Lidová křížová výprava (či také selská křížová výprava) je souhrnné označení pro několik neúspěšných tažení evropské chudiny kolem roku 1096, organizovaných a vedených lidovými kazateli a zchudlými rytíři s cílem dobýt Jeruzalém a osvobodit Boží hrob od muslimů. Když papež Urban II. roku 1095 na clermontském koncilu vyhlásil první křížovou výpravu, okamžitě uposlechly jeho výzvu tisíce prostých lidí. V průběhu roku 1096 vyrazily ze severní Francie, Porýní, Lotrinska i českých zemí na východ špatně organizované houfy, jejichž náboženský zápal byl rozněcován fanatickými kněžími a mnichy. Poutníci neměli pro skutečný boj žádné předpoklady, zato cestou na východ drancovali, ničili a páchali krutosti na obyvatelstvu, mimo jiné rozpoutali první protižidovské pogromy v Evropě.
náhled|upright=0.9|vlevo|Mapa s trasami jednotlivých křižáckých skupin První na cestu vyrazili francouzští chudí, vedení lidovým kazatelem Petrem Poustevníkem. Prošli německými zeměmi, Uhrami a dostali se nakonec až do Byzantské říše, kde došlo k několika potyčkám mezi poutníky a místními ozbrojenými oddíly. Z Konstantinopole byli křižáci pomocí byzantských lodí přepraveni do Malé Asie, kde pro ně bylo vybudováno opevněné ležení. Poutníci z této základny začali pořádat loupeživé nájezdy na seldžucká území, a proto na ně sultán Kilič Arslan vyslal armádu. Turci během několika odvetných akcí téměř všechny Evropany vyvraždili. Zachránil se jen zlomek, který byl nakonec evakuován do bezpečí Konstantinopole.
V německých a českých zemích se zatím shromáždily menší skupiny, které v několika městech včetně Prahy rozpoutaly protižidovské násilnosti. Jejich brutalita byla taková, že je na uhersko-říšských hranicích napadl uherský král Koloman, který se obával o své poddané a zemi. Uherská armáda všechny skupiny rozehnala a část poutníků pozabíjela. Lidová tažení tak byla rozprášena, aniž by vojensky přispěla ke křížové výpravě, kterou v polovině roku 1096 vypravili mocní evropští feudálové.
Vyhlášení první křížové výpravy náhled|upright=0.7|vlevo|Gustave Doré: Papež Urban II. vyzývá k osvobození Svaté země
Na listopad roku 1095 svolal papež Urban II. církevní koncil do francouzského města Clermont. Jedním z jeho bodů bylo i projednání vojenské pomoci, o kterou požádal byzantský císař Alexios proti expanzi seldžuckých Turků. 27. listopadu papež vystoupil se svým velkolepým projevem pod širým nebem. Nejprve hovořil o útlaku, jakému jsou křesťané v Jeruzalémě vystavováni i nebezpečí, jaké představují Turci pro Evropany a poté pokračoval výzvou k válečnému tažení Východu na pomoc.Duggan, str. 23. Reakce přítomných na papežova slova byla velmi emotivní; často byl přerušován v projevu nadšenými výkřiky Deus le volt – Bůh tomu chce. Ačkoliv byla výzva adresována především mocným tehdejšího světa (velkým francouzským feudálům), přišla rychlá odezva právě od prostého lidu, který uspořádal počátkem roku 1096, povzbuzován lidovými kazateli, své vlastní tažení do Svaté země.
Francouzi Cesta do Asie Téměř nikdo z účastníků první křížové výpravy, a to nejen těch prostých a chudých, neměl ponětí o tom, jak bude cesta do Svaté země vypadat a s čím se může setkat.Hrochová, str. 14–15. Víra ve vítězství křesťanů, kteří ve znamení kříže vyženou „nevěřící“ muslimy ze Svaté země a osvobodí Boží hrob v Jeruzalémě, byla obrovská. Jako první se počátkem roku 1096 vydaly na cestu do Palestiny křižácké houfy ze severní Francie a Porýní, vedené Petrem Poustevníkem. Petr Poustevník byl fanatický kazatel,Hrochová, str. 14. který choval nenávist k Turkům, a zároveň charismatický vůdce, svými posluchači pokládaný za světce. Jeho následovníků z Francie bylo kolem 15 000, většinou neozbrojených venkovanů a příslušníků spodiny.Duggan, str. 25. K výpravě se přihlásilo také osmHrochová, str. 15. zchudlých rytířů pochybné pověsti, v jejichž čele stanul Gautier Sans-Avoir – Bezzemek, který výpravu vedl po vojenské stránce a stal se tak prvním velitelem křížového tažení. Poutníci neměli žádné vojenské zkušenosti ani kázeň; jediné, čím oplývali, bylo bojové nadšení. V německých zemích se k Petrově výpravě přidali další chudí, takže výprava nakonec čítala 20 000–30 000 účastníků. Finance na pokrytí nákladů výpravy se Petrovi podařilo získat od francouzských Židů, které přesvědčil,Bridge, str. 35. aby mu dali doporučující dopisy s žádostí o podporu tažení pro Židy z oblastí německých.
