Salabka je přírodní památka v severní části Prahy na rozhraní městských částí Troja a Bohnice. Území o výměře asi 8,5 hektaru je tvořeno severozápadně orientovaným svahem a je chráněno už od roku 1982. V roce 2009 byla Salabka společně s nedalekou přírodní památkou Havránka zapsána do seznamu Natura 2000 a tvoří tak dohromady jednu evropsky významnou lokalitu Havránka a Salabka.
Salabka je významná především porosty suchých vřesovišť a výskytem suchomilných stepních druhů rostlin. Mezi dominantní druhy zde patří vřes obecný, metlička křivolaká a suchomilné acidofilní rostliny jako jestřábník chlupáček nebo šťovík menší. Kromě toho se zde vyskytují také významné druhy bezobratlých, zejména mnoho druhů motýlů. Ochrana zahrnuje především spásání kozami a ovcemi, s cílem zamezit zarůstání lokality keři a stromy a zachovat společenstvo vřesů a na ně navazující ekosystémy. Naproti přírodní památce se nachází stejnojmenná vinice, která se skládá ze čtyř menších vinic, a její součástí je také viniční usedlost Salabka. Kombinace historických, ekologických a vinohradnických hodnot činí ze Salabky jedinečný příklad harmonického soužití kulturního dědictví a přírodního prostředí v urbanizované krajině.
Historie Vývoj přírodních poměrů na území Salabky úzce souvisí s postupným osidlováním Trojské kotliny. Po posledním zalednění ve čtvrtohorách došlo k oteplování klimatu, které umožnilo rozvoj lesních a stepních společenstev. Ve střední době kamenné přichází do oblasti první zemědělci, kteří začínají přetvářet původní přírodu – kácí lesy, zakládají pole a chovají domácí zvířata. Tím se postupně mění přirozený ráz krajiny.
Ve starověku a raném středověku se území využívalo především k zemědělství a pastvě, později i k pěstování vinné révy. Vinohradnictví má v Troji dlouhou tradici, přičemž lokalita Salabka patří k nejstarším vinohradnickým oblastem v Praze. Nejstarší písemné zmínky o vinici pocházejí z let 1224–1228, kdy je uváděna v archivech Svatojiřského kláštera na Pražském hradě. Výjimečné podmínky svahů Troje ocenil i císař Karel IV., který ve 14. století podporoval rozvoj pražského vinohradnictví. Od 18. století se pro tuto oblast začíná používat název Salabka podle tehdejšího majitele Jana Kašpara Salaby, jenž vinici rozšířil a hospodářsky obnovil. V následujících staletích však vinice postupně zanikala a oblast byla dlouho neobdělávaná. K obnově vinohradnictví došlo až v padesátých letech 20. století, kdy byla vinice znovu vysázena Státním statkem hlavního města Prahy.
Současně si území zachovalo i mimořádné přírodní hodnoty. Strmé, málo přístupné svahy zůstaly z velké části nezastavěné, čímž byly uchráněny původní stepní a vřesovištní biotopy. Právě tyto zbytky suchomilné vegetace vedly v roce 1982 k zákonné ochraně území jakožto jednoho ze tří suchých vřesovišť na území Prahy. Kvůli této vyhlášce platí pro oblast okolo botanické zahrady stavební uzávěra, která znemožňuje zástavbu v této lokalitě. Po roce 2000 byla oblast částečně revitalizována – vedle obnovy vinice proběhla také péče o přírodní společenstva a začalo se s pravidelnou pastvou. Údržba Salabky tedy spočívá především v šetrné pastvě ovcí a koz a také v kosení a redukci náletových dřevin.
Dnes tvoří přírodní památka Salabka a její okolí jedinečné území, kde se propojuje kulturní tradice vinohradnictví s ochranou původní přírody. Přírodní i historická hodnota lokality je tak zachována jako významná součást krajinného dědictví Troje a hlavního města Prahy.
Geomorfologie náhled|upright|Pohled na členitý svah
Geomorfologicky se území Salabky nachází v Brdské podsoustavě, která je součástí Poberounské soustavy nacházející se v geologické provincii Česká vysočina. Dále spadá do podcelku Kladenské tabule, která je součástí Pražské plošiny.
