Eritrea (), plným názvem Stát Eritrea (), je stát na pobřeží Rudého moře v oblasti Afrického rohu ve východní Africe. Na západě sousedí se Súdánem, na jihu s Etiopií a na východě s Džibutskem. K roku 2009 měla 5 073 000 obyvatel. Hlavním městem je Asmara. Úřední jazyk Eritrea oficiálně nemá, v praxi se užívají tigrajština, arabština a angličtina. Dalším jazykem, kterým mluví více než 50 % obyvatel, je italština.
Počátky Eritreje spadají do období kolem roku 1000 př. n. l., kdy se na jejím území usadily semitské národy. Zhruba od 3. století př. n. l. se v oblasti Eritreje rozkládala aksumská říše, jejíž vládci přijali po roce 325 křesťanství. Úpadek obchodu a muslimská expanze zavinily izolaci Aksúmu od okolního světa a rozklad vlády na pobřeží. To později částečně osídlili Arabové, s nimiž se zde rozšířil islám. Aksumská a později etiopská moc nebyla v Eritreji příliš silná. Od 16. století zde drželi pobřežní města Osmané, po nich Egypťané, Britové a nakonec Italové, kteří zde roku 1890 oficiálně vyhlásili kolonii Eritreu. Za italské vlády došlo k rozvoji infrastruktury a k modernizaci společnosti. Po druhé světové válce připadla Eritrea Etiopii, proti jejíž nadvládě vedlo několik eritrejských ozbrojených skupin od 60. let válku. Ta byla úspěšně završena roku 1993, kdy Eritrea získala nezávislost. V Eritreji nyní panuje diktátorský režim vedený Lidovou stranou za demokracii a spravedlnost, v jejímž čele stojí prezident Isaias Afwerki. Silnou pozici má v zemi armáda.
Jedná se o jednu z nejchudších zemí světa. Většinu podniků a firem vlastní armáda, špičky vlády nebo podnikatelé s nimi spojení. Ve srovnání s vyspělým světem je zde nemodernizované zemědělství závislé na dešťových srážkách, průmysl upadá a jediný ziskovější sektor představují banky. Vzhledem k několika nedávným vojenským srážkám převládá silná militarizace společnosti, v armádě a v národní službě pracuje na 600 000 nedobrovolných rekrutů. Sociální služby ani demokratické instituce zde nefungují, neexistuje faktické oddělení jednotlivých složek státní moci. Silně upadá školství, rovněž militarizované. Polovina obyvatelstva žije pod hranicí chudoby. V poslední době udržuje Eritrea lepší vztahy zejména se Súdánem, Íránem a Čínou. Zhruba polovina obyvatelstva jsou křesťané, téměř stejný podíl mají muslimové, jen malá část obyvatelstva praktikuje tradiční domorodá náboženství, mnohé muslimské či křesťanské menšiny jsou potírány. V zemi se vyskytuje devět etnik, nejvýznamnější z nich jsou Tigrajové a Tigrejové.
Etymologie Jméno země pochází od latinského názvu Rudého moře, Mare Erythreum. Tento název přejali i Italové, kteří zde ke konci 19. století získali kolonie a postupně svůj vliv rozšířili na celé dnešní eritrejské území. V italizované podobě se vžil název Eritrea, jímž byla označena celá kolonie, oficiálně vyhlášená 1. ledna 1890.
Dějiny Aksum náhled|upright 1.3|Aksumská říše kolem roku 230 Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. se objevili na eritrejském pobřeží lidé semitského původu, kteří se přeplavili do Eritreje přes Rudé moře z Arábie. Tito přistěhovalci z jihoarabského království Sába založili v dnešním etiopském vnitrozemí říši s centrem ve městě Aksúm, která je lépe zdokumentována od 3. století př. n. l. Dle později zapsaných legend zde měli vládnout Šalomounovci, potomci Menelika I., který se narodil královně ze Sáby a židovskému králi Šalomounovi.Mojdl, s. 17–18 Někdy po roce 325 přijal tamější vládce Ezana křesťanství, jež se stalo státním náboženstvím. Do 6. století si aksumský stát udržoval silné postavení v oblasti Rudého moře, a to zejména díky tomu, že kontroloval pozice jak na eritrejském pobřeží, tak v jižní Arábii. Arabská území drželi aksumští vládci do roku 525, kdy došlo k jejich osamostatnění. Aksumité se podíleli na obchodu a udržovali kontakty s okolními civilizacemi, vedle Egypta a Arábie i se starověkým Řeckem a Římem.Mojdl, s. 21–25 Významným eritrejským přístavem byl v této době Adulis, nacházející se poblíž dnešní Zuly.
Příchod muslimů Zatímco vliv i bohatství Aksumu postupně upadaly, od počátku 7. století se v Arábii utvářelo nové náboženské hnutí – islám. Když jeho prorok Mohamed byl v roce 622 donucen opustit se svými souvěrci Mekku, poslal část muslimů i do Etiopie, kde byli vlídně přijati. Přestože aksumský vládce odmítl po Mohamedově vítězství přijmout islám, poslal nazpět Mohamedovy následovníky s mnoha dary. Tím byly na několik staletí umožněny více či méně mírové styky. Muslimové se v Etiopii usazovali, zejména na pobřeží Rudého moře. Byli tolerování etiopskou mocí a žili často ve vazalském poměru s etiopskými vládci.Mojdl, s. 26–27 Aksumský a posléze i etiopský stát, do značné míry izolovaný od světa a se sídelním městem dále na jih od pobřeží, nedržel nad pobřežím pevnější ruku a zdejší vládci byli spojeni s etiopskými panovníky jen velmi volně. Aksum začal od 9. století kolabovat. Ve 13. století převzali nad etiopským vnitrozemím moc příslušníci dynastie Zagwe, zhruba sto let po nich znovu nastoupivší šalomounská dynastie. Přístup do vnitrozemí Etiopie z eritrejského pobřeží v této době chránila napůl autonomní oblast, jejíž vládci nesli titul bahr negaš, vládce moře.
Osmané a počátky kolonialismu náhled|Výjev z bitvy u Adwy V 16. století získali eritrejský přístav Massawu a Dahlácké ostrovy Osmané. Eritrejské území rovněž zasáhla válečná tažení adalského imáma a generála Ahmada ibn Ibráhíma al-Gázího (Ahmad Graňň), který byl roku 1543 poražen a zabit etiopskými vojsky podporovanými Portugalci.Mojdl, s. 34 Osmanská říše, jež adalského sultána podporovala, využila situace a získala v oblasti další území, která si s krátkými přestávkami udržela až do roku 1865, kdy je předala Egypťanům. Od roku 1869, kdy byl otevřen Suezský průplav, se Rudé moře stalo předmětem zájmu a soupeření velmocí. Poté, co se Britům podařilo potlačit mahdistiscké povstání v Súdánu, přenechali jimi okupované eritrejské území roku 1885 Itálii,Mojdl, s. 43 výměnou za privilegia v eritrejských přístavech. Itálie zde měla pod kontrolou již menší území držené mezi lety 1869 až 1880 soukromou italskou společností, která je roku 1882 předala italské vládě. náhled|Afarští válečníci v roce 1898 Etiopský císař Menelik II. posléze roku 1889 ve wichalské dohodě uznal italské koloniální zisky a 1. ledna 1890 bylo Itálií získané území oficiálně označeno jako italská kolonie pod názvem Eritrea.Mojdl, s. 84 Přestože se poté Italové střetli s etiopskými armádami roku 1896 v bitvě u Adwy a prohráli, eritrejské území si díky špatné vnitropolitické situaci v Etiopii ponechaliMojdl, s. 47 a v nové smlouvě z Addis Abeby znovu uznal Menelik II. jejich dosavadní zisky výměnou za uznání etiopské suverenity.
