Benito Amilcare Andrea Mussolini (29. července 1883 Predappio – 28. dubna 1945 Giulino), známý též jako Duce, byl italský premiér, politik, novinář a diktátor, spolutvůrce a zakladatel fašismu.
Mládí Jeho otec Alessandro Mussolini byl nejdříve kovářem v Predappiu a pak majitelem hostince ve Forli, matka byla učitelkou. Rodina byla revolucionářská (Benito byl pojmenován po Benitu Juárezovi). Vystudoval učitelský ústav (1901), poté jeden rok působil jako učitel. Roku 1902 uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul vojenské službě. Zde se živil různými nekvalifikovanými pracemi, kupř. jako pomocník zedníka. Téhož roku se stal členem Italské socialistické strany. Podle některých zdrojů se ve Švýcarsku stýkal s ruskými emigranty a s bolševiky, například i s V. I. Leninem. Když už ve Švýcarsku nenašel žádné pracovní místo, musel žebrat, byl zatčen za potulku a nakonec vykázán ze země.
Politika Roku 1904 se vrátil do Itálie, kde nastoupil vojenskou službu, kvůli které předtím uprchl. Od roku 1908 byl novinářem, v roce 1912 se stal redaktorem, o dva roky později šéfredaktorem Avanti! – novin Italské socialistické strany. V roce 1911 byl zatčen při demonstraci proti italsko-turecké válce.
Socialistické období náhled|upright=1.2|Rodný dům Benita Mussoliniho v italském městě Predappio náhled|Mussolini v roce 1917, během první světové války náhled|Mussolini v roce 1930, pronášející svůj typicky prožívaný projev|upright=1.2 V roce 1913 napsal pojednání Giovanni Hus, il Veridico (česky Jan Hus, hlasatel pravdy), vyšlo v Římě a více než odborná studie je to publicistika. Na toto téma vydal knihu Pavel Helan Duce a kacíř – Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy. Slovo „Pravda“ (veridico), které je přiřknuto jako synonymum k Husovi, použil ve svém pseudonymu vero eretico (opravdový kacíř), kterými podepisoval své články v tomto období. Po vypuknutí první světové války se se socialistickou stranou rozešel, protože postupně přešel na pozice zastánců vstupu do války na straně Dohody. Mussolini byl na schůzi v Miláně vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: „Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi.“ Pokračoval však vlastní cestou. s. 140 Založil také vlastní noviny Il popolo d’Italia (Italský lid), kde intervenci Itálie propagoval. V tomto listě psal také oslavně o československých legiích. Dle Mussoliniho bylo hloupostí myslet si, že socialistický stát by dokázal překonat staré bariéry rasy a historických nároků, dle něj nacionální cit existuje a nelze ho popřít. Mussolini se také sám sebe ptal, zda je internacionalismus absolutně nutnou součástí myšlenky socialismu.Muravchik, s. 140
V roce 1915 vyhlásila Itálie válku Rakousko-Uhersku. Mussolini se snažil co nejdříve stát vojákem a dostat se na frontu, ale narazil na úřední předpisy a mobilizační plán. Někteří jeho životopisci tvrdí, že kdyby opravdu chtěl, tak by se k bojovým jednotkám dostal, ale to se nezdá příliš pravděpodobné. Povolán byl až 31. srpna 1915 a po absolvování základního výcviku byl na frontu odvelen 15. září jako příslušník 33. praporu 11. elitního pluku bersagliérů. Zde onemocněl paratyfem, ale nemoc přežil a hned po uzdravení se oženil se svou dlouholetou milenkou Rachele Guidiovou. Vojákem italské armády byl v letech 1915–1917, propuštěn byl po těžkém zranění.
