Dánsko () je severský stát v severní Evropě. Je metropolitní částí a nejlidnatější složkou Dánského království, k němuž patří autonomní území Faerských ostrovů a Grónska v severním Atlantiku.*
Metropolitní Dánsko je nejjižnější ze skandinávských zemí, leží jihozápadně od Švédska, jižně od Norska a severně od Německa, s nímž má krátkou pozemní hranici. Dánsko tvoří severní část Jutského poloostrova a dále souostroví 406 ostrovů. Je velmi rovinaté a má mírné podnebí. Dělí se na 5 regionů, na ploše asi 43 000 km² žije 6 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem Dánska je Kodaň, mezi další velká města patří Aarhus, Odense a Aalborg. Drtivou většinu obyvatel tvoří Dánové, největšími etnickými menšinami jsou Turci a Poláci. Úředním jazykem je dánština, na Faerských ostrovech je spoluoficiální faerština a v Grónsku je úřední grónština. Tři čtvrtiny obyvatel jsou členy dánské národní církve.
Sjednocené Dánské království vzniklo v 8. století n. l. jako zdatná námořní velmoc v boji o kontrolu Baltského moře. V roce 1397 se spojilo s Norskem a Švédskem do Kalmarské unie, která přetrvala až do odtržení Švédska v roce 1523. Zbývající Dánsko-norské království prošlo v 17. století řadou válek, které vedly k dalším územním odstoupením. Vlna nacionalistických hnutí v 19. století byla poražena v prusko-dánské válce v roce 1848. Přijetí dánské ústavy 5. června 1849 ukončilo absolutní monarchii a zavedlo současný parlamentní systém. Dánsko, které bylo ve druhé polovině 19. století průmyslovým vývozcem zemědělských produktů, zavedlo na počátku 20. století sociální reformy a reformy trhu práce, které vytvořily základ současného modelu sociálního státu a vyspělé smíšené ekonomiky. Během první světové války zůstalo Dánsko neutrální; za druhé světové války byla dánská neutralita porušena rychlou německou invazí v dubnu 1940. Během okupace vzniklo v roce 1943 hnutí odporu a v roce 1944 vyhlásil nezávislost Island; Dánsko bylo osvobozeno v květnu 1945. V roce 1973 se Dánsko spolu s Grónskem, nikoli však s Faerskými ostrovy, stalo členem dnešní Evropské unie, ale vyjednalo si určité výjimky, například zachování vlastní měny, dánské koruny.
Dánsko je unitární konstituční monarchií s králem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament. Vykonává hegemonistický vliv v celém Dánském království a přenáší pravomoci k řešení vnitřních záležitostí. Na Faerských ostrovech byla v roce 1948 zavedena autonomie a v roce 1979 i v Grónsku; Grónsko získalo další autonomii v roce 2009. Dánsko je vyspělá země, s vyspělou vysokopříjmovou ekonomikou a vysokou životní úrovní, má 5. nejvyšší index lidského rozvoje na světě. Udržuje úzké politické, kulturní a jazykové vazby se svými skandinávskými sousedy. Dánsko je zakládajícím členem Severoatlantické aliance, Severské rady, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Organizace spojených národů a je také součástí schengenského prostoru.
Název Etymologie názvu "Dánsko", dánsky Danmark, vztah mezi "Dány" a "Dánskem" a vznik Dánska jako jednotného království jsou tématy neustálých vědeckých debat,Kristian Andersen Nyrup, Middelalderstudier Bog IX. Kong Gorms Saga Indvandrerne i Danmarks historie, Bent Østergaard, Syddansk Universitetsforlag 2007, , pp. 19–24 které se soustřeďují především na morfém "Dan" a na to, zda odkazuje na Dány nebo na historickou osobu, legendárního krále, Dana a na přesný význam koncovky – " mark ".
Většina etymologických slovníků a příruček odvozuje "Dan" od slova znamenajícího "rovná země", příbuzného s německým Tenne "mlat", anglickým den "jeskyně"J. de Vries, Altnordisches etymologisches Wörterbuch, 1962, 73; N. Å. Nielsen, Dansk etymologisk ordbog, 1989, 85–96. Předpokládá se, že složka mark znamená les nebo pohraničí (viz marka), s pravděpodobným odkazem na pohraniční lesy v jižním Šlesvicku.Navneforskning, Københavns Universitet
První doložené použití slova Danmark v samotném Dánsku se nachází na dvou runových Jellingských kamenech, o nichž se předpokládá, že je vztyčili Gorm Starý (asi 955) a Harald Modrozub (asi 965). Větší z obou kamenů je populárně uváděn jako "křestní list" (dåbsattest) Dánska, ačkoli na obou je použito slovo "Dánsko", a to v akuzativu ᛏᛅᚾᛘᛅᚢᚱᚴ tanmaurk ([danmɒrk]) na velkém kameni, a genitiv ᛏᛅᚾᛘᛅᚱᚴᛅᚱ "tanmarkar" (vyslovuje se [danmarkaɽ]) na malém kameni, zatímco dativní tvar tąnmarku (vyslovuje se [danmarkʊ]) se nachází na soudobém kameni Skivum. Obyvatelé Dánska se tam nazývají tani ([danɪ]), tedy "Dánové", v akuzativu.
