Real Madrid CF (celým názvem: Real Madrid Club de Fútbol) je španělský fotbalový klub, který sídlí v Madridu. Od sezóny 1929 hraje v Primera División, španělské nejvyšší fotbalové soutěži. Největšími rivaly Realu Madrid jsou Atlético Madrid a FC Barcelona. Kromě fotbalu má klub také oddíly pro basketbal (viz článek), tenis, stolní tenis a vodní pólo. Má přezdívku „Bílý balet“.
Klub byl založen v roce 1902, ale právo nosit titul Real (královský) mu bylo uděleno až v roce 1920 králem Alfonsem XIII. (v letech 1931–40 slovo Real odebráno z důvodu existence Druhé Španělské republiky). Poslední kosmetická změna názvu přišla v roce 1941, kdy bylo z názvu odstraněno anglické Football Club, které bylo nahrazeno španělským Club de Fútbol. Stalo se tak z důvodu pečlivého frankistického potírání všech anglicismů v zemi.
Real hraje na stadionu Santiago Bernabéu v Madridu s kapacitou 81 044 diváků, který byl postaven v roce 1947. Klubovou historii zdobí mnoho titulů. Real vyhrál patnáctkrát Ligu mistrů UEFA (dříve Pohár mistrů evropských zemí), tedy vícekrát než kterýkoliv jiný fotbalový klub v celé Evropě. 18. prosince 2000 zvolila FIFA Real Madrid za nejlepší fotbalový klub 20. století.
Historie Fotbal přivedli do Madridu profesoři a studenti Institución Libre de Enseñanza. V roce 1895 založili klub Football Sky, který každé nedělní ráno hrál v Moncloe. V roce 1900 se tento klub rozpadl na dva různé kluby New Foot-Ball de Madrid a Club Español de Madrid. Prezidentem pozdějších klubů byl Julián Palacios. V roce 1902 se klub rozpadl znova na Sociedad Madrid Foot-ball Club. Prvním prezidentem klubu byl Juan Padrós Rubió, prvním sekretářem klubu byl Manuel Mendía a prvním klubovým pokladníkem byl José de Gorostizaga. V roce 1905, pouze tři roky po založení, už Sociedad Madrid Foot-ball Club vyhrál první ze čtyř za sebou jdoucích titulů Copa del Rey (španělský pohár). V roce 1920 se název klubu změnil se svolením krále na Real Madrid Club de Fútbol.
Éra Santiaga Bernabéa a Alfreda Di Stéfana
V roce 1905 odehrál svůj první soutěžní zápas za Real Madrid tehdy sedmnáctiletý Santiago Bernabéu, který se později stal legendou klubu. Bernabéu odehrál v Realu celou svou fotbalovou kariéru a byl jedním z nejlepších hráčů, kteří v té době ve Španělsku hrávali.
Po ukončení své fotbalové kariéry se stal ihned úředníkem klubu a Real začal vzkvétat. V roce 1920 byl tehdejší Sociedad Madrid Foot Ball Club přejmenován na královský Real Madrid. Bernabéu měl v hlavě obrovskou vizi a chtěl vybudovat nejlepší tým světa.
Jeden z nejvýznamnějších plánů Bernabéa byla samozřejmě stavba nového stadionu. Největší přestup za jeho dob byl jednoznačně příchod Alfreda Di Stéfana, který se stal legendou klubu a nejlepším hráčem v historii klubu. Di Stéfano přišel do Realu v roce 1953. Okolo jeho přestupu bylo plno spekulací, ale Di Stéfano se nakonec právoplatně stal hráčem Realu.
Ihned v první sezóně s Di Stéfanem v týmu ukončil klub chudé období a dokázal vyhrát titul. Di Stéfano se pochopitelně stal nejlepším střelcem klubu i soutěže, když dokázal vstřelit 29 branek. Kolem roku 1955 tlačil Bernabéu na organizaci evropského poháru, aby Real mohl konečně svou sílu ukázat i proti evropským celkům.
V Realu se zrodil nejlepší útok světa a s hráči jako Ferenc Puskás (1958), Raymond Kopa (1956) a Francisco Gento (1953) si vysloužil přezdívku „Bílý balet“. V roce 1960 Real vyhrál popáté v řadě Pohár mistrů, když si dokázal poradit s Frankfurtem v poměru 7:3. Toto finále je dodnes považováno za jedno z nejlepších v historii. Za Real se čtyřikrát trefil Ferenc Puskás a třikrát Alfredo Di Stéfano.
I po odchodu Di Stéfana Real stále vítězil a přidával na své konto jedno vítězství ve španělské lize za druhým. Mimo jiné Francisco Gento se stal jediným hráčem na světě, který dokázal šestkrát vyhrát Pohár mistrů evropských zemí. V 70. letech Real vyhrál dalších pět titulů v lize a ve Španělském poháru a nyní vládly hvězdy jako Camacho, Juanito nebo Santillana. 2. června 1978 skončila éra Santiaga Bernabéa, který zemřel přirozenou smrtí. Po jeho smrti byl stadion Realu Madrid přejmenován na jeho dnešní název Estadio Santiago Bernabéu. Tímto skončila jedna velká a nejslavnější éra madridského velkoklubu.
