Bahrajn, plným názvem Království Bahrajn, je ostrovní stát v jihozápadní Asii. Nachází se v Perském zálivu a tvoří ho malé souostroví, které se skládá z 50 přírodních ostrovů a dalších 33 umělých ostrovů. Jeho centrem je Bahrajnský ostrov, který představuje přibližně 83 % rozlohy země. Bahrajn leží mezi Katarem a severovýchodním pobřežím Saúdské Arábie, se kterou je spojen mostem krále Fahda. Souostroví je převážně nížinné, rovinaté, podnebí je pouštní, v létě horké a v zimě velmi mírné. Bahrajn se dělí na 4 guvernoráty, na ploše necelých 800 km² žije 1,5 milionu obyvatel, je tedy třetím nejmenším státem podle rozlohy v Asii a třetí nejhustěji zalidněnou samostatnou zemí na světě. Hlavním a největším městem je Manáma. Necelá polovina obyvatel jsou bahrajnští státní příslušníci a zbytek cizinci. Celkem 53 % obyvatel jsou Arabové, 43 % tvoří Asiaté, úředním jazykem je arabština. Podle sčítání lidu z roku 2020 je zde 74 % muslimů a 26 % tvoří zástupci jiných náboženství.https://www.mia.gov.bh/population-and-demographics/?lang=en
Bahrajn byl přibližně v roce 3000 let př. n. l., centrem starověké dilmunské civilizace.Oman: The Lost Land . Saudi Aramco World. Retrieved 7 November 2016. Již od starověku byl proslulý lovem perel, které byly až do 19. století považovány za nejlepší na světě. Bahrajn byl také jedním z prvních míst, která byla ovlivněna islámem, a to ještě za Mohamedova života v roce 628 n. l. Po období arabské nadvlády vládla Bahrajnu od roku 1521 do roku 1602 Portugalská říše, kterou vyhnal íránský šáh Abbás Veliký ze Safavidské říše. V roce 1783 se Bani Utbah a spojenecké kmeny zmocnily Bahrajnu od Nasra al-Madhkura a od té doby mu vládne královská dynastie Ál Chalífa s Ahmadem al Fatehem jako prvním bahrajnským hakimem.
Koncem 19. století se Bahrajn na základě postupných smluv s Brity stal protektorátem Spojeného království a v roce 1971 vyhlásil nezávislost. Bahrajn, který byl dříve emirátem, byl v roce 2002 prohlášen za polokonstituční monarchii a článek 2 nově přijaté ústavy stanovil šaríu za hlavní zdroj práva.V roce 2011 zažila země protesty inspirované regionálním arabským jarem. Bahrajnská vládnoucí sunnitská muslimská královská rodina Ál Chalífa byla kritizována za porušování lidských práv skupin včetně disidentů, představitelů politické opozice a šíitských muslimů.
Bahrajn je unitární polokonstituční monarchií, její hlavou je král a zákonodárným orgánem je dvoukomorové Národní shromáždění. Bahrajn rozvinul jednu z prvních post-ropných ekonomik v Perském zálivu, což je výsledkem desetiletí investic do bankovního sektoru a cestovního ruchu; v hlavním městě země má zastoupení mnoho největších světových finančních institucí. Světová banka ji uznává jako ekonomiku s vysokými příjmy. V indexu lidského rozvoje se umístil na 38. místě. Bahrajn je členem Organizace spojených národů, Hnutí nezúčastněných zemí, Ligy arabských států, Organizace islámské spolupráce a Rady pro spolupráci v Perském zálivu, a také partnerem pro dialog Šanghajské organizace pro spolupráci.
Historie
Starověk náhled|200x200pixelů|Na ostrově Bahrajn se nachází přibližně 350 000 starověkých pohřebních mohyl Hlavní ostrov souostrovního státu Bahrajnu byl odtržen od Arabského poloostrova kolem roku 6000 př. n. l. Dozajista byl obydlen již od prehistorických dob. Ostrovy Bahrajnu se poprvé zapsaly do historie asi roku 3000 let př. n. l., jako centrum významné starověké říše. Byla to civilizace nazývaná Dilmun, která se objevila někdy během doby bronzové a trvala více než 2000 let. Ze sumerské mytologie je zřejmé, že území dnešního Bahrajnu, bylo pro Sumery zaslíbeným rájem a lidé tzv. obeidské kultury a později sumerská města Eridu a Ur s ním udržovali čilé styky. O Dilmunu se zmiňuje nejstarší literární světová památka Epos o Gilgamešovi.
