Szentendre (, , , ) je město v Maďarsku, v župě Pest, několik kilometrů severně od Budapešti. Je okresním městem stejnojmenného okresu. Město stojí na dunajském břehu, protéká jím potůček s názvem Bükkös-patak.

V roce 2005 zde žilo necelých 24 000 obyvatel. Szentendre je jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Maďarsku a turistika je jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů města. Město je známé také tím, že do začátku druhé světové války bylo významnou uměleckou kolonií. Evropská komise v roce 2019 přidala město Szentendre na seznam míst s označením „Evropské dědictví“.

Název

Název města znamená v překladu Svatý Ondřej, který se používá v překladu např. i ve slovenštině (Svätý Ondrej). Název vznikl spojením obou slov do jednoho názvu. V jihoslovanských jazycích se používá maďarský název ve fonetickém přepisu (Сентандреја/Sentandreja) nebo v jiných zkrácených podobách (např. Sendrija/Sendra). Přeložený název se objevuje i v historických německých zdrojích jako Sankt Andrä.

Přírodní poměry

Město se nachází na pravém břehu Dunaje jen několik málo kilometrů severně od Budapešti. Vzniklo hned za ohbím Dunaje, kde se krajina otevírá na obou březích a kde leží různé aluviální roviny. Neleží při hlavním toku Dunaje, od něho jej odděluje Szentendrejský ostrov, ale jen u jednoho z ramen veletoku. Zástavba města ještě přechází na svahy pohoří Piliš směrem na severozápad. Severozápadním směrem začínají husté lesy a vedou tudy různé turistické trasy. Severovýchodně od města se nachází rekreační oblasti na břehu Dunaje (např. ostrov Pap-Sziget, kde je umístěno také tábořiště). Podél břehu Dunaje vede cyklostezka.

Historie

Nejstarší dějiny

náhled|vlevo|Letecký snímek města Oblast Szentendre zahrnovala různé na sobě nezávisle vznikající osady, které zde vznikaly v různých časových rozestupech již od dávnověku. Tyto osady vznikaly podél čtyř místních vodních toků regionu, obvykle v souvislosti s dopravou po Dunaji, a ve starověku byly shromaždištěm cest vedoucích z regionu Pilis. V místním muzeu se dnes nacházejí různé nálezy z doby bronzové a železné. Na ostrově Pap-sziget bylo nalezeno pohřebiště z doby bronzové. To se ale samo nachází poměrně daleko na sever od historického centra Szentendre a daleko od koryta Bükkös-pataku (kde přirozeně osídlení vznikalo).

Na počátku našeho letopočtu, kdy byla tato oblast osídlena keltskými kmeny sem pronikaly římské legie a Augustus ji připojil k Římské říši, Vespasianus zde založil provincii Panonie. Na místě, kde leží dnes Szentendre stavěli Římané vojenský tábor, který pojmenovali Ulcisia Castra (vlčí hrad nebo tábor). Význam lokality byl pro Římany stěžejní, neboť místní břeh patřil k dunajskému limu. Ve 4. století to byl dobře opevněný strategický bod. Možná se zde nacházelo i zimoviště římské dunajské flotily. V této době byla pevnost přejmenována na Castra Constantina (podle císaře Konstantina Velikého). Na některých místech dnešního Szentendre jsou archeologické naleziště nebo pozůstatky římských staveb. V areálu dnešního skanzenu jsou např. základy tzv. vily Rustica.

Tábor čelil náporu barbarů a nakonec byl vyvrácen Huny roku 430. Později na tomto strategickém místě sídlili Avaři. Již od 19. století zde byly nalézány při výkopových pracích šperky z této doby. Díky jejich frekvenci lze předpokládat, že lokalita byla pro Avary významnějším centrem. Po jejich zániku patřilo toto území s hradiskem pod Velkou Moravu. Když sem vpadli na začátku 10. století maďarští kočovní válečníci, tak si toto místo za své sídlo zvolil kníže Kurszán. Nacházel se zde dvůr, kam maďarský panovník občas zavítal. Postaven zde byl kostel, který se nacházel v místech dnešní radnice nebo potoka.

Ve středověku spadala tato oblast pod biskupství ve Veszprému. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1146, a to v záznamu o panství veszprémského biskupa. Za Karla Roberta z Anjou roku 1318 se stala královským zbožím.

