Kent (staroanglicky Cantwara rīce, latinsky Regnum Cantuariorum), tedy Království Kentů, byl jedním ze sedmi anglosaských království v dnešní jihovýchodní Anglii, založené v raném středověku. Existovalo od 5. nebo 6. století, dokud nebylo zcela začleněno do království WessexV článku používané dvojice termínů západosaský a wessexský, respektive východosaský a essexský, a dále jihosaský a sussexský jsou synonyma. na konci 9. století a později do království Anglie na začátku 10. století jako hrabství Kent.
Pod předchozí římsko-britskou správou během 4. století se oblast Kentu potýkala s opakovanými útoky námořních nájezdníků. Je pravděpodobné, že germánsky mluvící foederati byli pozváni, aby se v této oblasti usadili jako žoldnéři. Po konci římské správy v roce 410 se do oblasti přestěhovala další germánsky mluvící kmenová uskupení, jak dokládají archeologické důkazy i pozdní anglosaské písemné prameny. Zdá se, že primární etnickou skupinou, která se v této oblasti usadila, byli Jutové. Založili své království ve východním Kentu a možná zpočátku byli pod nadvládou franské říše. Tvrdilo se, že východosaská komunita se původně usadila v západním Kentu, ale v 6. století bylo její území dobyto rozšiřujícím se královstvím z východního Kentu.
Prvním zaznamenaným králem Kentu byl Æthelberht, který coby bretwalda měl na konci 6. století významný vliv na jiné anglosaské krále. Během Æthelberhtovy vlády přijali Anglosasové v Kentu křesťanství po příchodu mnicha Augustina z Canterbury a jeho gregoriánské misie v roce 597.
Kent byl jedním ze sedmi království takzvané anglosaské heptarchie, ale v 8. století, kdy se stal vazalským královstvím Mercie, ztratil svou nezávislost. V 9. století se Kent stal vazalem Wessexu a v 10. století se stal součástí sjednoceného království Anglie, které bylo vytvořeno pod vedením Wessexu. Název původního království se od té doby uchoval jako hrabství Kent.
Znalost anglosaského Kentu pochází z vědeckého studia pozdně anglosaských textů, jakými jsou kupříkladu Anglosaská kronika nebo Historia ecclesiastica gentis Anglorum, jakož i z archeologických nálezů, kupříkladu zanechaných na raně středověkých pohřebištích a sídlištích, a dále na základě zkoumání toponym.
Římsko-britské období náhled|upright=0.7|vlevo|Římská zeď v Regulbium Původ Kentu a jeho hranic je nejasný, ale zřejmě odpovídá území starověkého britského kmene Ceintů, po nichž je pojmenován. Tento název byl převzat ze staršího místního názvu Cantium („roh země“ nebo „země na okraji“) použitého v předcházející předřímské době železné. Julius Caesar odkazuje na čtyři panovníky regionů Cantiacia.
V římsko-britském období oblast současného Kentu, která ležela východně od řeky Medway, byla civitas známá jako Cantiaca. Její jméno bylo převzato ze staršího obecně britonského místního jména Cantium („roh země“ nebo „země na okraji“) použitého v předcházející předřímské době železné, ačkoli rozsah této kmenové oblasti není znám.
Na konci 3. a během 4. století byla římská Británie opakovaně napadána Franky, Sasy, Pikty a Skoty. Kent jako část Británie nejblíže ke kontinentální Evropě pravděpodobně zažil mnoho útoků námořních nájezdníků. V důsledku nájezdů na pobřeží Kentu vystavěli zde Římané čtyři pevnosti v rámci systému opevnění po obou stranách Lamanšského průlivu známého jako Litus Saxonicum: Regulbium, Rutupiae, Dubris a Portus Lemanis. Je také pravděpodobné, že germánsky mluvící žoldnéři ze severní Galie, známí jako foederati, byli najati, aby doplnili regulérní římské jednotky během tohoto období. Služba těchto foederati byla zřejmě placena pozemky v Kentu. Tito foederati se pravděpodobně asimilovali do římsko-britské kultury, což znesnadňuje jejich archeologické rozlišení.
