Narval jednorohý (Monodon monoceros) je středně velký ozubený kytovec, jediný zástupce rodu narval a jeden ze dvou žijících zástupců čeledi narvalovití (druhým je běluha severní). Žije v arktických vodách Severního ledového oceánu a severního Atlantiku mezi Grónskem a severní Kanadou, početně menší populace se nachází i na východě Grónska, kolem Špicberků a Země Františka Josefa. Lidově bývá druh často nazýván „mořský jednorožec“. Tento poetický název je ovšem stejně jako jeho druhové jméno zavádějící – jeho slavný roh je ve skutečnosti zub, extrémně protažený levý špičák horní čelisti. Tento kel se objevuje u všech samců a zhruba u 15 % samic. Samčí kel je dlouhý kolem 2 m, avšak může mít až ke 3 m. Samičí kel je podstatně kratší. Funkce klu byla po staletí předmětem debat. Moderní výzkumy ukazují, že se jedná o sekundární pohlavní znak, citlivý sensorický orgán i prostředek pro udržování sociální hierarchie mezi samci.
Samice narvala dosahují délky přibližně 4 až 4,2 metru, zatímco samci bývají větší, měří kolem 4,6 až 4,8 metru (bez započtení klu). Hmotnost dospělých samic se pohybuje okolo 900 až 1000 kilogramů, samci mohou vážit až 1700 kilogramů. V letních měsících samice vrhá pouze jedno mládě; k vrhu patrně dochází v průměru pouze jednou za tři roky. Jejich specializovaný jídelníček zahrnuje hlavně ryby (platýs černý, treska polární, treska obecná) a krakatici (Gonatus fabricii). Narvalové se pro kořist potápí do velkých hloubek, které často přesahují 800 m. Nejhlubší zaznamenaný ponor měl 2332 m, což je jeden z nejhlubších ponorů zaznamenaných mezi mořskými savci. Lov narvalů má dlouhou tradici mezi domorodými obyvateli arktických oblastí, kteří pokračují s jejich lovem do dnešních dní. Domorodci každoročně odloví kolem 1000 narvalů. Maso, podkožní tuk a kůže slouží ke konzumaci, zatímco kly, zuby a velké obratle se používají k řezbě ornamentů k prodeji, i když na trhu je zájem i o neopracované kly. Celková populace narvalů se k roku 2017 odhadovala na cirka 173 tisíc. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) druh hodnotí jako málo dotčený, nicméně celkový populační trend je neznámý. Hlavní ohrožení druhu představuje změna klimatu, která s sebou přináší mj. změny v ledové pokrývce a distribuci potravy.
Systematika vlevo|náhled|Ilustrace běluhy (nahoře) a narvala, kteří společně tvoří čeleď narvalovití (A. Thorburn, British Mammals, 1920) Narval byl formálně vědecky popsán v převratném 10. vydání Systema Naturae švédského přírodovědce Carla Linného. Linné druh pojmenoval Monodon monoceros, což je odvozeno z řeckých slov monos („jeden“), odous („zub“) a ceros („kel“), čili v překladu doslova „jeden zub, jeden kel“. Jméno narval (v angličtině narwhal) pochází ze staroseverského prefixu nár („mrtvola“) a hval („velryba“), v překladu tedy „mrtvola velryby“, což odkazuje k bílé barvě narvalů připomínající mrtvá těla. K dalším českým názvům patří narval jednozubý, narval jednorohý či zoboun jednorožec. Občas je druh označován jako mořský jednorožec.
Narval jednorohý je jediným zástupcem monotypického rodu narval (Monodon). Společně s běluhou severní (Delphinapterus leucas) z rodu běluha (Delphinapterus) představují jediné dva recentní zástupce čeledi narvalovití (Monodontidae). Pro zástupce této čeledi je typická tělesná délka střední velikosti (kolem 4 m), výrazné melouny, tupé rypce a chybějící hřbetní ploutev.
Narvalovití, delfínovití (Delphinidae) a sviňuchovití (Phocoenidae) společně tvoří monofyletickou skupinu (nadčeleď) Delphinoidea. Narvalovití a sviňuchovití přitom utváří samostatný klad, který se vydělil z linie Delphinoidea někdy před 11 miliony lety. Fosilních nálezů linie narvalovitých je jen minimální množství, takže rekonstrukce jejich evoluce je problematická. Podle fosilního nálezu 5 milionů let staré lebky z italského Toskánska, na jejíž základě byl popsán fosilní druh Casatia thermophila, však lze usoudit, že prapředci narvalů obývali tropické moře. Je možné, že migrace druhu na sever do arktických a subarktických vod proběhla následkem pliocenních změn v potravním řetězci.