Příchod jižních Slovanů a nástup Turků

V 15. století se zde začínali usazovat ti přistěhovalci z Balkánu, kteří odmítali žít pod tureckou nadvládou. Původ některých z nich z města Požarevac dodnes dokládá název kostela (). Turci však roku 1541 dobyli nedaleký Budín a součástí Osmanské říše se stalo i Szentendre. V té době již bylo Szentendre srbsko-dalmatinsko-řeckým městem.

Dramatické události turecké invaze do Uher a ničení města se projevily i zde. Z období před invazí se dochovalo jen velmi málo staveb; v podstatě pouze jediná středověká budova. Jsou nalezeny pozůstatky středověkého opevnění města, nicméně nedochovaly se žádné informace o tom, kudy městské opevnění vedlo a jakou mělo podobu. Ruiny původních staveb později překryly barokní domy. Uliční síť centra města, kterou lze vidět dodnes, vznikla v letech 1785 až 1850, což lze doložit srovnáním map vojenských mapování tehdejší Habsburské monarchie.

18. století

Kolonisté přišli v několika vlnách; nejprve se sem dosídlili lidé z oblasti dnešní Severní Makedonie a Dalmácie, impulzem byla Bitva na Kosově poli. Další osadníci přišli později z centrálního Srbska (v rámci tzv. Stěhování Srbů) v roce 1690. Dorazilo sem asi 8 tisíc rodin. Jihoslované zde získali výsady výměnou za to, že uznali tehdejšího panovníka Leopolda I. jako svého představitele v boji proti Turkům. Podmínky byly výhodné, neboť místním bylo během turecké moci bráněno ve vlastní náboženské praxi a dále museli platit vysoké daně. Získali svobodu vyznávat svoji pravoslavnou víru, volbu vlastních soudců, používání starého (juliánského) kalendáře, zřizování vlastních škol, používání svého (slovanského, srbského) jazyka a významné daňové výhody. Dohoda byla sjednána ve Vídni. Za vlastní peníze si potom mohli pravoslavní stavět své kostely. Ty tak vznikaly nejprve ze dřeva. Kamenné svatostánky byly postaveny až v 18. století. Došlo rovněž k oživení místní ekonomiky a byly stavěny školy a kostely. Místní obchodníci vydělali dost peněz na to, aby si postavili kamenné domy ještě v závěru století a řemeslníci se k nim přidali krátce poté. V roce 1720 se k pravoslavné církvi hlásilo 88 % obyvatel. V roce 1696 zde žilo celkem přes tisíc rodin. Jejich město bylo označováno jako mahala (z turečtiny), dle výrazu, který si přinesli ze svojí bývalé vlasti.

Na počátku 18. století se v Rákócziho povstání přidalo místní slovanské obyvatelstvo na stranu císařského vojska, čímž mu byla potvrzena jeho privilegia. V druhé polovině 30. let 18. století město zasáhla epidemie moru, která si vyžádala relativně nižší počet obětí. Díky důsledné izolaci se podařilo zajistit, aby se zpočátku mor do města nerozšířil, nicméně z nedalekého Pomázu, který byl zasažen podstatně hůře, byl cítit zápach mrtvých. Okolo města byly ozbrojené stráže, které odmítaly do Szentendre kohokoliv vpustit a hrozily případně i zabitím návštěvníků. Bylo zřízeno celkem pět kontrolních stanovišť.

V době vlády císařovny Marie Terezie v druhé polovině 18. století se původní město s většinově jihoslovanským obyvatelstvem stalo městem královským.

19. století

náhled|Kříž na Hlavním náměstí (Fö tér) v Szentendre. Na pozadí farní kostel Jana Křtitele Kvetoucí město ale zasáhla ohromná povodeň roku 1838. O povodni se psaly knihy (Mór Jókai) a stavěly se jí pomníky (např. reliéf na kostele sv. Františka v Pešti). Zničeno bylo téměř na dvě stě domů. V polovině 19. století přišli do města další noví osadníci, kteří byli především německého, slovenského a maďarského původu. Až do této doby si nicméně město uchovalo většinově srbský ráz. Na mapě druhého vojenského mapování se proto uvádí i vedle maďarského názvu i slovenský (Swetý Ondrej). Obec je na mapě soustředěna přímo k dunajskému břehu a mírně přechází do údolí sousedního potoka.

Roku 1872 byl správní reformou v Uhrách vrácen Szentendre status města. To získalo také svoje zastupitelstvo. I tak se jednalo o jedno z nejmenších měst v Uhrách, jeho počet obyvatel se v této době pohyboval někde mezi třemi až čtyřmi tisíci lidí. Je historicky prvním městem okolo Budapešti, které tento statut získalo před tím, než u ostatních došlo k jejich rychlému růstu na přelomu 20. a 21. století.

