Hana Burešová (* 25. února 1959 Praha) je česká divadelní režisérka. Od roku 1996 působí jako režisérka a umělecká šéfka pražského Divadla v Dlouhé.
Absolvovala činoherní režii na pražské DAMU (1983), se svým stálým dramaturgem a manželem Štěpánem Otčenáškem realizovala své první inscenace pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) v pražském Klubu v Řeznické. V letech 1988–1992 byla v angažmá ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav, 1992–1995 v pražském Divadle Labyrint. Od roku 1996 je členkou uměleckého vedení Divadla v Dlouhé (společně se Štěpánem Otčenáškem, do roku 2017 s Janem Bornou, v letech 2016–2022 s Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským). Pohostinsky pracovala i v dalších divadlech (Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na zábradlí, Činoherní studio Ústí nad Labem, Divadlo Ungelt, Viola, Divadlo M. Držiče Dubrovník, pravidelně hostuje v Městském divadle Brno).
Pro režijní tvorbu Hany Burešové je příznačná široká žánrová a stylová pestrost. Její divadelně invenční režie se vyznačují velkým citem pro styl, schopností sdělit obsah hry nezaměnitelnou formou, jež přísně vychází z poetiky předlohy. Upřednostňuje uvádění dosud nehraných či málo známých her starších autorů, které většinou adaptovala se Štěpánem Otčenáškem. Dosud (ke konci sezony 2022/23) vytvořila na 80 inscenací (z toho 38 v české premiéře) a 6 rozhlasových adaptací divadelních her.
Celoživotně byla bez politické příslušnosti.
Profesní životopis Dětství a mládí Narodila se v Praze, dětství prožila na Smíchově a dospívání v Košířích. Absolvovala ZŠ s rozšířenou výukou angličtiny a poté gymnázium Na Zatlance. Od dětství ráda četla, vedle dětských knih nejčastěji Boženu Němcovou a dobrodružné či dívčí romány, ale i dramata, Shakespeara, Molièra či antiku. Od 8 let zkoušela psát rozličné povídky, básně a hry. Ve 12 letech založila ve třídě divadlo Sundrop a spol., kde hrála a režírovala mj. vlastní hry a skeče (např. frašku Manželství na tři facky, s níž vyhrála literární soutěž smíchovského Domu kultury). V té době také začala navštěvovat pražská divadla, soustavně zejména Realistické divadlo na Smíchově, kde dokonce krátce statovala. Zde ji nadchly především režie Luboše Pistoria. Vzhledem k od dětství budovanému zájmu o četbu a folklór uvažovala o studiu etnografie či knihovnictví, ale divadlo ji přitahovalo nejvíce. Od 15 let docházela do dramatického kroužku LŠU k herečce Jiřině Steimarové, která ji přivedla na myšlenku studovat režii. Víceméně náhodou ji objevil režisér Jiří Menzel a obsadil do filmu Báječní muži s klikou. I když k herectví ji tato příležitost zpět nepřilákala, získala tu cenné poznatky o natáčení a mohla při práci sledovat výtečné přední umělce. Po maturitě (1978) byla (na odvolání) přijata na studium režie pražské Divadelní fakulty AMU do ročníku režiséra Evžena Sokolovského. V roce 1980 se seznámila se Štěpánem Otčenáškem (dále Š.O.), absolventem divadelní vědy a bohemistiky FF UK, který se v roce 1982 stal jejím manželem a nejbližším spolupracovníkem, poradcem a dramaturgem, s nímž připravila (a textově upravila) valnou většinu svých inscenací.
