Po bitvě u Moháče, kde zemřel Ludvík Jagellonský, nastoupil na český trůn Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagellonské. Ve střední Evropě vzniklo roku 1526 mnohonárodnostní soustátí, jež tvořily dědičné země Habsburků (Horní a Dolní Rakousko, Štýrsko, Korutany, Tyroly a Kraňsko), země Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice) a část Uher. Toto soustátí bývá označováno jako Habsburská monarchie. Habsburkové ovládli velkou část Evropy, neboť bratr Ferdinanda I. byl španělský král a císař Svaté říše římské Karel V.

Země Koruny české prožívaly za vlády Ferdinanda I. (1526–1564) počátek několikasetleté habsburské vlády nad nimi. Ferdinand I. Habsburský chtěl Korunu českou začlenit do nově se utvářející habsburské monarchie, mnohem více se však – zejména v prvních letech své vlády – musel soustředit na sérií válečných střetů s Osmanskou říší. Ferdinandovy zvýšené finanční nároky, spojené s válečnými výdaji, nakonec daly vzniknout opozici českých stavů, která nakonec přerostla roku 1547 v odboj. Král nakonec stavovské povstání potlačil, posílil svou moc zejména na úkor měst a vítězství nad stavy mu také dovolilo pozvolna obnovovat katolické instituce v českých zemích. V náboženské otázce musel být Ferdinand opatrný, nicméně vytrvale se snažil posílit pozice katolicismu, popř. utrakvismu, a snažil se naopak co nejvíce zabránit šíření učení luteránů, novokřtěnců či Jednoty bratrské.

Za Ferdinandovy vlády se Koruna česká nacházela mimo hlavní evropské obchodní stezky a řemesla ve městech díky svazujícím cechům stagnovala. Počínaly se však rozvíjet nové formy hospodaření, zejména rybníkářství. Pozvolna nastával také kulturní rozkvět, z Itálie pronikal do českých zemí humanismus, což se ve výtvarném umění projevilo přechodem od gotiky k renesanci.

Historie Politický vývoj vlády Ferdinanda I. Nástup Ferdinanda I. na trůn (1526–1527)

upright=0.6|vlevo|náhled|Ferdinand I. Habsburský Smrtí Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče 29. srpna 1526 se rozpadla česko-uherská personální unie, a stavy zemí Koruny české musely řešit otázku nástupnictví. Do hry vstupoval především Ferdinand Habsburský, který ve střední Evropě usiloval o vybudování druhého těžiště habsburského panství a snažil se uplatnit svůj dědický nárok na české země, jenž byl dojednán roku 1515 při jeho svatbě s Annou Jagellonskou. Tento nárok vedl k názorovému rozštěpení Koruny české, protože stavy přivtělených zemí se rozhodly Ferdinanda přijmout jako dědice trůnu, avšak české stavy dědické nároky Anny Jagellonské neuznaly a prosadily své právo zvolit si panovníka, v případě úmrtí panovníka bez dědiců.Janáček (1968). Str. 28–31.

náhled|upright=0.7|Anna Jagellonská, manželka Ferdinanda Habsburského, který díky jejím dědickým nárokům získal vládu ve vedlejších zemích Koruny české Ferdinand měl přesto nad ostatními kandidáty na trůn Českého království výraznou převahu, takže když proti němu nakonec 23. října 1526 při volbě stanuli bavorští kandidáti, byl českým králem proklamován Ferdinand.Janáček (1968). Str. 32–47. České stavy si na zvoleném kandidátovi ještě vymohly volební kapitulaci (obsahující zejména potvrzení platnosti zemských svobod a privilegií), avšak po své korunovaci 24. února 1527 dosud ústupný Ferdinand změnil strategii.

Již 1. ledna 1527 vydal nový dvorský řád (Hofstaatsordnung), kterým byly zřízeny centrální dvorské úřady, jež byly nadřazeny zemským vládám a úřadům. 25. března 1527 pak byl v Praze zřízena Česká komora, která spravovala majetek a finance českého krále a byla podřízena Dvorské komoře, nikoli stavům. Zároveň nový král vznesl požadavek na stavy, aby mu byly poskytnuty finanční prostředky na válku proti expanzivním Turkům či proti jeho protikandidátovi na uherský trůn Janu Zápolskému. Stavy byly schopny králi odporovat jen chabě, neboť se obávaly nařčení z intrik vůči novému panovníkovi.Janáček (1984). Str. 20–25.

