Americká občanská válka (1861–1865) byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na severoamerickém kontinentu mezi státy Unie a státy Konfederace, což byla koalice jedenácti amerických států, které se chtěly odtrhnout od Unie. Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu, přestože se toto označení v angličtině běžně nepoužívá. Hlavní příčinou občanské války bylo otroctví, které působilo politické a ekonomické napětí mezi Severem a Jihem. Jih se obával, že zrušení otroctví ohrozí jejich ekonomický a sociální systém, zatímco Sever se snažil zabránit rozšíření otroctví na své území.
Po válce vznikl na Jihu narativ známý jako Lost Cause (ztracená věc), jehož cílem bylo zpochybnit význam otroctví coby příčiny války a místo toho zdůraznit roli svrchovanosti států proti federální vládě. Většina současných historiků považuje Lost Cause za revizionistickou a fakticky chybnou interpretaci.
Válka přinesla kolem 600 000 mrtvých, což převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních konfliktech dohromady. Občanská válka zaznamenala první masivní využití telegrafie, železnice a kulometů v boji a skončila porážkou populačně i průmyslově slabšího Jihu. Jejím důsledkem bylo posílení centrální vlády, zrušení otroctví a zbídačení Jihu, ale i rozšíření občanských svobod, další územní expanze USA a mohutný hospodářský rozmach (včetně Jihu).
Předcházející vývoj Poté, co byla v roce 1776 vyhlášena nezávislost USA a vyřešeny vnitřní problémy, se Amerika začala obchodně a územně rozvíjet. Za francouzské revoluce i za napoleonských válek v Evropě zůstávala Amerika neutrální. Roku 1803 Spojené státy americké od Napoleona odkoupily Louisianu a zdvojnásobily tak své území. V letech 1812–1814 proběhla válka s Velkou Británií, která skončila prakticky nerozhodně a Spojeným státům mnoho nepřinesla. Nadále pokračovaly konflikty s Indiány, jež často končily jejich masakrem. Roku 1819 získaly USA od Španělů poloostrov Floridu. Roku 1823 vyhlásil prezident James Monroe tzv. monroeovu doktrínu. Ta deklarovala jako cíl zahraniční politiky USA vzájemné nevměšování evropských a amerických zemí do záležitostí druhého kontinentu. Reagovala tím na zásahy některých evropských států v Jižní Americe. Dočasně byla tato doktrína opuštěna během první světové války a definitivně pak při druhé. V roce 1845 USA anektovaly Texas. V letech 1846–1848 vedly válku s Mexikem a získaly Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko a Oregon. Stále více se vyhrocovaly spory mezi jižní a severní částí USA. Zatímco na jihu převažovalo pěstování plodin, které měly být vyváženy, sever USA byl průmyslovější a převažoval v něm dovoz. Nejzásadnějším sporem vedoucím až k občanské válce byla výše cel, kterou chtěl mít Jih co nejmenší a Sever naopak co nejvyšší.
Příčiny občanské války
Otroctví a clo náhled|Jižanská plantážnická aristokracie v Alabamě|alt= náhled|170px|Zbičovaný černoch; vinný dozorce byl propuštěnMiriam Forman-Brunell, Leslie Paris (2010) "The Girls' History and Culture Reader: The Nineteenth Century". University of Illinois Press. p.136. . This famous 1863 photo shows a victim who likely suffered from keloid, according to Kathleen Collins, making the scars more prominent and extensive. See Kathleen Collins, "The Scourged Back ," History of Photography 9 (January 1985): 43–45."Recognized as a searing indictment of slavery, Gordon’s portrait was presented as the latest evidence in the abolitionist campaign. ... Abolitionist leaders such as William Lloyd Garrison referred to it repeatedly in their work." See Frank H. Goodyear, III, "Photography changes the way we record and respond to social issues ," Smithsonian Photography Initiative. Příčinou občanské války byl dlouhodobý odlišně probíhající vývoj Severu a Jihu. Na Jihu si bohatí plantážníci uvědomili, že sotva seženou dostatek bílých lidí, kteří by byli ochotni pracovat v tamním horkém podnebí. Indiáni se ukázali být málo odolní, a tak se možnost využít k práci černochy, zvyklé na horké podnebí, zdála být nejlepší. V 19. století si už žádný Jižan nedokázal představit