Viktor Kalabis (27. února 1923, Červený Kostelec – 28. září 2006, Praha) byl hudební skladatel 2. poloviny 20. století. Vytvořil 92 skladeb, z nichž do popředí vystupují zejména orchestrální díla (5 symfonií, 9 nástrojových koncertů, Koncert pro orchestr, op. 25 ad.) a komorní kompozice (7 smyčcových kvartetů, 2 nonety, 3 sonáty pro klavír, Sonáta pro housle a klavír, op. 58 ad.). Devatenáct let též působil jako hudební režisér a redaktor v Československém rozhlasu. Jeho manželkou byla cembalistka Zuzana Růžičková.
Život
Viktor Kalabis prožil prvních šest let svého života (1923–1929) v Červeném Kostelci ve východních Čechách Jeho rodiče byli zaměstnanci pošty – otec Karel byl poštovním úředníkem a matka Viktorie Anna (roz. Šulcová) poštmistrovou. Viktor byl jejich jediným dítětem. Oba rodiče měli vřelý vztah ke kultuře a amatérsky se věnovali hudbě. Otec byl členem Pěveckého kvarteta a divadelního sboru, matka hrála na klavír a jako zpěvačka vystupovala v místních operních či operetních představeních. Kalabis byl tedy hudbou obklopen od raného dětství a rodiče jej navíc ve studiu hudby podporovali – např. když se v pěti letech začal učit hrát na klavír (jeho prvním učitelem byl Adolf Šupich), otec mu ihned zakoupil pianino. Kalabis si svých rodičů velmi vážil, měl s nimi harmonický vztah a dedikoval jim několik svých skladeb, např. Symfonii č. 1, op. 14 (1957). Jediným Kalabisovým příbuzným, který prošel profesionální hudební průpravou, byl Tomáš Hruška, otec babičky V. Kalabise z otcovy strany, jenž v roce 1833 absolvoval Pražskou varhanickou školu. V roce 1929 byl Kalabisův otec přeložen na poštovní úřad v Solnici u Rychnova nad Kněžnou, kam se s rodinou následně přestěhoval. Toto město oproti Červenému Kostelci nenabízelo přílišné možnosti kulturního vyžití. Kalabis se však dále věnoval hudbě, víceméně jako samouk – pokračoval ve hře na klavír, ve dvanácti letech se začal učit hrát na saxofon a stal se členem místního tanečního souboru. Z let 1933–1935 jsou pak doloženy jeho první skladatelské pokusy (např. tango Paní má krásná).
Kalabisova gymnaziální studia (1934–1942) probíhala postupně ve třech městech – Rychnov nad Kněžnou, Jindřichův Hradec a Soběslav. Do Rychnova nad Kněžnou bylo možné dojíždět ze Solnice, Kalabis zde studoval v letech 1934–1938. Ke studiu na gymnáziu přistupoval zodpovědně a jednalo se o pilného studenta. Jeho další hudební rozvoj v této době formovala profesionální klavírní pedagožka J. Šoršová-Šternberková, která prošla studiem u K. Hoffmeistera a F. Raucha. V roce 1939 se rodina znovu stěhovala – otec tíhl k rodnému Jihočeskému kraji a Kalabisovi přesídlili do Jindřichova Hradce. Na jindřichohradeckém gymnáziu Kalabis studoval v letech 1939–1940. I přesto, že v této době již probíhala druhá světová válka, měl stále poměrně široké možnosti věnovat se hudbě a působil např. ve zpěváckém spolku Smetana. V roce 1940 nacistické úřady zabraly budovu jindřichohradeckého gymnázia a škola byla přesunuta do Soběslavi. Do tohoto města pak v letech 1940–1942 Kalabis dojížděl vlakem a úspěšně zde složil maturitní zkoušku.
Po maturitě Kalabis nastoupil na místo pomocného učitele v Mělníku a prožil zde nejdramatičtější období druhé světové války. V letech 1942–1944 působil na tamní Odborné škole pro ženská povolání, kde vyučoval němčinu, živnostenské písemnosti, účetnictví, matematiku, češtinu a zpěv. V dubnu 1944 se však ani tělesně slabý a silně krátkozraký Kalabis nevyhnul totálnímu nasazení – musel nastoupit do továrny na letecké součástky Flugzeugwerke Hawlik (nedaleko Mělníka), kde pracoval až do konce války (nejprve v továrním provozu, později jako pomocný administrativní pracovník). V Mělníku působil jako člen klavírního tria a kvarteta, byl též sbormistrem ženského sboru. V této době rovněž pravidelně dojížděl do Prahy, kde v letech 1943–1945 soukromě studoval dirigování a sbormistrovství u Pavla Dědečka a harmonii u Jaroslava Řídkého.