náhled|upright|vlevo|Petr Poustevník na osluRoman du Chevalier du Cygne, (1270)
Poutníci táhli německými zeměmi, až v dubnu 1096 dorazili do Kolína nad Rýnem, kde se utábořili. Kolín však neměl dostatek zásob pro vydržování takového počtu lidí a mnozí poutníci byli netrpěliví a žádali, aby se výprava vydala na další cestu. Krátce po Velikonocích se proto několik tisíc francouzských poutníků rozhodlo vydat dáleBridge, str. 30. na vlastní pěst pod velením Gautiera Sans-Avoir, který postrádal klidnou a trpělivou povahu Petra Poustevníka, zato hořel netrpělivostí a nadšením pro křížovou výpravu. V Uhrách byli křižáci přijati vlídně a král Koloman je všemi silami podporoval. Přestože se poutníci pohybovali pěšky a jenom ženy a děti se směly vézt na povozech tažených voly, ušli tisícikilometrovou vzdálenost na uhersko-byzantskou hranici za necelý měsíc. 5. května 1096 stanuli před byzantskou pohraniční pevností Bělehradem.Hrochová, str. 15. Křižáci dorazili příliš rychle a Byzantinci je proto zatím neočekávali, byli proto bez císařských instrukcí z Konstantinopole. Obilí bylo nezralé, pro křižáky také proto nebyly připraveny zásoby. U Bělehradu tak došlo k prvnímuHrochová, str. 16. střetu křižáků s místním křesťanským obyvatelstvem. Vyhladovělá chudina, jíž došly zásoby, začala plenit vesnice po obou stranách hranice a vyvolala několik ozbrojených konfliktů s místními pořádkovými oddíly, jejichž důsledkem byli první mrtví. V Niši přijal Gautiera byzantský místodržící a zásobil jeho poutníky potravinami.
náhled|upright|Gustave Doré: Francouzští rolníci opouštějí své domovy a vydávají se na výpravu
Příchod poutníků přes Uhry císaře Alexia překvapil. Vycházel totiž z přesvědčení, že si křižáci zvolí cestu Itálii, přeplaví se přes Jaderské moře, následně se vylodí v přístavu Dyrrhachion a dále poputují po římské silnici Via Egnatia do Konstantinopole. Gautierovým příchodem se situace změnila a Alexios dal přepravit zásoby a strážní oddíly s průvodci do Niše, odkud byl Gautierův houf v pořádku dopraven do Konstantinopole.
Mnohem hůře si cestou přes Uhry počínal houf vedený Petrem Poustevníkem,Duggan, str. 26. jenž šel v Gautierových stopách. Soudobí kronikáři se zmiňují nejen o plenění, ale také o krutostech na obyvatelstvu, znásilňování žen a ničení majetku.Hrochová, str. 17. Petrova skupina vyplenila uherské město Semlina a na byzantské straně také Bělehrad. Křižáci pak postupovali na Niš, kde se Petr setkal s byzantským místodržícím Niketem, který před Petrem uprchl z Bělehradu. Dohodli se, že se křižáci zdrží dalších násilností. Křižáci však dohodu nedodrželi a jejich zadní voj zapálil několik mlýnů pod nišskou pevností. Byzantinci poté z pevnosti podnikli překvapivý výpad, nezformované poutníky rozehnali a třetinu celé výpravy pobili.Hrochová, str. 18. Když se křižáci opět sešli a zformovali, rozhodla se část poutníků pro návrat domů. V Sofii se zbylí křižáci setkali s byzantskou armádou a císařovými vyslanci, kteří poutníky nadále doprovázeli do Konstantinopole, kam již cesta probíhala bez incidentů.Bridge, str. 32.
