Peru, plným názvem Peruánská republika, je stát na západě Jižní Ameriky. Na severu hraničí s Ekvádorem a Kolumbií, na východě s Brazílií, na jihovýchodě s Bolívií, na jihu s Chile a na jihozápadě s Tichým oceánem. Jeho území sahá od suchých pobřežních plání na západě přes vrcholky And, které se táhnou od severu k jihovýchodu země, až po tropický deštný prales v povodí Amazonky na východě s řekou Amazonkou. Podobně je rozmanité podnebí, od aridního na jihozápadě, přes alpínskou tundru v Andách po tropické na severovýchodě. Peru se dělí do 25 departementů, na ploše přibližně 1,29 mil km² žije přes 34 milionů obyvatel, je tak 19. největší zemí na světě a třetí největší v Jižní Americe. Hlavním a největším městem je Lima, mezi další velká města patří Arequipa, Trujillo a Chiclayo. Asi 60 % obyvatel jsou míšenci, 22 % Kečuánci, 6 % běloši. Úředním jazykem je španělština, regionálně kečuánština, ajmarština a další domorodé jazyky. Přes 90 % obyvatel se hlásí ke křesťanství.
Peruánské území bylo v antice a středověku domovem několika kultur a má jednu z nejdelších civilizačních historií ze všech zemí. Jeho dědictví sahá až do 10. tisíciletí př. n. l. k civilizaci Norte Chico, nejstarší civilizaci v Americe, která je považována za jednu z kolébek civilizace. Mezi významné následující kultury a civilizace patří kultura Nazca, Močiská říše, říše Vari a Tiwanaku, království Cuzco a Incká říše, největší známý stát v předkolumbovské Americe. V 16. století dobyla tuto oblast Španělská říše a Karel V. zde založil místokrálovství s oficiálním názvem Peruánské království, které zahrnovalo většinu jihoamerických území a jehož hlavním městem byla Lima. Vysokoškolské vzdělávání v Americe začalo oficiálním založením Univerzity svatého Marka v Limě v roce 1551.
Peru formálně vyhlásilo nezávislost na Španělsku v roce 1821 a po vojenských taženích Bernarda O’Higginsa, José de San Martína a Simóna Bolívara, jakož i po rozhodující bitvě u Ayacucha, dosáhlo nezávislosti v roce 1824. V následujících letech země nejprve trpěla politickou nestabilitou, až do období relativní ekonomické a politické stability, které nastalo díky těžbě guána a skončilo tichomořskou válkou (1879–1884). Po celé 20. století se Peru potýkalo s politickou a sociální nestabilitou, včetně vnitřního konfliktu mezi státem a partyzánskými skupinami, proloženého obdobími ekonomického růstu. Zavedení Plánu Verde posunulo Peru v 90. letech 20. století k neoliberální ekonomice pod autoritářskou vládou Alberta Fujimoriho a Vladimira Montesinose, přičemž politická ideologie fujimorismu zanechala otisk na správě země, který přetrvává dodnes. První desetiletí 21. století bylo ve znamení hospodářského růstu a snižování chudoby, ale následující desetiletí odhalilo dlouhodobé sociopolitické slabiny, které se ještě zhoršily politickou krizí vyvolanou Kongresem a pandemií covidu-19, což vedlo k období nepokojů, které začalo v roce 2022.
Peru je unitární poloprezidentskou republikou, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má jednokomorový kongres. Země je považována za rozvíjející se trh a ekonomiku s průměrným příjmem. Mezi její hlavní ekonomické aktivity patří zemědělství, těžba, rybolov, stavebnictví a obchod, spolu s dalšími rostoucími odvětvími, jako jsou telekomunikace a biotechnologie. V indexu lidského rozvoje se umístila na 79. místě. Země patří mezi 17 megadiverzitních zemí světa, je domovem mnoha endemických rostlin a živočichů. Peruánská kultura je rozmanitá v důsledku intenzivního míšení ras, které má svůj původ v koloniálním období. Velká směsice kulturních tradic vedla k rozmanitosti umění, kuchyně, literatury a hudby. Země je součástí skupiny Pacific Pumas, politického a ekonomického seskupení zemí podél tichomořského pobřeží Latinské Ameriky a zaujímá vysoké místo v žebříčku sociální svobody"Freedom in the World 2017 – Populists and Autocrats: The Dual Threat to Global Democracy" by Freedom House, 31 January 2017 a je považována za střední mocnost. Peru aktivním členem Asijsko-pacifického hospodářského společenství, Pacifické aliance, Komplexní a progresivní dohody o transpacifickém partnerství a Světové obchodní organizace.