život bez otroků. Největšími vlastníky otroků byli plantážníci pěstující převážně bavlnu. Ti byli privilegovanou vrstvou jižanského obyvatelstva. Jejich plantáže produkovaly většinu zemědělských výrobků celých USA. V roce 1860 se vyvezlo z USA 57 % sklizně bavlny do zahraničí, převážně do Velké Británie, kde byla po bavlně velká poptávka. Americká bavlna byla nejkvalitnější a díky otrokářskému systému také nejlevnější na trhu. V roce 1860 se nacházely v USA 4 miliony otroků.Brož, s. 14. Ovšem plantážníci a otroci nebyli jedinými obyvateli Jihu. Žila zde i takzvaná střední vrstva, drobní zemědělci pracující na své půdě, někteří z nich vlastnili dva až tři otroky. Další skupinou obyvatel byla tzv. bílá chátra (White trash), což byli nemajetní bílí obyvatelé. Všichni bílí Jižané nevlastnili otroky. Podle sčítání lidu z roku 1860 bylo ve Spojených státech celkem 393 975 majitelů otroků, kteří reprezentovali 8 % amerických rodin.Large Slaveholders of 1860 and African American Surname Matches from 1870 . Tom Blake, 2001–2005 Na Jihu vlastnilo otroky celkem 33 % všech rodin.
Na severu USA se rozvíjel průmysl a rozdílný pohled na otroctví byl nejvýraznějším rysem odlišujícím Unii a pozdější Konfederaci. Na průmyslovém Severu se nacházelo obrovské přírodní bohatství, neustále přicházeli další přistěhovalci z Evropy, dynamicky rostl vnitřní trh, k jehož rozmachu vedlo další dobývání a osídlování Západu. Na Severu se budovaly železniční cesty a v rychlém tempu se rozvíjela oblast bankovnictví. V roce 1850 činila průmyslová produkce Jihu 168 milionů dolarů, zatímco na Severu to bylo 845 milionů dolarů. V roce 1860 se Sever podílel na celkovém ročním produktu USA 92,5 %.Brož, s. 45. Těsně před vypuknutím války byl poměr sil jednoznačný – v ozbrojených silách měl Sever převahu 2:1 a ve výrobě zbraní 30:1. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že v ozbrojeném konfliktu rychle a jednoznačně zvítězí Sever. Jižané však měli výhodu v tom, že v jejich řadách panovalo nadšení pro válku, což se o Severu říct nedalo. Diplomaté Jihu navíc spoléhali na to, že se do konfliktu zapojí i Velká Británie a Francie, které Jihu pomohou, a společnými silami pak zničí Sever USA, který byl pro tyto dvě evropské mocnosti nebezpečným hospodářským konkurentem.Brož, s. 43. Další rozpory vznikly kvůli clům vůči Britům. Jih chtěl cla co nejmenší, naproti tomu průmyslníci, obchodníci a bankéři ze Severu usilovali o pevnou měnu a celní ochranu. I přes společenské rozdíly převládaly dlouho snahy o kompromisní řešení.
Missourský kompromis a kansaská občanská válka V roce 1818 měla být do Unie přijata Missouri, což by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Situaci řešil missourský kompromis z 20. března 1820, na jehož základě byl spolu s Missouri přijat i svobodný stát Maine a byla stanovena hranice 36°30' severní šířky, za kterou se nesmělo otrokářství šířit. Tento kompromis zrušil dne 30. května 1854 zákon o Kansasu a Nebrasce, podle něhož se občané těchto teritorií měli sami rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví, což vyvolalo kritiku z obou stran. To, že do Kansasu přicházeli jak odpůrci otrokářství, tak jeho zastánci, vedlo následně k občanské válce v Kansasu (1855–1858), kterou ukončil až zásah federálních vojsk. „Krvácející Kansas“ značně přispěl k vyhrocení situace mezi Severem a Jihem a stal se hlavní příčinou pozdějších událostí.
náhled|240px|Násilí v Kansasu mezi stoupenci a odpůrci otroctví|alt= Spory v Kansasu rozdělily politické strany Unie. Proti vládnoucí Demokratické straně, hájící zájmy jižanských plantážníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou, byla založena roku 1854 Republikánská strana USA, která hájila zájmy farmářů, dělníků a průmyslníků ze Severu. Zásadně se stavěla proti otroctví. V boji proti otroctví vznikly dva proudy. Abolicionisté byli pro úplné zrušení otroctví, pomáhali otrokům v útěku do Kanady a měli značný vliv na veřejné mínění. Naproti tomu již zmiňovaná Republikánská strana byla z pragmatických důvodů jen pro zamezení šíření otroctví do nových států.