náhled|upright|vlevo|Petr Poustevník vede křížovou výpravu (Abreviamen de las estorias, 14. století)
V Konstantinopoli západoevropští trhani vzbudili posměch a opovržení, neboť v hlavním městě Byzantské říše začali krást a plenit paláce za městemHrochová, str. 19. i chrámy na předměstí. Alexiovu dvoru bylo jasné, že tito poutníci, jen zčásti ozbrojení a nedisciplinovaní, se v boji tureckým vojskům postavit nemohou a císař, který si od poutníků od počátku držel okázalý odstup, se rozhodl je urychleně přepravit z Konstantinopole pryč. 6. srpna 1096 byli Gautierovi a Petrovi poutníci přepraveni na řeckých lodích přes Bospor do oblasti poblíž Nikomédie v Anatolii, na hranice mezi byzantským a tureckým teritoriem. Byl tam pro ně vybudován opevněný tábor Kibotos, jak mu říkali Řekové, či Civetot nebo Civitot podle křižáků. Alexios dal za poutníky přepravit zásoby a doporučil jim, aby zde vyčkali příchodu rytířských vojsk.
Nezávisle na ostatních do tábora dorazila i skupina italských poutníků, aby se připojila ke svaté válce. V Civetotu zatím nastaly rozepře mezi křižáky z různých zemí: Němci se začali stranit Francouzů a odmítli dál přijímat velení Petra Poustevníka. Když Petr cítil, že ztrácí vliv, odcestoval zpět do Konstantinopole, aby si získal podporu císaře.
náhled|upright|Petr Poustevník a císař Alexios, 19. století
Boje v Anatolii Křižáci se nedrželi Alexiovy rady a začali pořádat loupežné nájezdy do okolí Nikomedie. Jejich obětí se většinou stával majetek křesťanských rolníků i rolníci sami. Křižáci nedokázali pochopit, že jejich úhlavním nepřítelem je vládnoucí, ale minoritní turecká aristokracie, a nikoliv řečtí venkované. Zpočátku poutníci nerabovali příliš blízko tureckých držav, ale v září roku 1096 podniklo několik tisíc francouzských křižáků loupežnou akci až pod hradby mocného města Nikaia, předsunuté bašty turecké moci v AnatoliiBridge, str. 33. a sultánova sídelního města.Kovařík, str. 70. Podařilo se jim Turky překvapit a ačkoliv si netroufli napadnout samotné město, zaútočili na okolní vesnice a dopustili se velkých krutostí na vesničanech. Seldžucký sultán Kilič Arslan I., který v Nikaii nebyl zrovna přítomen, proti řádícím křižákům vyslal hordu svých jezdců, ale těch bylo příliš málo a křižáci je téměř do jednoho pobili. Francouzi se do tábora vrátili triumfálně s velkou kořistí.
Němci a Italové byli povzbuzeni úspěchem Francouzů a na konci září, dva týdny po akci Francouzů, uspořádala skupina o 6 000 křižácích svou vlastní expedici, již vedl italský rytíř Rinaldo (někdy přepisován francouzsky Renaud). Křižáci vtrhli na turecké území, kde plenili a pálili, ale na rozdíl od Francouzů ušetřili všechny křesťany. Pak se jim podařilo obsadit malý opuštěný hrad Xerigordon nedaleko Nikaie, který chtěli využívat jako základnu pro další drancování. Kilič Arslan poslal k pevnosti svou armádu, aby Xerigordon dobyla zpět. Poutníci se stáhli do pevnosti, kde je Kilič Arslan rychle oblehl. Sultánovi bylo známo, že jediný vodní zdroj poblíž Xerigordonu je pramen v proláklině za hradbami pevnosti, mimo dosah křižáků, a proto se rozhodl nechat křižáky žíznit.Kovařík, str. 69.
náhled|upright|vlevo|Masakr Petrovy armády zobrazený na středověkém iluminovaném rukopisu
Kronikáři popisují, že Evropané byli donuceni pít krev svých koní a oslů i lidskou moč, zatímco jiní se zahrabávali do písku ve snaze utišit žízeň. Vzdorovali osm dní, pak rytíř Rinaldo nabídl sultánovi kapitulaci. Kilič Arslan dal křižákům na výběr: buď konverzi k islámu nebo smrt. Rinaldo přijal islám a vstoupil do sultánových služeb; kromě něho islám přijalo ještě několik málo dalších křižáků, kteří byli jako otroci posláni až do Chórezmské říše na březích Kaspického moře. Zbytek poutníků, kteří se odmítli zřeknout víry, byl zmasakrován.