Existují důkazy, že v průběhu 4. a na počátku 5. století byly opuštěny venkovské villy, což naznačuje, že se římsko-britská elita uchylovala do relativní bezpečnosti opevněných městských center. Úpadek však zaznamenala také městská centra. V Canterbury klesala populace a snižovala se aktivita od konce 3. století dále, zatímco Dover byl opuštěn koncem 4. století. V roce 407 opustily římské legie Británii, aby se vypořádaly s nájezdy do srdce říše na kontinentu. V roce 410 poslal římský císař Honorius svým britským poddaným dopis, v němž oznámil, že se od této chvíle musí postarat o svou vlastní obranu a nemohou se nadále spoléhat na to, že je římské legie ochrání. Podle Anglosaské kroniky, sepsané v pozdně anglosaské Anglii a nepovažované za přesný záznam událostí v 5. století, opustilo v roce 418 mnoho Římanů Británii přes kentské přístavy, přičemž s sebou vzalo velkou část svého majetku. Tento záznam může zachovávat vzpomínku na skutečný exodus římské aristokracie.
Rané období anglosaského Kentu
Anglosaská migrace: 410–499 náhled|upright|Hengest a Horsa, zobrazení v publikaci A Restitution of Decayed Intelligence in Antiquities concerning the most noble and renowned English Nation od angloholandského vydavatele Richarda Verstegana (1605) Podle současného britského archeologa Martina Welche bylo 5. století svědkem „radikální transformace toho, co se stalo Kentem politicky, sociálně a z hlediska fyzické krajiny“. Literární záznamy i archeologické důkazy ukazují na migraci germánsky mluvících národů ze severní Evropy do Británie během tohoto století. O rozsahu této migrace se však stále vede mnoho debat. Někteří historici ji považují za masovou migraci, při níž velké množství germánských obyvatel opustilo severní Evropu, aby se usadilo v Británii. Jiní argumentovali, že přišla jen malá válečnická elita, která ovládla (nebo dokonce zotročila) římsko-britskou populaci, která potom začala používat staroanglický jazyk a přisvojila si materiální kulturu nově příchozích. Diskutuje se také o osudu římsko-britské populace. Mnoho jejích příslušníků mohlo uprchnout do západní Británie nebo do Bretaně.
Část římsko-britského obyvatelstva v Kentu pravděpodobně zůstala, protože římské jméno pro tuto oblast Cantiaca ovlivnilo jméno nově vzniklého anglosaského království Cantware („obyvatelé Kentu“).
Germánská migrace do Británie je zaznamenána v textech z pozdního anglosaského období, zejména v Bedově Historia ecclesiastica gentis Anglorum a v Anglosaské kronice. Oba tyto zdroje spoléhají na ústní tradici z 5. století a byly pokusem o vytvoření mýtů o původu, které by ospravedlňovaly soudobou politiku. Podle Anglosaské kroniky pozval do Británie „král Britonů“Pro původní obyvatele římské a pořímské Británie používá moderní angličtina souhrnně termín „Britons“, tedy „Britoni“, na rozdíl od současných Britů, tedy „Brits/British“; termín „Britoni“ v češtině zdomácněl jenom částečně. jménem Vortigern dva germánské vůdce Hengista a Horsu („hřebec“ a „kůň“) , aby mu pomohli bránit zemi před piktskými nájezdníky. Hengist a Horsa se měli vylodit u Ypwinesfleotu (Ebba's Creek, současný Ebbsfleet nedaleko Ramsgate ve východním Kentu) v roce 449. Bratři nejprve porazili Pikty, potom se obrátili proti Britonům a pozvali další germánské kmeny, aby kolonizovali Británii. Mezi nimi byli staří Sasové, Anglové a Jutové. Jutové se usadili v Kentu a na ostrově Wight a založili království Cantware a Wihtware. náhled|upright|vlevo|Ostrov Thanet včetně Ebbsfleetu na mapě Kentu v období římské Británie Podle Anglosaské kroniky bojovali v roce 455 Hengist a Horsa s Vortigernem v bitvě u Ægelesthrepu (pravděpodobně Aylesford v Kentu), během které Horsa přišel o život. Hengist se stal místo Vortigerna králem, po něm nastoupil jeho syn Æsc. V roce 456 bojovali Hengest a Æsc s Britony v Crecganfordu (pravděpodobně Crayford). Britoni se pak stáhli z Kentu do své londýnské pevnosti. Podobný popis poskytuje v Bedova Historia ecclesiastica gentis Anglorum: že lidé z Kentu a ostrova Wight jsou potomky jutských osadníků a že Horsa byl zabit v bitvě proti Britonům, a dodává, že jeho tělo bylo pohřbeno ve východním Kentu. Přesnost těchto záznamů je zpochybňována. Současná historička S. E. Kelly uvádí, že „legendární detaily lze snadno odmítnout“. Historici často nahlížejí na Hengista a Horsu jako na mytologické postavy vypůjčené z lidové slovesnosti s cílem legitimizovat vládce středního až pozdního anglosaského období.Není shoda ohledně toho, do jaké míry lze s touto legendou nakládat jako se skutečností. Kupříkladu současná britská historička Barbara Yorkeová říká: „Nedávné podrobné studie […] potvrdily, že tyto záznamy jsou do značné míry mytické a že jakákoli spolehlivá ústní tradice, kterou mohly představovat, byla ztracena v konvencích formátu legendy o původu“, ale jiný britský historik Richard Fletcher (1944–2005) říká o Hengistovi, že „neexistuje žádný dobrý důvod k pochybnostem o jeho existenci“, a další britský historik James Campbell (1935–2016) dodává, že „ačkoliv původ takových análů je hluboce tajemný a podezřelý, nelze je jednoduše vyřadit“.Yorke, Kings and Kingdoms, s. 26Fletcher, Who's Who, s. 15–17Campbell et al., The Anglo-Saxons, s. 38.
