Japonsko je ostrovní stát ve východní Asii. Nachází se v Tichém oceánu u severovýchodního pobřeží asijské pevniny, na západě je ohraničeno Japonským mořem a rozkládá se od Ochotského moře na severu po Východočínské moře na jihu. Japonské souostroví se skládá ze čtyř hlavních ostrovů a 14 121 menších ostrovů, přibližně tři čtvrtiny jeho území je hornaté a hustě zalesněné, zemědělství a vysoce urbanizované obyvatelstvo se soustřeďuje podél východních pobřežních rovin. Většina území patří do mírného pásu s vlhkým subtropickým podnebím. Japonsko se dělí na 47 prefektur a osm tradičních regionů, na ploše 378 000 km² žije 123 milionů obyvatel, je tak jedenáctou nejlidnatější zemí světa. Hlavním a největším městem země je Tokio, mezi další velká města patří Jokohama, Ósaka, Nagoja a Sapporo. Drtivá většina obyvatel jsou Japonci, úředním jazykem je japonština. Mnoho Japonců vyznává šintoismus i buddhismus.
První známé osídlení souostroví se datuje do mladšího paleolitu, přičemž počátek japonského paleolitu se datuje do doby cca 36 000 let př. n. l. Mezi 4. a 6. stoletím byla jeho království sjednocena pod císařem v Nara a později v Heian-kjó. Od 12. století faktickou moc drželi vojenští diktátoři známí jako šógunové a feudální páni zvaní daimjó, prosazovaní bojovnou šlechtou zvanou samurajové. Po vládě šógunátů Kamakura a Ašikaga a století válčících států bylo Japonsko v roce 1600 sjednoceno šógunátem Tokugawa, který prováděl izolacionistickou zahraniční politiku. V roce 1853 donutila americká flotila Japonsko otevřít obchod se Západem, což vedlo k zániku šógunátu a obnovení císařské moci v roce 1868.
V období Meidži Japonsko usilovalo o rychlou industrializaci a modernizaci, ale také o militarismus a zámořskou kolonizaci. V roce 1937 země napadla Čínu a v roce 1941 zaútočila na Spojené státy americké a evropské koloniální mocnosti, čímž vstoupila do druhé světové války jako mocnost Osy. Poté, co bylo Japonsko poraženo ve válce v Tichomoří a utrpělo v důsledku amerického atomového bombardování Hirošimy a Nagasaki, kapitulovalo v roce 1945 a dostalo se pod spojeneckou okupaci. Poté země prošla rychlým hospodářským růstem a stala se jedním z pěti prvních významných spojenců Spojených států, kteří nebyli členy NATO. Od zhroucení bubliny cen japonských aktiv na počátku 90. let 20. století zažívá dlouhodobé období hospodářské stagnace označované jako ztracená dekáda.
Japonsko je unitární konstituční monarchií s císařem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Je vyspělou zemí s jednou z největších ekonomik na světě podle nominálního hrubého domácího produktu, která je světovou jedničkou v automobilovém, elektronickém a robotickém průmyslu a kromě toho významně přispívá k rozvoji vědy a techniky. V indexu lidského rozvoje zaujímá 23. místo. V žebříčcích zemí s nejvyšší průměrnou délkou života se trvale umisťuje mezi prvními třemi zeměmi, prochází však výrazným úbytkem obyvatelstva a má nejvyšší podíl starších občanů ze všech zemí světa. Japonská kultura je celosvětově známá, zejména její populární kultura, která zahrnuje umění, kuchyni, filmy, hudbu, animaci, komiksy a videohry. Japonsko je velmocí a udržuje jednu z nejsilnějších armád na světě. Je jediným asijským členem skupiny nejbohatších států světa G7, účastní se Východoasijského summitu, dále je členem Asijsko-pacifického hospodářského společenství, skupiny G20 a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
Název Název Japonska se v japonštině píše pomocí kandži 日本 a vyslovuje se Nihon nebo Nippon. Před přijetím 日本 na počátku 8. století byla země v Číně známá jako Wa (倭, v Japonsku změněno kolem roku 757 na 和) a v Japonsku pod endonymem Jamato. Nippon, původní čínsko-japonské čtení znaků, je upřednostňováno pro oficiální použití, včetně japonských bankovek a poštovních známek. Nihon se obvykle používá v běžné řeči a odráží posuny v japonské fonologii během období Edo. Znaky 日本 znamenají „původ slunce“, což je zdrojem populárního západního epiteta „Země vycházejícího slunce“.