Dějiny
náhled|vlevo|Trundholmský sluneční vůzNejstarší archeologické nálezy z dánského území pocházejí z Eemského interglaciálu, z doby 130 000 až 110 000 let před naším letopočtem. Trvalé osídlení je doloženo od 12 500 př. n. l. a zemědělství od roku 3900 př. n. l. Původní mezolitičtí lovci a sběrači byli před asi 5 900 lety kulturně a geneticky nahrazeni neolitickými zemědělci kultury s nálevkovitými poháry, ale před asi 4 850 lety první zemědělce postihl obdobný osud, když se v Dánsku rozšířila kultura se šňůrovou keramikou, spojená s příchodem populací se stepním genetickým původem.
Z tzv. severské doby bronzové (1800–600 př. n. l.) se dochovaly pohřební mohyly, v nichž byly nalezeny lesní rohy či proslulý Trundholmský sluneční vůz. Během doby železné (500 př. n. l. – začátek letopočtu) začaly na dánské území migrovat germánské kmeny ze severu (Jutové). Po začátku letopočtu, v římském období, udržovaly římské provincie s domorodými kmeny v Dánsku obchodní vztahy, což dokládají nálezy římských mincí. Ačkoli na dánském území nesídlili Keltové, vztahy s nimi byly zřejmě silné, jak dokládá kotlík z Gundestrupu. Jutové odešli především do Británie, jejich zbytky se smísily s dalšími přicházejícími kmeny Anglů a Sasů. Ty byly vstřebány dalším germánským kmenem Dánů, který přišel z východu. Historikové věří, že se o něm zmiňuje římský historik Jordanes ve svém známém díle Getica.vlevo|náhled|Větší z Runových kamenů v Jellingu, vztyčený Haraldem Modrozubem|240x240pixelůZe 3. století pocházejí nejstarší části obranného valu na hranicích s dnešním Německem zvaného Danevirke. Z 8. století je doloženo první užití runového písma. Kolem roku 700 vzniklo nejstarší dánské město Ribe. Od 9. století se ve franských zdrojích hovoří o dánských vůdcích jako o králích. Prvním zaznamenaným jménem byl Godfred. Za prvního historicky doloženého krále je považován Gorm Starý. Vládl v letech 936–958. Sídlil v Jellingu, kde nechal vztyčit proslulé runové kameny. V nápisu na nich je užit pojem „Dánsko“, jde o nejstarší známé užití tohoto pojmu na dánském území. Gormův syn, Harald I., známý též jako Harald Modrozub, Dánsko christianizoval, patrně z taktických důvodů, okolo roku 965. Nechal stavět kruhové pevnostní systémy zvané trelleborg (k nejznámějším patří Aggersborg) a posílil proti Frankům val Danevirke. Harald byl prvním dědičným dánským králem a prvním, který ovládl Norsko a započal tak dánskou územní expanzi.
