Ustaše, také známí jako Ustašovci, byla chorvatská fašistická a ultranacionalistická organizace hlásící se ke katolictví, aktivní jako jedna organizace v letech 1929 až 1945, formálně známá jako Ustašovci – Chorvatské revoluční hnutí (Hrarvatski revolucionni pokrečni). Od svého vzniku a před druhou světovou válkou se organizace zabývala řadou teroristických aktivit proti Království Jugoslávie, včetně spolupráce s VMRO na zavraždění jugoslávského krále Alexandra I. v roce 1934.The Assassination of Europe, 1918–1942: A Political History, Howard M. Sachar, University of Toronto Press, 2014, , pp. 251–258. Během druhé světové války v Jugoslávii Ustašovci pokračovali v holokaustu a genocidě proti jejímu židovskému, srbskému a romskému obyvatelstvu, přičemž zabili stovky tisíc Srbů, Židů, Romů a také muslimských a chorvatských politických disidentů.
Ideologie hnutí byla směsí fašismu, římského katolicismu a chorvatského ultranacionalismu.Ladislaus Hory und Martin Broszat. Der kroatische Ustascha-Staat, Deutsche Verlag-Anstalt, Stuttgart, 2. Auflage 1965, s. 13–38, 75–80. Ustašovci podporovali vytvoření Velkého Chorvatska, které by překlenulo řeku Drinu a rozšířilo se až k hranici Bělehradu.Meier, Viktor. Yugoslavia: a history of its demise (English), London: Routledge, 1999, p. 125. Cílem bylo vytvořit samostatný chorvatský stát jako odpověď na srbskou hegemonii a utlačování. Ideově se snažili ustašovci odkázat na politický program Ante Starčeviće a Strany práva z konce 19. století. Hnutí obhajovalo rasově „čisté“ Chorvatsko a propagovalo genocidu proti Srbům – kvůli protisrbskému cítění Ustašů – a holokaust proti Židům a Romům prostřednictvím nacistické rasové teorie a pronásledování antifašistických nebo disidentských Chorvatů a Bosňáků. Ustašovci považovali Bosňáky za „muslimské Chorvaty“ a v důsledku toho nebyli Bosňáci pronásledováni na základě rasy. Bosenské muslimy začalo hnutí protežovat,Muslimani i formiranje NDH (chorvatsky) dokonce jako „nejčistší složku chorvatského národa.KISIĆ KOLANOVIĆ, Nada: Muslimani i hrvatski nacionalizam 1941–1945, str. 90 (chorvatsky) Ustašovci vyznávali římský katolicismus a islám jako náboženství Chorvatů a odsuzovali pravoslaví, které bylo hlavním náboženstvím Srbů. Římský katolicismus byl ztotožňován s chorvatským nacionalismem,Kent, Peter C. The lonely Cold War of Pope Pius XII: the Roman Catholic Church and the division of Europe, 1943–1950, McGill-Queen's Press (MQUP), 2002 p. 46; zatímco islám, který měl v Bosně a Hercegovině velké množství následovníků, byl Ustašovci chválen jako náboženství, které „zachovává pravou krev Chorvatů“.
Tato organizace byla založena na začátku 30. let v Itálii jako nacionalistická organizace, která usilovala o vytvoření samostatného chorvatského státu. Před druhou světovou válkou fungovala jako teroristická organizace. Zprvu získávali příznivce v zemích, kam se uchýlila chorvatská emigrace, především v Itálii, která tento režim podporovala, neboť si od něj slibovala rozvrat Jugoslávie. V takové situaci by byli schopní italští fašisté získat zpět území, kterých se museli po první světové válce zříci. Po invazi do Jugoslávie v dubnu 1941 se Ustašovci dostali k moci, když byli jmenováni vládnout části Jugoslávie okupované Osou jako Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), kvaziprotektorátní loutkový stát založený fašistickou Itálií a nacistickým Německem.Yugoslavia, Holocaust Encyclopedia, United States Holocaust Memorial Museum website; accessed 25 April 2014. Jejím vojenským křídlem se v novém státě stala Ustašovská milice ().
Ustašovský režim byl vojensky slabý a nikdy nedokázal mezi Chorvaty získat významnou podporu. Proto byl teror jejich prostředkem k ovládání „etnicky nesourodé“ populace. Ustašovský režim byl zpočátku podporován některými částmi chorvatského obyvatelstva, které se v meziválečném období cítilo utlačované Srby vedenou Jugoslávií, ale jejich brutální politika rychle odcizila mnoho obyčejných Chorvatů a vedla ke ztrátě podpory, kterou získali vytvořením chorvatského národního státu. Koncentrační tábor v Jasenovaci byl i některými nacistickými důstojníky považován za hrůzné místo. Odhaduje se, že v táboře zahynulo na 100 000 lidí.Kolaborovali s nacisty – Dinko Šakič. Česká televize.
