Edvard Beneš

Edvard Beneš (původním jménem Eduard; 28. května 1884 KožlanyMatrika narozených, Kožlany 15, 1879-1895, snímek 48, Záznam o narození a křtu – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl československý politik a státník, druhý československý prezident v letech 1935–1948, resp. v letech 1935–1938 a 1945–1948. V období tzv. Druhé republiky (po Mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 do 15. března 1939) a následné německé okupace do května 1945 žil a politicky působil v exilu. Od roku 1940 až do osvobození Československa byl mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje a exilovým prezidentem republiky. Úřadujícím československým prezidentem byl opět v letech 1945–1948.

Po boku Tomáše Garrigue Masaryka a Milana Rastislava Štefánika byl Beneš jedním z vůdců prvního československého odboje a zakladatelů první Československé republiky. Než se stal prezidentem, působil v letech 1918–1935 jako ministr zahraničí. Jako prezident dvakrát abdikoval, poprvé v roce 1938 pod tlakem situace po uzavření Mnichovské smlouvy, podruhé v roce 1948 v reakci na ovládnutí státu komunistickou stranou.

Mládí a studium

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843–1910), původem z Tříman, a jeho manželky Anny Petronily (1840–1909), rozené Benešové z Kožlan.Matrika oddaných, Kožlany 17, 1838-1895, snímek 77, Záznam o svatbě Osm dětí se dožilo dospělosti. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojtěch Beneš, nejstarším byl Václav Beneš. Dalšími sourozenci, kteří se dožili dospělosti, byli: Regina (1867-1954), Jan Antonín (1870-1957), Barbora (1872-1940), Bedřich (1875-1939) a Ladislav (1881-1931). V mládí studoval nejprve na českém gymnáziu na Královských Vinohradech u Prahy (v letech 1896–1904); bydlel tehdy ve Vršovicích, v bytě svého nejstaršího bratra Václava. Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha.

Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (École libre des sciences politiques, dnešní Institut d'études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil s Annou Vlčkovou, která si na Benešovu žádost začala říkat Hana, a sám si změnil křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací na téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku.MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. . S. 32. Tento diplom mu však pražská univerzita neuznala.MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. . S. 36. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). V témže roce mu v lednu zemřela matka a 6. listopadu uzavřel sňatek s Annou (Hanou) Vlčkovou. Svatba se konala na Královských Vinohradech v kostele svaté Ludmily.Matriční záznam o sňatku ve farnosti Královské Vinohrady - Sv. Ludmily; někdy se uvádí také chybné datum 10. prosince, např.: http://zpravy.idnes.cz/hana-benesova-skutecna-dama-kterou-zboznovali-f4b-/domaci.aspx?c=A080128_093003_zajimavosti_adb V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána jako Eduard a Anna. Manželství zůstalo bezdětné. Teprve v roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila.

Beneš vyučoval tři roky na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.

Politická činnost Politické formování Na začátku jeho studií a prvního politického formování se cítil jako ideový příznivce sociální demokracie, ve které působil také jeho bratr Vojta Beneš. V době před odjezdem na studia do Paříže se v roce 1904 stal přispěvatelem sociálně-demokratických deníků Právo lidu a Rovnost. Po jeho návratu ze studií v Paříži v roce 1908 se však pod vlivem profesora T. G. Masaryka poprvé zapojil do stranického života jeho České strany pokrokové. V rámci strany se jako sociolog vyjadřoval k veřejnému životu a např. projevoval kritiku běžné stranické politiky známou z tehdejších silných politických stran. Prosazoval program založený na striktně vědeckých základech. Ve straně se mimo jiné podílel na stranickém volebním programu.

První československý odboj Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Dne 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna.

Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti tamějších poměrů a celkové politické situace ve světě.

náhled|vlevo|Beneš v roce 1919 Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině. Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Ministr zahraničí Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 106-108. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Během sedmidenní války s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 nastal jeden z řídkých sporů mezi Benešem a Masarykem. Zatímco Masaryk podporoval ozbrojený vstup na Těšínsko, Beneš naopak v Paříži vnímal nevoli vedoucích států Dohody k tomuto vstupu a byl proto proti němu.

Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva). náhled|Edvard Beneš s chotí 1934 Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 123. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Samotného Beneše nicméně trápil fakt, že zatímco Československo uznávalo Sovětský svaz (nikoli však de iure, k tomu došlo až roku 1934); Rumunské vztahy s východním sousedem byly velmi špatné a jugoslávsko-sovětské vztahy v podstatě neexistovaly, neboť Království Jugoslávie SSSR neuznávalo.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku.

Coby ministr zahraničí navštěvoval Beneš často Ženevu v souvislosti s jednáním Společnosti národů. V roce 1932 se zde zúčastnil konference o konvenci o odzbrojení. Po návratu upozornil ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Jana Syrového, že skončí-li konference neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 139-146.

Druhý prezident první republiky

Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Pro zvolení Beneše hlasovali i někteří poslanci KSČ a HSĽS.

Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. O samotné smlouvě mluvil i v rozhovoru pro sovětský deník Pravda, s tím, že ji považoval za symbol návratu Ruska do Evropy. Všechna média v SSSR dohodu s Československem, kterou Beneš podepsal, vřele vítala. Sám Beneš se neobával, že by jeho kroky vůči SSSR ohrožovaly pozici Československa, nebo jej snad příliš přibližovaly k jeho vlivu. Byl přesvědčen, že vše, co činí, činí stejně tak, jako je tomu v případě Francie.

Abdikace a odlet do Londýna náhled|Edvard Beneš s československými příslušníky RAF po jejich návratu ze Středního východu, cca 1943

Dne 5. října 1938, po přijetí Mnichovské dohody, Beneš na nátlak Němců abdikoval na funkci prezidenta.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 173-178 Nechal si převést nejméně milion korun v britských librách na konto v londýnské bance, a 22. října 1938 s manželkou do Londýna odletěl.PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. S. 178-183 Jednalo se o první Benešovu cestu letadlem. Chamberlainova vláda si vymínila, že Beneš nebude v Londýně politicky aktivní, s čímž souhlasil, neboť měl v úmyslu přesunout se do Chicaga, kde měl přislíbeno místo profesora politických věd na Chicagské univerzitě.

Londýn zvolil proto, že byl zklamán postojem Francie, která doposud představovala stěžejní oporu jeho zahraniční politiky. Naději na zvrat situace vkládal do spolupráce Velké Británie a Spojených států.