První režie Jako své první mimoškolní inscenace připravila (se Š.O. jako dramaturgem) roku 1982 pro nově otevřený divadelní Klub v Řeznické futuristickou buffonádu Anatola Sterna Výrobce bomb a poté baladické drama Antonína Přidala Pěnkava s Loutnou. V roce 1983 absolvovala DAMU inscenací vlastní montáže z českých lidových her o narození a umučení Ježíše Krista, kvůli cenzuře nenápadně nazvané Hra lidová, kde se potkala s choreografkou Danielou Stavělovou, s níž později spolupracovala na dvou pořadech amatérského folklórního souboru Rustica. Hra lidová byla uvedena na festivalu studentských divadel v italské l'Aquille. Po absolutoriu DAMU byla přijata na stipendijní studijní stáž v Činoherním klubu, kde asistovala režisérům Ivo Krobotovi (Marianniny rozmary) a Ladislavu Smočkovi (Les). V té době se Š. O. a svými hereckými vrstevníky vytvořila pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) pro Klub v Řeznické další inscenace – Holbergovu hořkou komedii Jeppe z kopečku (1983) a Strindbergovo drama Slečna Julie (v hl. rolích s Danou Batulkovou a Davidem Prachařem, 1984) a po narození syna Jakuba (1984) ještě adaptaci Grabbeho hry Žert, satira ironie a hlubší význam (s herci divadla Sklep a Vpřed; 1986), která byla uvedena na festivalech v Hradci Králové (1987) a Prešově (1988). Znavená poloamatérskými podmínkami realizace i obtížemi s agenturami PKS a SKKS při schvalování těchto inscenací, přijala posléze nabídku dramaturga Jana Cziviše k pohostinskému nastudování Šotolovy hry Možná je na střeše kůň (1987) v Divadle J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav. Spolu se Š.O. hostovala také v Činoherním studiu Ústí n/Labem, kde si schvalovací obtíže zopakovali s absurdní satirou Karola Horáka Medzivojnový muž, kterou uvedli (dle názvu jedné z písní skupiny Vltava, které byly v inscenaci užity) pod názvem My tě tu písničku naučíme (1987). V roce 1988 se Š.O. připravila Kainarovu satiru Ubu se vrací, v hlavní roli s Leošem Suchařípou, která se hrála ve Viole a později v Klubu v Řeznické.
První angažmá – Kladno Na jaře 1988 přijala angažmá v kladenském divadle, kde našla dobré technické zázemí i spřízněné spolupracovníky (např. dramaturgy Jana Cziviše, Karolu Štěpánovou, herce Jaroslava Němečka, Otakara Brouska ml., Čestmíra Gebouského, Hanu Pastejříkovou, Svatavu Hubeňákovou, Jiřího Wohanku, Miroslava Hanuše, Nelu Boudovou, Danu Černou, Luďka Čtvrtlíka aj.).
Inscenovala tu komedii M. Frayna Bez roucha (1988), ironické drama F. Dürrenmatta Play Strindberg (1989) a také hravou operetu F. Hervé, H. Meilhaca a A. Millauda Mam'zelle Nitouche (1989), namísto jejíž premiéry (18. 9.) vstoupilo celé kladenské divadlo do stávky kvůli policejnímu zásahu proti studentům na Národní třídě. Další celosouborovou prací v režii a úpravě H.B. byla objevná lidová hra F. Vodseďálka Mojžíš (1990), v titulní roli s Pavlem Buchvaldkem a s hudbou Petra Skoumala, v níž nebývale rezonovalo společensky aktuální téma a sousedskému divadlu blízká ansámblová souhra. Následovala konverzační komedie George Bernarda Shawa Člověk nikdy neví (1990) a divácky úspěšná vlastní adaptace hudební retro komedie podle Jaroslava Žáka Škola základ života (1991). Široké odezvy se dočkala i její inscenace „činoherní buffo-opery“ Lazebník sevillský, inspirovaná komediií dell'arte ve výpravě Davida Marka. Za scénář, spojující Beaumarchaisovu komedii s operou Gioacchina Rossiniho, obdržela Cenu Českého literárního fondu (1992).
Labyrint V té době pracovala se Š.O. na přípravě inscenace Don Juan a Faust, dosud nehrané bizarní tragédie Ch. D. Grabbeho, kterou se otevíral studiový sklepní prostor divadla Labyrint (bývalého Realistického, dnes Švandova divadla). Ještě během zkoušek Burešová i Otčenášek (do té doby zaměstnaný jako divadelní vědec při ČSAV) přijali v Labyrintu angažmá a brzy po premiéře (v září 1992) sem na velké jeviště přenesli z Kladna inscenaci Lazebníka sevillského i s několika herci (např. Miroslavem Hanušem jako Figarem), kteří doplnili zdejší (po rekonstrukci smíchovského divadla) značně prořídlý soubor. Obě tyto inscenace zaznamenaly mimořádný ohlas jak u kritické obce, tak u diváků. Don Juan a Faust (ve výpravě Karla Glogra a v hlavních rolích s Karlem Rodenem a Miroslavem Táborským) byl kritiky zvolen inscenačním počinem roku 1992 a získal tak historicky první Cenu Alfréda Radoka. Burešová v tom roce bodovala i na dalších pomyslných „medailových“ pozicích této nové ankety – na druhém místě se umístil její Lazebník sevillský a na třetím inscenace dvou zapomenutých dryáčnických aktovek Františka Ferdinanda Šamberka Boucharón/Já mám příjem! (1992). Dalším počinem H.B. v Labyrintu byla česká premiéra dramatického oratoria T. S. Eliota Vražda v katedrále (1993). Pro posílení návštěvnosti nastudovala Burešová novou verzi své a Žákovy Školy základ života (1994). Po konfliktu s vedením divadla (ředitel Karel Kříž, dramaturgyně Vlasta Gallerová aj.), který vyústil v nepříjemnou kauzu, odchází v závěru sezóny 1994/95 Burešová a Otčenášek s herci Miroslavem Hanušem, Miroslavem Táborským, Jiřím Wohankou, Luďkem Čtvrtlíkem, Tomášem Turkem a Ilonou Svobodovou z Labyrintu na „volnou nohu“.
