náhled|Letecký pohled na oppidum Stradonice Nedestruktivní archeologie je souborem technik, metod a teorií, zaměřených na vyhledávání a vyhodnocení archeologických pramenů bez provedení destruktivního zásahu do terénu. Hlavním cílem nedestruktivních terénních postupů je vyhledat stopy minulých lidských aktivit, klasifikovat je a vymezit v prostoru.

Historie náhled|Fotografie Stonehenge z roku 1906 je nejstarší známou leteckou fotografií, zachycující porostové příznaky (fotograf Philip Henry Sharpe) K přirozeně nejstarším nedestruktivním metodám patří povrchový sběr (movitých artefaktů), který byl v primitivní formě uplatňován již od počátků archeologie. V 17.–18. století rovněž badatelé bez zásahu do terénu identifikovali první nemovité archeologické památky, které se projevovaly viditelnými změnami reliéfu (mohyly, pravěká ohrazení, římské vojenské tábory). V 19. století začala jejich systematická dokumentace pomocí kreseb, fotografií i plánů.

Po první světové válce došlo díky technickému pokroku k velkému rozvoji letecké archeologie. Jedním z hlavních propagátorů se stal Angličan O. G. S. Crawford, který jako první popsal základní způsoby identifikace archeologických památek pomocí stínových a porostových příznaků a vysvětlil příčiny jejich vzniku. Letecká archeologie se rychle rozšířila v odborných kruzích celého světa a také v meziválečném Československu proběhly ve 20.–30. letech první pokusy se snímkováním ze vzduchu.

Od 30.–40. let 20. století se rozvíjelo využití fosfátové analýzy (Olof Arrhenius, Walter Lorch).

K významnějšímu rozvoji nedestruktivní archeologie však došlo až v druhé polovině 20. století, kdy mezi odborníky vzrůstal zájem o poznání zaniklého přírodního prostředí, ekonomiky či demografie minulých lidských populací. K řešení takových otázek však bylo nutné zkoumat větší úseky krajiny, přičemž nedestruktivní přístupy byly výrazně rychlejší a efektivnější než rozsáhlé archeologické odkryvy. vlevo|náhled|Hranice pravěkých polí zvýrazněné stínovými příznaky; Fyfield Down v Anglii (Kenneth St Joseph, 60. léta) Čelní místo zaujala vzhledem ke svému dosahu letecká archeologie. Po druhé světové válce se již naplno rozběhly projekty, usilující o vyhledávání archeologických památek a dokumentaci historické krajiny. V 60.–90. letech se letecká archeologie stala plně uznávanou a běžně užívanou disciplínou, vyučovanou na univerzitách. Vznikala četná specializovaná pracoviště, profesní sdružení i mezinárodní konference. Vůdčí zemí se stala Velká Británie, kde působil zejména Kenneth St Joseph, zatímco v Německu i v okolních zemích pracoval Hans Otto Braasch. Oba při svých letech identifikovali tisíce nových archeologických lokalit a vybudovali rozsáhlé archivy leteckých snímků.

V zemích s vhodnými podmínkami (zemědělská krajina mírného pásma, pouštní a polopouštní oblasti) se začal rozvíjet povrchový sběr. K vypracování metody přispěly zejména britské a americké expedice, zkoumající antické civilizace Řecka a Itálie, ale i indiánské kultury v Americe. Ve velké míře byly povrchové sběry uplatněny také při mapování archeologického dědictví v Polsku, Německu, Dánsku nebo Maďarsku. V Česku se aplikace povrchového sběru rozvíjela spíše až v závěru 20. století. Také letecká archeologie mohla být v českých zemích ve větší míře uplatňována až po roce 1989 (Martin Gojda, Zdeněk Smrž, Jaromír Kovárník, Miroslav Bálek).

