Otfried Preußler rozený jako Otfried Syrowatka (20. října 1923 Liberec – 18. února 2013 Prien am Chiemsee, Německo) byl německý spisovatel, jenž proslul dětskou literaturou. Mezi jeho nejznámější díla patří knihy Die kleine Hexe (Malá čarodějnice), Der Räuber Hotzenplotz (Loupežník Hotzenplotz) a Krabat (Čarodějův učeň). Napsal 32 knih, které byly přeloženy do 55 jazyků. Jejich celkový náklad překročil 50 milionů výtisků. Náměty čerpal hlavně z lidových vypravování a pověstí z obou stran hranice dělící Čechy a Slezsko, zejména z Jizerských hor.
Život Narodil se v Liberci. Jeho předci přišli do Čech v 15. století. Byli skláři, malozemědělci a řemeslníci. Jeho rodiče, Ernestine Červenková a Josef Syrowatka, byli učiteli. Otec si roku 1941 změnil jméno na Preußler, patrně aby neznělo slovansky. Oficiálním důvodem bylo, že tak chtěl uctít svou babičku, jež se ovšem jmenovala Praizlerová.
Jako dítě trávil mnoho času v obsažné knihovně svého otce; ten se věnoval vlastivědě a sbíral lidové povídky, kvůli čemuž putoval českou vlastí. Syn Otfried jej na cestách často doprovázel. Dalším zdrojem legend byla babička Dorotha Jirešová (1869–1949), která mluvila česky lépe než německy a pocházela z Mnichova Hradiště. Malému Otfriedovi často vyprávěla a on ji později nazval "nejdůležitější knihou mého života". Ač byla patrně Češkou, Preußler svůj částečně český původ nikdy nekomentoval.
Preußler také vzpomínal, jak jako chlapec pociťoval jako břemeno, že se ve škole musí učit česky. Podobné pocity měly podle něj všechny německé děti v československých Sudetech. Až časem prý docenil, že raný kontakt s tak těžkým jazykem, jakým je čeština, mu velmi pomohl při pozdějším osvojování ostatních cizích jazyků.
Otfried vyrůstal v době růstu nacismu v Německu, který se snažil mladým lidem vnutit, že pravé hodnoty najdou v oddílech Hitlerjugend. Jako dospívající člověk propagandě uvěřil, proto jeho prvním spisovatelským počinem, vytvořeným v pouhých sedmnácti letech, je příběh o partě chlapců ve Vernéřovicích. Příběh prolezlý nacistickou propagandou nazvaný Erntelager Geyer propojuje romantiku letního tábora s nacistickým Hitlerjugend. Po válce byl román zakázán a úplně se na něj zapomnělo, byl autorovi přisouzen až posmrtně, roku 2015. První báseň publikoval v roce 1941 v listu Die Zeit (deník NSDAP pro Sudety), byla mimochodem věnována Katedrále sv. Víta v Praze. Ve své žádosti o přijetí do Říšské literární komory Preußler uvedl, že je členem NSDAP od září 1941 (členské číslo 8 637 519). Tyto informace vyšly najevo až dávno poté, co se stal slavným spisovatelem.
V jeho starších životopisech se uvádělo, že roku 1942 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale než mohl studia začít, byl povolán do války a poslán na východní frontu. Později přiznal, že se do Wehrmachtu přihlásil dobrovolně ("stejně jako většina mých přátel jsem se dobrovolně přihlásil do války, kterou jsme tehdy považovali za spravedlivou"). Dne 15. března 1943 mu byl udělen Železný kříž II. třídy. Na začátku května 1944 byl povýšen na poručíka. V srpnu 1944 byl jmenován velitelem roty u 294. pěší divize 52. sboru 6. armády v Besarábii u Kišiněva. Záhy padl do sovětského zajetí a pět let přežíval v zajateckých lágrech v Tatarstánu. Nejprve byl v táboře v Jelabuze, později v Kazani, kde se vyráběli silikátové cihly. Zde onemocněl tyfem i malárií. Vážil v lágru pouhých 40 kilogramů.
Do Německa se vrátil v roce 1949. V bavorském městě Rosenheim našel svou rodinu, která byla mezitím vysídlena z Československa a také svou nevěstu Annelies Kindovou, s níž se v témže roce oženil. Narodily se jim tři dcery. Stal se učitelem prvního stupně. Kromě toho pracoval jako místní novinář a začal psát povídky pro dětský rozhlas. Jako učitel pracoval až do roku 1970. Dotáhl to až na ředitele školy ve Stephanskirchenu, která byla později na jeho počest pojmenována Otfried-Preußler-Schule (v roce 2023 neslo jeho jméno 22 německých škol).
