Pod pojmem chování kočky domácí se zde rozumí její vrozené i získané chování (etologie) .
Existují kočky temperamentní, flegmatické, cholerické, odvážné, bojácné, náladové, přátelské a jiné. Kočka není samotářské zvíře a potřebuje navazovat sociální kontakty s okolím. Přestože i mezi kočkami existují samotářští jedinci, je kočka většinou společenské zvíře. U volně žijících koček existují složité sociální struktury a v jejich společenství probíhají různorodé sociální interakce.
Sociální chování náhled|270px| Kočka je individualista. Sama se rozhoduje, v jaké společnosti bude trávit svůj čas. Je těžké stanovit jí hranice anebo ji v něčem omezovat. Přesto na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem je kočka díky několikatisíciletému soužití s člověkem schopná vytvářet sociální vazby se svým okolím.
Kocouři se po dosažení pohlavní dospělosti obyčejně z tohoto společenství vytratí, kočky zůstávají v revíru své matky a rozšiřují její skupinu. Mláďata vychovávají společně a vyhánějí vetřelce. K dospělým kocourům jsou tolerantnější, neboť ti pro ně nepředstavují takovou konkurenci a jsou vhodnými partnery na páření. Kočky jednoho společenství se dělí o potravu, kterou jim poskytuje člověk, loví však každá samostatně. Dospívající kočky si se svojí ulovenou kořistí rády hrají (pokud mají jiný zdroj potravy).
Fakultativní sociabilita a skupinová koheze Původní předpoklad, že kočka domácí je výhradně samotářským tvorem, byl moderní etologií revidován. Na rozdíl od svého předka (kočka divoká plavá) vykazuje kočka domácí tzv. fakultativní sociabilitu – její společenské uspořádání je vysoce přizpůsobivé a odvíjí se od hojnosti a prostorového rozptylu potravních zdrojů.
V oblastech s koncentrovanými zdroji obživy (zemědělské usedlosti, rybářské přístavy, městské dvory s přikrmováním) vytvářejí volně se pohybující kočky stabilní matrilineární kolonie tvořené příbuznými samicemi několika generací. Tyto skupiny vykazují vysokou míru kooperace, zahrnující společnou ochranu revíru, synchronizované porody i společnou péči o mláďata (například vzájemné kojení koťat více matkami).
Soudržnost uvnitř skupiny je udržována kontaktním chováním, zejména vzájemným otíráním hlavy a těla (tzv. allorubbing) a vzájemnou péčí o srst (allogrooming). Tyto rituály slouží k míšení tělesných pachů a vytvoření jednotného skupinového pachu, podle něhož kočky bezpečně identifikují příslušníky vlastní kolonie a odlišují je od cizích vetřelců. Vedle skupinové integrity byly v terénu pozorovány i dlouhodobé diádické vazby (např. mezi sourozenci), kteří spolu vytrvale putují, odpočívají i kooperují mimo zbytek skupiny.
V etologické literatuře jsou popsána také pravidelná neutrální shromáždění (tzv. „kočičí sněmy“), při nichž se za soumraku či v noci na neutrálním prostranství setkávají kočky z různých revírů, sedí v rozestupech a vzájemně se pozorují bez známek agrese, což umožňuje nenásilné udržování teritoriálního povědomí.
Kočky jsou klidná zvířata, která prospí většinu dne. Pohybují se potichu a člověk o nich mnohdy ani neví. Koťata a mladí jedinci jsou divočejší a hravější. Divoce žijící kočky vybíjejí svou energii při lovu a v případných bojích s vetřelci. Kočky žijící v domácnostech však možnost lovu nemají, a proto musí vybít svou energii jiným způsobem – hrou s majitelem, šplháním po škrabadle nebo jiných místech. Kočka jako domácí mazlíček si obvykle vytvoří pevný a něžný vztah se svým majitelem.