Etymologie Název země může pocházet od Birú, jména místního vládce, který žil na počátku 16. století poblíž zálivu San Miguel v Panamském městě.Porras Barrenechea, Raúl. El nombre del Perú. Lima: Talleres Gráficos P.L. Villanueva, 1968, p. 83. Španělští dobyvatelé, kteří dorazili v roce 1522, věřili, že se jedná o nejjižnější část Nového světa.Raúl Porras Barrenechea, El nombre del Perú, p. 84. Když Francisco Pizarro napadl oblasti dále na jih, byly pojmenovány Birú nebo Perú.Raúl Porras Barrenechea, El nombre del Perú, p. 86.
Alternativní historii uvádí soudobý spisovatel Inca Garcilaso de la Vega, syn incké princezny a dobyvatele. Řekl, že jméno Birú patřilo obyčejnému indiánovi, na kterého narazila posádka lodi na průzkumné misii pro guvernéra Pedra Ariase Dávilu, a dále popsal další případy nedorozumění způsobených nedostatkem společného jazyka.Vega, Garcilasco, Commentarios Reales de los Incas, Editorial Mantaro, Lima, ed. 1998. pp. 14–15. First published in Lisbon in 1609.
Španělská koruna tomuto jménu udělila právní status v roce 1529 v Capitulación de Toledo, která nově objevenou Inckou říši označila za provincii Peru.Raúl Porras Barrenechea, El nombre del Perú, p. 87. V roce 1561 se rebel Lope de Aguirre prohlásil „princem“ nezávislého Peru, což však bylo ukončeno jeho zatčením a popravou. Pod španělskou nadvládou přijala země název Místokrálovství Peru, které se po získání nezávislosti stalo Peruánskou republikou až do roku 1979, kdy přijalo svůj současný název Republika Peru.
Dějiny
vlevo|náhled|220x220pixelů|Chavín de Huántar Nejstarší důkazy lidské činnosti na tomto území se datují přibližně do roku 11 000 př. n. l.Tom_Dillehay et al, „The first settlers“, s. 20. Nejstarší známá peruánská kultura, Norte Chico (zvaná též Caral), vzkvétala v letech 3000 až 1800 př. n. l. podél Tichého oceánu.Jonathan Haas et al, „Dating the Late Archaic occupation of the Norte Chico region in Peru“, s. 1021. Jako další se rozvíjely kultury Chavínská, Paracaská, Močická, Nasca, Tiwanaku, Vari a Čimú. Nejvýznamnější byl Chavín, tato kultura existovala zhruba v letech 900–200 př. n. l. Jejím centrem a obřadním místem bylo město Chavín de Huántar. Byla to patrně první jihoamerická kultura, která zpracovávala zlato. Po pádu Chavínu bylo nejdůležitějším civilizačním centrem Vari, neboli Huarijská kultura. Říše Huari se začala rozvíjet okolo roku 500 a existovala zhruba půl století. Počet obyvatel hlavního města Huari se odhaduje na 40 000. náhled|Incká pevnost Sacsayhuamán v Cuzcu V 15. století se Inkové seskupili do silného státu a během století vytvořili největší říši v předkolumbovské Americe.Terence D'Altroy, The Incas, s. 2–3. Incká říše si postupně podrobila všechny ostatní andské národy např. roku 1475 říši Čimú.V Peru našli rituální obřadiště, kde v jednom dni obětovali 140 dětí. Novinky. 27. dubna 2018. V 15. století Incká říše ovládala území asi 3 000 000 km² a odhadem 9 až 16 milionů obyvatel. Tato oblast dnes tvoří velkou část území Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Argentiny a Chile a byla propojena rozlehlou sítí cest. Hlavní město incké říše bylo Cuzco ležící v peruánských horách. Kromě své vojenské moci vynikali Inkové i v architektuře, jak dokládají památky jako Machu Picchu nebo pevnost Sacsayhuamán. Obě nechal postavit král Pachacútec Yupanqui, za jehož panování vrcholila incká územní expanze.
Jinak všechny andské kultury byly zemědělské a využívaly zavlažování a terasy; důležitý byl rybolov a hospodaření s velbloudovitými. Jelikož tyto kultury neměly pojem o trhu nebo penězích, jejich spolupráce se spoléhala na oboustrannost a přerozdělování.Enrique Mayer, The articulated peasant, s. 47–68. náhled|180x180pixelů|Francisco de Toledo Na počátku 16. století Inckou říši oslabila epidemie neštovic a občanská válka mezi bratry Huáscarem a Atahualpou. Roku 1532 si Inky podrobili španělští conquistadoři pod vedením Francisca Pizarra. Klíčovou byla bitva u Cajamarcy, na severu dnešního Peru. Poslední incký odpor byl potlačen, když Španělé v roce 1572 zničili Novoincký stát ve Vilcabambě.
