Invaze Rudé armády do Gruzie, neboli sovětsko-gruzínská válka, byl vojenský konflikt, který vedlo sovětské Rusko proti první nezávislé Gruzínské republice od 15. února do 17. března 1921. Cílem této kampaně bylo svržení gruzínské menševické vlády a nastolení komunistického režimu v zemi. Svou roli zde sehrála také snaha Rusů získat zpět území Zakavkazska, které ztratili kvůli rozpadu ruského impéria po roce 1917, a snaha gruzínských bolševiků dostat se k moci ve své domovině.
Rusové invazi provedli navzdory uzavřené moskevské dohodě s gruzínskými menševiky z května 1920 a navíc tato invaze neměla plnou podporu moskevské moci. Toto vojenské tažení bylo iniciováno vlivnými gruzínskými bolševiky, vedené Stalinem a Ordžonikidzem, kteří získali den před začátkem invaze (tj. 14. února 1921) od Lenina souhlas s překročením rusko-gruzínské hranice na pomoc údajnému „rolnicko-dělnickému povstání“ v Gruzii. Hned druhý den započala invaze a Rusové 25. února dobyli Tbilisi, v němž vyhlásili Gruzínskou sovětskou socialistickou republiku. Do 17. března se Rusům podařilo ovládnout zbylé území Gruzie. Do konfliktu také zasáhlo sousední Turecko, které s pádem Tbilisi začalo okupovat jihozápadní část tehdejšího gruzínského území, kde žila početná muslimská menšina, což vedlo k ostrému střetu Moskvy a Ankary, který byl vyřešen dohodou z Karsu.groong.usc.edu – znění dohody z Karsu v anglickém jazyce (23. října 1921)
Příčiny konfliktu
Nezávislá Gruzie www.geocities.com – Gruzínská demokratická republika; od Levana UrušadzehoGruzie se dokázala díky obratné politice svých menševických vůdců (Nikolaj Čcheidze, Noe Žordanija, Noe Ramišvili a další) vymanit z vlivu ruské moci, která byla ochromena v důsledku Říjnové revoluce z roku 1917 a pozdějších událostí. Gruzínští menševici se nejprve pokusili společně s Armény a Ázerbájdžánci vytvořit Zakavkazskou federaci, ale po její krátké existenci (kterou mimochodem žádný jiný stát neuznal) se každá členská země vydala svou cestou a gruzínští menševici tak 26. května 1918 vyhlásili nezávislou Gruzínskou demokratickou republiku. Gruzíncům se navzdory snaze okolních zemí válkou dobýt jejich území podařilo zkonsolidovat svou moc a udržet nově získanou nezávislost, zatímco sousední Rusko upadlo do krvavé občanské války. Menševikům se však přes úspěšně provedené reformy a podporu lidu nepodařilo stabilizovat ekonomiku země a vytvořit gruzínskou armádu takové úrovně, jakou potřebovala na obranu svého území, čehož později dokázali bolševici dokonale využít.
Příprava invaze Už od počátků Gruzínské demokratické republiky se gruzínští bolševici pokoušeli všelijak vyvolávat neklid ve společnosti a rozdmýchávat nepokoje ve venkovských oblastech nebo konflikty mezi Gruzínci a národnostními menšinami žijícími v Gruzii. Bolševici v celém Zakavkazsku podléhali řízení tzv. „Kavbyru“, které zřídil v únoru 1920 Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu. Kavbyru předsedal vlivný gruzínský bolševik Sergo Ordžonikidze se svým zástupcem Sergejem Kirovem. Kavbyro ihned začalo přípravy sovětizace Kavkazu, neboť na to byla vhodná doba. Právě probíhala válka v Turecku za nezávislost, která zaměstnávala západní mocnosti natolik, že byla pro bolševiky velká naděje, že se nikdo nebude plést do kavkazských záležitostí.Kedourie, S., editor (1998), Turkey: Identity, Democracy, Politics (Turecko: Identita, demokracie, politika); strana 65. Routledge (VB), Navíc vláda v Ankaře pod vedením Mustafy Kemala Atatürka se jevila jako ochotná spolupracovat s Moskvou, což by eventuálně mohlo přinutit Gruzii a Ázerbájdžán podvolit se sovětské moci a zároveň provádět vojenské operace proti Arménii. Sovětské vedení dovedlo z této situace dobře těžit a brzy vojensky obsadilo hlavní město Ázerbájdžánu Baku.
