Třída Scharnhorst (jinak též třída Gneisenau) byla třída bitevních křižníků (zpočátku označovaných jako bitevní lodě) německé Kriegsmarine. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Do služby byly přijaty v letech 1938–1939. Vlivem vojenských a politických okolností vznikla plavidla, která byla sice rychlá a dobře pancéřovaná, avšak za svými protějšky zaostávala palebnou silou.

Oba bitevní křižníky byly nasazeny za druhé světové války. Často operovaly společně, včetně výpadů proti spojenecké lodní dopravě v Atlantiku. Roku 1940 se během invaze do Norska dostaly do střetu s britským bitevním křižníkem HMS Renown a v jiném střetnutí potopily britskou letadlovou loď HMS Glorious s doprovodnými torpédoborci HMS Ardent a HMS Acasta. V únoru 1942 Scharnhorst a Gneisenau při operaci Cerberus dokázaly uniknout Lamanšským průlivem z Francie do Německa, což ve Velké Británii vyvolalo poprask. Krátce poté však byl Gneisenau v Kielu těžce poškozen přímým zásahem letecké 454kg pumy a do konce války nebyl opraven. Roku 1945 jej Němci potopili, aby zablokovali přístup do Gdyně. Sesterský Scharnhorst se roku 1943 zapojil do operací proti spojeneckým konvojům do Sovětského svazu. V prosinci 1943 byl při operaci proti konvoji JW-55B potopen britským královským námořnictvem v bitvě u Severního mysu.

Stavba náhled|left|Scharnhorst s původní rovnou přídí vlevo|náhled|Ilustrace vzhledu bitevního křižníku třídy Scharnhorst

Roku 1933 byla odsouhlasena stavba čtvrté a páté jednotky pancéřových lodí třídy Deutschland. Německý vůdce Adolf Hitler si původně představoval plavidla se stejnou rychlostí a výzbrojí šesti 280mm kanónů ve třídělových věžích, jako měla třída Deutschland, ale se zesíleným pancéřováním a výtlakem 19 000 tun. Naopak námořnictvo tento návrh považovalo za nevyvážený a chtělo výzbroj plavidel posílit o třetí dělovou věž, čímž by výtlak narostl na 30 000 tun. Reagoval tak i na stavbu francouzských bitevních křižníků třídy Dunkerque. Hitler takové řešení nechtěl kvůli reakci Velké Británie na porušení limitů versailleské smlouvy (maximální výtlak válečné lodě 10 000 tun a ráže kanónů 280 mm), ale námořnictvo prosadilo, že nová třída vycházela z jeho požadavků.

Anglo-německá námořní dohoda z roku 1935 navíc německému námořnictvu povolila expanzi na 35% tonáže britského královského námořnictva u bitevních lodí, letadlových lodí, křižníků a torpédoborců a 45% tonáže ponorek.Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 67. Výrazně také zvětšila limity výtlaku jednotlivých plavidel a ráži hlavní výzbroje až na 406 mm. Výzbroj třídy Scharnhorst byla přesto omezena na 280mm kanóny, neboť vývoj 380mm kanónů by znamenal výrazné zdržení jejich stavby a Hitler chtěl z politických důvodů nová plavidla získat co nejdříve. Kvůli tomu byly bitevní křižníky třídy Scharnhorst rychlé a dobře pancéřované, ale zaostávaly svou palebnou silou. Dvoudělové věže s 380mm kanóny proto dostala až následující třída Bismarck. Později plánované přezbrojení třídy Scharnhorst dvoudělovými věžmi s 380mm kanóny se neuskutečnilo.

Postaveny byly dvě jednotky této třídy. Scharnhorst postavila v letech 1935–1939 loděnice Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven (KMW) ve Wilhelmshavenu. Jeho sesterskou loď Gneisenau postavila v letech 1935–1938 loděnice Deutsche Werke v Kielu. Křižníky dostaly stejná jména jako roku 1914 v bitvě u Falkland potopené pancéřové křižníky třídy Scharnhorst.

Jednotky třídy Scharnhorst: Jméno Loděnice Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status Scharnhorst Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven 15. června 1935 3. října 1936 7. ledna 1939 Dne 26. prosince 1943 potopen v bitvě u Severního mysu. Gneisenau Deutsche Werke, Kiel 6. května 1935 8. prosince 1936 21. května 1938 Roku 1942 vážně poškozen nálety, oprava nebyla dokončena a hlavní výzbroj byla přesunuta do pobřežních baterií. Dne 23. března 1945 potopen vlastní posádkou, aby zablokoval vjezd do přístavu Gdyně. Později byl sešrotován.

Konstrukce náhled|Hlavní nástavba Gneisenau s příďovými dělovými věžmi náhled|Z Gneisenau sejmutá dělová věž se dochovala v pevnosti Austrått v Norsku

Pancéřování plavidel mělo hmotnost 14 245 t, tedy 44% jeho výtlaku. Hlavní boční pancíř měl sílu až 350 mm. Využita byla legovaná chromniklová ocel Wotan firmy Krupp.Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 69. Hlavní výzbroj představovalo devět 280mm kanónů, umístěných ve třech dělových věžích v ose lodi. Dvě věže stály na přídi a jedna na zádi. Sekundární výzbrojí bylo dvanáct 150mm kanónů ve čtyřech dvoudělových a čtyřech jednodělových věžích. Doplňovalo je čtrnáct 105mm kanónů, šestnáct 37mm kanónů a osm 20mm kanónů. Za dvou katapultů mohly operovat až čtyři průzkumné hydroplány (Heinkel He 60, Arado Ar 196). Pohonný systém tvořilo dvanáct kotlů Wagner a tři parní turbíny (Scharnhorst turbíny Brown-Boveri a Gneisenau turbíny Germania) o výkonu 160 100 hp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů. Scharnhorst měl dosah 7100 námořních mil při rychlosti 19 uzlů a jeho sesterská loď 6200 námořních mil při 19 uzlech.

Modifikace V letech 1938–1939 obě plavidla dostala novou prodlouženou tzv. atlantickou příď, která zlepšovala jejich nautické vlastnosti v rozbouřených vodách Atlantiku. Jejich celková délka se tím zvětšila na 234,9 m. Dále dostaly zaoblené vyústění komína a odstraněn byl katapult na zadní dělové věži. Průběžně byla posilována lehká protiletadlová výzbroj. Scharnhorst byl dále vybaven dvěma trojitými 533mm torpédomety.

Když byl spojeneckým letectvem roku 1942 vážně poškozen Gneisenau, v rámci oprav ve Gdyni mělo dojít k jeho přezbrojení 380mm kanóny ve dvoudělových věžích, což vyžadovalo i prodloužení přídě o deset metrů. Práce byly zastaveny roku 1943. Mezitím sejmuté 280mm a 150mm kanóny byly využity v pobřežních bateriích.

Odkazy Reference

Externí odkazy