Generace „supa“ a začátek novodobé historie náhled|Hugo Sánchez v roce 1988
V první polovině 80. let vládlo španělskému fotbalu Baskicko, tedy Real Sociedad a Athletic Bilbao. Ačkoliv Real si na španělský titul musel počkat, rezerva v podobě Castilly si získala oblibu u fanoušků svým pojetím fotbalu a tím, že se utkala o národní pohár, Copu del Rey, se seniorským mužstvem Realu. Castilla posléze dodala hlavnímu mužstvu budoucí opory – utvořila se zde osa jménem La Quinta, jejíž součástí byli hráči Emilio Butragueño, Manuel Sanchís, Martín Vázquez, Miguel Pardeza a Míchel. Ti se začali prosazovat na přelomu let 1983 a 1984 a v ročníku 1984/85 se už La Quinta mohla těšit úspěchu v Poháru UEFA. Ve třetím kole čelil Real Madrid finalistovi posledního ročníku, Anderlechtu a prohrál venku 0:3. Výsledek ale fotbalisté Realu otočili, když díky Butragueñovi (3 góly), Valdanovi (2 góly) a Sanchísovi (1 gól) vyhráli 6:1. Finále madridský celek zvládl triumfem nad maďarským Videotonem.
Klubový prezident Ramón Mendoza podepřel nadějnou mládež akvizicí Huga Sáncheze. Trenér Luis Molowny, který v průběhu sezóny 1984/85 nahradil Amancia Amaru, obhájil Pohár UEFA a po šesti letech vrátil titul mistra do hlavního města. Trenérovo rozestavení 4–3–3 využívalo Huga Sáncheze na hrotu podporovaného ze stran Valdanem a Butragueñem, který měl přezdívku „El Buitre“ (Sup). Za nimi hrál Míchel, kterému v záloze defenzivně vypomáhal Ricardo Gallego. Sánchez přezdívaný Hugol vstřelil 22 gólů, čímž podepřel rekordní sezónu se ziskem 56 bodů napříč 34 zápasy v éře, kdy se za výhru udělovaly body dva. Druhá Barcelona na Real ztrácela 11 bodů. Později převzal trénování Los Blancos Leo Beenhakker, do branky se nově postavil Francisco Buyo přezdívaný „Paco“ a do Madridu dorazily další tituly. Další posilou se stal Bernd Schuster.
V této době dokázali fotbalisté Realu vyhrát dvakrát Pohár UEFA, pětkrát španělský titul a čtyřikrát španělský pohár. V roce 1990 dokonce Real vytvořil rekord v počtu vstřelených gólů v jedné sezóně – pod tehdejším trenérem Johnem Toshackem vstřelil ve 38 ligových zápasech 107 gólů a jednoznačně získal titul.
Po konci této generace ale do Madridu přišla krize, která vrcholila častým střídáním trenérů. Tehdejší prezident Ramón Mendoza dokonce v klubu vytvořil nepříjemné dluhy a Real se potácel ve velmi špatné situaci. Nový prezident klubu Lorenzo Sanz však dokázal klub částečně dostat z dluhů a „Bílý balet“ se chystal opět k výšinám.
První éra Galácticos Uprostřed roku 2000 vyhrál volby do role prezidenta klubu španělský byznysmen Florentino Pérez, který v červenci porazil Lorenza Sanze. Pérez do Madridu přivedl jím slíbenou posilu Luíse Figa z Barcelony za tehdy rekordní částku 62 milionů eur. Tímto započala éra Galácticos, během níž byl tým Realu Madrid postupně dotvářen nově příchozími hvězdami za rekordní přestupové částky. Do sezóny 2000/01 vstoupil královský klub s trenérem Vicentem del Bosquem, který v klubu zůstal. Obhajobu Ligy mistrů v semifinále zarazil Bayern Mnichov, na domácí scéně Real dominoval a s pomocí Figa vybojoval 28. titul. Rok po Figovi dorazil Zinédine Zidane za 77-78 milionů eur z Juventusu. V záložní řadě umožnil Zidanovy výpady vpřed defenzivní štít Claude Makélélé, oba francouzští reprezentanti a mistři světa a Evropy byli doplněni právě Figem a Santiagem Solarim. V útoku nadále působili Španělé Raúl a Fernando Morientes, podporu útoku obstarali krajní obránci Roberto Carlos a Míchel Salgado. Vyvrcholení sezóny přineslo (po postupu přes Bayern a Barcelonu) další vítězné finále Ligy mistrů proti Leverkusenu, mistrovský titul ale mezi dubnem a květnem 2002 ukořistila Valencia, Real skončil třetí. Oslavy sta let od založení měly kulminovat ve finále Španělského poháru Copa del Rey proti Deportivu La Coruña na Santiago Bernabéu, zápas přezdívaný ale skončil vítězstvím Deportiva.