Z Baku potom Ordžonikidze, který pravděpodobně jednal na vlastní pěst, plánoval vojensky podpořit bolševický puč v Tbilisi, jenže ten se nezdařil a gruzínská armáda se přesunula k hranicím s Ázerbájdžánem a znemožnila Rudé armádě pokračovat v postupu dále na západ. Kromě toho Rudá armáda tou dobou utrpěla těžkou porážku ve válce s Polskem a sovětský vůdce Vladimir Iljič Lenin nařídil vyjednávat s Gruzií o míru. 7. května 1920 byla nakonec podepsána moskevská dohoda, ve které Moskva uznala nezávislost Gruzínské demokratické republiky a zavázala se k neútočení. Gruzie naopak musela zůstat neutrální zemí a legalizovat bolševickou stranu.Beichman, A. (1991). The Long Pretense: Soviet Treaty Diplomacy from Lenin to Gorbachev (Dlouhá záminka: Sovětská smluvní diplomacie od Lenina po Gorbačova), strana 165; Transaction Publishers; I přes uzavřenou dohodu se sovětské vedení nevzdávalo plánu konečného ovládnutí celého Kavkazu.www.britannica.com online – Russian Civil War (Občanská válka v Rusku); Encyclopædia Britannica (2006) Navíc sovětské vedení nahlíželo na Gruzii díky její výhodné geopolitické poloze jako na předsunutou základnu západních mocností. Dalším důvodem, proč nechtěli bolševici moskevskou dohodu dodržet, byla i msta ruským menševikům, kteří z emigrace v západní Evropě šířili do Ruska protisovětskou propagandu a tu šlo v té době jen těžko umlčet.Pethybridge, RW (1990), One Step Backwards, Two Steps Forward: Soviet Society and Politics in the New Economic Policy (Jeden krok vzad, dva kroky vpřed: Sovětská společnost a politika v době NEPu); strana 254; Oxford University Press,
Když skončila válka v Polsku a Rudá armáda porazila generála bílých Wrangela a ovládla Arménii, nastala pro sověty příznivá doba pro uskutečnění svých plánu k ovládnutí Kavkazu a k likvidaci posledního nezávislého kavkazského národa. Navíc Britové úplně stáhli z oblasti své jednotky, západ se přestal starat o dění na Kavkaze a nevypadal na to, že by chtěl Gruzii nějak vojensky vypomoci. V Moskvě však vojenská invaze do Gruzie neměla plnou podporu a řešení gruzínské otázky se setkalo s nesouhlasem mnoha bolševických vůdců. Jenže Stalin, tou dobou lidový komisař záležitostí národnostních menšin, který se v průběhu ruské občanské války vypracoval v jednoho z nejvlivnějších bolševiků,Wood, A (1990), Stalin and Stalinism, strana 22. Routledge (UK), podporoval myšlenku svržení menševické vlády v Gruzii Rudou armádou a neustále přesvědčoval Lenina, aby k tomu dal souhlas. Lidový komisař obrany Lev Trockij s tím však nesouhlasil a trval na tom, že gruzínský lid musí jednoho dne svrhnout menševiky sám. Lenin, který od začátku ctil svou politiku práva na sebeurčení, zpočátku odmítal použít sílu, kvůli tomu, aby případnou gruzínskou revoluci Rusové pouze podporovali a ne jí řídili a prováděli.www.marxists.org – Gruzínský případ 1921; Encyclopedie Marxismu; 2.11.2006 Pro mnoho bolševiků však bylo právo na sebeurčení čím dál tím víc politickým a diplomatickým fíglem, než reálným politickým programem, takže se více a více přikláněli k povolení invaze do Gruzie. V Gruzii, s níž měla sovětská moc čím dál tím horší vztahy, docházelo k častým příhraničním incidentům a mnoho bolševiků v Gruzii bylo zatčeno. Bolševici dále měli podezření, že Gruzínci sabotovali konvoje v Arménii a podporovali protibolševický ozbrojený odboj na severním Kavkazu.www.geocities.com – Jeremy Smith (květen 1998). "The Georgian Affair of 1922. Policy Failure, Personality Clash or Power Struggle?"; Europe-Asia Studies 50; No. 3: 519–544. 14. února 1921 Lenin nakonec vydal souhlas s překročením rusko-gruzínské hranice Rudou armádou na pomoc údajnému „rolnicko-dělnickému povstání“ v Gruzii. Hned druhý den nato započala invaze, kterou Ordžonikidze už přes rok chystal.
