Dolní sněmovna () je dolní komora Parlamentu Spojeného království, zasedající ve Westminsterském paláci v Londýně. Představuje nejvyšší zastupitelský orgán Spojeného království a jedinou komoru parlamentu volenou přímo občany. Má 650 členů, kteří jsou voleni na dobu nejvýše pěti let. Dolní sněmovna je ústředním orgánem britského parlamentarismu a hlavním fórem politické soutěže mezi vládou a opozicí. Vedle zákonodárné činnosti vykonává kontrolu nad činností vlády a prostřednictvím hlasování o důvěře či nedůvěře rozhoduje o jejím setrvání ve funkci.

Dolní sněmovna Anglie se začala formovat ve 13. a 14. století postupným oddělením zástupců hrabství a měst od šlechty a duchovenstva zasedajících v parlamentu. Po uzavření politické unie Anglie a Skotska v roce 1707 se stala Dolní sněmovnou Parlamentu Velké Británie a po unii s Irskem roku 1801 Dolní sněmovnou Parlamentu Spojeného království Velké Británie a Irska. Po vzniku Irského svobodného státu v roce 1922 získala současný název jako dolní komora Parlamentu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

V průběhu 19. a 20. století prošla Dolní sněmovna rozsáhlými reformami, které postupně rozšířily volební právo a posílily její postavení v ústavním systému. Zásadní význam měly zejména Parliament Acts z let 1911 a 1949, které podstatně omezily zákonodárné pravomoci Sněmovny lordů a potvrdily převahu volené dolní komory v legislativním procesu. Vláda Spojeného království je politicky odpovědná výhradně Dolní sněmovně a předseda vlády může vykonávat svou funkci pouze po dobu, kdy disponuje důvěrou většiny jejích členů. Díky tomu je Dolní sněmovna považována za rozhodující složku britského parlamentu a jeden ze základních pilířů ústavního systému Spojeného království.

Historie Současný Parlament Spojeného království má své kořeny v Anglickém parlamentu. Tento parlament se vyvinul z královské rady, středověkého poradního orgánu anglického panovníka. Tato rada se scházela na krátká jednání a jejími členy byli šlechtici a církevní hodnostáři; hlavním úkolem bylo odsouhlasení daní navrhovaných panovníkem. Za jeden ze základních pilířů jeho vývoje je považováno vydání Magny charty roku 1215. Tato listina poprvé výrazně omezila dosud téměř neomezenou moc panovníka a mimo jiné stanovila, že nové daně podléhají souhlasu shromáždění nejvýznamnějších představitelů království.

Ve 30. letech 13. století se pravidelným místem parlamentních zasedání stal Westminster. Další krok ve vývoji zastupitelského systému představovalo svolání tzv. Vzorového parlamentu () králem Eduardem I. v roce 1295. Panovník usiloval o získání finančních prostředků na války se Skotskem a Francií, a proto kromě šlechty a vysokého duchovenstva povolal také zástupce nižšího duchovenstva, po dvou rytířích z každého hrabství a po dvou měšťanech z každého města. Od roku 1327 byli na zasedání parlamentu pravidelně svoláváni společně zástupci hrabství (knights of the shire) a měst (burgesses). Roku 1332 začali zasedat jako samostatná skupina označovaná jako Commons, z níž se později vyvinula Dolní sněmovna. V roce 1341 se její členové poprvé oddělili od Horní sněmovny a začali jednat samostatně. Od roku 1352 se scházeli v kapitulní síni Westminsterského opatství, odkud se roku 1397 přesunuli do jeho refektáře.

V 16. století se začaly utvářet parlamentní svobody. Roku 1523 přednesl tehdejší předseda Dolní sněmovny sir Thomas More první známou žádost o uznání svobody projevu v parlamentu. O dvanáct let později bylo zákonem zajištěno zastoupení Walesu v Dolní sněmovně. V roce 1576 vystoupil poslanec Peter Wentworth s projevem na obranu svobody parlamentní rozpravy. Za svou kritiku královny Alžběty I. byl uvězněn v Toweru, jeho vystoupení však předznamenalo postupné prosazování svobody projevu jako jednoho ze základních principů parlamentního života.