Fasci, fašismus Roku 1919 založil organizaci Fasci di Combattimento (tzn. „Bojové svazky“), ta se roku 1921 změnila na fašistickou stranu – Partito Nazionale Fascista. Raný program fašistického hnutí byl ovlivněn socialismem. Požadoval půdu pro rolníky, zastoupení dělníků ve vedení podniků, progresivní zdanění kapitálu, znárodnění půdy a podniků atd. Při smiřování socialismu a nacionalismu převzal fašismus učení Enrika Corradiniho, dle kterého byla Itálie vykořisťována předními evropskými mocnostmi a byla „proletářským národem“. Její boj proti bohatým národům byl stejně naléhavý jako boj dělníků proti kapitalistům.Muravchik, s. 142
Roku 1921 byl Mussolini zvolen do italského parlamentu za Fasci di Combattimento. Údernou silou nového hnutí se staly oddíly Černých košil, což byli převážně příslušníci Arditů (přepadové jednotky italské armády zformované v roce 1917, jejichž charakteristickým znakem byla černá košile). Tito tzv. squadristé zahájili sérii útoku proti odborovým centrálám, sídlům socialistické a komunistické strany a redakcím levicových novin. Terčem útoků se na severu Itálie stala i slovinská a německá menšina. Levice zareagovala formováním úderek jako byli Arditi del Popolo, a tak boje v mnoha italských městech připomínaly občanskou válku. Na druhou stranu Mussolini podpořil zabírání některých továren a v roce 1920 se pokusil přesvědčit dělníky, aby ho uznali jako svého vůdce. V roce 1921 navrhl koalici s levicí, což se neuskutečnilo a sjezd fašistické strany přijal dle Mussoliniho rozhodně antisocialistický program.Muravchik, s. 143–144
Fašisté krom fyzického násilí užívali proti opozici s oblibou ricinový olej ve velkých dávkách, který donutili své oběti vypít, a pokud chtěli mít jistotu, že jejich oběť nepřežije, tak jej „ochutili“ benzínem. Oblíbené bylo u fašistů i stávkokazectví, které jim přineslo uznání mnoha Italů.
V Popádí, kde měli fašisté podporu velkých i středních vlastníků půdy, se oblastním velitelům úderek dařilo ovládnout města jako Ferrara, Cremona, Piacenza a posléze padla i významná bašta levice Bologna. Když začátkem října 1922 provedli fašisté výpravy na jih do Neapole a ovládli Apulii, bylo jasné, že další na řadě je Řím.
28. října 1922 Mussolini zorganizoval pochod na Řím a vyhrožoval, že svrhne vládu, čímž si vynutil jmenování předsedou italské vlády. Jako premiér pak zahájil velké reformy, během nichž neustále zvyšoval své pravomoci, od roku 1925 vládl již jako diktátor. V této době začal používat titul capo del governo e duce del fascismo (šéf vlády a vůdce fašismu).
Ve volbách v dubnu 1924 získala společná kandidátka fašistů, nacionalistů a liberálů 64 %, a tím ovládla dolní komoru italského parlamentu. Squadristé byli reorganizováni do Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale (MVSN – milice dobrovolníků pro státní bezpečnost). Poté, co poslanec za socialisty Giacomo Matteotti ve svém projevu napadl regulérnost voleb, poznamenaných v některých provinciích jako Veneto, Piemont či Ligurie násilím vůči opozici, byl 10. června 1924 unesen fašistickým komandem a zabit. Muži, kteří ho unesli, byli členy zvlášť násilnického oddílu (squadry) přezdívaného Čeka (Ceka) po Leninově tajné polici, řetěz velení této jednotky vedl až do nejbližšího okolí Mussoliniho.Muravchik, s. 147–148
Mussoliniho vláda se tím poprvé citelně zachvěla, ale poté, co jej podpořili lídři liberální strany a samotný italský král, rozhodl se vyhovět tlaku radikálního křídla ve fašistické straně a 3. ledna 1925 převzal „mravní, politickou a historickou zodpovědnost za vše co se stalo“.