Povstání Johna Browna V říjnu 1859 došlo k povstání Johna Browna, při kterém s několika muži obsadil skladiště zbraní v Harpers Ferry ve Virginii. Chtěl vyzbrojit uprchlé otroky a vyvolat povstání proti jižanským otrokářům. Toto povstání bylo potlačeno oddíly Virginie a Marylandu a abolicionista John Brown byl popraven. Jednalo se o jediné povstání na Jihu.
Zvolení Abrahama Lincolna náhled|Abraham Lincoln, 16. prezident USA (1861–1865)|alt= V roce 1860 zvítězil v prezidentských volbách Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany, která byla proti otrokářství a věřila si, že vliv jižanských států zastaví. Lincoln neplánoval zrušit otroctví tam, kde již bylo, měl především zájem na zachování jednoty Unie. Přes tyto Lincolnovy proklamace zareagovala Jižní Karolína na jeho zvolení tím, že se 20. prosince rozhodla z Unie vystoupit. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. Hlavním městem Konfederace se stalo město Montgomery ve státě Alabama, později pak Richmond ve Virginii.
Naděje na smírné řešení ukončil útok jižanských jednotek na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu 12. dubna 1861. Za oficiální začátek války je pokládán 15. duben 1861, kdy Lincoln povolal do boje 75 000 dobrovolníků (přihlásilo se jich 500 000). 19. dubna 1861 vyhlásil blokádu jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. V Unii však nadále zůstávaly otrokářské státy Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri. Na začátku války to vypadalo, že navrch má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny i zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačního tábora. Navíc Sever musel útočit, Jihu stačilo bránit se.
Průběh občanské války
Důstojníci z Evropy Většina důstojníků armády USA vstoupila na počátku konfliktu do služeb Konfederace, což se v armádě Unie projevilo nedostatkem kvalitních velitelů. Agenti Unie se proto snažili naverbovat důstojníky v Evropě. V Rakousku tak Unie získala do svých služeb hraběte Gustava Alba, v Německu 57 vyšších důstojníků v čele s baronem Ottou von Steubenem, ve Švédsku Charlese J. Stolbranda nebo Ludwiga von Holstein, v Itálii Luigiho Palmu de Cesnolu, v Rusku Ivana Vasiljeviče Turchaninova. Další důstojníci byli naverbováni ve Velké Británii a Francii. Unie stála také o Giuseppa Garibaldiho, ale ten nabídku odmítl.Brož, s. 47. V důstojnickém sboru armády Unie sloužila rovněž celá řada emigrantů, kteří museli opustit Evropu po revolučním roce 1848, např.Sándor Asbóth, Frederick Knefler, George Pomutz, Lajos Vöneki, Gustav Waagner.
Prvotní úspěchy Konfederace náhled|Pohřbívání padlých vojáků po bitvě u Antietamu, 18. října 1862.|alt= Zpočátku docházelo pouze k menším ozbrojeným střetům. První velká bitva byla svedena 21. července 1861 u Bull Runu (též Manassas). Skončila nerozhodně, ale armáda Unie se dala při ústupu na útěk i s početným davem civilistů, který bitvě přihlížel. Postupně bylo zřejmé, že půjde o delší konflikt, než obě strany očekávaly. V dubnu 1862 zavedla Konfederace povinné odvody do armády, v roce 1863 je zavedla i Unie. Počáteční porážky Unie byly zapříčiněny velice malými zkušenostmi vojáků v boji. Rebelové (Konfederace) měli naopak zkušeností dostatek a byli vedeni dobrými generály (Jackson, Lee atd.), na Unii to ale nestačilo.
Únos vlaku