náhled|vlevo|Angličan David Beckham (nahoře) a Francouz Zinédine Zidane byli synonymem éry Galácticos
V roce 2002 odkoupil Real Madrid z Interu Milán útočníka Ronalda, právě mistra světa, za částku 46 milionů eur. Svěřenci del Bosqueho s 20letým Ikerem Casillasem v bráně po odmlce opět ovládli španělskou La Ligu, při cestě navíc vyhráli Superpohár UEFA a Interkontinentální pohár a Ronaldo vstřelil 23 gólů. Perézova strategie založená na akvizici hvězd doplněných o mladé hráče z akademie (Javier Portillo, Álvaro Mejía atd.) se začala potýkat s důsledky – někteří hráči nebyli spokojeni se svojí pozici a jejich smlouva nebyla prodloužena. Odešli proto obránci Fernando Hierro a Iván Campo, záložník Makélélé a dokonce i trenér del Bosque.
Dalším hvězdným fotbalistou Madridu se stal David Beckham, koupený za částku 35-37 milionů eur z Manchesteru United, trenérskou židli mezitím obsadil Carlos Queiroz. Real Madrid započal sezónu 2003/04 ziskem Španělského superpoháru Supercopa de España. Po prohře s Valencií 0:2 venku v pátém kole prohrál Real v následujících 23 ligových zápasech jen dvakrát. V prosinci zaznamenal výhru s Barcelonou na Camp Nou po 20 letech. V průběhu jara držely hvězdy „Bílého baletu“ první místo, avšak v konečné tabulce obsadily nakonec až místo čtvrté, zásluhou čtyř porážek za sebou. Ve finále poháru nestačil Real Madrid na Real Zaragozu. V Lize mistrů nepřekročil čtvrtfinále poté, co po domácí výhře 4:2 prohrál v Monaku 1:3. Vyřazení od Monaka zařídil pro knížecí klub Španěl Morientes, který v Monaku hostoval právě z Realu.
Po sezóně bez trofeje se prostřídala pětice trenérů. Další posilou se stal anglický útočník Michael Owen z Liverpoolu, jehož dopad na výsledky nebyl takový jako u předchozích příchozích a o rok později – tedy po sezóně 2004/05 – odešel. Vzestup Barcelony, která získala v sezóně 2004/05 titul, se další rok pokusili zmařit další hvězdy Robinho a Sergio Ramos – ovšem bez úspěchu. Zatímco na podzim roku 2005 podlehl Real na domácím stadionu 0:3 s Barcelonou, na jaře roku 2006 přišlo vyřazení od Arsenalu v rámci osmifinále Ligy mistrů, stejně jako předchozí sezónu v osmifinále s Juventusem. V domácím poháru utrpěl Real porážku 1:6 od Realu Zaragoza. Již v únoru klubový prezident Pérez rezignoval.
Do sezóny 2006/07 vkročil Real s prezidentem Ramónem Calderónem, trenérem Fabiem Capellem a s posilami jako byli obránce a mistr světa Fabio Cannavaro, záložníci Mahamadou Diarra a Emerson, křídelník José Antonio Reyes nebo útočník Ruud van Nistelrooy. Přestože Real opět nepřešel osmifinále a byl kvůli pravidlu venkovních gólů vyřazen Bayernem Mnichov, v pořadí 30. ligový titul získal. S konkurenční Barcelonou měl stejný počet bodů, ovšem lepší vzájemnou bilanci. Trenér Capello byl propuštěn, odešel Beckham. V sezóně 2007/08 získali hráči Realu další titul, v Lize mistrů však opět vypadli ze začátku play-off s AS Řím. Dva ligové triumfy po sobě však u příznivců „nerezonovali“ – ti byli nespokojení jak s neatraktivní hrou, tak s přestupovou politikou a samotným Calderónem, který čelil obviněním z nekompetentnosti a netransparentnosti fungování klubu.
Byl to bývalý hráč Bernd Schuster, kdo v sezóně 2008/09 trénoval Real a k dispozici měl jedny z nejlepších fotbalistů Nizozemska – působili tu křídelník Arjen Robben, záložníci Rafael van der Vaart a Wesley Sneijder, bek Royston Drenthe a útočníci van Nistelrooy a Klaas-Jan Huntelaar. Schusterův Real utrpěl domácí debakl od Barcelony 2:6, titul nezískal (skončil třetí) a během jara se opět poroučel v Lize mistrů v osmifinále – tentokráte vyřazen Liverpoolem.
Florentino Pérez opět na scéně aneb Los Galácticos II, konec Raúla a Mourinhova éra (2009–2013)
náhled|300px|vlevo|Vítězství v Primera División 2008