Popis vlevo|náhled|Skupinka narvalů Narvalové jsou středně velcí kytovci podobné velikosti jako běluhy severní. Samice narvala měří kolem 4–4,2 m, samci kolem 4,6–4,8 m (délka těla bez klu). Dospělé samice váží až kolem 900–1000 kg, samci mohou vážit až 1700 kg, nicméně jejich běžná váha je o něco nižší.
Narvalové mají poměrně silné tělo s robustní hlavou zakončenou tupým rypcem. Linka zavřené tlamy je rovná a směřuje nahoru. Ploutve jsou krátké a tupé, v dospělosti se jim zakrucují konečky. Jako jedni z mála kytovců nemají hřbetní ploutev, nicméně na zadní straně středové části hřbetu se nachází nevelký, 4–5 cm vysoký tupý hřeben. Absence hřbetní ploutve a vyvinutí hřebenu přináší narvalům několik výhod. Jelikož narvalové často plavou s břichem nahoru, absence hřbetní ploutve jim umožňuje snazší manévrování. K dalším výhodám patří omezení teplotních ztrát a možnost plavání těsně pod plujícími ledovými krami. Hřeben může být používán i v případě potřeby vytvoření dýchací díry v plovoucím ledu. náhled|254x254pixelů|Kresba ocasní ploutve (výřez z kresby W. Scoresbyho z roku 1820) Ocasní ploutev je u mladých jedinců na konci víceméně zarovnaná, nicméně s věkem na odtokové hraně vypuká a na náběžné hraně je čím dál tím více vydutá, až křídla ploutve nakonec mají polokruhový tvar. Křídla ocasní ploutve odděluje silný řez, takže ocasní ploutev dospělců vypadá jakoby byla naruby. To je nejvýraznější u starších samců. Nedospělí narvalové mají jednotné šedé až hnědošedé zbarvení. S přibývajícím věkem jejich kůže tmavne do černa a po celém těle se začínají objevovat světlé fleky. Břicho začíná blednout do světle šedé, která se postupně rozšiřuje i na hřbet, až nakonec zasvětlá celé tělo. Těla starších jedinců jsou plně bílá s tmavšími skvrnami, a to především v oblasti hřebene, na přední a horní části hlavy a na ploutvích. Výdechová fontána je jen nízká a nevýrazná.
V terénu jsou narvalové poměrně snadno identifikovatelní pomocí světlé barvy kůže, jedinečného tvaru ocasních ploutví a výrazného klu. Starší samice bez dostatečného množství hřbetních tmavých skvrn by bylo možné zaměnit s běluhou, nicméně narvalí samice bez skvrn je vzácná. Šedá mláďata jsou snadno zaměnitelná s mláďaty běluh, avšak v blízkosti narvalích mláďat se takřka vždy vyskytuje jejich matka, podle které lze identifikovat i mládě.
Kel náhled|vlevo|Skutečná rarita: lebka narvala se dvěma plně vyvinutými kly Nejvýraznějším rozpoznávacím znakem narvalích samců je dlouhý kel, který je ve skutečnosti extrémně prodloužený levý horní špičák. Tento kel má tvar dlouhého tenkého levotočivého vrutu. Narvalům se v plodové fázi vyvíjí celkem 6 párů zubů v horní čelisti a 2 páry zubů v dolní čelisti. Pouze dva horní špičáky se nakonec prořežou, ostatní zuby zůstávají rudimentární. Kel začíná růst ve věku 2–3 let, kdy se prořeže skrze horní ret a s přibývajícím věkem kontinuálně roste. Běžný samčí kel je dlouhý kolem 2 m, nejdelší fyzicky změřený kel měl 267 cm. Patrně může měřit až 3 m. Kel váží až 10 kg. Zhruba 1 z 500 samců má dva kly, přičemž ten druhý vyrůstá z pravého horního špičáku. Běžná délka pravého špičáku u dospělého jedince je jinak kolem 30 cm. Kolem 15 % samic také vyrůstá levý špičák do prodlouženého klu, avšak samičí kel bývá menší (kolem 1,5 m) a je o poznání méně šroubovicově zakroucen. Oproti samčím klům ten samičí nebývá pokryt nánosem řas, takže se jeví bělejší. Bylo zaznamenáno pouze několik případů samic se dvěma kly.náhled|Kostra narvala s patrným výrazným klem (Přírodopisné muzeum v Göteborgu)|vlevoNarvalí kly mívají různou velikost, délku i tvar. Zatímco některé kly jsou dlouhé, silné a rovné, jiné jsou lehce zakřivené, tenké a působí křehce. Je poměrně běžné, že se kel zlomí, což podle všeho nemá vliv na přežití jedince. Narvalové jsou jediní kytovci s takovýmto klem. Vzácně se lze setkat s abnormálními kly, pozorován byl např. kel vyrůstající z pravého špičáku, nebo krátký zatočený sekundární kel, který vyrůstal z dolní čelisti, či dokonce spirálovitý kel připomínající vývrtku na víno. Narvalí kel je extrémním příkladem dentální asymetrie i dentální pohlavní dvojtvárnosti. Vykazuje řadu unikátních charakteristik, jako je horizontální zaklínění v horní čelisti, prořezání skrze horní ret nebo přítomnost cementu (tvrdá pojivová tkáň pokrývající povrch zubu) po celé vnější délce klu. náhled|Mikroskopická fotografie kanálku v narvalím klu, kudy proudí vnější vjemy k tvrdému vnitřku s nervovými zakončeními (zvětšeno 10 000×) V odborné i populární literatuře se již po staletí spekuluje o tom, jakou funkci tento kel má. Studium chování narvalů při používání klu ztěžují extrémní environmentální podmínky, ve kterých se narvalové vyskytují, spolu s jejich plachou povahou. Pro studium narvalích klů v roce 2000 dokonce vznikla výzkumná skupina (Výzkum narvalího klu), která sdružuje desítky vědců z různých zemí spolu s inuitskými stařešiny, kteří poskytují cenné informace o chování narvalů.
