Hlučínsko (původně jižní Ratibořsko; v místním úzu Praj(z)skoSSJČ, heslo Prajz, řidč. hanl. Prajzák či Praj(z)ská; německy Hultschiner Ländchen, polsky Kraj hulczyński nebo Kraik hulczyński) je historické území na východě Česka u hranic s Polskem, součást Českého Slezska, dnes rozdělené mezi okresy Opava (naprostá většina) a Ostrava-město. Má rozlohu 316,76 km², asi 80 tisíc obyvatel, a nazývá se podle svého střediska a největšího sídla, města Hlučína.
Ve středověku bylo součástí Opavského knížectví v rámci Slezska. Roku 1742 však bylo odtrženo od českých zemí, když se stalo nejjižnější výspou pruského záboru ve Slezsku, který zde sahal až k řekám Opavě a Odře. Až do roku 1920 pak dnešní Hlučínsko tvořilo jižní část okresu Ratiboř (Landkreis Ratibor) v rámci pruské provincie Slezsko (Provinz Schlesien). Přestože zde zůstala převaha slovanského (českojazyčného) obyvatelstva, téměř dvousetleté sepětí s Pruskem (později Německem) zanechalo hluboké stopy v kultuře a myšlení zdejšího lidu, tzv. Moravců, kteří své české sousedy v tehdejším Rakousku nazývali s jistou pohrdavostí „císaráky“.
Po první světové válce se stalo Hlučínsko jedním z územních nároků vznikajícího Československa, na základě práva na sebeurčení a snahy získat do nového státu i české obyvatelstvo mimo tehdejší historická území. Rozhodnutím Versailleské mírové smlouvy pak bylo 4. února 1920 skutečně připojeno a jako nový politický (a zároveň soudní) okres Hlučín se stalo opět součástí Českého Slezska.
Specifická kultura a lidová paměť však na Hlučínsku trvá i na počátku 21. století. Zdejší obyvatelé se dodnes označují jako Prajzáci nebo Prajzové.
Vymezení
náhled|Hlučínsko mezi Ostravou a Opavou na mapě Horního Slezska, jehož součástí bylo od půlky 18. do půlky 20. století Hlučínsko se rozkládá podél hranice s Polskem, mezi městy Opavou, Ostravou a Bohumínem. Ze severu je vymezeno státní hranicí, z jihozápadu řekou Opavou a z jihovýchodu Odrou. Na západě hranice probíhá mezi opavským předměstím Kateřinky (do Hlučínska nepatří) a Malými Hošticemi. Hranice vůči Polsku je poměrně klikatá a nepřirozená, a ani neodpovídala přesně jazykovým poměrům v době vytyčování. Je výsledkem kombinace dvou nesourodých přístupů – západní část hranice (od Opavy po Třebom) odpovídá hranici mezi dosavadním hlubčickým a ratibořským okresem, zatímco zbytek hranice kopíruje přímou linii Ketř–Bohumín, narýsovanou francouzskou generalitou. To mělo za důsledek, že hranice místy vedla zcela proti smyslu etnického principu – zatímco převahou česká obec Velké Štibořice zůstala Německu (dnes Ściborzyce Wielkie v Polsku), německé obce Sudice a Třebom byly připojeny k Československu.
Podle současného administrativního členění patří do Hlučínska:
správní obvod ORP Hlučín (bez Děhylova a Dobroslavic) správní obvod ORP Kravaře (bez části Dvořisko)
a dále
ze správního obvodu ORP Opava obce Hněvošice, Chlebičov, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice opavská část Malé Hoštice včetně Pustých Jakartic ostravské části Antošovice, Hošťálkovice, Koblov, Lhotka, Petřkovice
Historie
Nejstarší historie Nejstarší doklady přítomnosti člověka na území Hlučínska spadají do starší doby kamenné, a to do starého paleolitu. Z té doby pochází nález pěstního klínu srdčitého tvaru s poškozenou bází, kulturně odpovídající acheuléenu, jež byl nalezen na katastru obce Bohuslavice. Rovněž nálezy z obce Oldřišov, koncentrující se především v místech bývalé pískovny východně od kostela Narození Panny Marie, Závady a Bolatic signalizují přítomnost člověka již v tomto období.
Na východním svahu „Černého kopce“ na katastru obce Třebom byla nalezena drobná štípaná silicitová industrie pravděpodobně středně paleolitického stáří.
Ve starší fázi mladého paleolitu byla širší oblast Slezska „intenzivněji“ osídlena szeletienem a právě této „starokamenné“ kultuře náležící drobná kolekce štípané industrie z Hněvošic, Hošťálkovic, Chuchelné a Třebomi. Aurignacienu pak náleží nálezy z Hošťálkovic, Kozmic a Malých Hoštic.
Ve střední fázi mladého paleolitu je osídlení, reprezentované gravettienem, zachyceno na katastru Hošťálkovic nad soutokem řek Odry a Opavy. Bohatá kolekce této kultury pak pochází z nejlépe prozkoumané a současně také nejznámější archeologické lokality Hlučínska z Petřkovic, kde se osídlení koncentrovalo na vrchu Landek, odkud také pochází stejnojmenná venuše – tzv. Landecká venuše.
Zastoupeno je na území Hlučínska také osídlení z pozdní fáze mladého paleolitu reprezentované epigravettienem, a to na katastru obce Chuchelná.
Blíže chronologicky nezařaditelné paleolitické předměty pocházejí z území obcí Kravaře, Strahovice a Velké Hoštice. Z katastru obce Koblov je znám nález mamutí stoličky a rovněž na tomto území je signalizováno i mezolitické osídlení, které je rovněž sledováno také na katastru Strahovic.
Počátek mladší doby kamenné je v širším středoevropském kontextu spojen s kulturou lidu lineární (dříve také označované jako volutové) keramiky. Stopy této kultury byly zachyceny v Bohuslavicích, Bolaticích, Darkovicích, Hlučíně, Hněvošicích, Chuchelné, Kravařích, Píšti, Strahovicích, Třebomi a Velkých Hošticích. Lineární kultura se na území Hlučínska objevuje od nejstarší fáze (Ib) svého vývoje a pokračuje i ve fázích IIa i IIb. Rozpoznán zde byl i její III. stupeň. Rovněž byly v regionu zachyceny prvky želiezovské skupiny a ojediněle i šáreckého typu.
Osídlení pak pokračuje v intencích lengyelské kultury, která plynule přechází do eneolitu. Zmiňovaná kultura se objevuje v Bohuslavicích, Bolaticích, Hněvošicích, Chuchelné, Kobeřicích, Malých Hošticích, Píšti, Služovicích, Strahovicích a Velkých Hošticích. Je zde jednoznačně potvrzen její počáteční stupeň (HLS I). Kultura se pak dále plynule vyvíjí (HLS III) až do své konečné fáze (HSL IV), kdy ji střídá lid kultury s nálevkovitými poháry. Osídlení této kultury je potvrzeno z katastru obcí Dolní Benešov, Hněvošice, Kobeřic, Malé Hoštice, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice. Tato kultura zde přežívá ještě i ve své mladší fázi – II.
V dalším vývoji se zde objevuje středoneolitická kultura s kanelovanou keramikou (Malé Hoštice, Velké Hoštice). V pozdním eneolitu se na území Evropy vyskytují dva výrazné kulturní komplexy. První reprezentují nositelé lidu kultury zvoncovitých pohárů, jejichž pozůstatky nacházíme na území Malých Hoštic, Petřkovic a Velkých Hoštic. Druhý komplex náleží lidu kultury se šňůrovou keramikou, kdy na území Hlučínska nacházíme především kamenné sekeromlaty náležící této kultuře.
Ve starší době bronzové náležel region do sféry mierzanowické kultury a později se zde objevuje osídlení věteřovské skupiny (Bolatice, Kobeřice). Toto osídlení je však velmi řídké a nevýrazné. Ve střední době bronzové je území součástí komplexu mohylových kultur. S nálezy z tohoto období se setkáváme na území Kobeřic, kde byl v místním kamenolomu nalezen kostrový hrob s výbavou tvořenou dvěma bronzovými záušnicemi a několika jantarovými perlami. Na místě byla rovněž objevena i bronzová sekerka s lištami. Mohylová kultura je pak hlášena také z Malých Hoštic, odkud pochází drobná amforovitá nádobka s kalichovitě rozevřeným hrdlem.
Mladší a pozdní doba bronzová a počátek doby železné je reprezentován kulturou lidu lužických popelnicových polí (Bělá, Bolatice, Dolní Benešov, Hněvošice, Chuchelná, Bolatice, Kobeřice, Kravaře, Malé Hoštice, Oldřišov, Petřkovice, Píšť, Strahovice, Sudice, Třebom, Velké Hoštice, Závada), která zde přežívá téměř tisíc let. V mladší době železné, kdy hovoříme o „keltské“ laténské kultuře, je osídlení regionu opět řídké a nevýrazné. Pozůstatky po Keltech pak nacházíme na katastrech obcí Rohov, Malé Hoštice a Velké Hoštice.
Doklady z tohoto období pravěku nacházíme na katastrech obcí Bělá, Kobeřice, Kravaře, Malé a Velké Hoštice, kde je osídlení reprezentováno především germánskou dobrodźieńskou skupinou.
Nejstarší středověké osídlení je na podkladě archeologických nálezů datováno do 8. století (doba hradištní), kdy se na území nalézala otevřená sídliště (Malé Hoštice, Velké Hoštice, Hněvošice, Sudice), s pohřebištěm (Hněvošice), ale také s hradiskem (Landek).
Středověk
V roce 1000 bylo z iniciativy Boleslava Chrabrého za účelem omezení míšeňského a pražského biskupství založeno hnězdenské arcibiskupství s podřízeným biskupstvím ve Vratislavi, území Pštiny a Bytomi bylo podřízeno krakovskému biskupství a jih (tzv. české Slezsko) olomouckému biskupství. V důsledku velkého rozrodu piastovské dynastie, která si mezi sebou rozdělovala další polská území (včetně slezského) vznikla v průběhu 12.–13. století soustava slezských knížectví: v Dolním Slezsku knížectví Vratislav, Hlohov, Lehnice, Lubuš, v Horním Slezsku Opolsko (Ratibořsko, Těšínsko, Osvětim, Zátor, Bytom, Pština) pod vlivem krakovského biskupa. Za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo k postupnému připojení všech slezských knížectví k zemím Koruny české. Olomoucké biskupství a Opavské knížectví se z Markrabství moravského vyčlenily jakožto samostatné země Koruny české.
Hlučínsko se od poloviny 12. století stalo nakrátko součástí Českého knížectví a do poloviny 13. století se tato oblast vyvíjela jako součást středověké holasické provincie (Olomoucký úděl). Od počátků 13. století, v době vlády Přemyslovců a hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera, bylo území osídlováno německými kolonisty. Od roku 1318 se území současného Hlučínska stalo součástí Opavského vévodství v držení Mikuláše II. Opavského z rodu opavských Přemyslovců, od roku 1336 držící též Ratibořské knížectví. V roce 1377 připadla větší část území k dílu vévody Přemysla I. Opavského, menší díl s Kravaři a Sudicemi jako součást Krnovska jeho bratru Janu II. Opavskému a Ratibořskému. Hlučín s Landekem byl často zastavován, v roce 1385 knížatům kozelským (Koźle/Kozlí/Cosel). V roce 1439 se Hlučín stal znovu součástí knížectví Opavského.
V držení opavských Přemyslovců bylo Hlučínsko až do roku 1464 (resp. 1474), kdy se dostalo do rukou českého krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471), který novým knížetem ustanovil svého syna Viktorína. Roku 1485 bylo Opavsko na nátlak uherského a českého krále Matyáše Korvína postoupeno jeho synovi Jánošovi. Po smrti Matyáše se vlády nad Slezskem chopil dle olomouckých úmluv Vladislav II. Jagellonský. Ratibořsko zůstalo v držení opavských Přemyslovců až do roku 1521, kdy ho Jan II. Opolský sloučil s knížectvím Opolským a Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české osud Opolska.
I po připojení Slezska (potažmo Hlučínska) k českému státu docházelo na jeho území ke střetům zájmů sousedního Polska a Uher. V důsledku těchto mnoha konfliktů – zejména husitských válek a válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, se Slezsko měnilo politicky, etnicky a především správně. První pokus o sjednocení slezské správy zavedl Matyáš Korvín v roce 1474, kdy zavedl instituci vrchního slezského hejtmana, kterému byli podřízeni hejtmani v Dolním a Horním Slezsku. Vrchní hejtman předsedal celoslezskému sněmu (Fürstentagu). V roce 1498 byl založen knížecí soud (Fürstenrecht), který se scházel dvakrát ročně, dále bylo zavedeno pravidelné vybírání daní.FUKALA, Radek: Slezsko - neznámá země koruny české, s. 137. Jednotu Slezska nadále oslabovaly třenice mezi jednotlivými stavovskými příslušníky, z tohoto důvodu nebylo schopné se navenek jednoznačně vyjadřovat k mezinárodní politické situaci.BAHLCKE, Joachim: Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526-1619), München 1994, s. 47.
Habsburská monarchie