Invaze Postup invaze do Gruzie byl původně naplánován podobně jako do Ázerbájdžánu a Arménie v roce 1920, kam vpadla Rudá armáda na území, kde místní bolševici vyvolali nepokoje mezi místním obyvatelstvem a jejich území pak nebylo těžké ovládnout. Tato taktika však v Gruzii nebyla moc účinná, neboť zde bolševici nebyli moc populární.Phillips, S (2000), Lenin and the Russian Revolution, p. 49. ca-print-harcourt_heinemann, V noci z 11. na 12. února 1921 provedli bolševici na Ordžonikidzeův podnět útok na malou vojenskou posádku ve vesnici Šulaveri v okrese Lorri poblíž gruzínsko-arménsko-ázerbájdžánské hranice. Arménská složka Rudé armády, aniž by dostala nějaký příkaz z velení, rychle přispěchala bolševikům na pomoc.Арутюнов, Аким Александрович (Arutyunov, Akim Aleksandrovich) (1999), Досье Ленина без ретуши. Документы. Факты. Свидетельства. (Lenin’ Dossier without Retouching. Documents, Facts, and Evidences). Moscow: Вече (Veche). Gruzínská vláda ostře odsoudila tuto sovětskou akci, ale sovětský velvyslanec odmítl jakoukoliv ruskou účast v tomto incidentu a označil za viníky arménské komunisty jednající na vlastní pěst.Lang D.M. (1962). Moderní dějiny Gruzie, stránky 234-6. Londýn: Weidenfeld and Nicolson Jeho slova však vyvrátili gruzínští bolševici založením tzv.Gruzínský revoluční výbor (Revkom) v Šulaveri, který měl postupně přebrat moc nad Gruzií. Revkom, kterému předsedal gruzínský bolševik Filipp Macharadze, formálně požádal Moskvu o „pomoc“.
Další incident se stal v Dušeti a v Jižní Osetii, kde vypukly nepokoje, protože místním osetinským obyvatelům nebyla gruzínskou vládou udělena autonomie, o kterou žádali (viz Gruzínsko-osetinský konflikt (1918–1920)). Gruzínci zde sice dokázali znovu nastolit pořádek, ale ruská invaze byla již připravena a Lenin ji na nátlak Stalina a Ordžonikidzeho 14. února na zasedání Ústředního výboru komunistické strany odsouhlasil. Toto Leninovo rozhodnutí se však setkalo s odporem u polského komunisty Karla Radka a proti by byl bezpochyby i Lev Trockij, který však tou dobou byl pracovně na Uralu a tohoto hlasování se nezúčastnil.Brackman, R. (2000), The Secret File of Joseph Stalin: A Hidden Life (Tajná složka Josifa Stalina: Skrytý život); strana 163; Routledge (VB), Když se Trockij dověděl o invazi do Gruzie a o roli, kterou při jejím schvalování sehrál Stalin s Ordžonikidzem, byl velmi rozzuřen a žádal neúspěšně o vytvoření stranické vyšetřovací komise. Nakonec byl nucen se s tím smířit a sám ještě nakonec invazi obhajovalKautsky Karl (do angličtiny přeložil by H. J. Stenning; 1921); Gruzie: Sociálně demokratická rolnická republika – Dojmy a pozorování; Encyclopedia of Marxism; dostupné online; 17.4.2007
Bitva o Tbilisi 16. února ráno jednotky 11. armády pod velením Anatolije Gekkera překročily hranici Gruzie z jihu a započaly tzv. „operaci Tiflis“.www.cultinfo.ru – Большая советская энциклопедия (БСЭ) (Velká sovětská encyklopedie) (3); (1969–1978) Jejím cílem bylo obsadit gruzínskou metropoli Tbilisi. První bitva se odehrála na řece Chrami, kde gruzínská vojska pod velením generála Štěpána Achmeteliho utrpěla těžkou porážku. Gruzínci se stáhli směrem k hlavnímu městu a na západ a na rozkaz generála Culukidzeho vyhodili do vzduchu železniční mosty a silnice, aby zpomalili postup Rudé armády. Zároveň však Rudá armáda vtrhnula do Gruzie i ze severu přes Darialský a Mamisonský průsmyk a ze západu podél černomořského pobřeží směrem k Suchumi. Mezitím sovětský lidový komisař zahraničí vypustil do světa stanoviska, kterými popíral jakékoliv akce Rudé armády na území Gruzie a vyjadřoval ochotu zprostředkovat řešení „rozepří“, které se rozhořely v Gruzii.