Spisovatelského průlomu dosáhl roku 1956, kdy získal smlouvu s nakladatelstvím Thienemann Esslinger Verlag. Nakladatelka Lotte Weitbrechtová, která rozpoznala autorův potenciál, ho spojila s ilustrátorkou Winnie Gebhardtovou-Gaylerovou, která pak ilustrovala i další Preußlerovy knihy (ač byl sám zdatným kreslířem, později některé své kresby jako ilustrace svých knih i prosadil). Kniha Der kleine Wassermann pak získala v následujícím roce Německou cenu za knihu pro mládež, což založilo autorovu literární slávu. Po roce 1970 se věnoval již pouze spisovatelské činnosti. Roku 1971 vydal jednu ze svých nejslavnějších knih, Krabata, na niž pracoval deset let, a o niž otevřeně prohlásil, že je o jeho střetu s nacistickou ideologií v mládí. "Je to můj příběh, příběh mé generace, příběh všech mladých lidí, kteří přicházejí do kontaktu s mocí a jejími pokušeními a zapletou se do ní," uvedl ve svých pamětech Ich bin ein Geschichtenerzähler. Jinak je ale kniha založena na staré pověsti Lužických Srbů.
Vůči své staré vlasti nezahořkl, od 50. let v Západním Německu silně prosazoval české dětské knihy, díky tomu například vyšel v němčině Ladův Mikeš, v Preußlerově převyprávění. Podobně zpracoval i motivy ruských a ukrajinských pohádek, např. Die Abenteuer des starken Wanja (Dobrodružství silného Vani) anebo Der goldene Brunnen (Zlatá studánka). Přeložil i další českou dětskou knížku Z deníku kocoura Modroočka Josefa Koláře. Ve své pozdní tvorbě, od 70. let, věnoval Česku několik knih. Dobře se rozvíjela i spolupráce s českými filmaři, roku 1977 adaptoval český režisér Karel Zeman jeho Krabata do animovaného filmu Čarodějův učeň (pod tímto názvem v Česku vyšla i kniha). Zdeněk Smetana roku 1984 připravil animovaný seriál Malá čarodějnice, podle dalšího Preußlerova stejnojmenného bestselleru. V Česku se stal populární díky tomu, že běžel v rámci oblíbeného cyklu Večerníček.
V roce 1976 založil Německou akademii pro dětskou a mládežnickou literaturu. V letech 1981 až 1988 převzal redakci Volkacher Boten, zpravodaje této akademie. V 70. letech byl kritizován z radikálně levicových pozic, stejně jako Michael Ende, že ve svých knihách dětem nabízí únik z reality, konstruuje ideální svět a vyhýbá se sociální kritice. Jeho minulost se těmto kritikům rovněž hodila. Diskuse o odkazu autora neutichly ani po jeho smrti. Ještě v roce 2024 vzbudila rozruch a širokou diskusi žádost Otfried-Preußler-Gymnasium v Pullachu, aby bylo spisovatelovo jméno odstraněno z názvu školy.
V roce 1992 založil Preußler podpůrnou organizaci ortopedické dětské kliniky v Aschau. Cílem asociace je podporovat děti s fyzickým, mentálním nebo mnohočetným postižením v nemocničním životě. Od roku 1993 byl předsedou této organizace.
Zemřel ve věku 89 let v bavorském Prien am Chiemsee 18. února 2013. Poslední rozloučení se zemřelým pro veřejnost se konalo 1. března v rosenheimském kostele sv. Mikuláše. Jeho literární pozůstalost a korespondence jsou uloženy v Berlínské státní knihovně. Preußlerovy dopisy švédské spisovatelce Astrid Lindgrenové jsou uloženy v Královské knihovně ve Stockholmu.
Bibliografie 1951: Das kleine Spiel vom Wettermachen 1951: Das Spiel vom lieben langen Jahr 1951: Der fahrende Schüler im Paradies 1951: Kasperl hat ein gutes Herz 1951: Frau Nachbarin, Frau Nachbarin, wo will sie mit den Blumen hin? 1951: Der Perserschah 1951: Es geistert auf der Mitteralm 1951: Lieb Nachtigall, wach auf 1951: Lustig ist die Fasenacht 1951: Dass die Lieb’ nicht vergeht, dass die Treu sich bewährt. Ein Polterabendspielchen für Kinder 1951: Das fremde Bleichgesicht 1953: Das Spiel von den sieben Gesellen 1954: Ei guten Tag, Frau Base 1956: Der kleine Wassermann 1957: Die kleine Hexe 1958: Bei uns in Schilda 1958: Thomas Vogelschreck 1962: Kater Mikesch (Nacherzählung) 1962: Der Räuber Hotzenplotz 1966: Das kleine Gespenst 1968: Die Abenteuer des starken Wanja 1968: Das Geheimnis der orangenfarbenen Katze 1969: