Přemysl Otakar I.

Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; 1155/1167 – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.

Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava a jeho druhé manželky Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra.

V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým bratrancem, synem strýce Jindřicha) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.

V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.

Život

Dětství a mládí Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava a jeho druhé manželky Judity Durynské. Historici se v předpokládaném roce jeho narození rozcházejí a bývá kladeno k roku 1155, před rok 1160, či dokonce až do let 1165–1167. Bezstarostný život královského dítěte byl přerušen v roce 1172, kdy jeho otec Vladislav II. rezignoval ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Vladislav spoléhal na své dřívější zásluhy a věřil, že císař nebude klást překážky a česká šlechta se s tím postupně smíří. V tom se však hluboce zmýlil a Fridrich Barbarossa využil nastalé situace k posílení své prestiže a možností ovlivňování českých záležitostí. V září 1173 Fridrich Barbarossa rozhodl o tom, že Bedřicha na místě českého knížete nahradí Oldřich, který se ale se souhlasem císaře obratem titulu vzdal ve prospěch svého staršího bratra Soběslava II.Přemysl Otakar I., 40-41 Zásah císaře takřka ze dne na den udělal z Vladislava i jeho potomků běžence, kteří museli zakoušet hořkost vyhnanství. O osudu mladších synů Vladislava II. Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo minimum informací. Přemysl v letech 1173–1179 pobýval pravděpodobně spolu se svou matkou ve vyhnanství nejdříve v Durynsku, a pak na dvoře míšeňských Wettinů, kde se zřejmě v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou.Přemysl Otakar I., s. 42, 60 Téhož roku se také jeho bratr Bedřich stal podruhé knížetem.

Ve službách staršího bratra Situace v českých zemích byla v té době opět značně problematická, jak mezi jednotlivými Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků – asi dvacetiletý Přemysl Otakar I. (tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský (marggravius de Moravia). Ve funkci markraběte Přemysl na Moravě zastupoval zájmy svého bratra Bedřicha, umenšoval ambice moravského knížete Konráda Oty, vládnoucího na Znojemsku a Brněnsku, a dočasně spravoval Olomoucko.

Pravděpodobně s osobou Přemysla (a s léty 1179–1182) můžeme spojit i českou expanzi v Horním Slezsku spojenou se ziskem Holasicka. náhled|Pečeť knížete Bedřicha (August Sedláček) V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemích, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy.

Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši. Přesto Bedřichovy těžkosti při vládě vedly k tomu, že si Konrád Ota v dalších letech počínal na Moravě prakticky samostatně. I v dalších letech však Bedřichovi odpůrci využívali každé příležitosti k povstání. Roku 1184 využili Bedřichovy nepřítomnosti a v čele s Václavem (synem Soběslava I.) oblehli pražský hrad, který však Bedřichova manželka uhájila a po Bedřichově návratu spolu s vojskem salcburského arcibiskupa Vojtěcha všichni od Václava odpadli a ten uprchl ze země. Změněné situace využil Bedřich k tomu, že jeho vojsko vedené Přemyslem v roce 1185 několikrát vyplenilo Znojemsko a Bítovsko. Koncem roku došlo k největší bitvě mezi Čechy a Moravany:

náhled|Pečeť knížete Konráda Oty (August Sedláček)

Bitvu sice Přemysl vyhrál, ale s tak velkými ztrátami, že se rozhodl stáhnout se zpět do Čech.

Následkem krvavé bitvy byla mírová jednání ve středočeském Kníně v roce 1186, kde Konrád Ota uznal podřízenost Bedřichovi, ponechal si však titul markraběte, vládu nad Moravou a zároveň byl určen za nástupce knížete Bedřicha. Českým zemím tak svitla naděje na klidnější roky.

Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další Bedřichův spor s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete.Velké dějiny I., s. 655 Po Bedřichově smrti (25. března 1189)Letopis Jarlocha, s. 508 se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota.

Během krátké doby Konrádovy vlády (1189–1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslovi, který se také nevyskytuje ani jako svědek jakékoliv listiny.Přemysl Otakar I., s. 52–53 Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191 bez potomstva a knížecí titul získal (snad nejstarší) Přemyslovec Václav, bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI.

Knížetem (1192–1193) a ve vyhnanství (1193–1197) Čerstvě nastolený Přemysl se necítil být pražskému biskupu ani císaři nijak zavázán, a také se nijak nemínil podílet na zaplacení částky, kterou císaři Jindřich Břetislav slíbil. Když se pak rozladěný biskup vydal na pouť do Santiaga de Compostela, byl v Německu zadržen Jindřichem VI. a následně držen několik měsíců jako rukojmí.Přemysl Otakar I., s. 62 Otázkou zůstává, zda Přemysl v této době byl schopen vůbec tak velkou sumu zaplatit. náhled|Avers Přemyslovy nejstarší pečeti z roku 1192 s orlicí na štítě Zhoršovaly se ovšem také vztahy mezi císařem a Přemyslem. Přemysl se mnohem aktivněji než jeho předchůdci zapojoval do říšských záležitostí (např. pomoc příbuznému Albrechtovi z Bogenu), ale hlavně se na přelomu let 1192 a 1193 dostal do styku s chystanou proticísařskou koalicí v čele s brabantským vévodou Jindřichem I., hlavou welfské opozice Jindřichem Lvem, anglickým králem Richardem Lví srdce a Přemyslovým příbuzným Albrechtem Míšeňským. Spiknutí bylo prozrazeno a Richard Lví srdce byl při návratu z třetí křížové výpravy zajat. Na svou účast v něm nejvíce doplatil Přemysl, kterého císař v červnu 1193 zbavil knížecí hodnosti a na jeho místo překvapivě dosadil Jindřicha Břetislava.