Italská Eritrea náhled|vlevo|Viale Mussolini v italské Asmaře ve 30. letech Nová kolonie se měla stát pro Itálii zásobištěm levné pracovní síly a dodavatelem tropických plodin. Začala rozsáhlá výstavba infrastruktury, příliv italských kolonistů a vznik městských center ve vnitrozemí, kde dosud žádná města neexistovala. Zemědělská půda však byla primárně rezervována pro italské zemědělce, což vedlo k odchodu domorodců do měst, kde rozšiřovali řady námezdných dělníků. Na druhou stranu díky investicím v zemi do 30. let 20. století vznikla síť celoročních silnic, železnice a dvě letiště. Provedly se též četné reformy v zemědělství a zdravotnictví.Library of Congress, s. 1 V souvislosti s industrializací došlo i k vytvoření vrstvy eritrejské inteligence.Mojdl, s. 85 Mnoho Eritrejců bylo zaměstnáno ve veřejné správě.Library of Congress, s. 2 Kolonie však znamenala pro Itálii především finanční zátěž, protože zisky z ní nepokryly výdaje na její správu. náhled|Eritrejské děti přísahají věrnost italské fašistické straně Soužití mezi kolonisty a domorodým obyvatelstvem bylo vcelku pokojné, dokud se v roce 1922 moci v Itálii nechopil fašistický režim Benita Mussoliniho. Byla zavedena segregace a Eritrejci mohli v rámci správy zastávat jen nižší posty; agrární reformy nadále probíhaly, byly ale omezeny na farmy v majetku Italů, kterých bylo v zemi podle odhadů až 70 000.Mojdl, s. 85 Itálie brala kolonii jako základnu k útoku na Etiopii a podle toho také území spravovala. Tisíce Eritrejců tak muselo narukovat v polovině 30. let do armády kvůli přípravě na invazi do Etiopie, po jejímž dobytí se Eritrea stala součástí takzvané Italské východní Afriky. Italská vláda skončila roku 1941, kdy v rámci druhé světové války britská vojska zvítězila nad Italy v bitvě u Kerenu a úspěšně obsadila eritrejské území.
Federace s Etiopií náhled|Etiopský císař Haile Selassie I. Mezi lety 1941 a 1952 spravovali Eritreu Britové na základě rozhodnutí spojeneckých velmocí (Spojené státy americké, Sovětský svaz, Velká Británie a Francie) jako protektorát. Zároveň se v poválečných letech vedla debata o dalším osudu země. Britové navrhovali její rozdělení na základě křesťanské a muslimské populace s tím, že by se tyto části předaly Etiopii a Súdánu. Naopak Sovětský svaz, v domnění, že v italských volbách brzy vyhrají komunisté, navrhoval Itálii vrátit její bývalou kolonii. O slovo se hlásily i arabské státy, které navrhovaly vyhlásit eritrejskou samostatnost. Tento názor převládal i v eritrejské společnosti.
Na základě jednání OSN bylo nakonec území Eritreje přičleněno k Etiopii v podobě federace. Eritrejské zastupitelské orgány měly mít v rámci spojení s Etiopií na starosti vnitřní záležitosti, tedy policii, místní správu a daně. Federální vláda, respektive císařská administrativa, naopak měla pod kontrolou zahraniční záležitosti a obchod, obranu, finance a dopravu. Od počátku však Eritrejci, zvyklí na modernější politický život za vlády Italů a zejména Britů, pociťovali vůči zaostalé, feudální a silně centralizované Etiopii pocit nadřazenosti. K dobrým vzájemným vztahům nepřispěl ani fakt, že etiopský císař Haile Selassie I. se pokoušel autonomii Eritreje se vzrůstající tendencí omezovat, například zrušil užívání vlastní vlajky, zavedl namísto arabštiny a tigrajštiny etiopskou úřední řeč amharštinu a přesunul množství průmyslu do Etiopie.Library of Congress, s. 2–3 Vzrůstající animozitu tedy způsobovalo i zanedbávání dalšího ekonomického rozvoje, protože Eritrea pomalu ztrácela oproti Etiopii svůj původní náskok. Císařovo úsilí bylo završeno roku 1962, kdy byla federace formálně zrušena a Eritrea přičleněna k Etiopii.
Válka za nezávislost náhled|vlevo|Památník na válku za nezávislost v Massawě Organizovaný odpor vůči etiopské nadvládě začal již roku 1958 založením Eritrejského osvobozeneckého hnutí (ELM), v němž převažovali studenti, intelektuálové a městští dělníci. Již o čtyři roky později bylo hnutí odhaleno a zneškodněno.Library of Congress, s. 3 Další významnou organizací byla Eritrejská osvobozenecká fronta (ELF) založená roku 1960, v níž zpočátku převládali muslimové a jež byla podporována ze strany Sýrie, Íránu, Súdánu a dalších muslimských států. V druhé polovině 60. let získala ELF značnou podporu mezi rolníky. Roku 1971 již byla situace tak vážná, že císař v zemi vyhlásil stanné právo a přemístil sem takřka polovinu armády.