Po skončení války se Kalabis přestěhoval do Prahy, aby se mohl plně věnovat dalšímu studiu. V roce 1945 nastoupil na Pražskou konzervatoř a souběžně též na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na FF UK (1945–1949) studoval hudební vědu, estetiku, filozofii a psychologii (docházel např. na přednášky J. Patočky, J. Mukařovského či J. B. Kozáka). Kvůli změně politických poměrů v roce 1948 a osobnímu konfliktu s vedoucí katedry hudební vědy A. Patzakovou mu nebylo umožněno studium plnohodnotně zakončit – nemohl předložit k obhajobě svou závěrečnou práci Harmonie u Stravinského, Hindemitha a Bartóka a její aplikace. Titul PhDr. tak získal až v roce 1991 na základě rehabilitačního řízení. Na Pražské konzervatoři (1945–1948) si Kalabis jako hlavní obor zvolil kompozici, kterou studoval ve třídě Emila Hlobila. Pod vedením tohoto pedagoga se mladý skladatel výrazně zlepšil v oblasti hudebních forem, hudebních žánrů či kontrapunktu a vytvořil 24 studijních skladeb, z nichž dvě opatřil opusovým číslem – jde o Poučení synovská, op. 1 (1947) a Sonátu pro klavír č. 1, op. 2 (1947). Kalabisovi bylo jako vyspělému posluchači konzervatoře umožněno, aby po třetím ročníku přestoupil na Akademii múzických umění v Praze. Na této škole následně studoval v letech 1948–1952 na katedře skladby ve třídě Jaroslava Řídkého a na katedře hudební teorie u Karla Janečka. Kalabis se zájmem analyzoval a přehrával díla modernistických skladatelů, jakými byli např. I. Stravinskij, P. Hindemith, B. Bartók či B. Martinů. Uvedení tvůrci však nebyli po roce 1948 z politických důvodů v Československu podporováni a Kalabisovy kompozice z tohoto období, které na ně hudebně navazují, byly dobovou hudební kritikou odsuzovány jako „formalistické“, „odvozené z partitur skladatelů západní moderny“ apod. náhled|Zuzana Růžičková a Viktor Kalabis po provedení Klavírního koncertu, op. 12, Praha, 29. května 1960 Kalabis absolvoval AMU v roce 1952 a započal zde vyučovat hru partitur – měl na starost posluchače, kteří přišli z dělnické přípravky. Kalabis byl přesvědčený o nutnosti zachovat vysokoškolská měřítka výuky i pro tyto posluchače a chtěl, aby se věnovali studiu i za cenu dočasného snížení politických aktivit. Jeho postoj byl však interpretován jako „zrazování posluchačů od politické práce“ a Kalabisovo pedagogické působení bylo nedlouho poté ukončeno. V roce 1952 se též konala svatba Viktora Kalabise s klavíristkou a cembalistkou Zuzanou Růžičkovou, jež ho provázela po zbytek jeho života. Seznámili se rok předtím na AMU, kde Z. Růžičková působila jako vyučující obligátního klavíru pro katedru skladby. Jednalo se o velmi šťastné a idylické manželství, Kalabis pro Růžičkovou vytvořil několik svých stěžejních děl, např. Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 (1975) či Akvarely, op. 53 (1979), které mnohokrát uvedla na svých koncertech doma i v zahraničí. Od roku 1953 oba umělci bydleli v bytě v ulici Slezská na pražských Vinohradech, kde žili až do své smrti.