Lokalita se nachází v údolí Vltavy v Trojské kotlině a jedná se o strmý severozápadní svah se sklonem 30–35 stupňů. Tvoří ji lichoběžníková stráň dlouhá zhruba 200 metrů, s převýšením od vrcholu k patě 25 m. Nadmořská výška se tedy pohybuje mezi 238–263 metry nad mořem. Svah je členitý malými roklinami, které jsou určující pro ostrůvkovité rozmístění vegetace. Zejména v horních částech svahu lze pozorovat počínající půdní erozi a sešlap, který je důsledkem narůstajícího rekreačního využívání přírodní památky.
Geologie a pedologie Geologický podklad přírodní památky Salabka je tvořen zejména jemnozrnnými až středně zrnitými drobami tmavošedé až černé barvy a vložkami fylitických břidlic ze svrchního proterozoika. Tyto sedimentární horniny jsou místy slabě regionálně metamorfovány a na strmém svahu se nachází i jejich přirozené plošné odkryvy. Kvůli chemismu proterozoických břidlic má geologické podloží kyselý charakter. Ve svahu z těchto sedimentů vystupují na dvou místech tvrdší silicitové konkrece, mezi nimiž se vlivem eroze vytvořily výše zmíněné rokle.
Na vyvýšených silicitech se nachází minerálně velmi chudá a tenká vrstva půdy rankerového typu, která je vázána na skalnatý podklad a má druhově chudý vegetační pokryv. V mělkých úžlabinách na břidličnatém podkladu je naopak vrstva půdy hlubší a minerálně i vegetačně bohatší. Obecně na se na matečné hornině nenachází vrstva kvartérních sedimentů, ale jde pouze o mělkou vrstvu zvětraliny. Mohutnější vrstva kvartérních usazenin se nachází pouze v horní části lokality nad svahem.
Klima Salabka je klimaticky řazena do teplé oblasti T2, která se vyznačuje dlouhým, teplým a suchým létem a zároveň krátkou, mírně teplou a suchou zimou s nedlouho trvající sněhovou pokrývkou. Průměrné teploty v červenci se pohybují okolo 18–19 °C a počet letních dnů je přibližně 50–60. Aktuální počasí v daném roce ovlivňuje intenzitu managementu PP, kdy je v sušších letech na pastvu posíláno méně jedinců ovcí a koz.
Flora Původní vegetaci na daném území by pravděpodobně z největší části tvořila dubohabřina s podrostem černýše hajního (Melampyrum nemorosum) a biky (Luzula sp.). Ovšem vlivem zejména pastevní činnosti člověka zde vzniklo jedno z největších teplomilných vřesovišť ve středních Čechách a suchomilné stepní porosty.
vlevo|náhled|upright|Vřes obecný na svahu
Porostem s největším podílem plochy na lokalitě a zároveň hlavním předmětem ochrany jsou suchá vřesoviště. Vřesoviště se nachází na dvou oddělených výchozech silicitů na minerálně chudém podloží. V druhově nebohatém společenstvu výrazně dominují vřes obecný (Calluna vulgaris) a metlička křivolaká (Avenella flexuosa). Výskyt suchomilných acidofilních druhů jako jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella) a šťovík menší (Rumex acetosella) je spíše ojedinělý.
V prohlubních mezi výstupy silicitů tvoří rostlinné společenstvo především širokolisté suché trávníky. Dominantními travinou v těchto místech je zejména válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), dále však i kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), srha laločnatá (Dactylis glomerata) a smělek štíhlý (Koeleria macrantha). Mimo traviny se v tomto biotopu vyskytuje i hlaváč žlutavý (Scabioso ochroleuca), tolice srpovitá (Medicago falcata), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), jetel horský (Trifolium montanum), devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum) a i vzácnější černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora).
Dalším významným společenstvem zejména na výslunných skalních výchozech u úpatí svahu jsou roztroušeně rozmístěné úzkolisté suché trávníky. Dominantní travinou je především kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), ale vyskytuje se zde i kostřava walliská (Festuca valesiaca) a ostřice nízká (Carex humilis). Významný je také porost mochny písečné (Potentilla arenaria).