Název „Japonsko“ vychází z minské nebo wuské čínské výslovnosti znaků 日本 a do evropských jazyků se dostal díky ranému obchodu. Marco Polo ve 13. století zaznamenal raně mandarínskou čínskou výslovnost znaků 日本國 jako Cipangu. Starý malajský název pro Japonsko, Japang nebo Japun, byl převzat z čínského dialektu na jižním pobřeží a setkali se s ním portugalští obchodníci v jihovýchodní Asii, kteří toto slovo přivezli do Evropy na počátku 16. století.
Dříve se v češtině Japonsko někdy vyslovovalo a psalo jako Žaponsko, což svědčí o snaze zachovat původní francouzskou výslovnost. V Ottově slovníku naučném se vyskytuje často i s tvar Japansko, hlavní článek se však nachází pod heslem Japan (název přejatý v nezměněné podobě z angličtiny). Ještě starší výrazy Japonie (tehdejším pravopisem Gaponie) uvádí Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna.
Historie
náhled|Japonský samuraj a domorodí Ainuové na ostrově Hokkaidó kolem r. 1775
Historická období Historie Japonska se dělí na jednotlivá dílčí období:
Džómon (縄文時代 10 000 – 300 př. n. l.) Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – polovina 3. století n. l.) Kofun (古墳時代 polovina 3. století n. l. – 538 n. l.) Asuka (飛鳥時代 538–710) Nara (奈良時代 710–794) Heian (平安時代 794–1185) Kamakura (鎌倉時代 1185–1333) Muromači (室町時代 1333–1568) Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568–1600) Edo (江戸時代 1600–1868) Meidži (明治 1868–1912) Taišó (大正 1912–1926) Šówa (昭和 1926–1989) Heisei (平成 1989 -2019) Reiwa (令和 od 1. května 2019)
Prehistorie náhled|vlevo|Kamenné sekyry cca 30 000 př. n. l. v tokijském muzeu Archeologické nálezy ukazují, že Japonsko bylo osídleno ranými humanoidy přibližně před 500 tisíci lety v průběhu starší doby kamenné. V opakujících se ledových dobách, které probíhaly v posledním 1 milionu let, bylo Japonsko pravidelně spojováno s asijským kontinentem pevninskými mosty (přes Sachalin na severu a pravděpodobně přes Kjúšú na jihu), čímž byla umožněna migrace lidí, zvířat a rostlin z oblastí dnešní Číny a Koreje na japonské ostrovy.
S koncem poslední doby ledové a globálním oteplením se na přelomu střední a mladší doby kamenné – kolem roku 11 tisíc před naším letopočtem – objevila kultura Džómon (Jomon), která byla charakteristická polo-kočovnou společností lovců a sběračů a výrobou nejstarší známé keramiky na světě. Předpokládá se, že příslušníci kultury Džómon jsou předchůdci prvních Japonců a dnešního národa Ainu.
Začátek období Jajoi kolem roku 300 př. n. l. je spojený s příchodem nových technik z asijského kontinentu, jako je pěstování rýže, stejně jako s masivní migrací z nejrůznějších částí Asie – z Koreje a Číny. Nicméně několik současných studií ukazuje, že období Jajoi je o 5 až 6 století delší, než se původně předpokládalo, neboť masivní migrace je nutná k vysvětlení razantního vzrůstu populace. Obecně se předpokládá, že lidé kultury Jajoi původně obývali jih a střed Korejského poloostrova, odkud byli postupně vytlačováni nebo asimilováni předky Korejců, kteří migrovali z oblasti Mandžuska a Sibiře. Po příchodu na japonské ostrovy lidé kultury Jajoi, kteří s sebou přinesli technologii pěstování rýže a zpracování kovů, asimilovali původní obyvatele kultury Džómon. Ze 3. století př. n. l. pochází první historicky doložitelný název Japonska, čínský znak 倭 (wa).
