náhled|300px|Římská formace testudo, která byla používána hlavně při obléhání. Obléhání ve starověku se stalo součástí tehdejšího válečnictví v návaznosti na usazování lidí ve městech. Jedním z hlavních důvodů počátečního vývoje měst ve starověku byla obrana. To dokládá značné množství raných sídlišť na území, které poskytovalo přirozenou ochranu, jako například na vrcholech kopců. Města chráněna hradbami se objevují krátce poté, kdy byla založena velká městská centra. Krátce poté bylo téměř nemožné se těchto míst zmocnit. Dlouhou dobu nebyla jiná možnost než město odříznout a čekat až vyhladoví. Řecko se tímto způsobem vyvíjelo k směsici nezávislých hradbami chráněných polis. Až Filip II. Makedonský Řecko sjednotil a byl prvním vladařem, kdo v Řecku zvládl obléhací techniku. Asyřané byli první, kteří začali masově používat obléhací stroje a byli schopni město dobýt silou. Na vývoj obléhacích technik navázali také Římané.
Počátky obléhacích bojových prostředků Prvním známým sídlištěm ohrazeným zdmi bylo malé město Jericho, které se nachází něco málo přes 10 kilometrů od severního pobřeží Mrtvého moře ve starověké oblasti Kanaán v dnešním Izraeli. Počátek zdí na tomto místě se datuje od počátku sedmého tisíciletí př. n. l. Současní učenci přišli s hypotézou, podle které vedly k výstavbě opevnění kolem sídlišť dva hlavní důvody. Za prvé, zdi sloužily jako obrana proti střelným zbraním – kterými byly v tomto historickém období především luky a šípy. Druhým důvodem byl rozvoj usedlého zemědělství. Přestože bylo Jericho opevněno již v sedmém tisíciletí př. n. l., bylo co do velikosti relativně malé. První velká opevněná města se objevila v Mezopotámii kolem roku 3000 př. n. l. Město Ur v současném Iráku představuje jeden z nejlepších a nejranějších příkladů. Město bylo ve své době proslavené svým dokonalým opevněním, které mělo na některých místech v základu tloušťku 30 metrů. Věže nebyly rozmístěny od sebe dále, než byl účinný dosah střelby z luku (v té době kolem 30 metrů), takže všechna místa, na která by mohl protivník zaútočit, bylo možné pokrýt palbou.náhled|vlevo|Zde je ztvárněno obléhání Dapuru egyptskými vojáky. V jiných městech v Mezopotámii byly vystavěny zdi s několika pravými úhly, čímž došlo k vytvoření klikatého uspořádání zdí, které maximalizovalo velikost střeleckého úhlu. Podobný proces opevňování také probíhal ve své době v Egyptě. V této době byl při obléhání velice používán žebřík. Možnost strhnout kamenné zdi byla stále ještě několik století vzdálena. Způsob obléhání zůstával do osmého století př. n. l. v podstatě stejný, což mělo za následek rozšíření opevnění po celém Blízkém východě. Předchozí obléhací boje mohly být vedeny pouze jako blokáda nebo útok. Válečníci v Mezopotámii hledali způsob, jak dobýt nepřátelské město.
První obléhací stroje První dnes známé použití strojů pochází z doby obléhání města Nurrugum Šamši-Adadem I., válečníkem, který dobyl většinu Asýrie v severovýchodní Mezopotámii. Popisy obléhání, pocházející z té doby se zmiňují o tom, že používal beranů a věží. Přestože není známo, zda tyto stroje sám vynalezl nebo či spíše používal techniku jiných, úsilí jeho a jeho současníků bylo úspěšné. Jak archeologické, tak historické pozůstatky naznačují, že mnohá města na Blízkém východě padla v osmnáctém století př. n. l. do rukou útočníků. Obléhací stroje však byly v tomto období značně nedokonalé a hlavním způsobem obsazení nepřátelského města té doby bylo obklíčení a výstavba obléhacích valů.
Na počátku obléhání útočníci často vybudovali dobývací stavby kolem města, takže obránci nemohli uniknout. Koncem 19. stol. př. n. l. se tyto konstrukce staly zcela dokonalými a jejich součástí byly příkopy, hliněné zdi, dřevěné palisády a věže. Obléhatelé potom mohli začít s výstavbou náspů; v tomto případě se jednalo o velkou rampu ze zeminy, jejíž stavba pokračovala směrem kupředu, dokud nedosáhla stejné výšky jako hradby nepřítele. Nakonec bylo pomocí věže možno vyčistit cimbuří od obránců a poté zahájit útok pěchoty, která pomocí valu překonala hradby. Veškeré obléhací stavby, věže a náspy vyžadovaly při výstavbě zkušené odborníky. Vzhledem k tomu se poprvé v historii na bojišti objevili také technici. Tito technici však nenabízeli svoje služby pouze útočníkům, ale také obráncům. Koncem 18. stol. př. n. l. začalo být stále více měst obklopeno příkopy a dvojitými a někdy dokonce trojitými zdmi opatřenými větším množstvím věží. V šestnáctém století př. n. l. opět dominovali obránci. Obléhatelům většinou nezbývalo nic jiného než město blokovat. Přestože některé dobře organizované mocnosti dokázaly dobývat města, byla to pravda jenom v tom případě, že měly početní převahu a byly dobře zásobeny. Ve 12. století př. n. l. se objevila mocnost, která vynalezla nové stroje, a před kterou nebylo žádné město v bezpečí. Byla to Asyrská říše.