Intermezzo V průběhu roku 1995 hostovali Burešová s Otčenáškem ve „zlaté kapličce“ ND, kde uvedli v české premiéře Calderónovo duchovní drama Zázračný mág (v hl. rolích s Karlem Rodenem, Ladislavem Mrkvičkou a Zuzanou Stivínovou) a o půl roku později zde Burešová režíruje Verdiho operu Rigoletto (s dirigentem Oliverem Dohnányim a v hl. roli s Ivanem Kusnjerem, 1995). V téže sezóně využila velkorysou nabídku Doubravky Svobodové a Petra Lébla hostovat s herci, kteří s ní opustili Labyrint, v Divadle Na zábradlí, kde nastudovali volně podle Molièrových doktorských komedií a textů komedie dell'arte inscenaci Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy (1996). V té době se H.B. a Š.O. (na radu teatrologa Petra Pavlovského) spojili s Janem Bornou a herci, s nimiž založil Dejvické divadlo (Jan Vondráček, Pavel Tesař, Martin Matejka, Martin a Lenka Velikých, Michaela Doležalová, Čeněk Koliáš, Ivana Lokajová, Peter Varga), a spolu s produkční Danielou Šálkovou (dříve ekonomickou šéfkou Labyrintu) se v únoru 1996 přihlásili do konkursu na Divadlo Na Starém Městě (bývalé Divadlo Jiřího Wolkera). Konkurs vyhráli a od srpna 1996 nastoupili se svými herci do tohoto divadla, které přejmenovali podle názvu ulice, v níž se nachází, na Divadlo v Dlouhé (dále DvD).
Divadlo v Dlouhé Spojením dvou režijních osobností a hereckých skupin, z nichž ta Burešové měla klasické činoherní vzdělání a Bornova absolvovala loutkářskou, resp. alternativní větev DAMU, vznikl nejenom ojedinělý herecký soubor, ale svou pestrostí i ojedinělá, široce a velkoryse rozvržená koncepce divadla. Ta počítala s překračováním žánrů, s častým využíváním hudby, zpěvu a všech divadelních složek, od velké činohry po rozličné menší a komornější produkce, od klasických her po adaptace prózy či rozličné kabarety, s cílem oslovovat co nejširší divácké spektrum, tj. jak původní publikum tohoto prostoru, děti a mládež, tak dospělé, pro které dřívější divadlo nehrálo. Úkolem tedy bylo i naučit do nově vzniklého a poměrně dost velkého divadla (až 450 míst) chodit lidi. Výhodou obou skupin bylo, že jednak v té době již doznívala divácká krize z porevolučních let, ale především, že si z minulých působišť mohly obě skupiny přenést několik inscenací, které také měly již své fanoušky. V prvním roce se soustředila práce jednak na okamžité vytvoření vlastního repertoáru přenesením starších inscenací a zároveň na tvorbu nových premiér, na nichž se měly poznat oba soubory a které měly do značné míry i vymezit onen žánrový a divácký rozsah: premiéra Bornova a Skoumalova Kdyby prase mělo křídla (1996) a Burešové obnovené nastudování Školy základ života (1996) daly vysokou laťku produkcím pro děti a mládež a ukázaly i výjimečnou hravost a hudebnost souboru a premiéra Topolova Konce masopustu (1997), který Burešová s některými rozezkoušela již dříve v Labyrintu, odstartoval zase linii vážných společensko-kritických souborových inscenací. Miroslav Táborský jako Jindřich získal Cenu A. Radoka za mužský herecký výkon roku 1997. Zároveň Burešová v Dlouhé obnovila inscenace Lazebník sevillský, Létavý lékař a Don Juan a Faust, která se hrála na forbíně divadla s diváky sedícími na jevišti.
V téže sezóně uvedla H.B. se Š. O. a studenty druhého ročníku herectví Jana Borny při KALD DAMU (jako semestrální práci na téma commedia dell'arte) další dramaturgický objev, operu V. Righiniho a N. Porty Kamenný host aneb Prostopášník (hrána v Dejvickém divadle, 1997).