náhled|Herbert Marcuse Neomarxismus je označení pro sociologicko-filozofické koncepce 20. století, pocházející zejména ze západoevropského a amerického prostředí a částečně vycházející z učení Karla Marxe a jiných levicových myslitelů. V českém prostředí se pak tento termín také používá jako pejorativní označení v rámci krajně pravicové komunity o domnělém akademickém a intelektuálním úsilí o rozvrat západní kultury.
Cílem neomarxistických sociologicko-filozofických koncepcí je formulace alternativních postkapitalistických projektů, vymezujících se jak proti komunistické politice, tak vůči etablovaným kapitalistickým směrům. Širší pozornost se pojmu dostalo v asociaci s novou levicí. Jakožto sociologická koncepce rozšiřuje neomarxismus klasickou marxistickou filozofii o učení Maxe Webera a jeho analýzy sociální nerovnosti ve vztahu k postavení a moci. Do té doby se totiž marxismus zaměřoval primárně na nerovnost ekonomickou, třídní.
Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů, škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století, kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či revizionisty.Petrusek (1994), s. 132 Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo dokonce George Orwell.Petrusek (1994), s. 135 Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako celku prakticky možná. Mezi nejvýznamnější osobnosti s neomarxismem spojované patří Herbert Marcuse, Theodor Adorno, Max Horkheimer, Walter Benjamin, Erich Fromm a Jürgen Habermas.
Podle Ladislava Hohoše a Lukáš Perného existuje několik neo-marxismů a také je neo-marxismus heslo eklektické a proto i obtížně definovatelné. Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus (Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann), antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus.
Prostředí kulturálních studií pracovalo také s pojmem kulturní marxismus, od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní komentátoři a konspirační teoretikové. Pojmy kulturní marxismus a neomarxismus dnes tedy označují spíše krajně pravicovou antisemitskou konspirační teorii, která prohlašuje západní marxismus za základ pokračujícího akademického a intelektuálního úsilí o rozvrat západní kultury. Vědecká analýza konspirační teorie o neomarxismu přitom dospěla k závěru, že jí popisovaná ideologie není založena na skutečnosti a nezakládá se na žádném skutečném intelektuálním trendu. Místo označení skutečné sociologicko-filozofické koncepce tak pojem neomarxismus slouží častěji jako pejorativní označení a nadávka pro politické oponenty. V době nacistického Německa plnil podobnou funkci pojem kulturní bolševismus, prostřednictvím kterého nacisté tvrdili, že židovský kulturní vliv způsobil německou společenskou degeneraci za liberálního režimu Výmarské republiky (1918–1933) a je příčinou společenské degenerace na Západě.
Charakteristika Zatímco první dvě generace marxistických myslitelů a aktivistů se soustředily na ekonomii, politiku, historické doktríny a boj soudobých dělnických hnutí, pozdější generace, od 20. a 30. let 20. století, přenesla svou pozornost na kulturní jevy, sociální instituce a psychologii. Historik Perry Anderson spojuje neomarxistický obrat od politické a ekonomické analýzy ke kulturní teorii s potlačením evropských revolučních hnutí dvacátých let a nástupem fašismu. Fenomenolog Maurice Merleau-Ponty se naproti tomu domnívá, že tento obrat je přirozeným důsledkem nadřazenosti zápasu o filozofii, kulturu, umění, jazyk a ideje nad materiálně sociální transformací.
Konkrétní vymezení proti původnímu marxismu může probíhat různými způsoby. Dialekticko-humanistické koncepce neomarxismu (zejména v rámci Frankfurtské školy a fenomenologického neomarxismu) se zaměřují na filozofii, estetiku a umění a reagují na vědeckotechnickou revoluci, přičemž vytýkají původnímu marxismu přílišný důraz na vědeckost a malý důraz na humanismus. Scientistický neomarxismus (zejména Louis Althusser) vychází naopak z předpokladu, že původní marxismus byl málo vědecký. Významnými proudy jsou také analytický a feministický neomarxismus.Petrusek (1994), s. 133-134
Některé body jsou nicméně společné pro většinu neomarxistů. Centrální úlohu hraje otázka společenské a ekonomické moci a umělého udržování sociální stratifikace. Neomarxističtí autoři se věnují problému odcizení člověka v moderní době a ztráty individuality v důsledku kapitálem ovládaného pracovního procesu. Ve své kritice sociálních mechanismů se inspirují především ranými Marxovými spisy. Rezervovaně se staví k redukcionistickým a naturalistickým prvkům pozdního Marxe, kde je podle jejich názoru zanedbán zvláště antropologický problém. Vůči kosmopolitním a globalizačním tendencím současného světa se neomarxismus většinou staví spíše negativně, s tím, že jde o důsledek současné fáze neoliberálního kapitalismu. Kritizuje standardizovaný masový konzumerismus (například v podobě celosvětově stejné hudby či stravování) a tvrdí, že údajná svoboda pohybu je vyhrazena pouze privilegovaným třídám (obchodníci, investoři, turisté). U určité části neomarxistických myslitelů se objevuje radikalismus či extremismus, jako celek však neomarxismus těmito rysy charakterizovatelný není.