Kel má především funkci druhotného pohlavního znaku. Je pravděpodobně používán i při soubojích samců o přízeň samic, což sice nebylo vědci zdokumentováno, nicméně vypovídají o tom nepřímé doklady. K těm patří sečné jizvy na hlavách narvalů, které jsou přítomny mnohem častěji u samců než u samic. Kel není dostatečně odolný proti narážením zepředu (bodání), nicméně boční tlak snáší velmi dobře, čemuž by odpovídaly i zmíněné jizvy, které jsou hlavně sečné a ne bodné. Dále 40–60 % samců má částečně nebo zcela zlomený kel, což patrně vypovídá o jeho častém používání v soubojích. V roce 2016 bylo na kameru zachyceno, jak narval použil kel při lovu – praštil s ním malou rybku, kterou pak omráčenou snadno pozřel.
Kel má také významnou sensorickou funkci – funguje jako velmi citlivé čidlo, pomocí kterého mohou samci vycítit změny v míře slanosti, tlaku nebo teplotě vody a patrně i koncentraci některých látek ve vodním sloupci. Zatímco vnější plášť klu je relativně měkký, jeho středem se táhne tvrdá dřeň obsahující velké množství cév a nervových zakončení, které předávají informace o vnějším prostředí do mozku. Voda se dostává do středové části klu pomocí soustavy mikroskopických kanálků. V konečném důsledku tak samci pomocí svého klu možná mohou vycítit samice nebo nalézt potravu. Pokud je však kel takto důležitým sensorickým orgánem, nabízí se otázka, proč ho nemají také samice. Ani pokročilá sensorická funkce nemůže být životně kritická už proto, že samice se dožívají vyššího věku než samci.
Zatímco kel tedy má v životě narvala svou úlohu, ostatní zuby jsou pouze zbytkové, tzn. nemají žádnou funkci. To je zvláštní především z toho důvodu, že narval pojídá hlavně ryby a další větší kořist, kde by mu zuby přišly vhod. Narvalové se však adaptovali kořist polykat celou. Zbytkové zuby vykazují extrémní variabilitu v umístění v rámci chrupu, v morfologii i histologii (struktuře tkáně). To společně s absencí jejich funkce patrně vypovídá o tom, že tyto zuby jsou evolučně zastaralé a postupně dojde k jejich vytracení.
Areál rozšíření
Narvalové se celoročně vyskytují v oblasti Arktidy, nejčastěji až za polárním kruhem. Zjednodušeně se dá říci, že obývají atlantský sektor Severního ledového oceánu včetně ruské oblasti Arktidy s pouze několika záznamy narvalů z tichomořského sektoru. Těžiště výskytu se nachází mezi kanadskou Arktidou (Peel Sound, úžina Prince Regenta a severní Hudsonův záliv) a západním Grónskem, a částečně i v euroasijské (ruské) části Arktidy. Tam nejčastěji obývají vody kolem Špicberků a Země Františka Josefa. Nejseverněji byli narvalové pozorování severně od Země Františka Josefa při 85 ° s. š. Zbloudilí jedinci byli pozorováni u Newfoundlandu, Islandu, Britských ostrovů, Německa, Nizozemí a kolem Beringovy úžiny (Aljašský poloostrov, Čukotské moře, Komandorské ostrovy).
Populace