Období Kofun a Asuka
Toto období se vyznačovalo stavbou velkých sypaných mohyl, kofunů, sloužících jako pohřebiště vládnoucí elity. Tyto nákladní stavby svědčí o postupné rozlišnosti společnosti oproti období Jajoi. Mnohé z těchto hrobek byly vyzdobeny dutými hliněnými plastikami známými jako Haniwa. Toto období bylo svědkem nástupu buddhismu a čínského písma z asijského kontinentu a svědkem vzestupu dvora Jamato, mocné dynastie, která se koncentrovala v regionu Asuka. Na základě čínského modelu byla vytvořena nová centrální administrace a říšská soustava soudů (státní zřízení Ricurjó) a společnost byla organizována podle zaměstnání, která byla zastávaná. Kontakt s Čínou a Koreou na začátku století po Kristu přinesly rozmach Japonska, mnohé umělecké formy z kontinentu. Přestože v tomto období bylo známo čínské písmo, bylo omezeno pouze na obchodování s Čínou a Koreou. Proto období Kofun ještě řadíme do období prehistorického, přičemž jedinými prameny o životě v Japonsku jsou prameny z Číny.
Za začátek japonské abecedy a písma je považováno až poslední století období Kofun nazývané i období Asuka. Název období je odvozen od hlavního města v té době. Koncem 6. století zcela ztratil moc Jamatův dvůr, což na delší dobu znamenalo konec jednotného a uceleného Japonska a vlády se zmocnily progresivnější rodiny orientované na buddhismus a Konfuciovy myšlenky.
Úsilím nových vládců za pomoci celé série institucionálních inovací, zejména reformou Taika z roku 645, vznikl centralizovaný byrokratický stát založený na čínském modelu. Již dříve vydal princ Šótoku výnos o 17 článcích pokládaných za první japonskou ústavu. Řada Japonců se v tomto období vydala na studia do Číny, odkud přinášela zpět nové myšlenky a filozofii. Toto období poznamenané velkou politickou nestabilitou a válkami lze považovat za začátek japonské kultury.
Tradiční Japonsko náhled|vlevo|Kondó a pagoda, jedny z nejstarších dřevěných budov na světě Podle tradiční japonské mytologie bylo Japonsko založeno v 7. století př. n. l. původním císařem Džimmu. Během 5. a 6. století bylo zavedeno čínské písmo a buddhismus spolu s ostatními aspekty čínské kultury nejprve prostřednictvím Korejského poloostrova a později přímo z Číny. Císařové byli formálními vládci, nicméně skutečná moc byla obvykle v rukou mocné dvorské šlechty, regentů nebo šógunů (vojenských správců).
Původní politická struktura zajišťovala, že když byla válka mezi rivaly skončena, vítězný šógun se přesunul do hlavního města Heian (plný název je Heiankjóto, 'kjóto', což znamená hlavní město a plný název je zkrácen jen na příponu, dnešní Kjóto), kde z milosti císaře (s jeho formálním souhlasem) vládl. V roce 1185 generál Minamoto no Joritomo jako první porušil tuto tradici, odmítl se přesunout a následně vládl z Kamakury na jih od dnešní Jokohamy. Ve 13. století Japonci odrazili dva mongolské pokusy o invazi do Japonska.
náhled|Samuraj na koni a pěší bojovníci v 16. století Šógunát Kamakura byl poměrně stabilní, nicméně Japonsko poměrně záhy upadlo do sporů mezi jednotlivými frakcemi a následné období je známo jako období Sengoku neboli „období válčících států“. Vojevůdce Hidejoši Tojotomi vedl roku 1592 neúspěšnou japonskou invazi do Koreje. V roce 1600 v bitvě u Sekigahary šógun Tokugawa Iejasu buď porazil nebo přijal za spojence všechny své nepřátele a zformoval šógunát Tokugawa v malé rybářské vesničce Edo (původně přepisováno též jako „Jeddo“), která je dnes známá jako Tokio (východní hlavní město).
Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionáři z Portugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.
Moderní dějiny náhled|Mapa Japonského císařství roku 1939 před vypuknutím války v Tichomoří náhled|I po vybudování několika podmořských tunelů a rozmachu letecké dopravy mají trajekty velký podíl na přepravě mezi japonskými ostrovy