Vladimír Šmeral (16. října 1903 Drásov u Tišnova – 15. března 1982 Praha) byl český herec.
Život Jednalo se o velmi talentovaného herce s velmi kultivovaným hereckým projevem a osobitě plastickou dikcí, který po celý svůj život patřil mezi levicově zaměřené intelektuály. Po absolvování dramatického oddělení brněnské konzervatoře (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně (1926–1933).Český film : herci a herečky III, s. 363. Před válkou hrál ještě v Burianově „Déčku“, kam nastoupil v roce 1933 ihned po jeho založení,Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112 a od roku 1936 vystupoval v Osvobozeném divadle.Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 222
V roce 1941 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působil až do roku 1944 a hrál na scénách Divadla Na poříčí, Komorního divadla a Tylova divadla. Od roku 1945 až do roku 1978 byl členem Divadla na Vinohradech (po válce pod jménem Divadlo československé armády a Ústřední divadlo československé armády).Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, vlevo|náhled|Vratislav-Klecina (Klettendorf) Za války byl v ohrožení z důvodu smíšeného manželství, neboť jeho manželka Marianne, bývalá tanečnice u E. F. Buriana, byla podle tzv. norimberských zákonů židovkou.Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 127 Odmítl se rozvést a v roce 1944 byl deportován do pracovního koncentračního tábora Klettendorf, podobně jako Alfréd Radok a další. Tábor Klettendorg se nacházel na území Polska v cukrovaru Klecina, části města Vratislav.
V roce 1937 se setkal při natáčení filmu Svět patří nám poprvé s Adinou Mandlovou,Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70 se kterou se později při zkouškách na inscenaci Chvála bláznovství (Divadlo Na poříčí, režie František Salzer) sblížilArnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 80, a tato se stala jeho osudovou láskou.Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 81, Mandlová s ním následně čekala dítě, které se však narodilo před Vánoci roku 1944 mrtvé.Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 85, Na konci války, když se Šmeralovi podařilo uniknout z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy, byl po dobu šesti týdnů v úkrytu u Adiny Mandlové.Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 135, 136 Ještě krátce po válce (srpen 1945) vypovídal ve prospěch Adiny Mandlové, později (v roce 1946) se však od ní distancoval.Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 101–2, 119, 120 Po válce byl politicky aktivní a společensky plně konformní, byl rovněž předsedou 21. svazu ROH (Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby) a z této funkce na konferenci ROH v roce 1953 přednesl projev obviňující režiséra Jiřího Frejku z reakčních poměrů v Divadle na Vinohradech.Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 330, 360,
V mládí mu vyhovovaly spíše role lyrických a kladných hrdinů. Jeho velmi uměřený herecký projev občas sváděl ke klišovitému podání některých postav. K stáru měl také jisté sklony k tendenčnímu ztvárňování církevních hodnostářů a buržoazních úředníků. Mezi jeho nejznámější a nejhodnotnější filmové role patří, mimo jiné, role ministra připomínajícího Zdeňka Nejedlého v Menzelově trezorovém filmu Skřivánci na niti nebo postava inkvizitora Bobliga ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice. náhled|250px|Hrob na Vyšehradském hřbitově V letech 1949–1966 byl pedagogem na DAMU. Se svou manželkou Marianou, která byla tanečnicí, měl teprve v roce 1955 jediného syna Vladimíra, později vystudovaného právníka.
Politický postoj Jako člen KSČ vykonával řadu veřejných funkcí. V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění. Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli. Dále připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu. V roce 1977 podepsal „Antichartu“. Komunistickým režimem byl oceňován.
Ocenění 1958 titul zasloužilý umělec 1963 Řád práce 50px|ŘP 1965 titul národní umělec 1978 Řád Vítězného února 50px|řVÚČeský film : herci a herečky III, s. 367.
