Kinští

Rod Kinských (něm. Kinsky von Wchinitz und Tettau – Kinští z Vchynic a Tetova) je staročeský rytířský a později panský, hraběcí a knížecí šlechtický rod pocházející z počátku 13. století. V 18. století patřili k přední středoevropské aristokracii. V současné době žijí členové rodu v Česku, Rakousku a dalších zemích. Zatímco restituční nároky kostelecké a chlumecké větve byly po roce 1989 uznány, nároky hlavní knížecí větve Kinských českými soudy uznány nebyly.

Jméno vlevo|náhled|Palác Kinských v Praze náhled|Barokní palác Kinských ve Vídni|vlevo náhled|Letohrádek Kinských – Musaion v Kinského zahradě, Praha Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména Wchynsky, tj. Vchynský ze Vchynic a z Tettau v Braniborsku, kde první část přídomku odkazuje k obci a tvrzi u Lovosic na Litoměřicku, a druhá k obci v Braniborsku. Toto jméno se později začalo psát Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski.

Erb náhled|Rodový erb na staroměstském paláci s knížecí korunou náhled|Erb Stěpána Viléma Kinského vyobrazený na stropě kanceláře Zemských desk Vladislavského sálu na Pražském hradě Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí heraldicky zleva doprava. Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, kde se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí.SEDLÁČEK, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské šlechty; sv. 3; ; str. 389, vyobrazení 1605

V historii se lze setkat i s tím, že tyto vlčí zuby jdou zezdola nahoru, přičemž u Radslava Kinského (na konci 16. století) se pravý vrchol dotýká horního okraje štítu.SEDLÁČEK, August: Českomoravská heraldika, díl I.; 1902 str. 164 Právě podobnost jejich erbu s erbem Tetauerů z Tetova vedla k jejich povýšení do panského stavu.

Erb na budově pražského Paláce Kinských je v neděleném poli a jeho součástí je heslo „Bůh, čest, vlast“, nemá žádného štítonoše a je doplněn knížecím pláštěm a mimo jiné kolanou Řádu zlatého rouna.

Blason: V červeném poli tři stříbrné vlčí zuby, rostoucí z levé strany štítu. Přikryvadla červeno-stříbrná, v klenotu červené a stříbrné křídlo. Znak bývá doplňován hraběcí korunou, eventuálně knížecí korunou či knížecím pláštěm (pouze pro hlavu rodu).

Historie rodu Historie rodu Kinských je dlouhá a jelikož se zpočátku jednalo o nevýznamný vladycký rod, jsou jeho počátky plné nejasností. V tomto období se jednalo spíše o významnější sedláky, než o významný šlechtický rod. Výraznějšího mocenského i finančního vzestupu se tento rod dočkal až po třicetileté válce, odkdy je historie dobře známa.

Z Medvědíče Počátky historie roku Kinských jsou nejasné, bývají do ní zahrnováni i lidé s přídomkem „z Medvědíče“, jejich spojitost s Kinskými je však neprokázaná. Že jde o předky tohoto rodu, se usuzuje pouze z nepřímých indicií, jako je držba Medvědic. Nejčastěji bývá za prvního předka Kinských označován Martin z Medvědíče († asi 1209). Po něm je známo několik osob, které byly s Martinem z Medvědíče nějak příbuzné, nicméně nelze najít přímou linii. V tomto období se jednalo o bezvýznamný rod, který neměl žádné ambice.

Vchynští do Jana Dlaska Prvním nezpochybnitelným předkem tohoto rodu je Bohuslav z Žernosek († 1282). Měl čtyři syny (Bohuslav, Protivec, Víremil, Zdeslav), kteří jako první používali přídomek „ze Vchynic“, ten převzali od vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Do zhruba roku 1350 lze rod považovat za jednotný, ačkoli z oddělení spravování majetku mezi jednotlivé příbuzné vyplývalo, že dojde k rozštěpení tohoto rodu. Kolem roku 1350 tak vzniklo větší množství větví, z nichž některé nelze sledovat dále než jednu nebo dvě generace a ztratily s rodem kontakt. Rod se nerozpadl podle významnosti, neboť v tomto období byli pouze vladykové, bez většího významu; za hlavní se považuje větev, která držela Vchynice, a to z toho prostého důvodu, že nevymřeli a dali základ pozdějšímu významu.

