihozápadě míří z Mikulova dvě zrušené a opuštěné silnice do Rakouska, směr Laa an der Thaya a Falkenstein, po přistoupení Česka do schengenského prostoru částečně obnovené jako cyklostezky.

Přes město vede regionální železniční trať Břeclav–Znojmo, zdejší železniční stanice se nazývá Mikulov na Moravě.