Roku 1888 sem potom byla z Budína zavedena železnice. Místní tak mohli efektivněji prodávat vlastní výrobky, např. sadaři i květináři přímo v Budapešti.

To, spolu s příchodem nových kolonistů znamenalo podstatnou změnu národnostního složení města. Ještě v roce 1905 uváděly srbské zdroje, že z 915 domů, které v Szentendre tehdy stály, je 121 obýváno srbskými rodinami. Mapa třetího vojenského mapování kromě železniční trati ale uvádí ještě i jihoslovanské místní názvy v okolních kopcích (např. Slatina, Prekobrdica, Staro Groblje, Jasenovo Brdo apod.). Uvádí také název místního potoka jako Bela Voda. V obci byl v provozu i přívoz na Szentenderský ostrov, kde vedla cesta do nedaleké obce Dunakeszi, která leží na druhém břehu Dunaje. Na ostrově naproti městu stál minimálně jeden dům.

20. a 21. století

Po roce 1918 a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se místní srbská komunita vystěhovala zpět do vlasti, čímž počet obyvatel města podstatným způsobem poklesl. Zůstal zde sice pravoslavný episkopát, ale jeho činnost byla víceméně pouze administrativní. V roce 1931 zde z původního srbského obyvatelstva zůstalo jen 150 lidí.

Mezi světovými válkami se Szentendre stalo cílem mnoha umělců, kterým se Budapešť zdála být příliš hlučná a nenacházeli tam tvůrčí klid. Vznikla zde plodná umělecká komunita.

Po druhé světové válce město díky blízkosti k Budapešti i nadále rostlo. Kolem roku 1954 zde žilo zhruba deset tisíc lidí. Vznik nových rodinných domů, bytů a další zástavby znamenal konec tradice sadařství a ovocnářství na svazích pohoří Pilis v okolí města. Roku 1979 se město také administrativně rozšířilo a zabralo několik okolních vesnic (Pannóniatelep, Püspökmajor, Pismány, Szarvashegy). V této době nicméně již obce byly územně propojené se Szentendre. V okolí města vznikly papírna a cementárna. Ještě v 80. letech 20. století ale potomci původních obyvatel z Dalmácie (Chorvatů) žili v Dalmatské ulici. Tehdy zde žilo zhruba šestnáct tisíc obyvatel. Do politických změn na počátku 90. let 20. století neslo hlavní náměstí název po Karlu Marxovi ().

Plné otevření turistice město realizovalo v 90. letech 20. století. Dnes městečkem prochází každý den tisíce turistů.

V letech 2012 až 2013 bylo nábřeží Dunaje upraveno takovým způsobem, aby bylo možné v případě povodní vybudovat mobilní protipovodňovou stěnu. Výhledově má z města vzniknout na nedaleký ostrov most pro cyklistickou dopravu.

Obyvatelstvo Struktura obyvatelstva

Vlivem suburbanizace počet obyvatel Szentendre neustále roste; mezi lety 1990 a 2016 vzrostl dokonce o celou třetinu.

Město má z historických důvodů odlišné národnostní i náboženské složení od zbytku měst na území současného Maďarska, resp. bývalého Uherska. Postupem času se nicméně vliv zbytku země a nedaleké Budapešti projevil i zde. V roce 2015 mělo Szentendre 25 542 obyvatel, většina z nich se hlásí k maďarské národnosti (87,9 %). Dále jsou zastoupeni Němci s podílem 1,7 %, potom Romové s 0,5 %, dále Srbové s 0,4 %, Chorvati, Poláci, Rumuni a Slováci s 0,3 % a ještě méně potom Ukrajinci a Řekové s 0,1 %. Existuje zde menšinový samosprávný systém, kdy chorvatská, polská, německá a srbská národnostní menšina zde mají svoji organizaci.

Náboženský život

Z hlediska národnostního složení se 35 % obyvatel Szentendre hlásí k Římskokatolické církvi, 9,9 % k reformovaným církvím, 1,5 % k luteránství, 0,6 % k řeckokatolické církvi, 0,2 % k Židovství a 2,6 % obyvatel města k dalším církvím nebo náboženským organizacím. 21,1 % neuvedlo žádnou náboženskou organizaci a 28, 1 % odmítlo odpovědět.

Hospodářství