Asyrské válečné obléhací prostředky Asyřané jsou v dějinách známí jako národ využívající hrubou sílu spolu se silnou vojenskou organizací, který významně přispěl k vývoji vojenské techniky. Byli také vyhlášeni svou neobyčejnou krutostí. Asyrský stát držel pohromadě především ze dvou důvodů: jejich vynikajícími schopnostmi při obléhání a jejich uplatňování naprosté, nemilosrdné krutosti. Tato oficiálně deklarovaná krutost však měla právě opačný účinek: přestože Asyřané a jejich armáda byli obávaní a respektováni, byli nenáviděni a poddaní jejich říše byli prakticky trvale ve stavu odboje. Po většinu asyrských dějin měla tato situace pozitivní účinek, protože jádro jejich armády tvořili vysoce zkušení vojáci. Avšak jakmile jejich říše dosáhla zenitu byla nemilosrdně a rychle zničena. Více než v čemkoliv jiném vynikala asyrská armáda v technice obléhání a byla patrně první armádou, která měla samostatný sbor ženistů. Kdy přesně začali používat Asyřané obléhací stroje není známo. náhled|275px|Asyřané obléhají město. Povšimněte si dobývací věže a beranidla. V osmém století př. n. l. se však stali mistři v umění obléhání, jak dokládá zvýšený výskyt různých oslavných reliéfů a nápisů po celé říši. Asyřané proti těžce opevněním městům Blízkého východu útočili a za tím účelem vyvinuli celou řadu postupů ničení nepřátelských zdí. K podkopávání zdí byli používáni zákopníci, kteří zapalovali ohně pod dřevěnými bránami a stavěli rampy, které umožňovaly mužům dostat se přes hradby nebo se pokusit o jejich prolomení v horní části, kde byly hradby nejslabší. Pojízdné žebříky dovolovaly útočníkům překračovat příkopy a rychle zaútočit na kterémkoliv místě obranného postavení. Těmto operacím zajišťovaly krytí masy lučištníků, kteří tvořili jádro pěchoty. Pýchou asyrské dobývací mašinérie však byly jejich dobývací stroje. Byly to několikaposchoďové věže se čtyřmi koly a otočnou věží na vrcholu s jedním nebo dvěma dobývacími beranidly v nejnižším patře. Věže byly kryty kůží a látkami, které je chránily proti zápalným šípům. Pohyb dopředu zajišťovali buď vojáci nebo tažná zvířata. Věže byly příležitostně vybaveny padacími mosty. Asyřané velice rádi kombinovali dobývací věže s rampami. Po navršení náspu do výše zhruba poloviny hradeb je Asyřané pokryli kamennými deskami, pomocí kterých byl vytvořen hladký povrch. Poté byla přisunuta dobývací věž, jejíž beranidla zničily hradby. Tuto taktiku si později velice oblíbili Římané.
Počátky řecké obléhací techniky V období mezi pádem Asýrie v roce 612 př. n. l. a vzestupem Dionýsia I. se Syrakús v roce 405 př. n. l. došlo v oblasti ženijních prací a obléhací techniky pouze k nepatrnému vývoji. Znalosti Asyřanů upadly v tomto období většinou v zapomenutí. Přestože byly tyto znalosti částečně převzaty Peršany, nová mocnost Blízkého východu si neuvědomila jejich skutečné možnosti, používala tyto stroje pouze sporadicky a nepřivedla je k žádnému významnému zlepšení. Pokud jde o Řeky, nevyužili příliš mnoho z techniky, kterou měli k dispozici. Alespoň během první poloviny tohoto období nepokročila řecká věda dostatečně daleko, aby umožnila konstrukci těchto velkých strojů. Kartáginci, nová síla v západním Středomoří měli tuto techniku prokazatelně k dispozici a to vzhledem k dědictví po Féničanech. Umění obléhání však přesto většinou nebylo využíváno, protože charakter jejich říše byl především námořní a kromě toho nebyla města, na která Kartáginci narazili v Africe, Španělsku a na Sardinii příliš těžce opevněná. Tato situace se změnila pouze jednou a to tehdy, když v šestém a sedmém století př. n. l. podnikali vážné nájezdy na území Řeků na Sicílii, při kterých byli nuceni se potýkat s pevnostmi chráněnými hradbami (město Syrakusy).náhled|vlevo|200px| Tato kresba zachycuje středověkou obléhací věž. Ta se však od svých starověkých předchůdkyň vůbec nelišila. Povšimněte si bočního krytí. Přesto to byly právě Syrakusy, jejich hlavní protivník na jihovýchodě ostrova, kdo se zasloužil o renesanci ofenzivní obléhací techniky. V závěru pátého století př. n. l. začali používat a značné zdokonalili punské stroje. Během století zastínili všechno co zde bylo předtím a vrátili techniku do popředí bojových prostředků. Avšak, syrakúská obléhací technika se šířila pomalu a mnoho států jí přijalo až o staletí později. Řecko v tomto ohledu bylo konzervativní a obléhací techniku v Řecku zavedl až Filip II. Příkladem je obléhání řeckého města Plataje Spartou. Sparťané a jejich thébští spojenci nejprve vybudovali kolem města obléhací stavby; mezi ně patřily opevnění, příkopy a dřevěné palisády. Poté vystavěli ze dřeva a kamenů obléhací násyp a zaútočili na zdi. Tomu Platajané čelili nejprve zvýšením zdí a poté výstavbou další zdí za zdí původní. Sparťané poté vysunulo dopředu své obléhací berany, které však obránci zničili tak, že jejich trámy vytáhli ven pomocí smyček. Když selhal pokus zapálit město vhazováním hořícího klestí, Sparťané svého útoku zanechali a začali blokovat město. Během následujících dvou let se většině obránců podařilo proklouznout z města ven a zbytek se vzdal.
Vrchol řecké obléhací techniky