Naproti tomu byly v poválečném období i v českých zemích objevovány reliéfní stopy zaniklých středověkých vsí (Zdeněk Smetánka, Ervín Černý), komunikací (Tomáš Velímský, Petr Zavřel), těžebních areálů (Jaroslav Kudrnáč, Karel Nováček) i pravěkých a raně středověkých hradišť. náhled|Moderní technologie umožňují detailní studium památek i v obtížně přístupném prostředí (interpretace lidarového modelu lokality El Tintal v Guatemale) V roce 1946 bylo v Británii v rámci archeologického výzkumu poprvé využito geofyzikální měření. K významnému rozkvětu geofyziky v archeologii pak došlo díky rozvoji techniky a počítačového zpracování v 60. letech 20. století. V 60.–70. letech začala být geofyzika ve větší míře aplikována také v tehdejším Československu, zejména na Moravě (Ladislav Hrdlička, Vladimír Hašek, František Marek). Další intenzivní vývoj počítačů a měřících přístrojů, umožňující snazší, rychlejší a kvalitnější zpracování naměřených dat vedl v 80. a 90. letech 20. století k širšímu využití geofyzikálních metod i při velkoplošných průzkumech archeologických lokalit, a to jak ve světě, tak v českých zemích (Ján Tirpák, Antonín Majer, Jiří Dohnal, Roman Křivánek).

Ačkoliv původně byly nedestruktivní metody využívány k vyhledávání a předběžnému poznání archeologických památek před klasickým destruktivním výzkumem (exkavací), v současnosti se již jedná o plně svébytnou skupinu metod, které si kladou vlastní otázky a hledají na ně odpovědi bez nutnosti aplikace destruktivních metod.

Význam náhled|Dolmeny v nizozemské provincii Drenthe, vynesené na výškopisné mapě. Je patrná koncentrace dolmenů ve vyšších partiích. Nedestruktivními metodami je možné studovat rozsáhlá území, která nelze efektivně zkoumat archeologickými odkryvy (vykopávkami). Jsou tedy základním zdrojem dat pro sídelní a krajinnou (prostorovou) archeologii. Na základě takto získaných dat je možné provádět analýzy pravěkého i středověkého osídlení daných regionů a hledat souvislosti mezi jejich jednotlivými prvky, například mezi zemědělskými osadami a rituálními areály nebo lokálními centry.

Současně je možné snáze dokumentovat a studovat areály, které bývají archeologickým odkryvem zjišťovány jen vzácně nebo jsou jím obtížně uchopitelné a interpretovatelné. Jedná se především o rozsáhlé, ale málo výrazné komponenty (pole, cesty, výrobní areály, pravěká ohrazení, atd.).

Pomocí nedestruktivních postupů lze v příznivých podmínkách získat velmi podrobnou představu o archeologických situacích, skrytých pod povrchem. Jednotlivé metody však mají specifická omezení, proto je vhodné různé přístupy kombinovat.

Velmi významný je rovněž fakt, že žádná z metod výrazněji nenarušuje archeologické prameny a ty proto mohou být zkoumány opakovaně, se zapojením různých postupů. Nedestruktivní archeologie je tak jistým protipólem „klasického“ archeologického výzkumu odkryvem, při kterém dochází k nenávratnému odstranění původní nálezové situace. Od konce 20. století jsou proto v Evropě preferovány právě nedestruktivní postupy, které umožňují uchování archeologických památek pro další generace. K upřednostňování nedestruktivních metod se evropské státy zavázaly podpisem Maltské konvence. Důvodem je především skutečnost, že ani nejpečlivěji provedená dokumentace při destruktivním archeologickém výzkumu nenahradí původní archeologickou situaci dokonale a část informací vždy nenávratně zaniká. Není tak možné jejich opakované studium. Přestože se možnosti archeologického výzkumu díky využití moderních metod neustále rozšiřují a zdokonalují, na již prozkoumaných lokalitách mohou být dodatečné informace získávány jen zřídka.

Přestože některé z nedestruktivních postupů zasahují pod povrch terénu (vrty, mikrosondáž, vzorkovací sondáž, povrchový sběr), při vhodné aplikaci je narušení natolik minimální, že nedochází k omezení vypovídacích možností archeologických pramenů.

