náhled|Vetonové - geografické rozšíření archeologických nálezů.
Vetonové (španělsky , latinsky ) byli předřímské etnikum na Pyrenejském poloostrově. Sídlili mezi řekami Duero a Tajo, především na území současných provincií Salamanca a Ávila a na severu provincií Cáceres, Zamora a Toledo.
Vetonové po sobě zanechali řadu hradišť (castro) – opevněných sídel v různých provinciích, především však v provincii Salamanca a Ávila. Na těchto sídlech, dokládajících vysoký stupeň civilizačního vývoje etnika, jsou různé ohraničené areály, některé pro dobytek. Nejdůležitější z těchto lokalit jsou následující:
Las Cogotas (Cardeñosa, Ávila) Castro de la Mesa de Miranda (Chamartín de la Sierra, Ávila) Castro de Ulaca (Villaviciosa, Ávila) Castro del Raso (Candeleda, Ávila) Castro de Yecla la Vieja (Yecla de Yeltes, Salamanca) Castro de Las Merchanas (Lumbrales, Salamanca) Castro de Saldeana (Saldeana, Salamanca) Castro de Las Paredejas (Medinilla, Ávila) Castro de La Coraja (Aldeacentenera, Cáceres) Castro de Villasviejas del Tamuja (Botija, Cáceres)
Na pohřebištích těchto hradišť se nachází mnoho hrobů, které vypovídají o významu, jaký ve vetonské kultuře měli válečníci.
Z doby Vetonů, kteří zanechali jako dědictví četné verracos de piedra, se datuje i tradiční sportovní hra, zvaná Calva (hráli ji pastýři, kteří pro zábavu házeli kámen na kravský roh). V současnosti se (v modifikované podobě) hraje v části provincie Castilla y León a částečně v provinciích Ávila, Salamanca a Zamora, v provincii Extremadura pak v okolí Plasencie.
Území Vetonů v rámcových obrysech sousedilo na severu s kmenem Vaceů (Vaceos), na východě s kmenem Carpetanů (Carpetanos), na jihu s Oretany (Oretanos), Túrduly (Túrdulos) a keltskými kmeny, na východě pak s Lusitany (Lusitanos).
Kultura Archeologicky území Vetonů koresponduje s územím osídleným kulturou nazvanou podle eponymního naleziště kulturou Las Cogotas II nebo kulturou verracos de piedra (podle výrazných kamenných plastik); tato kultura se rozvíjí od 5. století př. n. l. jako pokračování předchozí archeologické kultury Las Cogotas I, kterou na konci doby bronzové silně ovlivnil příchod nového indoevropského obyvatelstva. Podle archeologů ekonomika domorodého základu byla tvořena kočovným pastevectvím s nepatrným podílem zemědělství a kontakty s Pelendony (Pelendones) na severu provincie Soria; kulturní vliv Indoevropanů přicházejících z těchto území přinesl obecné užívání železa, objevení se nových typů keramiky a rozšíření obdělávání dosavadních pastvin.
Stavba hradeb hradišť v druhé polovině 5. století př. n. l. vypovídá o vzrůstu bohatství a schopnosti společnosti vynaložit jak ekonomické, tak lidské prostředky (hodiny práce investované do konstrukce na úkor primární produkce) do jejich budování. V tomto růstu bohatství hrály velkou roli kontakty se společnostmi na vyšším stupni vývoje na jihu Pyrenejského poloostrova a vlivy populací kolonizátorů (Řekové, Féničané), se kterými se realizoval čilý obchod po pravěké obchodní stezce, známé později jako Vía de la Plata (Stříbrná cesta).
Vetonie (La Vetonia) Poslední bádání o Vetonech naznačují, že západní hranice rozšíření tohoto lidu byla tvořena řekou Coa, levobřežním přítokem řeky Duero, která plyne paralelně s řekou Águeda, a současnou hranicí s Portugalskem. Jsou zde perfektně vymezené, protože kaňony a údolí řek, které je vytvářejí, etnika spíše rozdělují než spojují.
Hranice tak je určena s Astury na druhém břehu řeky Duero a od ústí řeky Tormes až k obci Ledesma, s Lusitany na západě na druhém břehu řeky Coa, sahajíc na jihu od Ciudad Rodrigo k Sierra de Gata, dále pokračuje směrem na jihozápad údolím Eljas k jejímu ústí do řeky Tajo, víceméně sledujíc současnou hraniční linii mezi provincií Cáceres a Portugalskem.
Jižní hranice sleduje řeku Guadiana, blízko jejích vod se objevují rovněž verracos. Všechna vetonská hradiště situovaná na severu Guadiany mají stejnou obrannou strukturu a materiál z jejich nekropolí je identický s materiálem z hradišť a pohřebišť v provincii Ávila.