Tvrz Vchynice a hrad Oparen – Opárno podržel v tomto období Smil. Smil († před rokem 1417) měl šest synů, jejichž jména jsou sice známa, ale jelikož např. jméno Jan se v rodě vyskytovalo často, není zcela jasné, zda některé z těchto dětí není ztotožňováno s někým jiným. Tito bratři však nepochybně drželi Měrunice, Siřejovice a Rochov. Smil mladší držel Opárno a Vchynice. Dále následuje období řady nejasností, ze kterých vyplývá, že hrad Opárno byl rozdělen na dvě části, které patrně drželi potomci Smila mladšího. Potomci pravděpodobně Martina (syn Smila staršího) vytvořili Měrunickou větev.

Počátkem 16. století držel Vchynice i Opárno Jan Dlask spolu se svým bratrem, jehož jméno není známo. Zdá se být zřejmé, že dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska. Synové jeho bratra prodali roku 1543 Vchynice, poté vlastnili statek v Tuchořicích, kde poměrně brzy vymřeli.

Jan Dlask měl tři syny – Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří založili tři nové větve. Lze tvrdit, že od tohoto okamžiku je historie rodu Kinských relativně přehledná a čitelná. Každý z jeho synů založil vlastní větev, přičemž větev založená Jiříkem vymřela koncem 17. století a větev založená Kryštofem odešla do zahraničí, kde ztratila s Kinskými kontakt. Jedinou pokračující větev tak založil Václav.

Vzestup rodu náhled|vlevo|Františka Kinská, hraběnka z Vchynic a Tetova, lichtenštejnská kněžna v letech 1836–1857 náhled|vlevo|Marie Aglaë, kněžna lichtenštejnská, rozená Kinská z Vchynic a Tetova Dlaskův prostřední syn Václav I. se oženil s Annou z Vřesovic a držel Černoc, Keblany a Petrovice, což nebyl nikterak významný majetek. Václav byl zavražděn roku 1542 a teprve roku 1554 se mohl správy rodového majetku ujmout Radslav. Radslav († 1619) byl velmi úspěšný a velmi brzy se mu povedlo rozšířit rodový majetek o Benešov nad Ploučnicí, Novou Bystřici, Kamenici, Malhostice, Teplice, Tolštejn a Zahořany. V letech 1611–1618 byl dvorním hofmistrem. Byl poručníkem Tetourovských sirotků, kde si všiml jisté podoby mezi jejich erby, na základě čehož začal požadovat, aby i jemu byl přidělen panský titul, pro což i zfalšoval některé listiny. Tyto listiny byly českou kanceláří potvrzeny v roce 1596 a roku 1611 byl povýšen do panského stavu. Zemřel bezdětný, proto majetek odkázal synovcům.

Jeho bratr Jan († 1590) byl méně úspěšný, přesto držel Křenice (Chřenice), Jeneč, Kunratice, Vlachovo Březí a Zásmuky. Roku 1576 se stal purkrabím na Karlštejně a v této funkci roku 1586 urazil císaře Rudolfa II., za což byl obžalován za faleš a od potrestání ho zachránila jen jeho smrt roku 1590. Jan měl pět dcer a šest synů: Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav byl zvolen direktorem (1618), po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí. Také Oldřich se aktivně zapojil do stavovského povstání, při defenestraci vyhazoval Martinice z okna Pražského hradu, zemřel bezdětný a jeho majetek byl zabrán, nicméně později byl přidělen Vilémovi. Vilém v průběhu povstání vystupoval nejasně, připadl mu Oldřichův majetek a roku 1628 získal hraběcí titul. Byl zavražděn v Chebu roku 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna, když se zapletl do jeho spiknutí. Měl sice dva syny, ale tato větev vymřela v další generaci.

Jediná pokračující větev tak byla od Janova syna Václava, který působil jako komorník pozdějšího krále a císaře Matyáše a roku 1611 byl přijat do panského stavu. Od krále získal majestátem Chlumec a Kolín. Roku 1615, kdy vyšla najevo celá řada jeho podvodů, byl odsouzen k trestu smrti, který mu o rok později císař změnil na doživotí. Václav pak uprchl do Krakova, odkud se však již v roce 1618 vrátil a podařilo se mu získat zpět Chlumec. Roku 1620 proti němu vypuklo povstání poddaných a byl opět vězněn, ale po bitvě na Bílé hoře dostal milost a byl mu navrácen Chlumec a za Kolín obdržel nějaké statky v okolí Chlumce.