Přicházející germánští obyvatelé se usadili na nejúrodnější zemědělské půdě romanizovaných Britonů, zejména v podhůří na sever od křídové pahorkatiny North Downs a v údolí Holmesdale jižně od svahů této pahorkatiny. Je pravděpodobné, že doplňovali rostlinnou zemědělskou výrobu chovem zvířat. Vzhledem k blízkosti pobřeží a řek se také zřejmě zabývali rybolovem a obchodem. Anglosasové využívali již existující prehistorické a římské silniční systémy, přičemž 85% pohřebišť bylo umístěno do 1,2 km od římské silnice, splavné řeky nebo pobřeží a zbývajících 15% bylo blízko starobylých stezek. O těchto raných osadách existuje málo archeologických důkazů, ale jedním z významných příkladů je zemnice v Lower Warbanku ve vesnici Keston (v současnosti součást Velkého Londýna), která byla postavena na místě bývalé římské villy sousedící s římsko-britskou stezkou přes pahorkatinu North Downs. Keramika z 5. století byla také nalezena na řadě lokalit římských vill po celém Kentu, což naznačuje opětovné osídlení těchto lokalit během tohoto období. Ve východním Kentu pohřebiště z 5. století většinou obsahují pouze pohřby do hrobu s výrazným kentským charakterem. Naopak pohřebiště v západním Kentu jako kupříkladu v Orpingtonu jsou smíšená s pohřby žehem i do hrobu, což je typičtější pro saská pohřebiště na sever od řeky Temže. To může naznačovat, že západní Kent byl v této době nezávislý na východním Kentu a byl součástí království Essex severně od ústí Temže.
Rozmach a expanze na západ: 500–590 V 6. století bylo království Kent v určitém vztahu závislosti na merovejské franské říši, která tehdy rozšiřovala svůj vliv v severozápadní Evropě. Textové prameny naznačují, že Kent mohl být pod merovejskou kontrolou po část tohoto století. Archeologické důkazy o franské hmotné kultuře z tohoto období byly nalezeny v Kentu, ale nikoli v jiných oblastech nížinné jižní Británie, což naznačuje, že Kent měl monopol na obchod s franskou říší.
V kontinentální Evropě byly nalezeny kentské artefakty ze 6. století zejména v oblastech současného francouzského departementu Charente, v západní Normandii, Porýní, Frísku, Durynsku a jižní Skandinávii. Relativně chybí v oblasti mezi Seinou a Sommou naproti přes Lamanšský průliv proti sídlům Jižních Sasů v Sussexu, z čehož může vyplývat, že obchod probíhal spíše mezi konkrétními kmenovými nebo etnickými skupinami, než aby byl založen na geografické blízkosti. Existují také archeologické důkazy o kentských obchodních vazbách v současném hrabství Hampshire a na ostrově Wight a o kopiích nebo napodobeninách objevujících se na pohřebištích ve vzdálenějších oblastech, jako jsou současná hrabství Wiltshire a Cambridgeshire.
Archeologické důkazy naznačují, že v 6. století království ve východním Kentu v určitém okamžiku anektovalo oblast Kentu západního. Na jih od království ležel hustý les Weald bez hodnoty pro kentské elity. Dále na západ se nalézala úrodná oblast lákající k dobytí, zejména údolí řeky Darenth a klesající svahy pahorkatiny North Downs na západ od řeky Medway.