Při své cestě po tzv. vedlejších zemích Koruny české (Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice), během které přijímal holdování zemských stavů, zvolil Ferdinand mírnější postup, neboť v těchto zemích působili agenti Jana Zápolského, kteří se snažili podnítit vůči Ferdinandovi opozici. Ferdinand byl proto donucen k některým ústupkům (zejména v náboženské otázce), avšak své nástupnické právo a požadavek berně na válku v Uhrách neústupně hájil.Janáček (1984). Str. 26–39.

Ferdinandova snaha o zisk Uher (1527–1533) Střet se Zápolským a první turecké obléhání Vídně (1527–1529) Vybírání válečné daně bylo tedy nakonec zahájeno, její výnos však nebyl tak vysoký, jak si král přál. Zpočátku velmi úspěšná ofenzíva do Uher proti Zápolskému proto záhy kvůli nedostatku peněz skončila. Zápolského se sice z Uher podařilo vyhnat, avšak ten uzavřel spojenectví s Turky a vojenský konflikt tudíž nebyl zdaleka u konce.Janáček (1984). Str. 40–53.

Protože podpory ze zahraničí se Ferdinandovi nedostávalo, snažil se od zemských stavů vymoci další válečnou daň, avšak tu od českého sněmu získal jen za cenu vážných ústupků – král se zavázal hájit kompaktáta, nedosazovat cizince do zemských, královských a městských úřadů a zachovávat privilegia. Vůči králi se začala tvořit opozice, která začala obratně využívat Ferdinandovy stále zoufalejší potřeby financí.Janáček (1984). Str. 54–63. Přesto nebyl Ferdinand zcela neúspěšný. Získal zpět především mincovní regálJanáček (1984). Str. 63 a pravomoc nad židy, čímž získal významné finanční zdroje nezávislé na vůli stavů.

náhled|upright|vlevo|První turecké obléhání Vídně roku 1529 Ferdinandovo úsilí o zisk celých Uher nakonec skutečně vedlo k válce. Král totiž předložil sultánu Sulejmanovi I. požadavek, aby Turci opustili jimi obsazená města, čímž jej vyprovokoval k obrovské ofenzívě. Ferdinand záhy zjistil, že vzájemná solidarita křesťanských zemí je jen prázdným pojmem – podporu nezískal ani u svého bratra, císaře Karla V., a Benátky a Francie se dokonce s Turky spojily, stejně jako uherské stavy, které upřednostnily mír a přijaly zpět Jana Zápolského, který se stal tureckým vazalem.Janáček (1984). Str. 64–69. Pomoc nacházel Ferdinand pouze v těch zemích svého panství, které bezprostředně sousedily s Uhrami. Stavy zemí Koruny české považovaly válku s Turky za královu soukromou záležitost, proto odmítly králi poskytnout jak finance, tak i vojenskou zemskou hotovost.Janáček (1984). Str. 72–75.

Narychlo svolané a vyzbrojené habsburské vojsko postrádající strategii tak bylo rychle donuceno k ústupu a 21. září 1529 byla obležena Vídeň. Teprve bezprostřední blízkost osmanského vojska českým zemím přiměla tamní sněmy poskytnout králi vojenskou pomoc.Janáček (1984). Str. 75–78. Avšak dříve než vojska českých zemí překročila zemské hranice, donutil blížící se podzim a problémy se zásobováním Turky se stáhnout, což Ferdinand demagogicky prohlašoval za „velké vítězství nad Turky“.Janáček (1984). Str. 69–71.

Ferdinand římským králem a mír s Turky (1529–1533) náhled|upright=0.7|Ferdinand I. Habsburský roku 1531, kdy byl zvolen římským králem Ferdinand se vzápětí pokusil využít turecké hrozby ke konsolidaci své monarchie, pod záminkou společné obrany proti Turkům. Stavy českých zemí však omezení svých práv při schvalování berně jednoznačně odmítly a naopak připomněly králi, že to byl on, kdo válku rozpoutal. Ferdinandův protiútok proti stavům vedl jen k rezignaci nejvyššího purkrabí Zdeňka Lva z Rožmitálu. Úspěchů tak král dosahoval jen postupně díky trpělivému prosazování loajálních lidí do úřadů a využívání každého zaváhání stavů.Janáček (1984). Str. 79–92.

Značně úspěšnější byl Ferdinand v říšské politice. Roku 1530 se setkal s Karlem V., který souhlasil s tím, aby byl Ferdinand zvolen římským králem, což se také stalo následujícího roku, čímž se Ferdinand stal zástupcem císaře v době jeho téměř stálé nepřítomnosti v Říši. Zároveň se však v Říši stále více projevovaly prohlubující se rozpory mezi katolíky a protestanty, a to nejen při augšpurském sněmu roku 1530, ale také vznikem šmalkaldského spolku.Janáček (1984). Str. 93–100.