Historický vývoj Kolem roku 500 př. n. l. – 400 př. n. l. došlo k hlubokým změnám ve vnitrozemí poloostrova. Zavedení nových zemědělských technologií (proces odlesňování, přeměna lesů v pastviny a pole) způsobilo, že sídla byla větší a trvalejší, lze pozorovat demografický růst a větší sociální hierarchizaci.
Zvětšení a akumulace bohatství se odrazilo v obchodní síti a v dálkových kontaktech. Hrozba možných invazí vedla k budování hradeb, věží, příkopů; takto opevněná sídla se obecně označují jako „castros“ (hradiště). Mění se nakládání s mrtvými – spalují se a popel dává do uren, které se ukládají na oddělených pohřebištích, zatímco předtím se mrtví bez kremace pochovávali do země. Studium železných předmětů, které se nacházejí v hrobech (spony, zbraně aj.), vypovídá o tom, že některá pohřebiště byla užívána několika generacemi, v průběhu 200-300 let.
Došlo rovněž ke změnám v každodenním životě, k všeobecnému rozvoji metalurgie železa a zavedení hrnčířského kruhu, na němž byla vyráběna charakteristická oranžová malovaná keramika.
Hradiště („los castros“) náhled|250px|Oltář z Ullacy
Vetonská hradiště lze označit za opevněná města, s hradbami a příkopy, uvnitř kterých žilo 500 až 2000 obyvatel. Domy byla pravoúhlé se střechami ze slámy, o jedné i několika místnostech, vždy s otopným zařízením.
Hradiště jsou situována na těžko přístupných vyvýšených polohách poblíž pramenů vody a komunikací; i když v některých případech se nacházejí na rovných terénech na zemědělských půdách, většinou však hledají ochranu ve výšinách.
Lze rozlišit čtyři typy těchto sídelních poloh:
na ostrožnách s příkrými svahy, které vznikají na soutocích řek (např. la Mesa de Miranda (Chamartín de la Sierra), Yecla la Vieja (Yecla de Yeltes), La Plaza (Gallegos de Argañán)
situované v meandrech říčních toků, které skýtají příhodné přírodní podmínky k obraně, jako např. Las Cogotas (Cardeñosa), El Raso (Candeleda), Saldeana (Bermellar) o Las Merchanas (Lumbrales)
jiná se zvedají na horském pásmu, kde disponují vizuální absolutní kontrolou, jako např. Sanchorreja, El Berrueco, Ulaca (Solosancho) y Villas Viejas (Casas del Castañar).
na úbočí, jako jsou situovány Salamanca y Ciudad Rodrigo, v místech, kde lze snadno překročit řeku. Jejich rozměry jsou velmi rozdílné, od malých o rozloze 1 ha až k velkým o 20-70 ha.
Přírodní obranné prvky jsou doplněny umělými: hradbami, věžemi, příkopy a poli se zakopanými špičatými kameny. Hradby jsou budovány bez základů, přímo na rostlé skále, z kamenů kladených nasucho (bez malty). Původní výška hradeb není známa, ale v Picón de la Mora jsou dochovány ve výšce 4 metry, 5 metrů v la Corraja nebo 6 metrů v Castillo de Gema (Yecla de Yeltes). Je velmi pravděpodobné, že hradby byly nahoře zakončeny palisádou z dřevěných kůlů nebo z nepálených cihel. Hradby jsou přizpůsobeny reliéfu terénu a mívají bastiony, především u bran. Pouze na konci doby železné některá hradiště mají věže čtvercového půdorysu vystavěné z pravidelných kvádrů.
Brány jsou relativně stejné, budované podle dvou schémat, jednak v podobě nálevky, kde dvě zdi hradby jsou zakřiveny dovnitř, tvoříc uličku, někdy jsou opatřeny bastiony po stranách, (např. Las Cogotas La Coraja nebo El Raso). Jiné brány jsou vybudovány podle schématu, kdy ramena hradby se překrývají, dvě zdi jdou paralelně vedle sebe a mezi nimi je ponechán prostor k průchodu; oba typy umožňují účinnou obranu tím, že útočníci musí k bráně proniknout poměrně úzkým dlouhým prostorem, kde jsou vystaveni akcím obránců.
Někdy se nacházejí před hradbami příkopy, mnohem obvyklejší jsou pole se zakopanými špičatými kameny, založená v nejvíce zranitelných a nechráněných místech. Někteří autoři se domnívají, že sloužily k zabránění útoků jízdy, jiní zase útoku pěšího. Tyto obranné prvky jsou rozšířeny od severovýchodu Pyrenejského poloostrova, mezi jižními Vetony jsou sporadické a téměř neexistují.