S německou kapitulací, koncem druhé světové války v Evropě a nastolením socialistické Jugoslávie v roce 1945 se ustašovské hnutí a jejich stát totálně zhroutily. Mnoho členů ustašovské milice a chorvatské domácí gardy, kteří následně uprchli ze země, bylo zajato jako váleční zajatci a vystaveni nuceným pochodům a popravám během repatriací v Bleiburgu. Různé podzemní a exilové nástupnické organizace vytvořené bývalými členy Ustaše, jako křižáci a chorvatské osvobozenecké hnutí, se pokusily pokračovat v hnutí s malým úspěchem.
Název Slovo ustaša je odvozeno od chorvatského slovesa ustati (povstat, vzbouřit se) a znamená povstalec, vzbouřenec, rebel. V chorvatštině je to jednotné číslo mužského rodu, plurál zní ustaše. Vzhledem k historickým souvislostem je dnes slovo „ustaša“ v chorvatštině užíváno výhradně pro příslušníka této nacionalistické organizace. Pro povstalce obecně Chorvaté užívají slova „ustanik“.
Ideologie Ideologické kořeny
Jedním z hlavních ideologických vlivů na chorvatský nacionalismus ustašovců byl chorvatský aktivista 19. století Ante Starčević, zastánce chorvatské jednoty a nezávislosti, který byl ve svých názorech jak antihabsburský, tak antisrbský.
Představoval si vytvoření Velkého Chorvatska, které by zahrnovalo území obývaná Bosňáky, Srby a Slovinci, přičemž Bosňáky a Srby považoval za Chorvaty, kteří byli obráceni k islámu a pravoslaví, a Slovince pokládal za „horské Chorvaty“. Starčević tvrdil, že silná srbská přítomnost na územích nárokovaných Velkým Chorvatskem byla výsledkem nedávného osídlení podporovaného habsburskými vládci a přílivu skupin, jako byli Valaši, kteří přijali pravoslavné křesťanství a začali se identifikovat jako Srbové. Starčević obdivoval Bosňáky, protože podle jeho názoru šlo o Chorvaty, kteří přijali islám, aby si zachovali hospodářskou a politickou autonomii Bosny a Chorvatska během okupace Osmanskou říší.
Ustašovci využívali Starčevićovy teorie k prosazování vlastní anexe Bosny a Hercegoviny k Chorvatsku a uznávali Chorvatsko jako stát se dvěma hlavními etnokulturními složkami: katolíky a muslimy. Ustašovci se snažili prezentovat Starčeviće jako osobnost spojenou s jejich názory. Josip Frank oddělil svou krajně radikální frakci od Starčevićovy Strany práva a založil vlastní stranu, Čistou stranu práva, která se stala hlavním zdrojem členů pozdějšího ustašovského hnutí. Historik John Paul Newman uvedl, že „neochvějný odpor rakousko-uherských důstojníků vůči Jugoslávii poskytl vzor chorvatské radikální pravici, ustašovcům“.
Ustašovci propagovali také teorie Milana Šufflaje, o němž se předpokládá, že tvrdil, že Chorvatsko bylo „po mnoho staletí jednou z nejsilnějších bašt západní civilizace“, která však byla podle něj ztracena jeho spojením se Srbskem při vzniku Jugoslávie v roce 1918. Šufflay byl v roce 1931 v Záhřebu zavražděn stoupenci vlády.„Einstein obviňuje jugoslávské vládce z vraždy učence“, The New York Times, 6. května 1931. mirrormirror
Ustašovci přijali tezi z roku 1935 katolického kněze Krunoslava Draganoviće, podle níž bylo mnoho katolíků v jižní Hercegovině v 16. a 17. století obráceno k pravoslavnému křesťanství, aby tak ospravedlnili vlastní politiku násilných konverzí pravoslavných ke katolicismu.
Ustašovci byli silně ovlivněni nacismem a fašismem. Jejich vůdce Ante Pavelić zastával titul Poglavnik, který byl inspirován obdobnými funkcemi Duce, drženou Benitem Mussolinim, a Führer, zastávanou Adolfem Hitlerem. Ustašovci, podobně jako fašisté, prosazovali korporativistickou ekonomiku. Pavelićovi a ustašovcům poskytl Mussolini útočiště v Itálii poté, co byli vyhnáni z Jugoslávie. Pavelić byl v jednáních s fašistickou Itálií již od roku 1927; ta zahrnovala prosazování výměny území za suverenitu, v jejímž rámci by toleroval anexi území nárokovaných Itálií v Dalmácii výměnou za italskou podporu suverenity nezávislého Chorvatska. Ideologie ustašovců byla řadou autorů rovněž charakterizována jako klerofašismus,Fascism: Past, Present, Future By Walter Laqueur. p. 263 kteří zdůrazňují význam, jenž hnutí přikládalo římskému katolicismu.