Dilmun se stal středem obchodu, a to především díky svému umístění podél obchodní cesty, spojující Mezopotámii s úrodným údolím řeky Indus (dnešní Indie a Pákistán). Doba jeho úpadku je datována do období úpadku civilizace v údolí Indu v polovině 2. tis. př. n. l. Rozpad údolní říše způsobil pokles důležitosti obchodní cesty přes Bahrajn, což zapříčinilo jeho pomalý zánik. Pokles pokračoval postupně i následující století. V 8. stol. se objevuje zmínka o Dilmunu jako o vazalském státu Asýrie a asi roku 600 př. n. l. se stává součástí babylonského impéria. Dilmun se v době svého rozmachu těšil značné síle a vlivu, i když nelze přesně určit v jaké míře. Není pochyb o tom, že kdysi dilmunská civilizace ovládala velkou oblast západní části pobřeží Perského zálivu (dnešní východ Saúdské Arábie). A zde se naskýtá otázka, jak daleko na jih byl pociťován vliv říše Dilmun. V různých dobách své existence rozšířila svůj vliv zřejmě na sever až ke Kuvajtu a do vnitrozemní oázy Al-Hasa v dnešní Saúdské Arábii.
O období mezi pohlcením dilmunské civilizace Babylonskou říší a příchodem Nearcha, generála armády Alexandra Velikého, nejsou prakticky žádné zmínky. Nearchos založil kolonii na ostrově Failaka na konci 4. století př. n. l. Je známo, že právě on prozkoumal jih Zálivu i Bahrajn. Od dob Nearcha do doby příchodu islámu v 7. století n. l. byl Bahrajn znám pod řeckým jménem Tylos. 600 let mezi 3. stoletím př. n. l. a 3. stoletím n. l. byl Tylos prosperujícím státem. Dokladem je list, napsaný kolem 1. století n. l., který se zmínil o státě Tylos, slavném pro jeho perly. Během těchto let byl Bahrajn ovlivněn a často byl přímo ovládán různými perskými civilizacemi. Ve 4. století n. l. byly ostrovy vskutku formálně připojeny k sasánovské Perské říši. Zajímavé je, že během 3. nebo 4. století mnozí obyvatelé projevovali zájem o přijetí nové křesťanské víry. Faktem je, že právě v Bahrajnu a v arabské části Zálivu byla založena nestoriánská odnož křesťanství. Církevní záznamy ukázaly, že Bahrajn se stal sídlem dvou z pěti nestoriánských biskupství existujících na arabské straně Zálivu v době zrodu islámu. Je nejisté, kdy přesně byla biskupství zrušena, i když je známé, že přežila přinejmenším až do roku 835.
Od příchodu islámu k Chalífovcům Obyvatelé Bahrajnu jsou velmi pyšní na skutečnost, že oni byli jednou z prvních oblastí uvnitř pevninské Arábie, která přijala islám. Stalo se tak zcela mírumilovně. V roce 640 prorok Mohamed poslal dopis vládci Bahrajnu, v kterém mu nabízel přijetí islámu. Ať byly důvody jakékoli, islám přijal v krátké době a následující dvě století společně žili v Bahrajnu mírumilovně muslimové (jednoznačně zde převažoval šíitský směr islámu, především kvůli perským vlivům) i křesťané. Dokonce i v dnešní době má Bahrajn malou skupinu původních křesťanů.
Bahrajn byl součástí obou chalífátů – umajjovského i abbásovského. Během tohoto období se úspěšně rozvíjel a stal se důležitou zastávkou na obchodních cestách mezi Irákem a Indií. Po zániku chalífátu Abásovců a vpádu Mongolů se situace zhoršila; i po vymanění se zpod mongolské nadvlády byl Bahrajn zmítán hádkami a malichernými spory mezi šejchy v Zálivu, kteří mezi sebou neustále bojovali. V roce 1487 dočasně ovládli ostrov Ománci a na blízkém vedlejším ostrově Muhárrak vystavěli pevnost Arad. Dva roky předtím navštívil Bahrajn portugalský cestovatel Duarte Barbosa a pravděpodobně od něj pochází povědomí Portugalců o výnosných nalezištích kvalitních a velkých perel. Touha zmocnit se těchto nalezišť nakonec vedla roce 1521 k invazi Portugalců na Bahrajn a okolní území. Portugalci zde vládli do r. 1602, kdy byli vyhnáni povstáním obyvatel. Poté požádal Bahrajn Peršany o ochranu a ti rádi vyhověli.
