Tučňák oslí (Pygoscelis papua) je nelétavý pták z rodu Pygoscelis, do kterého se řadí taktéž tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica). Společně pak patří do jedné čeledi tučňákovitých (Sphenisciformes). Vyskytuje se kolem jižního polárního kruhu, hnízdí především na Antarktickém poloostrově a ostrovech v oblasti Antarktické konvergence. V období migrace se může vyskytovat až u Nového Zélandu, Tasmánie nebo na březích Argentiny. Jako první se o něm zmínil německý přírodovědec skotského původu Johann Reinhold Forster, kolem roku 1781, když se s ním střetl při výzkumných plavbách na Falklandských ostrovech, které hojně obývá dodnes. Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá (průměrně váží pět kilogramů). Živí se potravou v moři, především menšími rybami, krilem a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy jednotlivých kolonií.
Tučňák oslí je společenský druh hnízdící v různě početných koloniích o desítkách ale i tisících párech. Je monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Partneři se téměř rovným dílem podílí na péči o potomstvo. Samice snáší obvykle dvě vejce, každé o váze asi 125 gramů a Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata dospívají ve stáří 80 až 100 dní. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 13 let. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce tučňáků; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod.
Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 ptáků (dle IUCN 2020 až 774 000 dospělých jedinců). Za možnou hrozbu nebezpečnou pro tento druh se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem a nadměrný rybolov.
Taxonomie Tučňák oslí je jeden ze tří druhů rodu Pygoscelis, do kterého se taktéž řadí žijící tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) a tučňák uzdičkový (Pygoscelis antarctica). Všichni se vyznačující mimo jiné dlouhým kartáčovým ocasem.
Na základě moderní mitochondriální a jaderné DNA víme, že se předci tohoto rodu oddělili od ostatních tučňáků asi před 38 miliony let, dva miliony let po předcích rodu Aptenodytes, jež je bazální větví celého řádu. K odtržení a existenci tučňáka oslího došlo pravděpodobně před 14 miliony let, asi pět milionů let po příbuzném tučňákovi kroužkovém.
Etymologie, nomenklatura Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém kradou oblázky z okolních sousedních hnízd. Jejich rodový název tak může být pravděpodobně odvozen z latinského slova „scelis“ (nebo „scelus“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“. Avšak podle internetové encyklopedie ARKive, dostali vědecké jméno Pygoscelis – v jejich překladu „opatřený smetákem“ – na základě komického jevu připomínající zametání; tito tučňáci se po souši pohybují kolébavou chůzí a svým dlouhým roztřepeným ocasem zavadí často o zem.
Druhové jméno papua pak nosí poměrně neprávem, na základě chybné domněnky badatele a ornitologa Johanna Reinholda Forstera, který obeplul svět s anglickým kapitánem Jamesem Cookem. Chybně si poznamenal, že tučňáky oslí spatřili v přímořském státě Papua Nová Guinea. Zde však žádní tučňáci nežijí. Nejblíže od tohoto místa lze tento druh spatřit asi 6 000 km jižním směrem na ostrově Macquarie.