Po celém svahu se také ostrůvkovitě vyskytují skupiny dřevin, zejména teplomilné keřové porosty tvořené například trnkou obecnou (Prunus spinosa), růží šípkovou (Rosa canina) a hlohem (Crataegus sp.). Tyto křoviny lokalitu postupně zarůstají, ale zároveň tvoří významnou součást daného území. Je tedy nutné zamezit expanzi těchto druhů na úkor lučních společenstev občasným managementem lokality.
Fauna
Bezobratlí Lokalita je faunisticky významná zejména z entomologického hlediska. Bylo zde zaznamenáno přes 500 druhů motýlů. Mezi významnější druhy patří lesostepní druh přástevník kostivalový (Euplagia quadripunctata) či batolec duhový (Apatura iris). Z dalších zvláště chráněných druhů motýlů se zde vyskytuje soumračník čárkovaný (Hesperia comma), modrásek obecný (Plebejus idas), modrásek jetelový (Polyommatus bellargus), přástevník angreštový (Rhyparia purpurata) či vřetenuška chrastavcová (Zygaena osterodensis). Z nočních motýlů stojí za zmínku bourovec ovocný (Gastropacha quercifolia), bourovec pryšcový (Malacosoma castrense) či světlopáska slézová (Acontia lucida).
Území je bohaté i na blanokřídlé, nejcennějšími zástupci jsou skupiny samotářských včel a vos. Ty si tvoří úkryty v odkryté půdě ve svahu. Mezi ně patří například hrabalka běločelá (Auplopus albifrons) či hrnčířka duběnková (Stenodynerus chevrieranus). Vyskytuje se zde i více druhů čmeláků vázaných na mezní společenstva, například čmelák skalní (Bombus lapidarius), čmelák lesní (Bombus sylvarum) či čmelák rolní (Bombus pascuorum). Za zmínku také stojí výskyt chráněného mravence lučního (Formica pratensis), který vyhledává luční a prosvětlenější lokality.
Z dravých střevlíkovitých brouků je na lokalitě zaznamenán výskyt střevlíka měděného (Carabus cancellatus), střevlíka vrásčitého (Carabus intricatus) či ohroženého svižníka polního (Cicindela campestris), typického brouka pro otevřená slunná prostranství. Z fytofágních brouků jsou nejvýznamnější skupinou mandelinkovití. Ze zvláště chráněných druhů se vyskytuje štítonoš černoskvrnný (Cassida murraea), krytohlav (Cryptocephalus decemmaculatus) a mandelinka (Timarcha goettingensis). Na lokalitě dochází i k výskytu několika druhů chráněných zlatohlávků. Například zlatohlávek huňatý (Tropinota hirta) a dříve téměř vymizelý zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta). Na výslunných svazích byl zaznamenán i výskyt majky obecné (Meloe proscarabaeus).
Ploštice jsou na lokalitě také hojně zastoupeny. Významnějšími druhy jsou kněžice pelyňková (Antheminia lunulata), kněžice měnlivá (Carpocoris pudicus) a kněžice malá (Rhacognathus punctatus).
Biologicky cennými skupinami charakterizující ráz dílčích biotopů lokality jsou zejména rovnokřídlí a pavouci. Druhové složení těchto skupin potvrzuje xerotermní charakter lokality. U rovnokřídlých jde zejména o některé druhy suchomilnějších sarančí, jako například saranče vlašská (Calliptamus italicus), saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) a saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus). Z pavouků poté teplomilné druhy jako křižák pruhovaný (Argiope bruennichi), sklípkánek pontický (Atypus muralis), ale také i vzácnější stepník rudý (Eresus cinnaberinus).
Z entomologických průzkumů je silně patrná propojenost lokality s okolními biotopy, kdy se zde mísí druhy z přilehlých vinic, zahrad rodinných domů, lesoparku nad svahem a samotnou botanickou zahradou. Toto prolínání druhů z rozdílných biotopů je nejvýraznější u motýlů a blanokřídlých. U těchto skupin bylo zaznamenáno nejvíce různých druhů i z rozdílných biotopů. Naopak rovnokřídlí a pavouci jsou uniformněji zastoupeny především druhy typickými pro suchá stepní stanoviště.
Obratlovci