Sýc rousný (Aegolius funereus) je druh sovy z čeledi puštíkovitých. Má rozsáhlý areál rozšíření, rozprostírající se v pásmu tajgy v Severní Americe, Evropě i Asii, a izolovaně i jižněji. Typický biotop pro něj představují rozlehlé staré jehličnaté lesy, ale místy žije i ve smíšených a listnatých porostech, kde vždy vyžaduje přítomnost doupných stromů nebo aspoň vhodných hnízdních budek.
Velikostně jde o sovu přibližně srovnatelnou se sýčkem obecným. Zbarvena je nenápadně, svrchu hnědě se světlým skvrněním a zespodu bělavě s rozpitými hnědými skvrnami. Nejvýraznější je u ní světlý, tmavě ohraničený závoj, který jí v kombinaci s velkýma žlutýma očima propůjčuje jakoby udivený výraz. Sýc rousný je aktivní až na výjimky výhradně v noci, kdy loví hlodavce a další drobné savce; pravidelně, ale nikterak často ukořisťuje také menší ptáky, a to zejména v obdobích, kdy se potýká se sníženou dostupností primární kořisti. Jako hnízdo využívá opuštěné dutiny vytesané datlem černým a žlunou nebo vhodné hnízdní budky, do kterých snáší 3–6 bílých vajec. Na zahřívání vajec, jakož i na krmení malých mláďat se podílí výhradně samice, která v této době zůstává na hnízdě prakticky nepřetržitě, a je tudíž odkázána na donášku potravy ze strany samce. Mláďata hnízdo opouští po 30–32 dnech jako ještě ne zcela vzletná a několik dalších týdnů jsou rodiči krmena mimo něj. Významné predátory sýce rousného v celé Evropě představují kuny, které stojí za signifikantní částí ztrát na hnízdech a patrně i na vylétaných mláďatech.
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí sýce rousného s odkazem na rozlehlý areál rozšíření jako málo dotčený druh. V Česku se tato pravidelně, ale nijak početně hnízdící sova stačila od 60. let 20. století rozšířit z pohraničních horstev také do řady níže položených oblastí, a to hlavně na území jižních a jihozápadních Čech a Českomoravské vrchoviny. Dle Zákona o ochraně přírody a krajiny je sýc rousný přesto uveden na seznamu zvláště chráněných druhů ptáků v kategorii silně ohrožených taxonů a požívá proto zvýšené právní ochrany.
Systematika Druh prvně formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus v roce 1758 v 10. vydání svého díla Systema Naturae pod názvem Strix funerea. Rod Aegolius, do kterého je sýc rousný aktuálně řazen společně s dalšími 4 druhy, byl popsán německým přírodovědcem J. J. Kaupem v roce 1829. Rodové jméno, Aegolius, je latinským označením pro sovu, vycházející ze starořeckého aigōlios, které lze přeložit jako „pták zlého znamení“. Druhové jméno, funereus, pak vychází z latiny a znamená „pohřební“ s odkazem na neblahou pověst sov, jejichž volání i samotnou přítomnost řada evropských kultur spojovala s neštěstím či přímo smrtí.
Poddruhy Rozlišuje se 7 poddruhů sýce rousného:
A. f. richardsoni (Bonaparte, 1838) – Aljaška, severní Kanada a sever USA A. f. funereus (Linnaeus, 1758) – severní, střední a jihovýchodní Evropa po pohoří Ural A. f. magnus (Buturlin, 1907) – severovýchodní Sibiř A. f. sibiricus (Buturlin, 1910) – jihovýchodní Sibiř, severovýchodní Čína A. f. pallens (Schalow, 1908) – západní a jižní Sibiř A. f. caucasicus (Buturlin, 1907) – severní Kavkaz A. f. beickianus Stresemann, 1928 – severozápadní Indie, jihozápadní Čína
Zeměpisná proměnlivost je klinální, projevující se větší velikostí, světlejším a šedším zbarvením a rozsáhlejším bílým skvrněním směrem od západu k východu.
Popis vlevo|náhled|Sýc rousný při pohledu zezadu v typickém prostředí, kde dobře vyniká maskovací funkce opeření Malá sova, přibližně velikosti sýčka obecného, s široce zakulacenou a shora plochou hlavou bez „oušek“, výrazným závojem, krátkým ocasem, poměrně dlouhými na konci zakulacenými křídly a hustě opeřenými pařáty včetně prstů. Dospělý samec se od samice v průběhu hnízdního období odlišuje dosti výrazným pohlavním dimorfismem, který se projevuje o 40–60 % nižší hmotností; zatímco samci váží mezi 90–113 (v průměru 101,4) g, u samic je to 126–194 (v průměru 166,8) g. Takto velký váhový rozdíl v energeticky nejnáročnějším období roku bývá vysvětlován tzv. hypotézou hladovění, která souvisí s tím, že sýc rousný začíná hnízdit velice brzy, a je proto nutné, aby samice při zahřívání vajec na hnízdě byly schopny přečkat období s nepříznivými povětrnostními podmínkami a související sníženou dostupností potravy. V mimohnízdním období je váhový rozdíl mezi oběma pohlavími nesrovnatelně menší, přibližně 5%. Délka těla dosahuje 23–26 cm a rozpětí křídel 55–62 cm. Ocas je dlouhý 7,5–11,4 cm.