V době vlády Richarda II. se poslanci dolní komory pokusili odvolat některé ministry a požadovali, aby jejich pravomoci byly rozšířeny i na veřejné finance. Rozpory mezi Karlem I. a parlamentem byly tak velké, že v roce 1642 vyústily v občanskou válku, ve které pak v roce 1651 zvítězily síly parlamentaristů. V 18. století se vyvinul úřad předsedy vlády a byl ustanoven i mechanismus vyslovení nedůvěry vládě parlamentem. Postupně došlo i k omezení pravomoci horní komory odmítnout přijetí zákona a byl akceptován politický princip, že k vyslovení nedůvěry vládě má právo pouze Dolní sněmovna. V 18. a 19. století proměnily podobu parlamentu Akty unie. Roku 1707 první akty unie, které spojily Anglické a Skotské království do Království Velké Británie a Skotsko získalo v Dolní sněmovně 45 poslaneckých mandátů. Druhý akt unie z roku 1801 připojil k Velké Británii Irské království; Irský parlament byl zrušen a Irsko získalo zastoupení ve Westminsteru v podobě 100 poslanců.

Do začátku 19. století mělo volební právo pouze minimum občanů. První reformní zákon z roku 1832 přerozdělil volební obvody tak, aby lépe odpovídaly rozložení obyvatelstva, a zároveň rozšířil volební právo na širší okruh mužů splňujících majetkový cenzus. V letech 1838 až 1848 byly sněmovně doručeny tři petice požadující rozšíření volebního práva na všechny muže. V roce 1866 byla doručena první petice požadující volební právo žen a začaly vznikat organizace usilující o jeho prosazení. O rok později proběhla první parlamentní rozprava o ženském volebním právu, kterou inicioval filozof a poslanec John Stuart Mill.

Ve stejném roce byl přijat druhý reformní zákon, jenž rozšířil volební právo na městské dělníky splňující majetkový cenzus a poprvé umožnil účast ve volbách významné části dělnické třídy. Volební zákon z roku 1872 zavedl tajné hlasování a třetí reformní zákon z roku 1884 sjednotil podmínky volebního práva ve městech i na venkově a dále rozšířil okruh oprávněných voličů.

Zákon přijatý roku 1911 změnil rovnováhu mezi horní a dolní komorou, kdy Sněmovnou lordů přišla o možnost zabránit přijetí zákona a mohla pouze zdržet jeho přijetí na dobu nejvýše dvou let, čímž se Dolní sněmovna stala dominantní silou parlamentu. Zákon z roku 1949 tuto lhůtu zkrátil na rok.

V roce 1918 bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže starší 21 let bez ohledu na majetkové poměry. V roce 1922 vstoupil v platnost zákon potvrzující vznik Irského svobodného státu, který ukončil irskou válku za nezávislost. Počet irských poslaneckých mandátů ve Westminsteru se tím snížil ze 105 na 13, jež připadly Severnímu Irsku. Další změnu volebního práva přinesl zákon z roku 1928, který přiznal volební právo ženám starším 21 let. Zákon z roku 1969 pak snížil věkovou hranici z 21 na 18 let pro muže i ženy.

Postavení Dolní sněmovna představuje ústřední instituci britského parlamentarismu a nejvýznamnější komoru Parlamentu Spojeného království. Jako jediná komora volená přímo občany je hlavním zdrojem demokratické legitimity státní moci. Soustřeďuje se v ní politická soutěž mezi vládou a opozicí, rozhoduje o podobě vládní politiky a prostřednictvím parlamentní kontroly dohlíží na výkon výkonné moci.

Postavení Dolní sněmovny vychází z principu parlamentní suverenity a odpovědnosti vlády. Vláda je politicky odpovědná Dolní sněmovně a může vykonávat svou funkci pouze tehdy, pokud si zachovává důvěru většiny jejích členů. Z tohoto důvodu bývá předsedou vlády zpravidla jmenován vůdce politické strany nebo koalice disponující většinou poslaneckých mandátů. Vůdce druhé nejsilnější sněmovní strany je pak jmenován vůdcem oficiální opozice. Dolní sněmovna kontroluje činnost vlády prostřednictvím interpelací, práce výborů, parlamentních rozprav i hlasování o důvěře nebo nedůvěře vládě.

Ačkoli je Parlament Spojeného království tvořen panovníkem, Dolní sněmovnou a Sněmovnou lordů, skutečné těžiště zákonodárné činnosti spočívá v Dolní sněmovně. Panovník formálně svolává a zahajuje jednotlivá zasedání parlamentu () a při slavnostním zahájení přednáší projev z trůnu (), v němž představuje legislativní program vlády pro nadcházející parlamentní období. Přestože jde o projev panovníka, jeho obsah připravuje vláda a odráží její politické priority.