V letech 1953–1972 Kalabis pracoval v Československém rozhlase jako hudební režisér a redaktor v Hlavní redakci pro děti a mládež. Tato práce mu přinesla finanční zajištění a určitou míru tvůrčí nezávislosti. Kalabis dbal na kvalitní dramaturgii rozhlasových pořadů a v rámci své činnosti v rozhlasu přizval ke spolupráci velké množství vynikajících skladatelů a interpretů. V roce 1966 pak inicioval vznik mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga pro mladé hudebníky. Kalabisovo působení v rozhlasu se též do určité míry projevilo v jeho tvorbě, vytvořil několik děl inspirovaných dětským světem a lidovou hudbou, např. O kapičce vody, potůčku i studánce, op. 16 (1959) či Album lidových písní, op. 23 (1963). Určitý předěl v jeho skladatelském vývoji představuje Symfonie č. 1, op. 14 (1957), která pomyslně završuje jeho rané období, v němž převažovaly neoklasicistní a neofolklorní prvky. Rok 1957 přinesl Kalabisovi rovněž první významný zahraniční úspěch – jeho Koncert pro violoncello a orchestr, op. 8 (1951, rev. 1956) provedl violoncellista Jacques Neilz s Orchestre National za řízení Manuela Rosenthala v Paříži (Théâtre des Champs-Élysées). V dílech vytvořených po roce 1957 Kalabis směřoval k osobitějšímu a soustředěnějšímu hudebnímu jazyku, během působení v rozhlasu zkomponoval též své nejrozšířenějším a nejúspěšnějším dílo – Symfonii č. 2 „Sinfonia pacis“, op. 18 (1961). Mezi důležité skladby tohoto období však bezesporu patří též Symfonické variace, op. 24 (1964), Koncert pro orchestr, op. 25 (1966; udělena Státní cena) či Symfonie č. 3, op. 33 (1971). náhled|Viktor Kalabis a Zuzana Růžičková, Praha, 22. 12. 1976 Po odchodu z Československého rozhlasu se Kalabis rozhodl plně věnovat hudební kompozici. Autorovy skladby vzniklé v průběhu 70. a na počátku 80. let představují vrchol jeho tvorby – do popředí v nich často vystupují existenciální témata dotýkající se smyslu lidského bytí. Tomuto zaměření patrně přispěla neutěšená společenská atmosféra během tzv. normalizace. Kalabis mohl tomuto stavu svou tvorbou alespoň v umělecké rovině vzdorovat a v jeho dílech tak výrazněji rezonují filozofické a etické aspekty. Pro rozpracování těchto témat většinou volil rozměrnější hudební formy, jedná se např. o Symfonii č. 4, op. 34 (1973), Symfonii č. 5 „Fragment“, op. 43 (1976) či Tristium, op. 56 (1981). Jistý protipól těchto závažně laděných skladeb pak představují autorova komorní díla, jež jsou inspirována přírodou, jde např. o Nonet č. 2 „Pocta přírodě“, op. 44 (1976) či oktet Jarní píšťalky, op. 50 (1979). Kalabis miloval přírodu Jihočeského kraje, zejména pak okolí Jindřichova Hradce, kde v mládí trávil prázdniny a několik let zde s rodiči bydlel. V roce 1971 Kalabis se Zuzanou. Růžičkovou v tomto městě zakoupili dům, který jim sloužil pro pobyty a dovolené, Kalabis zde také intenzivně komponoval. Během 70. let Kalabis aktivně rozvíjel spolupráci se zahraničními interprety a dirigenty a dočkal se několika úspěšných zahraničních provedení svých skladeb (např. provedení Symfonie č. 3 Symfonickým orchestrem města Münsteru za řízení Alfreda Waltera či Symfonie č. 4 souborem Dresdner Staatskapelle pod vedením Herberta Blomstedta). Kalabis v tomto období rovněž zužitkoval svou dirigentskou průpravu z mládí – jako dirigent provedl a nahrál některé své koncertní a orchestrální skladby.
V průběhu 80. let Kalabis obdržel několik významných ocenění a uznání. Získal např. Výroční cenu Pantonu (1983, udělena za nahrávku Symfonie č. 5) či Cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (1984, udělena za Sonátu pro housle a klavír, op. 58). V roce 1986 byl též jmenován členem předsednictva ústředního výboru České hudební společnosti a v roce 1987 členem ústředního výboru Svazu československých skladatelů. V autorově katalogu skladeb z 80. let převažují především komorní díla, jež jsou často rámována mimohudební inspirací. Nejedná se však o programní kompozice v obvyklém slova smyslu, jde spíše o vymezení myšlenkového a náladového zaměření těchto skladeb, např. Smyčcový kvartet č. 5 „Památce Marka Chagalla“, op. 63 (1984), Inkantace pro dechové nástroje, op. 69 (1988) či Kolotoč života, op. 70 (1989). Oproti některým vážným kompozicím ze 70. let jsou tato díla poněkud meditativnější a lze v nich nalézt až kontemplativní hudební plochy. V centru Kalabisova zájmu stále stojí člověk a otázky lidské existence, nicméně autor je nyní nahlíží jaksi z nadhledu své životní zkušenosti.