To bylo ale vše, co byl Jindřich VI. pro biskupa Jindřicha Břetislava ochoten udělat, a tak biskupovi nezbývalo než se svých práv domoci vlastní mocí.Čechy v době knížecí, s. 369 V srpnu 1193 vtrhl Jindřich Břetislav se svým příbuzným Spytihněvem a vojskem do Čech. Ani Přemysl se však nechtěl tak lehce vzdát. Shromáždil silné vojsko a vytáhl nepřátelům vstříc. Obě vojska se setkala u Zdic. Tady však většina předních velmožů, kteří ještě nedávno slibovali Přemyslovi svou věrnost a nabízeli jako rukojmí své syny, Přemysla opustila a přešla do biskupova tábora. Opuštěný Přemysl ustoupil do Pražského hradu, kde se následující čtyři měsíce hájil, než před Vánocemi roku 1193 hrad kapituloval. Ještě předtím se ale Přemyslovi s hrstkou svých věrných podařilo uprchnout za hranice.Přemysl Otakar I., s. 64 Následujícího roku si Jindřich Břetislav podrobil i Moravu a zajal Vladislava Jindřicha. Azyl nalezl Přemysl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu.Čechy v době knížecí, s. 371–372.

Na začátku roku 1197 se začalo zhoršovat zdraví Jindřicha Břetislava. Přemysl toho využil a pravděpodobně v květnu vpadl do Čech. Dostal se až k Praze, ale většina velmožů se postavila za nemocného biskupa, a tak byl jeho překvapivý výpad českými velmoži a Spytihněvem Brněnským odražen. Přesto biskup přestával důvěřovat svému okolí. Správou země pověřil Spytihněva a sám se nechal přenést na říšské území do Chebu. Zde v nejistotě 15. června 1197 zemřel.Letopis Jarlocha, s. 512–513 Na jeho místě byl na knížecí stolec z vězení povolán Vladislav Jindřich. Po prvotním překvapení ze zvolení svého bratra Přemysl po úmrtí císaře Jindřicha VI. využil nově nastalé situace.

Přestože měl Vladislav Jindřich mnohem silnější armádu, v noci před bitvou se po poradě s biskupem Danielem a velmoži tajně sešel s bratrem.

Po čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn, kdy takřka neminul rok bez bratrovražedných bojů, nastaly konečně českým zemím klidnější časy. Součástí dohody mezi Přemyslem a Vladislavem pravděpodobně byl i slib, že se Přemysl nebude mstít těm, kteří ho opakovaně v předchozích letech zradili, což sice asi zklamalo jeho věrné, kteří s ním vytrvali ve vyhnanství, ale získalo mu důvěru rozhodující části předáků.

Na cestě za královskou korunou náhled|upright|Přemysl Otakar I. (tympanon kláštera sv. Jiří) Zklidnění domácích poměrů umožnilo Přemyslovi na rozdíl od jeho předchůdců rozvinout čilou zahraniční aktivitu, která vedla k upevnění mezinárodních pozic českého státu. V počínajícím boji o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy stál na straně Filipa Švábského. Jako jeho spojenec vytáhl k Rýnu proti Otovi IV. Brunšvickému a v očekávání Přemyslovy vojenské pomoci jej Filip v září či v říjnu 1198 nechal korunovat českým králem. Při té příležitosti vystavil Přemyslovi privilegium, které se sice nedochovalo, ale jeho ozvuky můžeme nacházet v pozdější Zlaté bule sicilské.Velké dějiny II., s. 586 Království měli Přemysl i jeho nástupci užívat dědičně a v říši měl být uznán za krále ten, koho v Čechách zvolí. Český král měl také svým biskupům udělovat investituru.Počátky Čech královských, s. 91–92Mírně odlišně

Přemysl v téže době rozřešil situaci na Moravě, kde se první obětí nové situace stal Spytihněv, kterého nechal zřejmě roku 1198 oslepit a zmrzačený příbuzný ještě téhož roku zemřel. Snad také v roce 1198 (5. června) skonal i Spytihněvův bratr Svatopluk.Vladislav Jindřich, s. 91–97 V rychlém sledu v letech 1200–1201 za neznámých okolností brzy po sobě zemřeli i oba olomoučtí údělníci Vladimír a Břetislav. Břetislavův syn Sifrid se pak (snad pod Přemyslovým nátlakem) vzdal světské kariéry a zvolil si církevní dráhu. Bývalý znojemský a brněnský úděl pak převzal markrabí Vladislav Jindřich, Olomoucko si však prozatím Přemysl ponechal ve své přímé správě.

Rozvod s Adlétou