Knut Veliký v 11. století již ovládl rozsáhlé území a spojil Dánsko, Anglii a Norsko do jednoho státního celku zvaného Severská říše. V Evropě v té době byli výbojní Skandinávci 8.–11. století známí jako Vikingové a silně ovlivnili západní Evropu, kulturně i geneticky. Ti dánští zejména Anglii (viz Danelaw).náhled|Korunovace Erika VII., krále sjednocených severských zemí, 17. června 1397Během vrcholného a pozdního středověku Dánsko ovládlo dnešní jižní Švédsko, Estonsko a severní Německo. V roce 1397 vstoupilo Dánsko do personální unie s Norskem a Švédskem, pod královnou Markétou I. Všechny tři země sjednocené v tzv. Kalmarské unii byly formálně rovnocenné, nicméně Markéta Dánsko považovala za jádro své říše, a také tam sídlila. To budilo odstředivé tendence ve Švédsku, které vyvrcholily 17. června 1523, když švédský odbojník a budoucí král Gustav I. Vasa dobyl Stockholm. Od roku 1536 se tak mluví o novém státu, Dánsko-Norsku.náhled|vlevo|Kalmarská válka z roku 1611, v níž Dánsko ztratilo poslední naděje na získání Švédska. To převzalo roli regionálního hegemona.Dáni se několikrát pokusili Švédsko znovu dobýt. Král Kristián IV. Dánský kvůli tomu zahájil tzv. Kalmarskou válku (1611–1613), ale nedosáhl svého cíle a Švédsko natrvalo ztratil. Nicméně Švédsko bylo nuceno zaplatit odškodné ve výši 1 milion stříbrných riksdalerů, známé jako „Älvsborgské výkupné“. Kristián IV. použil tyto peníze k založení několika měst (Glückstadt, Christiania) a k založení východoindické koloniální společnosti. Ta si činila nárok na Cejlon, ale podařilo se jí získat pouze Trankebar (dnes Tarangambadi) na indickém pobřeží (viz též Dánská Indie). Nakonec se koloniální zájmy Dánska přesunuly do Afriky, v Ghaně byla založena kolonie Dánské zlaté pobřeží (centrum Hrad Osu založeno 1660). Dáni pak ovládli obchod s otroky, dánské koloniální společnosti prodaly od té doby asi 1,5 milionu otroků. Roku 1671 byla založena i Dánská Západoindická společnost, která pak vytvořila malou koloniální základnu v Karibiku známou jako Dánská Západní Indie (několik Panenských ostrovů, zejm. Svatý Tomáš). vlevo|náhled|Bitva u Lutteru Ve třicetileté válce se Kristián snažil stát se vůdcem luteránských států v Německu (luterství se stalo státním náboženstvím v Dánsku již roku 1536). Utrpěl však drtivou porážku v bitvě u Lutteru. Výsledkem bylo, že katolická armáda Albrechta z Valdštejna donutila Dánsko, aby z války odešlo. Dánsku se podařilo vyhnout územním ústupkům, ale celá válka dokázala, že vojenská moc a regionální vliv Švédska stoupá, zatímco Dánska klesá. V roce 1643 také švédská armáda napadla Jutský poloostrov (Torstensonova válka) a Dánsko ztratilo Halland, Gotland, poslední části Estonska a několik provincií v Norsku.náhled|Království Dánska a Norska v roce 1780. Dánsko v něm hrálo dominantní roli.V roce 1657 se dánský král Frederik III. Dánský pokusil na Švédy zaútočit, ale byl drtivě poražen. Dánsko ztratilo další území. Roku 1658 byl podepsán mír v Roskilde, díky němuž si Dánsko uhájilo alespoň samostatnost. Tu udrželo i navzdory následným pokusům švédského krále Karla X. Gustava Kodaň přece jen dobýt. Dokonce se Dánům podařilo získat zpět některá ztracená území (ostrov Bornholm). Pokusili se též znovu získat kontrolu nad ztracenou Skánií ve Skånské válce (1675–1679), ale neuspěli. Po Severní válce (1700–1721) však znovu ovládli Šlesvicko-Holštýnsko. Od té doby se Dánsko snažilo udržet si neutralitu, což mu ekonomicky velmi pomohlo. Zapletlo se až do napoleonských válek, na což také zle doplatilo. Britové zaútočili dvakrát na Kodaň (1801 a 1807). Při prvním útoku rozdrtili dánskou flotilu, při druhém vypálili značnou část Kodaně. Britská kontrola vodních cest mezi Dánskem a Norskem však především zničila hospodářství Dánsko-Norska, a to tak v roce 1813 zbankrotovalo. Personální unie zanikla smlouvou z Kielu v roce 1814, dánská monarchie se v ní „neodvolatelně a navždy“ vzdala nároků na Norsko ve prospěch švédského krále. Dánsko na oplátku získalo Island, Faerské ostrovy a Grónsko, které předtím ovládali Norové.náhled|Ústavodárné shromáždění z roku 1848, které zahájilo novou éru dánské historie|vlevo
Ve 30. letech 19. století vzniklo dánské národní hnutí, orientované značně liberálně. Jeho klíčovou osobností byl teolog, politik a básník Nikolaj Frederik Severin Grundtvig. Toto hnutí vstoupilo do revoluce roku 1848 připravené a s jasnými cíli. Dne 5. června 1849 tak dosáhlo poklidného přechodu ke konstituční monarchii a parlamentarismu.
Roku 1864 vedlo Dánsko jednu ze svých posledních velkých válek, dánsko-německou válku proti Prusku a Habsburkům. Ztratilo v ní Šlesvicko-Holštýnsko a na dlouhou dobu přijalo zásadu neutrality v evropských konfliktech.
Ve druhé polovině 19. století Dánsko masivně industrializovalo. V 50. letech začala státní výstavba železnice. Ta, spolu se zámořským obchodem, vykompenzovala nedostatek přírodních zdrojů Dánska, jež zpočátku průmyslový rozvoj brzdil.