Mussoliniho podpora ustašovců vycházela z pragmatických úvah, jako bylo maximalizování italského vlivu na Balkáně a v oblasti Jadranu. Po roce 1937, s oslabením francouzského vlivu v Evropě po německé remilitarizaci Porýní a se vzestupem kvazifašistické vlády v Jugoslávii pod vedením Milana Stojadinoviće, Mussolini v letech 1937–1939 podporu ustašovců opustil a usiloval o zlepšení vztahů s Jugoslávií, neboť se obával, že pokračující nepřátelství vůči Jugoslávii by vedlo k jejímu vstupu do sféry vlivu Německa.Van Creveld, Martin L. Hitler's Strategy 1940–1941: The Balkan Clue. 2nd ed. London/New York: Cambridge University Press, 1974. pp. 6–8
Kolaps kvazifašistického Stojadinovićova režimu vedl k obnovení italské podpory ustašovcům, jejichž cílem bylo vytvoření nezávislého Chorvatska v personální unii s Itálií. Nedůvěra vůči ustašovcům však rostla. Mussoliniho zeť a italský ministr zahraničí hrabě Galeazzo Ciano si do deníku poznamenal: „Duce je pobouřen Pavelićem, protože tvrdí, že Chorvati jsou potomky Gótů. To povede k tomu, že se dostanou do německé sféry vlivu.“Galeazzo Ciano, Count; Malcolm Muggeridge (translator). Ciano's diary, 1939–1943. W. Heinemann, 1950, p. 392.
Maďarsko ustašovce silně podporovalo ze dvou důvodů. Zaprvé s cílem oslabit Jugoslávii a Malou dohodu, aby mohlo v konečném důsledku znovu získat část ztracených území. Zadruhé si Maďarsko přálo v budoucnu vytvořit silné spojenectví s Nezávislým státem Chorvatsko a případně vstoupit do personální unie.
Nacistické Německo zpočátku nezávislé Chorvatsko nepodporovalo a nepodporovalo ani ustašovce; Hitler zdůrazňoval význam „silné a jednotné Jugoslávie“. Nacističtí představitelé, včetně Hermanna Göringa, chtěli mít Jugoslávii během války stabilní a oficiálně neutrální, aby Německo mohlo i nadále bezpečně získávat jugoslávský vývoz surovin. Nacisté byli ustašovci stále více podrážděni; mezi nimi i říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který byl nespokojen s tím, že NDH plně nevyhovovala nacistické agendě vyhlazování Židů, neboť ustašovci umožňovali Židům, kteří konvertovali ke katolicismu, aby byli uznáni jako „čestní Chorvati“, a tím byli údajně vyňati z perzekuce.
Politický program a hlavní cíle V roce 1932 redakční úvodník v prvním čísle novin Ustaše, podepsaný vůdcem ustašovců Ante Pavelićem, prohlásil, že násilí a teror budou hlavními prostředky, jimiž ustašovci dosáhnou svých cílů:
V roce 1933 představili ustašovci „Sedmnáct principů“, které tvořily oficiální ideologii hnutí. Tyto principy zdůrazňovaly jedinečnost chorvatského národa, prosazovaly kolektivní práva nad právy jednotlivce a prohlašovaly, že osoby, které nejsou Chorvaty „krví“, budou vyloučeny z politického života.
Ti, kteří byli považováni za „nežádoucí“, byli vystaveni hromadnému vraždění. Tyto principy vyzývaly k vytvoření nového hospodářského systému, který by nebyl ani kapitalistický, ani komunistický, a který by zdůrazňoval význam římskokatolické církve a patriarchální rodiny jako prostředků k udržení společenského řádu a morálky. (Označení, které moderní historikové tomuto konkrétnímu aspektu ustašovské ideologie přisuzují, se liší; mimo jiné byly navrženy pojmy „národní katolicismus“, „politický katolicismus“ a „katolický kroatismus“.) Po převzetí moci ustašovci zakázali antikoncepci a zpřísnili zákony proti rouhání.Atkin, Nicholas and Frank Tallet. Priests, Prelates and People: A History of European Catholicism since 1750. New York: I.B. Tauris & Co. Ltd., 2003. p. 248.