Bylo vytvořeno španělské Místokrálovství Peru. Nejvýznamnějším peruánským místokrálem byl Francisco de Toledo, který provedl modernizaci celého místokrálovství. Těžba zlata a stříbra byla hlavní ekonomickou činností a byla k ní využívána nucená práce původních obyvatel. S objevením velkých stříbrných a zlatých žil v Potosí (dnešní Bolívie) a Huancavelice se místokrálovství stalo důležitým zdroj nerostných surovin. Peruánské zlaté kovy poskytovaly příjmy španělské koruně a poháněly složitou obchodní síť, která sahala až do Evropy a na Filipíny.
vlevo|náhled|upright=0.8|Túpac Amaru II.Za Toledovy vlády byl rovněž popraven poslední exilový incký vládce Túpac Amaru I. V roce 1780 rozpoutal Túpac Amaru II. (své jméno přijal na počest posledního inckého vládce) indiánské povstání proti Španělům, které si vyžádalo životy 100 tisíc indiánů a 30 tisíc bělochů. Během okupace Španělska Napoleonem vypuklo další povstání, tentokrát vedené kreoly, ale bylo také neúspěšné.
V 18. vznikla potřeba usnadnit komunikaci a obchod se Španělskem, což španělské kolonizítory vedlo k rozdělení místokrálovství. Vznikla nová místokrálovství Nová Granada (1717) a Rio de la Plata (1776). To snížilo moc a význam Limy a přesunulo lukrativní andský obchod do Buenos Aires a Bogoty. Postupný úpadek místokrálovství Peru byl ještě urychlen krizí těžby a textilní výroby.
náhled|José de San Martín vyhlašuje roku 1821 nezávislost Peru na ŠpanělskuNa počátku 19. století, zatímco většina jihoamerických států byla zasažena válkami za nezávislost, Peru zůstávalo baštou royalistů. Nakonec ale ve 20. letech přeci jen vypukla peruánská válka za nezávislost, neboli boj proti koloniální španělské moci. Vyvrcholila v roce 1821, kdy generál José de San Martín vyhlásil nezávislost Peru. Mezi lety 1836 až 1839 byla vytvořena Peruánsko-bolivijská konfederace, která ale byla rozpuštěna po porážce od separatistické armády v Chile.
40. až 60. léta 19. století přinesla konečně stabilitu a konsolidaci, díky vládě Ramóna Castilly. Ekonomický růst byl založen zejména na vývozu guána. V 70. letech však přišla ekonomická krize, mj. kvůli nezvládnutému velkorysému projektu výstavby železnice. Nešťastná léta vyvrcholila druhou tichomořskou válkou s Chile (1879–1883), zvanou též "válka o ledek", která skončila porážkou Peru a ztrátou peruánských provincií Arica a Tacna. Po válce začalo období rekonstrukce státu, ale růst přinesl až nástup prezidenta Nicoláse de Piéroly roku 1895. náhled|Vojenská junta z roku 1968 Převzetí úřadu Augustem B. Leguíou roku 1919 ukončilo sérii aristokratických vlád a nastolilo autoritářský režim. Leguía zůstal u moci jedenáct let. Jeho vláda, známá jako Oncenio (jedenáctiletí), se vyznačovala velkorysými sociálními opatřeními, kterými si získal chudé, ale také tvrdou politickou represí. Skončila roku 1930 vojenským převratem Luise Miguela Sáncheze Cerra, který zahájil období vojenských vlád (junt). Obnovení demokracie roku 1939 a první prezidentské období Manuela Prada Ugartecheho (1939–1945) přineslo období klidu. Bylo přerušeno v roce 1948 osmiletou vládou (Ochenio) vojenského diktátora Manuela Odríy. Roku 1956 se k moci vrátil Prado Ugarteche a byla znovu nastolena demokracie, ale byla znovu svržena vojenským převratem roku 1962, který vedl Ricardo Pérez Godoy. Vládou Fernanda Belaúnde Terryho byla roku 1963 opět obnovena demokracie. V roce 1968 provedly ozbrojené síly pod vedením generála Juana Velasca Alvarada další puč a moci se chopila Revoluční vojenská vláda. Alvarado provedl radikální reformy, zestátnil velkou část podniků, volil silně protiamerickou rétoriku, ale podporu chudých obyvatel tím nezískal. vlevo|náhled|220x220pixelů|Zemětřesení roku 1970