Ve vztahu ke Sněmovně lordů zaujímá Dolní sněmovna dominantní postavení. Ačkoli se horní komora podílí na legislativním procesu a může navrhované zákony podrobně přezkoumávat, její pravomoci jsou omezené. Podle ústavních zvyklostí i zákonné úpravy nemůže trvale zabránit přijetí zákona schváleného Dolní sněmovnou a v případě zákonů týkajících se veřejných financí jsou její možnosti zásahu ještě výrazně omezenější. V důsledku ústavních reforem z 20. století se Sněmovna lordů stala především revizní komorou, zatímco rozhodující postavení v legislativním procesu náleží volené Dolní sněmovně.

Volby

Volební systém Dolní sněmovna je volena podle pravidel systému relativní většiny (). Spojené království je rozděleno na jednomandátové volební obvody, z nichž v každém je volen jeden poslanec (). Zvolen je kandidát s nejvyšším počtem hlasů.

Podle pravidel platných k roku 2023 nesmí na jednoho poslance připadat méně než 69 724 a více než 77 062 voličů. Od poslední úpravy počtu poslanců v roce 2010 je Spojené království rozděleno do 650 volebních obvodů – Anglie do 533, Wales do 40, Skotsko do 59 a Severní Irsko do 18. Velikost obvodů se výrazně liší v závislosti na hustotě obyvatelstva. Nejmenší obvod je Islington North v centru Londýna, který zabírá plochu 7,38 km2; naopak největší obvod je Ross, Skye and Lochaber ležící ve Skotské vysočině, který má rozlohu 12 768 km2.

Hranice volebních obvodů pravidelně přezkoumávají čtyři nezávislé hraniční komise pro Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko, které kontrolují, zda mají všechny volební obvody podobný počet voličů, a zároveň respektují místní vazby mezi oblastmi. Volební obvody se musí průběžně upravovat tak, tak, aby odrážely demografické změny. Poslední přezkum hraničních komisí byl dokončen v červnu 2023.

Systém je kritizován pro vysokou disproporcionalitu (Gallagherův index cca 24), navrhované reformy však nebyly prosazeny. V roce 2011 proběhlo referendum o změně většinového systému na systém alternativního hlasování, ve kterém bylo 68% hlasujících proti.

Volební období Všeobecné volby se konají poté, co panovník rozpustí sněmovnu. Pravomoc formálně rozhodnout o rozpuštění a svolání nové sněmovny patří mezi tzv. královské výsady a je uplatňována na doporučení premiéra obvykle jednou za 4 až 5 let při vyhlášení řádných voleb. Pokud by k tomu z jakéhokoliv důvodu nedošlo, je sněmovna automaticky rozpuštěna ke dni pátého výročí zahájení prvního zasedání po předchozích volbách. V průběhu volebního období pak premiér může kdykoliv požádat panovníka o rozpuštění sněmovny a iniciovat tak předčasné volby. V případě uvolnění poslaneckého mandátu před koncem volebního období se v daném volebním obvodě konají doplňovací volby.

Historicky nebylo rozpuštění sněmovny časově omezeno. V roce 1694 byla zákonem zakotvena maximální délka volebního období na 3 roky. Roku 1716 byla prodloužena na 7 let, roku 1911 byla zkrácena na 5 let. V mimořádných případech je možné volební období prodloužit přijetím zvláštního zákona, k čemuž došlo například za obou světových válek:

volební období sněmovny zvolené roku 1910 bylo z důvodu první světové války prodlouženo do voleb roku 1918. volební období sněmovny zvolené roku 1935 bylo z důvodu druhé světové války prodlouženo do voleb roku 1945.

Volební právo Pro uplatnění aktivního volebního práva musí volič:

být registrovaný v některém z volebních obvodů, dosahovat věku 18 let (nejpozději v den hlasování), být britský občan, občan některé ze zemí Commonwealthu nebo Irska s trvalým pobytem ve Spojeném království nebýt právně nezpůsobilý volit; to se vztahuje například na odsouzené ve výkonu trestu nebo členy Sněmovny Lordů.

Naproti tomu panovník a jeho rodina z právního hlediska z volebního práva vyloučeni nejsou, nicméně z důvodu zachování politické nezávislosti Koruny nevolí a nevyjadřují preference žádné ze stran.