V češtině je pojmenován na základě svého specifického hlasu nápadně podobnému hýkání osla, kterým se projevuje v období rozmnožování.Tučňák oslí v období rozmnožování a jeho zvukový projev: https://www.youtube.com/watch?v=SasjkkeUvLw
Poddruhy Původně se rozlišovaly pouze dva poddruhy tučňáka oslího (Pygoscelis papua papua a Pygoscelis papua ellsworthi), ale od roku 2021 se nově uznávají celkem čtyři poddruhy, které se od sebe liší fyzickými (morfologickými) i genetickými vlastnostmi a preferovanou oblastí hnízdění (např. severněji hnízdící tučňáci dosahují větších rozměrů než tučňáci žijící více na jihu): Pygoscelis papua papua (Forster, 1781); subspecie větších rozměrů, hnízdí převážně na Falklandských ostrovech, ale také na ostrově Martillo a ostrově Stavů (na jihu Argentiny) Pygoscelis papupa taeniata (Peale, 1849); obývá Crozetovy ostrovy, Ostrovy prince Edwarda, Kergueleny, Heardův ostrov a hnízdí také po boku tučňáků královských na ostrově Macquarie Pygoscelis papua ellsworthi (Murphy, 1947); subspecie menších rozměrů, obývá Antarktický poloostrov, Jižní Orkneje, Jižní Shetlandy či Jižní Sandwichovy ostrovy Pygoscelis papua poncetii (Tyler, Bonfitto, Clucas, Reddy & Younger, 2020); výskyt pouze v Jižní Georgii Studie z roku 2020 doporučovala zmíněné čtyři poddruhy povýšit na čtyři nové druhy (Pygoscelis papua, Pygoscelis taeniata, Pygoscelis ellsworthi a Pygoscelis poncetii), to ale Mezinárodní ornitologický kongres zamítl.
Nová studie z roku 2026 znovu navrhuje rozdělení do čtyř druhů, P. papua (povýšený poddruh Pygoscelis papua papua), P. taeniata s poddruhem P. t. taeniata (překlasifikovaný Pygoscelis papupa taeniata), P. ellsworthi s poddruhy P. e. ellsworthi (překlasifikovaný Pygoscelis papua ellsworthi) a P. e. poncetii (překlasifikovaný Pygoscelis papua poncetii), a jako nová linie identifikovaný P. kerguelensis pro tučňáky z ostrova Kerguelen (dosud zahrnován do P. p. taeniata).
Výskyt alt=Tučňák oslí a kolonie|náhled|Kolonie tučňáků oslích na ostrově Cuverville v Antarktické konvergenci Domovinou těchto ptáků jsou chladná, slaná moře na Jižní polokouli. Zde obývají zejména Antarktický poloostrov, kde se nachází asi 25 % z celkového počtu populace, a blízké subantarktické ostrovy; z nich nejvíce Falklandské ostrovy (až 40 % světové populace), Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, souostroví Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, a v neposlední řadě Jižní Orkneje. Menší, jen několika tisícové kolonie, pak nalezneme například na ostrově Macquarie po boku tučňáků královských, nebo na ostrově Marion a sousedících ostrovech prince Edvarda. Poměrně nedávno byl zpozorován i třeba na argentinském ostrově s celým názvem Martillo a Islas de los Estado, kde však hnízdí pouze pár stovek ptáků. Odborníci celkově evidují více než 300 000 hnízdících párů z prakticky neměnného trendu trvajícího již desítky let.
Severněji hnízdící ptáci (např. Pygoscelis papua papua) pobývají ve vodách o průměrné teplotě 4 až 8 °C, zatímco jižněji hnízdící ptáci (např. Pygoscelis papua ellsworthi) odolávají velmi studeným mořím o průměrné teplotě -1 až 2 °C. náhled|Jedinec hnízdící po boku tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus) v Ohňové zemi (Jižní Amerika) V mimo hnízdním období není přesně známo, kam tito ptáci migrují. Ačkoli nebyly provedeny žádné podstatné výzkumy, ornitologové se domnívají, že se zdržují po celý rok na hnízdišti anebo v jeho blízkosti. Přesto byla řada tuláků spatřena až na břehu Argentiny (kde již nevelký počet ptáků dokonce hnízdí) nebo na březích Austrálie a Nového Zélandu.
Popis vlevo|náhled|Dospělý s mláďaty náhled|Dospělý jedinec s vadou pigmentu (tzv. isabellinismus) Tučňák oslí je nelétavý pták, dobře přizpůsobený k životu v moři, kde loví potravu. Namísto lehkých křídel má tuhé ploutve připomínající vesla, které mu umožňují obratně se v hluboké vodě pohybovat.
Jako ostatní tučňáci, tak i tučňák oslí má tělo s kontrastním černobílým zbarvením. Tak je dobře maskován při pobytu na moři; tmavý a světlý odstín se dobře mísí s temným oceánem a světlou oblohou. Specifické jsou jeho bílé skvrny klínovitého tvaru nad očima a po stranách hlavy. Duhovku má tmavě hnědou. Dále jistě zaujme jasně oranžovým až červeným pruhem po stranách zobáku, nebo výrazně růžovýma až oranžovýma nohama. Jako ostatní ptáci z rodu Pygoscelis má dlouhý kartáčový ocas, který se skládá z 14 až 18 per dorůstajících až do délky 15 centimetrů. Tělo má pokryté velmi jemným peřím; na jednom centimetru čtverečním vyrůstá až 28 peříček. Aby si jej udržel vodotěsné, zobákem si ho pravidelně mastí vlastní olejovitou hmotou z nadocasní žlázy. Mláďata jsou před dovršením 14 měsíců prakticky stejně zbarvená (šedě až černě na zádech, bíle na břiše), avšak od dospělých odlišná (bez bíle kresby na hlavě).
Výjimečně se lze setkat s jedinci, kteří vypadají poněkud odlišně – jsou celkově světlejší. Jejich jinak černé peří je v tomto případě světle hnědé až bílé. Spíše než o albinismus se však jedná o vadu zvanou isabellinismus (pakliže pták nemá narůžovělý zobák, kůži a oči – více zde). Tu způsobuje genetická mutace, která ředí pigment v peří tučňáků. V roce 2021 byl tento vzácný jedinec spatřen v Jižních Shetlandech a dostalo se mu očekávané pozornosti.
Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku (po tučňákovi císařském a patagonském) v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců čeledi Sphenisciformes. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá; v období rozmnožování či pelichání – v obou případech vyznačeném nižším příjem potravy, může jeho váha klesnout na méně než pět kilogramů. Severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů, než ptáci žijící blíže k jihu. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a obě pohlaví se od sebe liší pouze v tělesných parametrech: samice má nepatrně nižší hmotnost, výšku, délku končetin či zobáku, nežli samec.
Chování náhled|Na moři se tučňák oslí pohybuje s periodickými skoky nad hladinou, podobně jako delfíni (Delphinidae). Tímto nejefektivněji urazí delší vzdálenost, podobně jako jeho příbuzný tučňák kroužkový (Pygocelis adeliae)Tučňák oslí je společenský druh zvyklí hnízdit v početných koloniích o desítkách až tisících párech, navíc po boku dalších druhů tučňáků či jiných druhů ptáků. Dle dostupných pramenů je zpravidla monogamní. Uzavřené páry hnízdí spolu často celý život a k přetržení vazeb dochází jen zřídka, v případě, že se páru jednoduše nedaří (opomineme-li možné úmrtí jednoho z partnerů). Takové páry se pak nezabývají námluvami, čímž vzniká cenná úspora času. Celkovou procentuální bilanci mohou zkreslit mladí nezkušení jedinci.
Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů. Odtud mají ptáci snadný přístup k moři. Zatímco jedna kolonie může hnízdit na zasněžené půdě, další vychovává snůšku na travnatém terénu, tedy v poněkud odlišných podmínkách. Některé páry se mohou nacházet 2–8 kilometrů ve vnitrozemí. Hnízda vytvářejí ve vyšších nadmořských výškách (okolo 115 metrů), díky čemuž nedojde k jejich zaplavení. Typické pro ně jsou oblázkové pláže, odkud si v zobácích přinášejí kamínky o velikosti asi pěti centimetrů a pokládají je na svá hnízda.
Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce řádu tučňáci; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod (dle různých pramenů 27–36 km/hod). Podniká menší ponory; obvykle okolo 10–20 metrů, v nichž setrvává průměrně dvě minuty, nebo často jen necelou minutu. Disponuje však natolik dobrou anatomickou stavbou těla, že se dokáže potopit až do hloubky 170 metrů, nebo i více než 200 metrů. Maximální změřená hloubka činí 212 metrů (údaj z roku 2018).
Potrava