Kromě samotného Marxe patří mezi další dílčí neomarxistické inspirační zdroje židovská filozofie, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Sigmund Freud, Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Max Weber a Georg Simmel (ovlivnili Frankfurtskou školu a kritickou teorii) a Vladimír Iljič Lenin (ovlivnil Gramsciho a Althussera).Hartz, Lang (2003), s. 3
Podle Luboše BlahuBLAHA, Ľuboš: Teórie spravodlivosti v analytickom marxizme. In: Konferencia Súčasný postmarxizmus v kontexte aktuálnych myšlienkových prúdov, 2014. Online: https://www.youtube.com/watch?v=ZL1yW5M6toQ se neomarxisté dělí na:
neortodoxních neomarxistů nebo tzv. humanistických neomarxistů mezi které patří (zejména analytický marxisté) autoři jako John Roemer, G. A. Cohen, John Elster, Allen Buchann, Rodney G. Peffer, Salma Avineri, Milton Fisk, Eric Olin Wright, Ziyad I. Husami, Richard Ameson a všichni představitelé Frankfurtské školy (neakceptují Marxův anti-moralismus, pracují s konceptem sociální spravedlnosti a lidských práv) neomarxistů rozvíjejících Marxův anti-moralismus a ortodoxní marxismus (Tucker-Woodova teze), mezi něž patří Allen Wood, Robert Tucker, Richard Miller, Derek Allen a Louis Althusser
Podle Lukáše Perného se obecně interpretace Marxe rozdělili na několik odlišných proudů, přičemž mezi nejdominantnější patří jednak na východě marxismus-leninismus (v Asii maoismus) a na západě neomarxismus (zahrňující analytický marxismus, strukturalistický marxismus, kulturní marxismus, Frankfurtská škola, Birminghamská škola, nová levice…). Aktualizace Marxe v neomarxismu otevřelo nové témata jako nový výklad morální filozofie inspirované Marxem (Habermas, Peffer), rozpracování problémů kulturní nadstavby, odhalování mediálních manipulaci kulturní hegemonie (Gramsci, Lukacs, Adorno, Hall) a nové problémy informační sppoločnosti. I když je podle Perného poměrně rozšířené označení těchto autorů jako neomarxistů a post-marxistů, případně kulturních marxistů, liberálních marxistů a analytických marxistů, je sporné, zda některých konkrétních autorů označovaných jako neomarxisté lze nazvat následovníky Marxovy filozofie, jelikož i podle Vladimíra Mandu, se většina z nich neshoduje s celou řadou Marxových tezí a ani neuvádí ucelenou revoluční teorii na komplexní reformu společnosti aplikovatelnou pro 21. století. Neomarxismus je také spojován s politickým hnutím nové levice, což je častým terčem kritiky z konzervativních, ale také z antiglobalistických levicových pozic, především pro vyzvedávání postmoderních a liberálnich témat na úkor třídních a sociálních. Pokud bychom se zaměřili na odlišení euroatlantického neomarxizmu od euroasijského marxismu, tak zde nacházíme podle Lukáše Perného jeden zásadní průlomový moment: dokud evropská a euro-asijská verze marxismu (marxismus-leninismus, maoismus, trockismus a pod.) vychází dominantně z německé klasické filozofie, francouzského osvícenství a kritiky britské ekonomie; transatlantický marxismus nebo západní neomarxismus zdůrazňuje především témata liberální a zaměřuje se na otázky svobody (Mill, Locke, Hume, Berlin, Rawls) se kterou se stále neví vypořádat. Podle Ľuboše Blahu vypořádání se s Marxem a Rawlsem je především v USA poměrně častým tématem nakolik teoretici inklinují k liberálním hodnotám, ale pokoušejí se omluvit Marxovy normativní představy s cílem doplnit rawlsovskú analýzu o marxistickou empirickou teorii a Kantovu morální filozofii.
Etapy vývoje Vývoj neomarxismu může být rozdělen do čtyř základních etap.Petrusek (1994), s. 132-133 Období klasického, raného neomarxismu před druhou světovou válkou. Do této první generace patří zejména György Lukács (1885–1971). Lukács byl celoživotním příznivcem komunistické ideologie, po návštěvě Sovětského svazu se však rozešel s ortodoxním stalinismem. Zabýval se významem dialektiky, hlediskem totality a teorií zvěcnění (reifikace); tvrdil, že součástí reifikace, způsobené kapitalistickou společností, byla proměna lidských bytostí ve věci ve všech sociálních dimenzích – od pracovního procesu, přes produkci kultury až po sexualitu. Dalšími výraznými mysliteli byli Karl Korsch (1886–1961), Antonio Gramsci (1891–1937) a Ernst Bloch (1885–1977). Zatímco Bloch rozvíjel spíše mesiášskou a utopickou verzi marxismu a zkoumal mýty, pohádky, literaturu a různé formy umění a náboženství, Antonio Gramsci je spojován s teorií hegemonie (ve smyslu nadvlády idejí a kulturních forem vedoucí k souhlasu s vládou vedoucích skupin společnosti) a s filozofií praxe (způsob myšlení, který má být protikladný k ideologii).Kellner (2006), s. 218-222 Období dominance Frankfurtské školy, zejména v jejím americkém exilovém období. K tomuto období může být přiřazen Max Horkheimer (1895–1973), Herbert Marcuse (1899–1979), Erich Fromm (1900–1980), Theodor W. Adorno (1903–1969), Franz Leopold Neumann (1900–1954) a další. Spojením Frankfurtská škola se označuje především činnost členů frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum. Po Hitlerově nástupu působil ústav v americké emigraci, v letech 1931–1949 byl součástí Kolumbijské univerzity, poté se jeho členové vrátili zpět do Německa. Frankfurtská škola přišla s tzv. kritickou teorií společnosti; středobodem jejích výzkumů byla autorita a autoritářské režimy, teorie kulturního průmyslu (legitimizace kapitalistické společnosti prostřednictvím standardizovaných, masově vyráběných kulturních objektů) a masová média coby nástroj dominance. Pozdějším teoretikem je Jürgen Habermas (1929), který do svých úvah vnesl prvky lingvistické sociologie a empirické sociologie a později se od marxistických východisek odklonil.Kellner (2006), s. 222-229