náhled|Nebeské sféry, pod nejnižší měsíční (spera lune) je oblast čtyř živlů (ignis, aer, aqua, terra) Sublunární sféra (z latinského sub, pod, a luna, Měsíc) je staré označení pro celou oblast Země a všeho, co je a co se děje „pod“ oběžnou dráhou Měsíce. Všechno v sublunární oblasti se skládá ze čtyř živlů či elementů, země, vody, ohně a vzduchu. „Nad“ ní začíná oblast supralunární čili nebeská, tvořená éterem neboli kvintesencí (pátým živlem), kde podle starého přesvědčení vládnou jiné poměry.
Zatímco nebeská tělesa (stálice a planety, ke kterým patřily i Slunce a Měsíc) měl ovládat věčný a neměný řád kruhových pohybů, sublunární sféra je oblastí pomíjivosti a lineárních, dočasných pohybů.
Toto starověké a středověké přesvědčení definitivně zrušil až Galileo Galilei objevem slunečních skvrn, Tycho Brahe studiem komet a Johannes Kepler předpokladem, že i nebeská tělesa jsou hmotná a stejné povahy jako tělesa na Zemi.
Tato spekulativní filosofická teorie byla z hlediska moderní vědy zásadně pomýlená. Koncem 17. století Isaac Newton publikoval své zákony klasické mechaniky, které platí jak pro nebeské objekty tak i pro objekty na zemském povrchu. V 19. století v souvislosti s rozvojem chemie se jako skutečnosti bližší prokázala být konkurenční, rovněž spekulativní antická teorie atomismu, tedy teorie látky tvořené elementárními atomy – prvky. Čtyři elementy (živly) netvoří látku, ale jsou v podstatě jejími různými formami – skupenstvími. Také již v 19. století spektroskopie prokázala, že vesmír je složen ze stejných chemických prvků jaké se nachází na Zemi. Tím padla představa sublunární sféry jako výlučné, zásadně odlišné části vesmíru.
Kategorie:Kosmologie Kategorie:Překonané vědecké teorie