Mezitím v Osmanské říši probíhaly přípravy na mohutné vojenské tažení. Reálné nebezpečí, které z toho českým zemím vyplývalo, přinutilo české a moravské stavy poskytnout králi vojenskou pomoc. K velkému střetu mezi habsburskou (asi 100 tisíc mužů) a tureckou armádou (asi 200–300 tisíc mužů) však roku 1532 nakonec nedošlo a Turci se omezili jen na plenění Štýrska, Krajiny a Chorvatska. Ferdinand nakonec uznal nereálnost svých plánů na získání Uher, a 30. prosince 1532 uzavřel s Janem Zápolským příměří a 23. června 1533 mír s Osmanskou říší. Ferdinand uznal tureckou svrchovanost nad celými Uhrami, sultán však souhlasil s přímou habsburskou vládou v západní části Uher.Janáček (1984). Str. 101–107.

Vznik opozice v českých zemích (1533–1546) Charakteristika opozice Po uklidnění situace na východní hranici se Ferdinand soustředil na monarchii samotnou, kde jej tížily především dva problémy: partikularismus jednotlivých zemských stavů a dualismus královské a stavovské moci. Zřízení centrálního sněmu zemské stavy odmítly, neboť zemské sněmy by tak ztratily významný politický nástroj, který představovalo povolování vybírat daně. Úspěšnější byl Ferdinand při posilování královské moci v monarchii vytvářením byrokratického aparátu.Janáček (1984). Str. 107–116.

Přestože král svou pozici v českých zemích pozvolna posiloval, mohutněla proti němu zároveň i opozice. Stavům se především nelíbilo, že panovník mnohdy jedná proti jejich radám, zazlívaly mu také rozpoutání války v Uhrách a byly znepokojeny, že se král na sněmech zajímá jen o finance a jiné důležité otázky nechává stranou. Stavy však spíše jen pasivně bránily své svobody, chyběla jim vlastní politické koncepce, a byly navíc rozděleny do frakcí (královská města, bratrská šlechta, utrakvistická šlechta aj.), které měly své vlastní zájmy.Janáček (1984). Str. 138–145.

náhled|upright|vlevo|Renesanční Letohrádek královny Anny vystavěný v letech 1538–1565 Kromě mocenské opozice sílil v českých zemích také náboženský odpor vůči Habsburkům. Ferdinand při obsazování úřadů nejenže upřednostňoval katolíky, ale navíc potíral Jednotu bratrskou. Nadto se v českých zemích začalo významně šířit luteránství, čímž v Koruně české získával sympatie šmalkaldský spolek.Janáček (1984). Str. 145–152. Nespokojena byla také města, která se Ferdinand rovněž snažil zdanit. Navíc měšťané často ochotně přijímali nové reformační proudy.Janáček (1984). Str. 153–162.

Vyhrocení napětí: další neúspěch v Uhrách Odpor vůči Ferdinandovi se vyhrotil po dalším neúspěchu v Uhrách. Roku 1538 sice král uzavřel ve Velkém Varadíně s Janem Zápolským mírovou smlouvu, podle které měly Uhry připadnout po Zápolského smrti Ferdinandovi. Zápolskému se však v roce 1540 narodil syn, který byl po jeho smrti ve stejném roce Zápolského rádci prohlášen za krále. Ferdinand podnítil uherskou šlechtu k povstání, avšak do celé věci se vložila Osmanská říše. Turci zničili celé Ferdinandovo vojsko a zřídili v Uhrách budínský pašalík, čímž definitivně Ferdinandovi vyhasla šance na získání Uher.Janáček (1984). Str. 129–137.

Nejen zcela neúspěšné Ferdinandovo tažení proti Turkům roku 1543, kterého se zúčastnila také česká hotovost, ale také opět zvýšené finanční nároky krále na obranu hranic nepřátelství vůči Ferdinandovi v Čechách jen zvětšilo. Na Moravě, ve Slezsku a v Lužici se král rovněž setkával s odporem, který pramenil spíše z náboženských než z mocenských důvodů.Janáček (1984). Str. 162–170.

Stavovský odboj (1547)

náhled|upright|vlevo|Stavovský odboj se odehrával na pozadí šmalkaldské války. Porážka Šmalkaldských v bitvě u Mühlberka vedla k rozkladu stavovského odboje. náhled|upright=1.0|Habsburské země roku 1547, Ferdinanda I. vládl jejich středoevropské části