Neues vom Räuber Hotzenplotz 1969: Kater Schnurr mit den blauen Augen 1971: Krabat 1972: Die dumme Augustine 1973: Hotzenplotz 3 1975: Das Märchen vom Einhorn 1978: Die Flucht nach Ägypten. Königlich böhmischer Teil 1981: Hörbe mit dem großen Hut 1981: Pumphutt und die Bettelkinder 1983: Hörbe und sein Freund Zwottel 1984: Der goldene Brunnen. Ein Märchenspiel 1985: Kindertheaterstücke 1985: Der Engel mit der Pudelmütze. Sechs Weihnachtsgeschichten 1987: Herr Klingsor konnte ein bißchen zaubern 1988: Zwölfe hat’s geschlagen 1989: Dreikönigsgeschichten. Die Krone des Mohrenkönigs / Das Lied der Zikade 1989: Die Glocke von grünem Erz 1990: Jahrmarkt in Rummelsbach 1993: Mein Rübezahlbuch 1993: Das Eselchen und der kleine Engel 1993: Brot für Myra. Eine Geschichte vom heiligen Nikolaus 1995: Die Glocke von Weihenstetten 1995: Die Zenzi mit dem Wackelzahn; ilustroval Rolf Rettich 1996: Vom Drachen, der zu den Indianern wollte 1997: Der Engel mit der Pudelmütze. Sechs Weihnachtsgeschichten 2000: Das große Balladenbuch (spolupracovali Heinrich Pleticha a Friedrich Hechelmann) 2001: Dreizehn Geschichten von Hexen und Zaubermeistern 2001: Dreizehn Geschichten von Schätzen und ihren Hütern 2001: Wasserschratz und Tatzenkatze 2001: Wo steckt Tella?; ilustrovala Petra Probst 2002: Eins, zwei, drei im Bärenschritt 2002: Dreizehn Geschichten von armen Seelen und mancherlei Geisterspuk 2010: Ich bin ein Geschichtenerzähler 2011: Der kleine Wassermann – Frühling im Mühlenweiher 2013: Der kleine Wassermann – Sommerfest im Mühlenweiher 2014: Der kleine Wassermann – Herbst im Mühlenweiher
Překlady do češtiny Das Eselchen und der kleine Engel (Oslík a vánoční andělíček) – přeloženo Violou Somogyi, Praha: Portál 2021 Der kleine Wassermann (Vodníček) – přeloženo Jelenou Košnarovou, Praha 1971 Dostupné online. Die kleine Hexe (Malá čarodějnice) – přeloženo Jitkou Bodlákovou, Praha 1993 Das kleine Gespenst (Bubu a generál) – přeloženo Hanou Vrbovou, Praha 1972 Dostupné online. Krabat (Čarodějův učeň) – přeloženo Radovanem Charvátem, Praha 1996 Die Flucht nach Ägypten (Útěk do Egypta přes Království české) – přeloženo Ladislavem Josefem Beranem, Praha 1996 Dostupné online. Der Engel mit der Pudelmütze (Anděl v Kulichu) – přeloženo Janem Kvapilem a Janou Kvapilovou, Ústí nad Labem 2009 Dostupné online. Moje knížka o Krakonošovi – přeloženo Ladislavem Josefem Beranem, Praha 1998 Dostupné online. Der Räuber Hotzenplotz (Loupežník Hocenploc / Kašpárkův příběh Otfrieda Preußlera) – přeloženo Petrou Honsovou, Praha 2013 Das kleine Gespenst (Malé strašidýlko) – přeloženo Lucií Frolíkovou, Praha 2014 Zwölfe hat’s geschlagen (Odbila dvanáctá hodina: třikrát třináct příběhů o pokladech a jejich strážcích, o čarodějnicích a kouzelnících, o ubohých duších a lecjakých strašidlech) – přeloženo Evou Pátkovou, Praha 2018 Neues vom Räuber Hotzenplotz (Loupežník Zuřivous se vrací) – přeloženo Violou Somogyi, Praha 2024
Ocenění 1987 Cena Andrease Gryphia 2014 Pocta hejtmana Libereckého kraje (in memoriam)
Odkazy
Reference
Literatura KOUROVI, Petr a Pavlna. Český patriot německého jazyka. Orientace, příloha Lidových novin. MAFRA, 23. únor 2013, roč. XXVI, čís. 46, s. V. .
Externí odkazy
Otfried Preußler Český rozhlas Plus: Otfried Preußler – nekorunovaný král německých pohádkářů, cyklus Portréty, publikováno 1. srpna 2013 Český rozhlas Dvojka: Otfried Preußler. Světový autor dětských knih, který se v mládí zapletl s nacismem, cyklus Příběhy z kalendáře, publikováno 20. října 2025
Kategorie:Němečtí pedagogové Kategorie:Němečtí spisovatelé Kategorie:Němečtí spisovatelé knížek pro děti Kategorie:Váleční zajatci Kategorie:Překladatelé do němčiny Kategorie:Překladatelé z češtiny Kategorie:Sudetští Němci Kategorie:Narození v roce 1923 Kategorie:Narození 20. října Kategorie:Narození v Liberci Kategorie:Úmrtí v roce 2013 Kategorie:Úmrtí 18. února Kategorie:Úmrtí v Bavorsku Kategorie:Muži Kategorie:Čeští Němci