Rakouská armáda () je armáda Rakouské republiky. Podle čl. 79 odst. 1 federálního ústavního zákona odpovídá za vojenskou obranu země a má být zřízena podle zásad systému domobrany. Ozbrojené síly mají kolem 14 000 profesionálních vojáků – z toho 672 žen, a také asi 25 000 vojáků milice. Zaměstnává také asi 8000 civilních zaměstnanců. Kromě toho je v rámci šestiměsíční vojenské služby (od roku 2020) každoročně vycvičeno přibližně 18 000 branců. Vybavení zahrnuje přibližně 8 000 vozidel (včetně přibližně 700 tanků), přibližně 110 letadel a nejméně 80 plavidel.

Nejvyšším velitelem spolkové armády je spolkový prezident. Kompetentní velení přísluší spolkovému ministrovi. Současnou federální ministryní obrany je Klaudia Tannerová. Náčelníkem generálního štábu je generál Rudolf Striedinger.

Od roku 1955 armáda provedla několik vojenských operací na přímou ochranu hranic (Maďarsko 1956, Československo 1968, Jugoslávie 1991). Armáda je zapojena do zahraničních misí pod mandátem OSN od roku 1960 a od roku 1995 je členem NATO Partnerství pro mír.

V éře vesmírné obrany dosáhla armáda personálního vrcholu v roce 1987 se 14 vyššími velitelstvími, 7 velitelstvími brigád, 34 pluky, 158 prapory a 943 jednotkami. Za účelem přizpůsobení ozbrojených sil požadavkům příštích let zřídil tehdejší spolkový ministr Günther Platter reformní komisi, jejíž zpráva byla ministrovi předána v polovině června 2004. Kvůli nedostatku financí však byla reforma armády realizována jen částečně.

Uprchlická krize v Evropě z roku 2015 na druhou stranu vedla k přehodnocení politiky, takže ministr obrany Hans Peter Doskozil mohl představit reformu armády z roku 2016, která by měla vést k masivnímu nárůstu jednotek kádrové přítomnosti a k reorganizaci armády.

Současná struktura armády vstoupila v platnost v roce 2019.

Historie armády Bundesheer byl vytvořen z ozbrojených sil Rakousko-uherské monarchie.

Federální armáda 1920–1938 V letech 1920 až 1934 byla federální armáda vojenskou silou První Rakouské republiky a poté až do roku 1938 armádou spolkového státu Rakousko, neoficiálně též korporativního státu. Federální armáda byla po „anšlusu“ začleněna do Wehrmachtu, kde posílily zejména horské jednotky.

Léta 1945–1955 Po skončení nacionálně socialistické diktatury nemělo Rakousko zpočátku vlastní armádu, protože zemi okupovaly spojenecké síly. Již 27. dubna 1945 však byl armádní úřad zřízen Rennerovou vládou ve státní kanceláři pod Rennerem samotným a pod vedením sociálnědemokratického státního náměstka podplukovníka Franze Winterera. Armádní úřad měl na jedné straně demobilizovat německý wehrmacht na rakouském území, ale na druhé straně měl také provést prvotní přípravy na zřízení vlastních ozbrojených sil republiky.

V následujících měsících byla kancelář, která sídlila v bývalém vojenském kasinu na vídeňském Schwarzenbergplatzu, patřičně rozšířena. Winterer byl povýšen na generálmajora radou kabinetu 19. září 1945. V listopadu byl zvolen do první Národní rady Druhé republiky. 30. listopadu však spojenecká rada rozhodla o rozpuštění armádního úřadu. Generálmajor Winterer opustil úřad 20. prosince, ale zůstal členem parlamentu až do roku 1949. Agendy zajateckého systému přešly pod federální ministerstvo vnitra. náhled|Rakouští vojáci v Rakouské občanské válce

Státní smlouva a vlastní obrana Vzhledem k tomu, že během studené války se zrušení spojenecké okupace dalo očekávat pouze v případě, že by se republika mohla bránit, vláda i nadále tuto možnost zajišťovala. Rakouští politici krátce po skončení války doufali, že státní smlouva se spojenci bude rychle uzavřena. Začátkem roku 1947 proto kancléř Leopold Figl jednal s posledním rakouským náčelníkem generálního štábu před „anšlusem“ Alfredem Jansou o nové federální armádě, v jejímž čele by měl podle ÖVP Jansa stát, a nechal ho vypracovat vojenskou koncepci.