Dělení Nedestruktivní archeologické metody lze rozdělit do čtyř hlavních skupin:

Dálkový průzkum Aplikace přírodovědných metod Povrchový průzkum Omezený zásah pod povrch terénu

Dálkový průzkum náhled|Výsledek leteckého průzkumu, zakreslený do mapy Dálkový archeologický průzkum nebo též letecká archeologie využívá různé druhy dat. Až do závěru 20. století dominovala prospekce z letounů, pohybujících se v malých výškách, čímž vznikají šikmé snímky, pořizované přímo pro potřeby archeologie. Od počátku 21. století se však stále častěji uplatňuje i studium archeologických památek prostřednictvím kolmých leteckých fotografií nebo družicových snímků. Tyto záběry nevznikají primárně pro archeologické účely, mají proto svá specifika (snímání např. často probíhá v nevhodném období), dokáží však mapovat značné úseky zemského povrchu a šikmé snímkování vhodně doplňovat. náhled|Princip vzniku porostových příznaků Archeologické památky je možné identifikovat pomocí různých druhů stop (tzv. příznaků), které po sobě lidská činnost zanechává. Tyto stopy jsou obvykle výrazně lépe patrné při pozorování z výšky než při pohledu ze země. Nejvýznamnějším způsobem identifikace pohřbených archeologických památek pomocí letecké prospekce jsou porostové neboli vegetační příznaky. Půda má v místě výskytu archeologických objektů odlišnou chemickou skladbu i strukturu než nedotčené okolí, což způsobuje změny na vegetaci, která z této půdy vyrůstá. Nad zahloubenými objekty, jejichž výplň má obvykle vyšší obsah živin a déle zadržuje vodu, mají rostliny lepší podmínky k životu. Vyznačují se vyšším vzrůstem, vyšší hustotou i sytější barvou, obvykle také později dozrávají. Naopak nad konstrukcemi má porost málo vláhy i nedostatek místa pro kořeny, je proto nižší a řidší než v okolí.náhled|Letecký snímek archeologické lokality s patrnými porostovými příznaky v místě příkopů (Hrušovany nad Jevišovkou) |vlevoČasto jsou pozorovány také příznaky půdní. V důsledku čerstvé orby, kdy půda není chráněna vegetací, jsou na povrchu dobře patrné tmavé, humózní výplně zahloubených objektů (např. příkop nebo zemnice), a to zejména na světlejších půdách nad vápencovým či sprašovým podložím (vzniká největší kontrast). Relikty konstrukcí s hojným obsahem malty či světlého kamene, ale i pozůstatky zaniklých cest a mezí se naopak vyrýsují jako světlé linie, nejlépe samozřejmě v tmavých půdách.

Zejména v zemích, kde nedochází k intenzivní orbě (Velká Británie, Blízký východ) se při pozorování a snímkování krajiny v nízkém slunečním světle (brzy ráno nebo v podvečer) projevují stínové příznaky. Šikmé světlo vykresluje výrazné stíny, které zvýrazňují viditelnost mírných, jinak nepatrných nerovností terénu – pozůstatků zaniklých památek. Veškeré letecké fotografie jsou ukládány do archivu spolu s informacemi o jejich přesné poloze. Následuje analýza snímků, klasifikace a interpretace zachycených památek (určení jejich původu, funkce a přibližného stáří), rektifikace šikmých snímků a zakreslení zjištěných jevů do mapy. náhled|Jacques Dassié se chystá k šikmému snímkování

Šikmé snímkování v malých výškách K šikmému snímkování jsou nejvhodnější malé sportovní letouny, lze však využít i horkovzdušné balony či draky. Díky výborným manévrovacím schopnostem by byly vhodné též vrtulníky, jejich širšímu uplatnění však brání zejména vysoké provozní náklady. Od počátku 21. století jsou stále častěji využívány drony, jejichž nevýhodou je zatím malá plocha, kterou jsou v porovnání s letouny schopny obsáhnout. Vhodné jsou proto spíše k podrobnější dokumentaci již známých lokalit, nikoliv k velkoplošnému průzkumu.

Analýza kolmých leteckých snímků Kromě snímání z nízko letících letounů lze též využít kolmé fotografie (tzv. měřické snímky), získávané obvykle letouny ve větších výškách. Systematické kolmé snímkování probíhá v evropských zemích již od meziválečného období (v Československu od roku 1935). Fotografie nebývají pořizovány primárně pro archeologické účely a často nevznikají v čase a v podmínkách nejvhodnějších pro leteckou archeologii, přesto mohou zachytit pohřbené archeologické památky nebo relikty původní krajiny (zaniklá říční ramena, cesty, plužiny a podobně). Značný význam mají historické měřické snímky, dokumentující podobu krajiny před rozsáhlými změnami v druhé polovině 20. století. náhled|Lidarový model lokality Old Sodbury v Anglii