Na Peršanech pak ostrov v roce 1783 dobyl sunnitský rod Chalífovců (Al Chalífa), původem z Kataru a Nadždu. Kromě krátkého intermezza v letech 1799–1811 zůstal tento rod u moci až dodnes. Ovšem soužití sunnitské dynastie (a menšiny obyvatel) se šíitskou většinou zůstává jedním ze základních státoprávních problémů této země. náhled|213x213pixelů|Mapa Bahrajnu
Moderní dějiny Od počátku 19. století stoupal zájem Velké Británie o oblast Perského zálivu. Roku 1820 přiměli Britové šejka Abdalláha ibn Ahmada k podepsání Všeobecné smlouvy o míru v Perském zálivu, jež měla omezit pirátství. Roku 1861 se pak Bahrajn dostal pod britskou „ochranu“ (protektorát), která trvala až do roku 1971. V roce 1956 došlo k protibritskému povstání, které bylo sice potlačeno, ale Írán si začal činit nároky na jeho území a následujícího roku dokonce prohlásil Bahrajn za svou provincii (svého nároku se vzdal až v roce 1970). Přesto zůstal Bahrajn pod kontrolou Velké Británie až do roku 1968, kdy byla dohoda o protektorátu po vzájemné domluvě mezi oběma zeměmi zrušena. Bahrajn se poté účastnil snah o vytvoření svazu arabských emirátů v Zálivu. Toto úsilí však nemělo úspěch a tak 15. srpna 1971 Bahrajn vyhlásil úplnou nezávislost. Od roku 1971 je v Bahrajnu americká vojenská základna.
Nezávislost Šejk Isa ibn Salmán Al Chalífa se stal emírem (jeho syn se roku 2002 prohlásil králem) a ministerským předsedou nově utvořeného státu. V témže roce vstoupil Bahrajn do Ligy arabských států. V roce 1975 bylo rozpuštěno Národní shromáždění a emír se stal absolutním vládcem (Státní bezpečnostní rada neboli vláda byla jmenována jím samotným). Trvá napětí mezi šíitskou většinou, která požadovala a požaduje zavedení parlamentní demokracie a sunnitskou vládou v čele s šejkem, kteří preferují sbližování se Saúdskou Arábií a Spojenými státy americkými. V prosinci 1981 došlo k pokusu o státní převrat. V roce 1991 byla podepsána dohoda o vojenské spolupráci s USA. náhled|239x239pixelů|Prodemokratické protesty v Bahrajnu v roce 2011 byly tvrdě potlačeny Od roku 1994, kdy skončily útoky na hotely a restaurace, byla v Bahrajnu dosažena relativní stabilita.
Dlouholetý územní spor s Katarem o ostrovy Hawár u západního pobřeží Kataru rozhodl v roce 2001 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu ve prospěch Bahrajnu.
Události od roku 2011 V únoru roku 2011 došlo v Bahrajnu v rámci Arabského jara k prvním protestům proti autoritářskému režimu.Egyptská revoluční vlna se přelila do Bahrajnu. Tisíce lidí obsadily náměstí Vláda proti protestujícím tvrdě zakročila, proti nim použila i střelné zbraně, několik desítek lidí bylo zastřeleno. Na potlačení povstání se podílely vojenské síly Rady pro spolupráci arabských státu v Zálivu, zejména Saúdské Arábie. Saúdskoarabské jednotky provedly v březnu 2011 přímou intervenci na straně sunnitského vládnoucího rodu Ál Chalífa, 14. března 2011 projížděly V Bahrajnu saúdskoarabské obrněné tanky pod hesly pomoci bratrskému státu proti podvratným silám, inspirovaným Íránem. V tak malém a politicky přehledném státě jako je Bahrajn se s „bratrskou pomocí“ několika tankových a motostřeleckých praporů podařilo situaci zvládnout za několik dní a aktivisty šíitské opozice fyzicky zlikvidovat nebo jinak „eliminovat“. S pochopením ji sledovali i západní spojenci Saúdské Arábie. Arabské jaro do této země v tak vyhraněné podobě nedorazilo, ačkoliv se toho leckdo obával. Řada lidí byla zatčena a odsouzena a protestující studenti vyloučeni ze škol. Byl vyhlášen výjimečného stavu, který následně v červnu 2011 zrušen. Od té doby však protesty dále pokračovaly, vláda používala k potlačování demonstrací slzný plyn a gumové projektily.Arabské jaro drtí tanky. Západ se rozhodl přihlížetZákaz demonstrací v Bahrajnu. Opozice porušuje právo na svobodu slova, hřímá ministr vnitra V dubnu 2012 musela být při konání závodů Formule 1 přijata rozsáhlá bezpečnostní opatření kvůli hrozícím demonstracím a protestům.Formule 1 dorazila na Bahrajn. Mezi granáty a plyn
Nepokoje v Bahrajnu pokračovaly za nezájmu sdělovacích prostředkůBahrajn - článek na serveru čechoslováci.com i v letech 2012 a 2013.
Státní symboly Vlajka