Komunikace Kočky nekomunikují pouze pomocí zvuků, ale i mimikou celého těla a ocasu. Postavení uší, rovněž tak rozšíření či zúžení zorniček naznačuje duševní náladu kočky. Nezastupitelným komunikačním prostředkem pro kočky jsou též pachy, které kočky zanechávají na lidech a okolí otíráním škrábáním a též značkováním močí. Gestikulace a mimika náhled|vpravo|270 px|Spokojená kočka Řečí těla kočky vyjadřují zejména pocity, jako jsou například strach, radost a agresivita. Všeobecně se kočky snaží opticky zvětšit, jestliže jsou agresory anebo jsou potěšené. K tomu jim slouží srst, kterou dokážou naježit a tak dosáhnout žádaného efektu zvětšení. Dalším spolehlivým indikátorem nálady kočky je její ocas. Kočka, která má z něčeho radost, má vztyčenou hlavu a ocas. Hřbet bývá v tomto případě vyklenutý a kočka se otírá o svého pána. Když má hravou náladu, má ocas tvar otazníku a kočka poskakuje a loví předměty vhodné k ulovení. Kočka, která má strach, se snaží opticky zmenšit tím, že pokrčí nohy a sklopí uši k hlavě. Pokud chce zastrašit jinou kočku, zdvihne zadní část těla, vzpřímí ocas a pohybuje jeho špičkou ze strany na stranu. Vrcholně rozčilená kočka připravující se k útoku má natažené všechny končetiny, naježenou srst, vztyčený ocas a je celá nahrbená.
S postavením těla souvisí úzce i postavení uší, hmatových chlupů, očí a čela. Spokojená kočka má vzpřímené uši, uvolněné hmatové vousky a velikost zornic odpovídá současnému osvětlení. Rozčilená kočka má uši sklopené dozadu, hmatové vousky naopak napřímené směrem dopředu, zúžené zornice a pokrčený nos. Vystrašená kočka má uši sklopené do stran a rozšířené zornice.
Kočky se všeobecně snaží vyhnout konfliktním situacím a jak to situace dovoluje, raději nepozorovaně zmizí. Ve většině případů si kočky navzájem vyjasní svou situaci pohledem a řečí těla. Kočky vyjadřují specificky svůj vztah k člověku. Svoji radost, důvěru, přátelství a náklonnost projevují tím, že spí co nejblíže k němu, lísají se k němu, vyhledávají jeho přítomnost, olizují jej a předou.
Hlasové projevy Odborníci uvádějí 16 různých zvuků, které kočky vydávají. Některé zvukové signály úzce souvisejí s momentální situací, ve které se kočka nachází (například prskání, vřeštění, mňoukání, předení, volání říjné kočky a jiné).
Všechny zvuky vydávané kočkami se dají rozdělit do tří skupin podle způsobu, jakým je kočka vydává. Jedná se o vrčení, vokály a pronikavé vřeštění.
K vrčení řadíme též zvuky jako předení a zvuky, které kočka vydává na uvítanou.
K vokálům patří zvuky, které kočka vydává postupným zavíráním tlamy. Tyto zvuky jsou velmi individuální a jsou u každé kočky jiné.
Vřeštivé zvuky vydávají kočky s široce otevřenou tlamou a jednotlivé zvuky kočka moduluje změnou tvaru ústní dutiny. Patří sem různé zvuky od syčení a prskání až po vřískání. Těmito zvuky komunikují kočky mezi sebou.
Předení Předení je typický zvukový projev kočky. Tento zvuk každý majitel kočky slyší rád, neboť panuje všeobecná domněnka že jde o projev vrcholné spokojenosti. Mnohdy však kočky předou i tehdy, když jsou poraněné, nebo mají bolesti, či dokonce umírají. Dle Pintery je pro bolest charakteristické mručivé předení. Tlumené předení zakončené zavrčením pak signalizuje, že kočce došla trpělivost a chystá se k útoku.
Existuje více teorií o důvodech předení. Předení se vyskytuje už u malých koťátek, což pravděpodobně matce naznačuje, že jsou v pořádku a matka zase přede proto, aby koťatům zvýšila pocit bezpečí. Kočky dokážou příst velmi dlouho beze změny hlasitosti a předou i při nádechu a výdechu. Tím se liší kočka domácí od kočkovitých šelem, které předou jen při výdechu.
Nejčastějším vysvětlením předení je, že vzniká vibracemi nepravých hlasivek uložených za pravými hlasivkami v hrtanu. Jiná teorie říká, že předení vzniká fázově posunutými stahy hrtanu a bránice.
Odkazy
Reference
Literatura Pollard, M.: Encyklopédia mačky. Slovart, 2004, Verhoef-Verhallenová, Esther: Kompletní encyklopedie koček. Rebo, Čestlice, 2000, . PINTERA, Albert. Kočky, kocouři a koťata. 1. vyd. Praha : Práce, 1989. 336 s.
Související články Anatomie kočky domácí Chov kočky domácí
Externí odkazy
Chov mačiek (Wikibooks) – kniha o chovu koček, slovensky
Kategorie:Kočka domácí