Totalitní stát a impérium Opozice se ho poté, co zklamala po atentátu na Giacoma Matteottiho jejich pasivní rezistence v parlamentu (Aventinská secese), pokusila zastavit násilím. Jako první se na budoucího diktátora pokusil zaútočit člen Socialistické strany a Svobodný zednář Tito Zaniboni, který měl v úmyslu zastřelit odstřelovací puškou duceho dne 5. listopadu 1925 při projevu na balkonu Palazzo Chigi, ale byl zatčen tři hodiny před útokem. Ani další útok vedený Violet Gibsonovou 7. dubna 1926 v Římě se nezdařil. Diktátora škrábla jen jedna kulka na nose, což jej vedlo k bonmotu, že: „kulky mizí a Mussolini zůstává“. Další útok nastal u Porta Pia dne 11. září téhož roku. Carrarský anarchista a člen levicových Arditi del Popolo Gino Lucetti zaútočil na diktátorův vůz ručním granátem, který zranil 8 lidí, ale Mussolini vyvázl nezraněn. Sérii neúspěšných útoku završil patnáctiletý anarchista Anteo Zamboni, který na diktátora zahájil palbu 31. října 1926 na přehlídce fašistické milice v Boloni, za což byl vzápětí černokošiláky zlynčován.
Mussolini dokonale využil těchto útoků. Zorganizoval tajnou politickou policii (OVRA), dále pak speciální tribunály pro bezpečnosti státu a nakonec zlikvidoval zákonnost zavedením Leggi Fascistissime – fašistického zákonodárství.
Mussolini se pokusil fašizovat společnost a často mluvil o vytvoření „nového Itala“ – tj. nového člověka socialismu s nacionalistickou tváří. Podobně jako u socialistických režimů té doby došlo v Itálii k zákazu stávek veřejných zaměstnanců a stávek s politickými cíli. Fašistické odborové svazy byly prohlášeny za jediné legální zástupce zaměstnanců. Po vzoru Komsomolu byla vytvořena mládežnická organizace s povinným členstvím Opera Nazionale Balilla. Mussolini navrhl motto všechno ve státě; nic mimo stát a zavedl termín totalitní stát.Muravchik, s. 147
Místo parlamentu převzal kontrolu nad zemí nový orgán – Velká fašistická rada. Přes 10 000 opozičníků bylo uvězněno v internačních táborech na Ponsetijských, Liparských a Tremitských ostrovech. Na druhou stranu Mussolini po roce 1926 zavedl jistou „normalizaci“ svého režimu a během let 1927–1940 dal popravit za antifašistickou činnost jen 9 oponentů. Dle jiného zdroje bylo popraveno a zavražděno několik desítek lidí. Dále byli z parlamentu vypuzeni socialisté, komunisté a další levicoví poslanci a jejich strany byly v podstatě zakázány. Komunisté a dřívější spolupracovníci (ze socialistického období) Mussoliniho Antonio Gramsci a Amadeo Bordiga byli uvězněni. Přesto se fašistická Itálie i přes velkou represi nejevila ve srovnání s národně socialistickými a komunistickými režimy tak utlačovatelská.
Vzhledem k vojenské a ekonomické slabosti Itálie jakož i nutnosti upevnit svou vládu, nemohl duce zpočátku pomýšlet na expanzivní politiku. Přesto snil o obnovení římské říše, která by ze Středomoří učinila Mare nostrum (Naše moře). Jeho násilný debut v podobě okupace řeckého ostrova Korfu v odvetu za zabití italského generála Enrica Telliniho na řecko-albánské hranici v srpnu 1923 byl úspěšný jen částečně a Anglie s Francií jej nakonec donutily po měsíci ostrov opět vyklidit.
Diplomatické snažení naproti tomu přineslo výsledky. V březnu 1924 dosáhl dohody se Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a připojil k Itálii město Fiume (Rijeka). V červnu 1925 odstoupili Britové ve východní Africe Italům oblast Jubalandu (italsky Oltre Giuba), která byla připojena k italskému Somálsku. V prosinci 1927 Italové definitivně ovládli prostřednictvím Ahmeta Zoga Albánii podpisem druhého tiranského paktu, který umožnil Římu ovládnout ropná pole na jihu země a italské vojenské misi dohled nad albánskou armádou. Albánie se tak de facto stala italským protektorátem a prezident Ahmet Zogu albánským králem Zogem I. (1928).
Italská diplomacie podporovala územní požadavky Maďarska a Bulharska a od roku 1932 získala prostřednictvím kancléře Engelberta Dollfusse značný vliv v Rakousku. On sám ve snaze získat další vliv na Balkáně podporoval chorvatské a makedonské separatisty a zpočátku uvítal i nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu.