Národní park České Švýcarsko je jeden ze čtyř národních parků v České republice. Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Mohutné skalní věže, brány, stěny, rokle, města a bludiště vznikly v důsledku erozí křídových mořských sedimentů, které byly vyzdviženy na povrch v období čtvrtohor v důsledku alpinského vrásnění. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo.
České Švýcarsko se nachází v okrese Děčín mezi obcemi Hřensko, Chřibská a vesnicí Brtníky. Zaujímá oblast při státní hranici s Německem, která ho odděluje od národního parku Saské Švýcarsko. Rozloha parku činí 79,28 km². Oblast náleží ke geomorfologickému celku Děčínské vrchoviny, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Z jižní a západní strany park obepíná chráněná krajinná oblast Labské pískovce, z východní strany k němu přiléhá chráněná krajinná oblast Lužické hory. V parku se nachází jediná vesnice, a to Mezná patřící k obci Hřensko, dále zřícenina vodního mlýna a několika skalních hrádků (např. Falkenštejn, Šaunštejn).
Lesy pokrývají 97 % území. Původně dominantní buk lesní byl vytlačen dnes silně převažujícím smrkem ztepilým. Bylinné patro zde není příliš druhově rozmanité, zato v patru mechovém se vyskytují stovky druhů mechů a lišejníků. Kdysi známou rostlinou parku byl blánatec kentský, už se však v parku nevyskytuje, stejně jako řada živočichů typu los evropský či kočka divoká. V Českém Švýcarsku hnízdí desítky druhů ptáků, za všechny lze jmenovat čápa černého nebo sokola stěhovavého, jehož zdejší populace je největší ve střední Evropě.
Lokalita a název náhled|Poloha parku v rámci ostatních chráněných území Národní park České Švýcarsko se nachází v Ústeckém kraji v okrese Děčín, na jihozápadě Šluknovského výběžku. Zasahuje do území několika samosprávných celků, a to měst Krásná Lípa a Chřibská, a obcí Hřensko, Janov, Růžová, Srbská Kamenice, Jetřichovice, Doubice a Staré Křečany. Rozloha parku je 79,28 km². Takřka celou severní a části západní stranou přiléhá k německé hranici, za níž na něj navazuje národní park Saské Švýcarsko (), který svou rozlohou 93,5 km² ještě převyšuje velikost Českého Švýcarska. Východní stranu parku lemuje Chráněná krajinná oblast Lužické hory, jeho ostatní strany obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, na kterou na hranicích rovněž navazuje německý protějšek – Chráněná krajinná oblast Saské Švýcarsko (). Území obou chráněných krajinných oblasti včetně obou národních parků se označuje jako Českosaské Švýcarsko () nebo Labské pískovce (). Německé a české území Labských pískovců společně vytváří jednu z nejdůležitějších evropských pískovcových oblastí.
Samotný název „České Švýcarsko“ vznikl odvozením od názvu Saské Švýcarsko, používaném pro německou část Labských pískovců od 18. století. O tento romantický název se zasloužili švýcarští malíři Adrian Zingg a Anton Graff, kteří působili na Akademii v Drážďanech a malovali krajinu podél Labe, která jim připomínala domovinu. Českému Švýcarsku se někdy říká Zadní hory – tímto jménem krajinu obdařil liberecký spisovatel Miloslav Nevrlý.
Geologie Labské pískovce jsou nejsevernějším výběžkem české křídové pánve. Z většiny jsou formovány turonskými pískovci, které na povrchu tvoří výrazné krajinné dominanty. V období svrchní křídy, před cca 90 miliony let, pokrývalo celé území moře. Na jeho dně se postupně navršily sedimenty o mocnosti až 1 km. Tyto sedimenty byly tvořeny především pískovci a slínovci, ale i prachovci a slepenci. Písek sem byl přiváděn řekami z oblastí, kde se dnes nachází Jizerské hory a Krkonoše. Střední vrstva mocného sedimentu byla tvořena výhradně pískovci. Tato vrstva dosahovala mocnosti 350–420 m, a právě ona dala vzniknout členitým skalním útvarům v národním parku. Pískovce v oblasti Českosaského Švýcarska jsou tvořeny „kvádry“, které od sebe oddělují pukliny, pročež jsou označovány jako „kvádrové pískovce“. Následně v období třetihor došlo v důsledku kolize litosférických desek k alpínskému vrásnění, kdy byly pískovcové vrstvy české křídové tabule vyzdviženy nad původní úroveň a vlivem nestejnoměrných tlaků došlo k jejich fragmentaci. Následné střídání ledových a meziledových dob spolu s říční erozí i působením větru vymodelovaly pískovcové skály do současné podoby. náhled|vlevo|Čedičový kužel Růžovský vrch (620 m n. m.), nejvyšší vrchol Českého Švýcarska Pro období třetihor je rovněž typická silná vulkanická činnost. Ta dala v oblasti vzniknout mnohým dominantám, z nichž tu nejvyšší představuje Růžovský vrch (620 m n. m.), čedičový kužel, který vznikl v dobách třetihorní zvýšené vulkanické činnosti, kdy žhavé magma prorazilo vrstvu druhohorních pískovců a ztuhlo v horních, méně stabilních sedimentech. Z dalších hor a kopců, které vznikly v důsledku vulkanických elevací, to jsou např. Mlýny, Suchý vrch, Koliště, Limberk, Vosí vrch, Český vrch, Větrný vrch či Popovičský vrch.
Topografie Z hlediska dnešního stavu krajiny, tzn. výrazně členitého terénu s dominujícími pískovcovými masivy, bylo klíčové období čtvrtohor. Tehdy v důsledku alpinského vrásnění došlo v oblasti Českosaského Švýcarska k mohutnému tektonickému zdvihu pískovcových sedimentů. Další pohyby tektonických desek spolu s častým střídáním ledových a meziledových dob a především díky vodním živlům rychle postupovala eroze místních hornin. Na erozi pískovců měly vliv i další přírodní děje jako jsou klimatické změny a zvětrávání. Vrstva pískovce je pod zemí silná ještě několik stovek metrů, poté na ni navazuje tvrdá a vodu nepropustná vrstva žuly. Zdejší pískovec je velmi porézní a nasákavý materiál, takže jakmile začne pršet, voda se většinou už nemá kam vsakovat (žula vodu nepropustí a pískovec pod zemí už je nasáklý). To jen přispívá ke zvýšené vlhkosti, která převažuje hlavně v roklích, kde bývá nedostatek slunečních paprsků.
Výše popsaným způsobem vznikly skalní útvary, které jsou v rámci Evropy unikátní. Pískovec je v této oblasti natolik dominantní, že se pro tento stav vžilo označení „pískovcový fenomén“.Ivana Marková, „Mechorosty Českého Švýcarska“, in: Labské pískovce (2008), s. 107. Vedle hluboce zařezaných kaňonů Labe, Kamenice a Křinice se zde nachází vysoké skalní stěny a věže, plošiny, převisy a římsy, skalní města, bludiště a výjimkou nejsou ani hřibovité útvary. Snad nejznámějším skalním útvarem na území parku je Pravčická brána. S rozpětím 26,5 m a výškou 16 m je největší přirozenou skalní branou v Evropě a je symbolem národního parku. Menší obdobou Pravčické brány je Malá Pravčická brána, která dosahuje výšky 2,3 m a šířky 3,3 m; šíře oblouku je 1–1,5 m. náhled|upright=0.8|Soutěska Kamenice K dalším netradičním skalním útvarům patří např. pískovcové převisy Jeskyně českých bratří a Velký pruský tábor, skalní průrva se schodištěm Úzké schody, menší skalní útvar Černá brána nebo jeskyně Vinný sklep.
Osídlení Nejstarší doklady o lidském osídlení Českého Švýcarska spadají do období mezolitu. První lidé se zde pohybovali v menších skupinách, hledajíce útočiště pod pískovcovými převisy. Drsný charakter zdejší přírody však neposkytoval příliš dobré podmínky pro trvalejší pobyt pravěkých lidí, proto byl jejich výskyt v oblasti spíše sporadický. Dokládá to zejména malé množství archeologických nálezů v místech skalních převisů. Od doby halštatské do doby raně středověké dokonce úplně chybí archeologické nálezy, které by dokládaly osídlení v tomto mezidobí.Petr Pokorný, „Holocenní vývoj vegetace v Českém Švýcarsku“, in: Labské pískovce (2008), s. 38. Lze tak říci, že od doby prvních lidí až do prvních století našeho letopočtu byla krajina Českého Švýcarska osídlena jen minimálně.
První souvislejší doklady o lidském osídlení pocházejí až z 8.–10. století. Z této doby jsou známy hned tři významné lokality, z nichž nejvýznamnější je hradiště na ostrožně Adlerhorn při soutoku Křinice a Brtnického potoka. Zásadní průlom v osidlování Českého Švýcarska přinesla až pozdně středověká německá kolonizace ve 13. a 14. století. Tehdy byla založena většina sídel, které se dnes nachází těsně za hranicemi národního parku (např. Arnoltice (1352), Růžová (1352), Huntířov (1352)). Osadníci sem přicházeli ze dvou feudálních sídel: od jihu z hradu Ostrý u Benešova nad Ploučnicí a z východní strany od hradu Krásný Buk.Petr Pokorný, „Holocenní vývoj vegetace v Českém Švýcarsku“, in: Labské pískovce (2008), s. 38–39. Z doby vrcholně středověké pochází i několik hrádků, jejichž pozůstatky se nacházejí přímo v národním parku: jedná se především o Falkenštejn, Šaunštejn („Loupežnický hrad“), Kyjovský hrádek („Horní Karlštejn“), Brtnický hrádek („Loupežný hrádek“) a Vlčí hrádek („Pustý zámek“). Důvod zbudování těchto hrádků není dosud zcela objasněn. Na základě nálezů pozůstatků po středověkých sklárnách a těžbě hornin (vápence a železné rudy) je možné, že skalní hrádky plnily funkci hornických a výrobních center. náhled|upright=0.8|Vrchol skalního hrádku Šaunštejn Přísun osadníků do oblasti Šluknovska znamenal mnohonásobně zvýšenou poptávku po zemědělské půdě. Kolonisté tento problém řešili hlavně vypalováním lesních porostů, což byl nejrychlejší způsob, jak zalesněnou oblast přeměnit v zemědělskou. Dnešního národního parku se však tato přeměna příliš netýkala z důvodu špatné přístupnosti terénu a nedostatku půdy, která by byla k obhospodařování vhodná. Nicméně lesní porosty národního parku sloužily jako zdroj dřeva. Dřevo se přemisťovalo mj. po vodě, na dolních tocích Kamenice a Křinice existovala soustava jezů a menších přehrad, díky kterým bylo možno dřevo dopravit až k Labi. U ústí Kamenice ústí Labe vyrostlo překladiště splaveného dřeva Herrnskretschen – Hřensko. V 19. století došlo k rozkvětu obcí při okrajích dnešního národního parku i přímo v něm, rozšířena byla zejména textilní, ale i strojní výroba. Ve 20. století nastal útlum, po druhé světové válce některé obce dokonce zanikly. Přímo na území parku se jednalo o Zadní Doubice a Zadní Jetřichovice. Dnes se v parku nachází pouze jedna vesnice – Mezná.
Kromě Mezné se v parku nalézá i několik dalších lidských sídel, konkrétně Mezní Louka, restaurace Sokolí hnízdo u Pravčické brány, restaurace v soutěskách Kamenice, hotel Zámeček v blízkosti Vysoké Lípy, osada Na Tokání a hájovna Saula u Dolní Chřibské.
Přírodní poměry Složení bioty národního parku je nejvýrazněji ovlivněno geomorfologickou stavbou, která má vliv i na ráz celé krajiny. Vysoké pískovcové útvary způsobují veliké nadmořské převýšení na malém prostoru, takže zde není nouze o náhle zvraty vegetačních stupňů. Tyto zvraty umožňují výskyt montánních a dokonce i subalpínských druhů v jinak velmi nízké nadmořské výšce. Vzácností není ani výskyt reliktů.
Flóra