Vnitřní organizace opevněných sídel je podmíněna výchozy žuly na povrch, vnitřní prostor je nicméně plánovitě rozdělen do různých zón a areálů. Na některých nalezištích byly zjištěny areály elity a jiné, chudší – v kontrastu podle výbavy domácností, nalezené při výzkumech. Na mnoha hradištích byla odkryta obydlí i vně hradeb; jsou to čtvrti zvané „extra muros“, které naznačují, že hradby neznamenaly důsledek nebezpečí a nestability.
Mezi hradišti ávilskými jsou svatyně, jako je El Raso de la Candelada a Ullaca, zatímco kolem Salamanky nalezeny nebyly.
Nekropole Charakteristické znaky vetonských pohřebišť jsou: lokalizace před branami sídla, ve vzdálenosti 150-300 m; blízkost toku vody plynoucí z východu na západ z pohledu pohřebiště a zvláštní uspořádání, které spočívá v koncentraci hrobů do okrsků oddělených zónami bez hrobů
Pohřební ritus byl téměř výlučně žárový (mrtvoly se spalovaly) a popel se ukládal do země v urně nebo bez ní. V některých hrobech se vyskytují předměty jak kovové, tak keramické z vybavení domácnosti. Na některých nalezištích byly pozorovány zbytky kostí a přepálených kovových fragmentů (Las Cogotas), což mohla být místa, kde se těla zpopelňovala. Podoba hrobu a uložení urny se různí. Některé hroby tvoří jednoduše důlky malých rozměrů v zemi, v jiných případech se setkáváme s mohylami (La Osera, El Mercadillo, La Coraja) nebo vypálením (Las Cogotas) a také s pokrytím oblázky (El Raso, El Romazal I, Alcántara).
Nekropole na západním okraji vetonského teritoria, v Zamora a Salamanca, nejsou známy; důvodů může být několik: pohřební zvyklosti byly odlišné, jako např. vystavení nebožtíků mrchožroutským živočichům, házení nebožtíků nebo jejich popela do vody řek, což jsou praktiky, které nenechávají archeologicky postižitelné pozůstatky absence pohřebišť je důsledkem stavu výzkumu, t.zn. nekropole v těchto oblastech nebyly dosud nalezeny
Předměty v hrobech nalezené vypovídají o tom, že první pohřby pocházejí z doby kolem roku 500 př. n. l.; v této době hlavním typem nálezů je železný meč ve všech svých variantách, především s nevyvinutými anténami, typickými pro kulturu popelnicových polí, a obětní vázy vedle keramiky robené v ruce s výzdobou hlazenou. Na konci 4. století př. n. l. se na pohřebištích začínají vedle mečů objevovat dýky typu „Monte Bernorio“ a posléze kolem 300 př. n. l. dýky s dvěma kuličkami (nazývané podle tvaru svého knoflíku), nelze opomenout i další součást výzbroje – kopí a oštěp.
Ekonomika Značné bohatství v mladší době železné – době laténské bylo velmi nerovnoměrně rozděleno, čehož důsledkem byly značné sociální rozdíly. Struktura společnosti se podobala pyramidě, na jejímž vrcholku stála vojenská elita, která užívala koně a luxusní zbraně; po nich následovala početná bojovnická báze ne tolik bohatá, s prostšími zbraněni; následuje skupina obchodníků a řemeslníků; a úplně nakonec velká masa lidí nízkého rodu (kolem 85% populace), včetně otroků a/nebo nevolníků; např. Plútarchos ukazuje jejich existenci v Salamance kolem 220 př. n. l. Aristokracie musela v této společnosti hrát důležitou roli.
Chov dobytka byl jednou z nejdůležitějších ekonomických aktivit. Dobytek poskytoval maso, mléko, kůže, kožešiny, kosti a rohovinu (pro nástroje a nářadí, ale i ozdoby). Lze předpokládat, že část areálů vně hradeb mohla sloužit jako ohrady pro dobytek, které měly chránit tento velmi cenný majetek. Archeologické nálezy naznačují, že se pěstovaly různé druhy dobytka – skot, prasata, ovce a kozy.
Nelze ovšem pominout zemědělství; na některých lokalitách se nacházejí zuhelnatělá zrna obilí, jako na Las Cogotas nebo El Raso, a existence nalezišť malého rozsahu ve Vega del río Adaja, v Ávile, může vypovídat o malých usedlostech zaměřených na zemědělskou produkci. Je nutno uvažovat i o sběru divokých plodů a lovu, neboť mezi kostmi zvířat nalezenými na hradištích jsou i kosti divokých prasat a jelenů.