Jeho syn Jan Oktavián zdědil veškerý majetek po otci, dále pak po Radslavovi Zásmuky, které prodal, a po Vilémovi zdědil Českou Kamenici. Roku 1676 získal hraběcí titul. Jan Oktavián měl čtyři dcery a dva syny. František Oldřich vystřídal řadu dvorských funkcí, mj. působil i v císařské radě, ale zemřel bezdětný. Václav Norbert Oktavián také vystřídal řadu funkcí u dvora a roku 1705 se stal nejvyšším kancléřem. Ze dvou manželství měl 18 dětí, přičemž dospělosti se dožilo osm dcer a sedm synů. Z nich vzešly tři rodové linie, mezi něž rozdělil svůj veliký majetek.

Rozdělení rodu Pět ze synů Václava Norberta Oktaviána se aktivně věnovalo politické či vojenské kariéře, přičemž dosáhli značných úspěchů. Na další rozvoj rodu však měli vliv jen Štěpán Vilém (1679–1749), který získal knížecí titul, Filip Josef (1700–1749), který založil knížecí větev Kinských a František Ferdinand Kinský (1678–1741), který založil chlumeckou větev.

Norbert Oktavián Kinský je tak poslední společný předek všech nynějších Kinských, v jeho majetku byl Chlumec, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Koloděje, Nový hrad, Prčice, Rataje, Rosice, Rychmburk a Sloup.

Štěpán Vilém zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách, byl mj. nejvyšším komorníkem a později nejvyšším hofmistrem. Za své zásluhy byl roku 1746 resp. 1747 povýšen na českého a říšského knížete, kteroužto hodnost získal dědičně pro představitele nejstarší mužské větve. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků a jeho dědictví včetně knížecích titulů přešlo na dědice Štěpánova mladšího bratra Filipa Josefa.

Knížecí větev Zakladatel větve Filip Josef (1700–1749) působil v letech 1728–1735 v diplomatických službách jako rakouský vyslanec v Anglii, dále v České dvorské kanceláři ve Vídni, v letech 1738–1745 ve funkci nejvyššího kancléře, v níž se projevoval jako český vlastenec. Kromě toho patřil k průkopníkům manufakturní výroby, na sloupském panství úspěšně podnikal ve sklářství, méně úspěšně v plátenictví a experimentoval s hedvábnictvím. Držel velkostatek Česká Kamenice, koupil a zrekonstruoval zámek Zlonice (1720), Mšené (1742) a Budenice (1748).

Mladší bratr Filipa Josefa, Josef Jan Maxmilián Kinský (1705–1780) studoval na arcibiskupském semináři v Praze, podnikl kavalírskou cestu na Maltu, Rhodos a do Palestiny, jako rytíř maltézského řádu přijal závazek celibátu. Držel Zlonice, Budenice a spolu s bratrem dědil Sloup; na svých panstvích provedl pozemkovou reformu. Patřil k nejvýznamnějším českým podnikatelům ve sklářském a textilním průmyslu (Sloup v Čechách, Nový Bor, Bělá pod Bezdězem).

Kníže Filip Josef se oženil se s Marií Karolínou z Martinic, se kterou měl čtyři dcery a čtyři syny. Prvorozený syn František Oldřich, 3. kníže Kinský (1726–1792) zdědil choceňský fideikomis, druhorozený Jan Josef Maxmilián (1736–1804) Zlonice a Sloup. Jan Josef Maxmilián Kinský měl pouze syna Bedřicha, který zemřel bezdětný (Sloup se tak dostal do držení chlumecké větve). František Josef vyjma Zlonic a Budenic ještě zdědil Kamenici, přikoupil Hospozín. Roku 1752 zdědil knížecí titul a vstoupil do armády, kde získal hodnost polního maršálka. Z mužských potomků ho přežil pouze syn Josef (1754–1798), který byl říšským dvorním radou.

Jan Josef dále rozšířil majetek rodu a koupil Kostelec nad Ohří, Peruc, Přestavlky, Vejvanovice. Měl syny Ferdinanda a Františka Josefa, kteří založili dvě další větve; a jelikož i Ferdinand (1781–1812) měl dva syny Rudolfa (1802–1836) a Josefa (1806–1862), rozdělila se knížecí větev celkem na tři části: choceňskou (hlavní knížecí větev), kosteleckou a peruckou (náměšťskou).

Choceňská větev náhled|vlevo|Rudolf kníže Kinský