Svrchní strana těla je zbarvena šedohnědě až tmavě zemitě hnědě s drobným bílým tečkováním na čele a temeni a větším bílým skvrněním na hřbetu, křídlech a ocasu, spodina je bělavá, rozpitě hnědě skvrnitá. Závoj zepředu na hlavě je světlý až bělavý, po stranách černě ohraničený s tmavší oblastí v okolí zobáku, a v kombinaci s velkýma kulatýma očima sýcovi propůjčuje jakoby „udivený“ výraz. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, mladí ptáci jsou převážně čokoládově hnědí. Duhovky dospělých ptáků jsou zářivě světle žluté, u mláďat zpočátku žlutavě šedé, ale ještě před opuštěním hnízda se zabarvují do žluta. Zobák s ozobím je světle žlutý, nohy a prsty bíle opeřené, drápy černé.
Záměna Ve středoevropských podmínkách hrozí fyzická záměna zejména s jinou sovou kulíškem nejmenším, obývající podobný biotop. Oproti sýcovi jde nicméně o poznání menšího ptáka dosahujícího sotva velikosti špačka, který má rovněž úměrně menší hlavu s jakoby „zamračeným“ (nikoliv „udiveným“) výrazem tváře. Kulíšek se od sýce liší i stylem letu, který není přímý, ale vlnitý.
Rozšíření a stanoviště Sýc rousný má holarktický typ rozšíření s areálem rozprostírajícím se v pásmu tajgy v Severní Americe, Evropě a Asii, a izolovaně i jižněji. Tyto jižněji žijící populace jsou patrně aspoň částečně glaciálními relikty (platí pravděpodobně pro Asii, Kavkaz, Krym a Balkán; oproti tomu populace ze střední Evropy představují zřejmě relikty z některých období poledových). Areál rozšíření sahá od severní Skandinávie jižně po Španělsko, Francii a Itálii (Pyreneje a Alpy) a východně přes Eurasii a Rusko až po severovýchodní Sibiř a Kamčatku. Jižní hranice výskytu v Eurasii prochází Řeckem, Běloruskem, severním Tureckem, Kavkazem, severním Kazachstánem, Mongolskem a centrální Čínou. Jde o stálý či potulný, u severských populací možná až částečně tažný druh (zatímco samci jsou spíše stálí a na hnízdištích setrvávají celoročně, samice a mladí ptáci se mohou toulat až stovky kilometrů daleko).
Sýc rousný žije hlavně v rozlehlých vzrostlých jehličnatých (smrkových a jedlových) lesích, ale místy obývá i čistě listnaté (březové, bukové, dubové) porosty a dokonce imisní holiny s jednotlivými doupnými stromy nebo aspoň vhodnými hnízdními budkami. Obecně dává přednost poměrně hustým porostům vyznačujícím se vysokým podílem starých stromů s hustými zapojenými korunami a množstvím padlého tlejícího dřeva, prokládaným světlinami. Na území Německa vystupuje do 1200 m, v Alpách zhruba do 2000 m a například v severoamerických Skalnatých horách až do přibližně 3000 m n. m.
Výskyt v Česku Přestože je hnízdění této sovy z území Česka prokazatelně známo již z 19. století, až do 60. let 20. století zde sýc rousný platil za pravidelně, avšak vzácně hnízdící sovu omezenou vesměs na pohraniční horstva. Během 70. a 80. let začalo pronikání druhu do nižších poloh, které se nejvýznamněji projevilo na území jižních a jihozápadních Čech a na Českomoravské vrchovině. Postupně přibývaly případy hnízdění i v natolik netypických prostředích, jako je smíšený les s borovicemi, duby, habry, břízami a modříny na Znojemsku či třešňová alej v polích nacházející se přibližně 200 m daleko od lesa na Strakonicku. Obsazenost kvadrátů v Česku mezi lety 1973–1977 a 1985–1989 vzrostla z 10 na 20 %, ačkoliv se předpokládá, že uvedený nárůst nesouvisí pouze s šířením sýcem rousného do nižších nadmořských výšek, ale rovněž se zvýšenou aktivitou a zkušeností ornitologů zapojených do sčítání. Dalšímu šíření druhu do poloh pod 800 m n. m. už mnohde účinně zamezuje predační tlak ze strany větší sovy puštíka obecného.