Citát
Divadelní role, výběr 1934 E. F. Burian (volně dle W. Shakespeara): Kupec benátský, Tubal, D35, režie E. F. Burian 1935 Karel Hynek Mácha: Máj, vězeň, D35, režie E. F. Burian 1936 F. Wedekind: Procitnutí jara, Melchior, D36, režie E. F. Burian 1936 V+W: Rub a líc, Josef Klokan, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl 1936 V+W: Nebe na zemi, Bůh Jupiter, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl 1938 V+W: Pěst na oko aneb Caesarovo finale, Michelangelo, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl 1940 Vítězslav Nezval: Loretka, Karel, D41, režie E. F. Burian 1940 Jaroslav Pokorný: Plavci, Vandrák, D41, režie E. F. Burian 1940 Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, Des Grieux, D41, režie E. F. Burian 1942 Friedrich Schiller: Messinská nevěsta, César, Divadlo Na poříčí, režie František Salzer, 37 repríz 1943 Sem Benelli: Chvála bláznovství, šašek, Divadlo Na poříčí, režie František Salzer, 61 repríz (v roli Violanty Adina Mandlová j. h. ) 1944 Friedrich Schiller: Marie Stuartovna, Mortimer, Divadlo J. K. Tyla, režie Karel Jernek (v tit. roli Adina Mandlová j. h. ) 1945 Maxim Gorkij: Matka, Divadlo na Vinohradech, režie Karel Jernek, 20 repríz 1946 G. Neveux: Theseus mořeplavec, Divadlo na Vinohradech, režie Jiří Frejka 1947 Stanislav Lom: Božský Cagliostro, titul. role, Divadlo na Vinohradech, režie Jiří Frejka, 23 repríz 1947 A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu, Čackij, Divadlo na Vinohradech, režie Jiří Frejka, 73 repríz 1947 William Shakespeare: Sen noci svatojánské, Pískálek, Divadlo na Vinohradech, režie Jiří Frejka 1948 William Saroyan: Minuty na hodinách, Joe, Divadlo na Vinohradech, režie Jaromír Pleskot, 15 repríz 1949 A. N. Ostrovskij: Talenty a ctitelé, Meluzov, Komorní divadlo, režie Bedřich Vrbský, 61 repríz 1949 Maxim Gorkij: Falešná mince, Jakovlev, Komorní divadlo, režie Otomar Krejča, 7 repríz 1951 Alois Jirásek: Jan Hus, titul. role, Divadlo československé armády, režie Otto Haas 1952 S. Vurghun: Východ slunce, Stalin, Divadlo československé armády, režie Jan Škoda 1953 B. A. Lavreněv: Přelom, Bevseněv, Divadlo československé armády, režie A. V. Sokolov j. h. 1953 A. S. Makarenko: Vlajky na věžích, S. M. Kirov, Divadlo československé armády, režie Otto Haas 1954 K. G. Paustovskij: Puškin, titul. role, Divadlo československé armády, režie Otto Haas 1955 Friedrich Schiller: Don Carlos, Poza, Divadlo československé armády, režie Jan Škoda 1956 Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu, titul.role, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Strejček 1958 L. N. Tolstoj, A. Neumann, E. Piscator, G. Prüfer: Vojna a mír, Starý kníže, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Strejček
Film, výběr
1942 Karel a já – role: zedník 1947 Čapkovy povídky – role: Ferdinand Kugler 1947 Podobizna – role: malíř Roman 1948 Němá barikáda – role: interbrigadista František Kroupa 1950 Mordová rokle – role: odbojář Josef Horák 1966 Hotel pro cizince – role: Svatopluk Blech 1966 Poklad byzantského kupce – role: profesor Alinger 1968 Nejkrásnější věk – role: profesor 1969 Kladivo na čarodějnice – role: Jindřich Boblig 1969 Skřivánci na niti – role: Zdeněk Nejedlý 1969 Směšný pán – role: Jindřich Šimek 1970 Už zase skáču přes kaluže – role: pacient Ambrož
Televize, výběr 1965 Konec velké epochy (TV film) – role: profesor dějepisu 1971 Princ a chuďas (TV film) – role: lord Hertford 1971 Rozsudek (TV seriál) – role: doktor Becher 1971 Svědectví mrtvých očí (TV film) – role: kriminalista Gaudl 1971 Exekuce (TV komedie) – role: Lapuťa, stavitel a domácí 1974 Byl jednou jeden dům (TV seriál) – role: Theodor 1978 Smrt císaře a krále Karla IV. (TV film) – role: arcibiskup Jan Očko z Vlašimi
Odkazy
Reference
Literatura B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 135, 281 Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193 Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 135, 145, 161, 224, foto 335, 364, 410, 614 František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 305, 308, 322, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 200, 202, 205, 212, 239 František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 19, 38–43, 124, 349, 363, 405, 408 Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 16, 79, 123–4, 166, 243, 252, 278, 310, 327, 330, 340, 349, 360, 372–3, 408, 446, 490, 493, Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 50, 55, 57, 115, 172, 237, 255, 382, 520. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 304, Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. . S. 363–367. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 29, 44–5 Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 135–6, 139, 141–3, 222 Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 112, 143, 166, 195 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 285–6, 310, 332, 449, 450, 455, 458, 479, 597, 623, 653, 656–7, 663–4 Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 262 František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 259, 261, 282, 319, 349 Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 70, 71, 117, 121, 123, 127–8, 130-132, 135–7 Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, 2006, str. 236, V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 159, 180 Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 136–7, 141, 150, 153, 228–9 Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., . Blíže viz Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 20, 57 Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 679–684. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 65, 71, 76, 83, 85, 87, 89, 96–7, 194, Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46, 66 Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 88, 181 Jiřina Švorcová: Býti Švorcovou, nakl. Erika, Praha, 2000, str. 58, 61 Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 72, 77, 80–7, 93–4, 97, 101–2, 119, 123, 130,
Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 121, 139, Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, vyd. Novinář, 1975, str. 136, 165, 194, 198 Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, 257,