Státní smlouva však byla podepsána až 15. května 1955 poté, co vládní delegace v dubnu v Moskvě přislíbila neutralitu země. Ve federálním ústavním zákoně o trvalé neutralitě z 26. října 1955 byl dodržen slib daný Sovětskému svazu a byla stanovena nezávislá vojenská bezpečnost země.

Článek 12 vojenských a leteckých ustanovení státní smlouvy stanovil zákaz přijetí do nové federální armády důstojníků, kteří měli v německém Wehrmachtu hodnost plukovníka nebo vyšší (tzv. „plukovník paragraf“). Tato ustanovení také obsahovala četná omezení týkající se zejména speciálních zbraní, z nichž většina byla federální vládou prohlášena za zastaralé na počátku 90. let po rozpadu Sovětského svazu, který měl o tato omezení zájem. Je třeba také zmínit, že 16 důstojníků, na které se vztahovala ustanovení „Nejvyššího paragrafu“, bylo přesto do armády přijato. náhled|Rakouská vojenská přehlídka

B četnictvo 1952–1955 B-Gendarmerie byla zřízena jako první ozbrojená síla 1. srpna 1952 a byla pověřena bývalými válečnými důstojníky vedením a přímo podřízenou federálnímu ministerstvu vnitra. Za správu odpovídalo příslušné státní četnické velitelství. 28. října 1953 bylo na ministerstvu vnitra vytvořeno samostatné oddělení pro B-četnictvo, které je oddělilo od civilního federálního četnictva. Na konci roku 1953 tvořilo B-Gendarmerie asi 4100 mužů. Výsledkem bylo do roku 1955 celkem deset četnických škol.

V roce 1954 nebyly úkoly B-Gendarmerie oficiálně zmiňovány pouze jako ochrana hranic a boj s nepokoji, ale také při přírodních katastrofách a taktických operacích v případě poplachu, což znamenalo skutečné válečné operace.

15. května 1955 existence této organizace umožnila poměrně rychle zřídit novou federální armádu. Poslední nasazení B-Gendarmerie jako takové se uskutečnilo den po podpisu smlouvy formou „přehlídky osvobození“ v linecké čtvrti Ebelsberg. 8. července 1955 spojenci zakázali vojenskou činnost; konec B-Gendarmerie lze stanovit na 27. července 1955, kdy vstoupila v platnost Státní smlouva, kdy byla přejmenována na Prozatímní oddělení ochrany hranic. 6000 bývalých B-četníků vytvořilo kádr nově vytvořené armády.

Od znovuzaložení v roce 1955 až po éru vesmírné obrany od roku 1968

1956: Zabezpečení hranic pro maďarské povstání Na podzim 1956 musela nová armáda u příležitosti maďarského povstání zajistit z pověření spolkové vlády východní hranici Rakouska s Maďarskem, kde po invazi Sovětské armády zuřily od 4. do 15. listopadu těžké boje.

Do 13. listopadu bylo přímo na státní hranici dosaženo síly 2740 vojáků. Zabezpečení hranic také přineslo první úspěšné nasazení armádní zpravodajské skupiny, která se později stala armádním zpravodajským úřadem.

Rozkaz střílet na hranici Ministr zahraničí Leopold Figl prohlásil 26. října 1956 Sovětskému svazu, že Rakousko přijalo veškerá opatření k ochraně své neutrality a svého území. To zahrnovalo rozkaz armádě střílet na ozbrojené vojáky překračující hranice. To mělo dát maďarským jednotkám podporujícím revoluci jasně najevo, že využití rakouského území k obraně revoluce nebude tolerováno. Sovětský svaz měl dostat signál, aby v případě vojenské intervence v Maďarsku (která začala 4. listopadu) neuvažoval o invazi do východního Rakouska (pronásledování případných prchajících maďarských jednotek). Zabezpečení hranic proto bylo nejdůležitější součástí vojenské koncepce. Od 27. října přibyly hraniční přechody, poté byla zřízena zóna s omezením a označena červeno-bílo-červenými prapory.

Odolnost vůči invazi V případě sovětské invaze armáda vytvořila tři skupiny: Skupina I měla za úkol bojovat ve směru na Vídeň a vyhodit do povětří dunajské mosty. Skupina II měla bojovat v oblasti Klagenfurtu a vydržet tam. Skupina III měla za úkol utěsnit Salcburk na Enns (hranice sovětské okupační zóny do roku 1955).