V jižních Čechách sýc rousný hnízdí nejpočetněji ve výšce 700–1000 m (zdokumentováno je však rozpětí od 380 až do 1350 m), v Moravskoslezských Beskydech v 900–1160 m a v Krkonoších mezi 500–1360 m n. m.
Biologie a ekologie Chování náhled|Nahrávka s houkáním sýce rousného náhled|Dospělý pták vyhlížející z hnízdní dutiny Sýc rousný je sova s převážně noční aktivitou, jež se v průběhu hnízdního období může protáhnout do časných ranních hodin. Cirkadiánní rytmus druhu ve středoevropských podmínkách, vyhodnocený na základě frekvence dodávek kořisti na hnízdo, je dvoufázový, s vrcholy aktivity během pozdní fáze soumraku (20:00–22:00) a časné fáze rozbřesku (2:00–5:00), a s obdobím minimální aktivity kolem půlnoci (22:00–2:00) a během dne. V podmínkách severní Evropy, kde jsou noci kratší, má pak rytmus pouze jeden výrazný vrchol aktivity, a to mezi 23:00–3:00 nebo 22:00–4:00. Den sýc tráví obvykle ve skrytu na větvi stromu těsně u kmene (dutiny jako denní úkryt nevyužívá, a to ani v zimě). Létá tiše a poměrně přímo s řadami rychlých rázů křídel střídanými krátkým plachtěním.
Ozývá se po většinu roku, a to docela hlasitě. Nejčastěji slyšitelný hlas je jakoby veverčí „čiak“ s důrazem na druhou slabiku. V toku houká pronikavou kolísající řadou (obvykle 5–8) tónů „pupupupupu“ nebo „dududududu“, připomínající volání dudka chocholatého. Houkání sýce je možné slyšet na vzdálenost 700 m a za dobrých povětrnostních podmínek až 3 km daleko.
Houkající samci v období toku jsou někdy poměrně krotcí a nechají člověka přiblížit se i na vzdálenost několika málo metrů (zdokumentovány jsou dokonce případy, kdy samec nepřestal houkat ani po přímém ozáření svítilnou ve tmě nebo po odchycení a umístění do plátěného pytle pro účely kroužkování). Podobně krotké mohou být i samice na hnízdě, které někdy opouští až poté, co se k němu člověk přiblíží na těsnou vzdálenost, nebo na snůšce setrvávají i ve chvíli, kdy narušitel vnikne přímo do hnízdní dutiny – v takovýchto případech se však obvykle již chovají značně agresivně.
Rozmnožování Hnízdění probíhá typicky monogamně, ale nezřídka se objevuje též polyandrie a polygynie. Párový svazek není trvalý a v případě ztráty první snůšky hned zkraje hnízdní sezóny samice někdy stačí obměnit partnera ještě v témže roce. Samci se na hnízdních okrscích zdržují trvale po celý rok (často řadu let po sobě), zatímco samice se k nim připojují pouze pro účely rozmnožování a nejpozději na konci sezóny je opouštějí.
Samci se v období rozmnožování chovají teritoriálně, avšak často hájí poměrně malé okrsky (zabírající i méně než 1 km²), což na vhodných lokalitách může vést k tokání vícero samců ze sousedních teritorií jen několik set nebo i méně metrů od sebe bez agresivních projevů. Ve středoevropských podmínkách lze samčí volání někdy slyšet již od ledna, ale nejčastěji se tak děje od února do dubna (začátek může odsunout dlouho ležící vysoká sněhová pokrývka a nízká fronta doprovázená špatným počasím). Hlasová aktivita samců začíná typicky ještě za světla s tím, že se v čase postupně prodlužuje délka přednášených slok, celé houkání zrychluje a je přednášeno s kratšími mezerami mezi slokami, přičemž vrcholu obvykle dosahuje kolem 21. hodiny. Volání je možné slyšet po celou noc, a to zvláště za bezvětří nebo jen slabého větru, v době bez srážek a při teplotě vyšší než –10 °C; naopak za silného větru sýc obvykle nehouká. Po spárování hlasová aktivita samců rapidně klesá (u některých rychle spárovaných jedinců se tak může stát po jediném dni či několika málo dnech od začátku houkání) a po zasednutí samice na vejcích samci utichají; od května do července se proto už ozývají obvykle jen nespárovaní samci, kteří naopak často houkají intenzivně po celou noc. vlevo|náhled|Hnízdo se snůškou a zbytky kořisti v hnízdní budce