Incidenty Sovětský svaz tvrdil, že Rakousko přineslo do Maďarska zbraně pod rouškou dodávek pomoci. Vídeň byla „ohni“ a Salcburk „centrem“ maďarské emigrace a Rakousko tím porušilo svou neutralitu. Jako svědci byli předvoláni rakouští novináři, jmenovitě členové komunistického deníku „Volksstimme“. Tento ústřední orgán rakouské komunistické strany tiskl mnoho sovětské propagandy a noviny byly nakonec zabaveny vládou; státní zastupitelství ve Vídni vzneslo obvinění z pobuřování a velezrady. náhled|Poručíci Rakouské armády Rakouská opatření v pohraničí Sověti respektovali. Sovětské jednotky zpravidla nikdy nepostoupily blíže než kilometr k rakouskému hraničnímu pásu. Došlo však k chybnému narušení vzdušného prostoru sovětskými letadly. Letáky určené pro maďarské obyvatelstvo byly shozeny nad Gleisdorfem, 70 km od maďarských hranic. V Szentgotthárdu Sověti umístili na hranici reproduktory a požádali pracovníky maďarské továrny na hedvábí, kteří uprchli do Rakouska, aby se vrátili.

Armáda podporovala vykládání humanitárních zásob na vídeňském letišti a zřídila uprchlické tábory pro civilisty v Klessheimu a ve Vídni. Maďarští vojáci, kteří uprchli do Rakouska, byli odzbrojeni a v souladu s Haagskou úmluvou o pozemním válčení ubytováni ve sběrnách pro internované osoby.

23. listopadu byl vydán rozkaz ke snížení sil. Téhož dne u Rechnitz vstoupili na rakouské území tři sovětští vojáci. Jeden voják byl zastřelen, jeden zatčen, třetímu se podařilo uprchnout. Ke zklidnění a ochraně obyvatelstva byla nasazena četa 2. pěšího praporu. 13. prosince překročil jediný sovětský voják rakouské hranice poblíž Andau, ale brzy se stáhl.

24. prosince byl Feldjägerbataillon 13 poslední jednotkou, která byla poslána zpět do jejich domovských kasáren. Poté, co maďarská pohraniční stráž pronásledovala skupinu uprchlíků poblíž Nikitsche na rakouském území a odvezla je zpět do Maďarska,

V lednu 1957 odcestovala delegace starostů do Vídně za ministrem obrany Ferdinandem Grafem, aby požadoval vojáky pro pohraničí. Na podporu celní stráže byly poté nasazeny jednotky. Pohraniční operace byla oficiálně ukončena až 23. dubna 1957.

Roky vývoje V roce 1958 byla v Enns zřízena armádní poddůstojnická škola, která od 13. ledna 1959 sloužila jako výcvikové středisko pro všechny poddůstojníky v ozbrojených silách. Také v roce 1958 byla na zámku ve Wiener Neustadt znovu otevřena Tereziánská vojenská akademii, dnes jediné školicí středisko pro důstojníky spolkové armády.

Mise OSN v Demokratické republice Kongo začala 11. prosince 1960 a trvala do 18. září 1963. Byla to první zahraniční mise armády. V roce 1962 byli jmenováni první záložní důstojníci. Roky 1963 až 1966 byly poznamenány katastrofickými operacemi, mimo jiné v oblasti zemětřesení ve Skopje a v záplavových oblastech v Korutanech, Východním Tyrolsku, Salcburku, Tyrolsku a Štýrsku.

Spolkový ministr Georg Prader nařídil 26. října 1966 znovuzavedení tradice v armádě. Od 13. července do 30. prosince 1967 rozmístila federální armáda na hranici s Itálií pohraniční stráž, aby zabránila teroristickým útokům ze strany Výboru pro osvobození Jižního Tyrolska.

1968 až 1989 – Éra prostorové obrany Koncepce prostorové obrany počítala s bojem a silnou obranou klíčových zón, které byly navíc chráněny tisíci „pevných instalací“ (bunkry), připravenými bariérami, polními bariérami, výbušninami, tábory Landwehru atd. a silnými jednotkami. Klíčové zóny a bariéry byly většinou v Alpách, tedy v oblastech, které se snáze bránily a byly namířeny především proti Varšavské smlouvě a v Tyrolsku především proti NATO z Německa a Itálie.

Federální vláda se měla stáhnout do základní místnosti. Mimo klíčové zóny se nacházely tzv. zóny vesmírné bezpečnosti, ve kterých měl případný útočník (kterým podle tehdejšího plánování bylo NATO nebo Varšavská smlouva nebo Jugoslávie) zaplatit co nejvyšší vstupní cenu. Silná obrana mimo klíčové zóny přímo od státní hranice byla plánována pro operaci Jugoslávie, která se pak v oslabené podobě stala v roce 1991.

náhled|Vojáci mysliveckého praporu během bojové ukázky