Homo floresiensis (česky též člověk floreský, neformálně přezdívaný „hobit“) je podle některých teorií samostatným druhem rodu Homo, odlišujícím se zejména svou malou postavou a mozkem, který přežíval do relativně nedávné doby. Pojmenován byl po indonéském ostrově Flores, na němž byly nalezeny jeho pozůstatky. Roku 2003 byla na ostrově v usazeninách jeskyně Liang Bua nalezena jedna téměř kompletní částečně fosilizovaná kostra (označená podle jména jeskyně a pořadí nálezu jako LB1) a jedna kompletní čelist (označená jako LB2), pocházející z doby svrchního pleistocénu). Tyto nálezy byly poprvé publikovány v říjnu 2004. V dalších letech vykopávky v jeskyni pokračovaly a do konce roku 2008 archeologové odkryli části koster celkem 14 jedinců a také malé nástroje. Aktualizované radiouhlíkové datování zjistilo, že jedinci z jeskyně Liang Bua žili na Floresu před 100 000 až 60 000 lety. Objevitelé, antropologové Peter Brown a Michael J. Morwood s kolegy, vyjádřili názor, že řada znaků kostry LB1 svědčí o tom, že se jedná o nový druh hominida, jehož přímým předchůdcem byl snad Homo erectus, a nazvali ho Homo floresiensis. Tito hominidé dosahovali i v dospělosti výšky pouze o něco více než 1 metr. Jejich extrémně malou výšku objevitelé přisoudili tzv. ostrovnímu nanismu, který způsobuje, že těla velkých druhů živočichů se v prostředí s omezenými potravními zdroji po několika generacích zmenší. S ohledem na dobu, z níž nálezy pocházejí, by H. floresiensis byl současníkem Homo sapiens.
Brzy po zveřejnění objevu přišel indonéský antropolog Teuku Jacob s prvními pochybnostmi. Podle něj patřila lebka LB1 modernímu člověku trpícímu mikrocefalií. Vzápětí se rozhořel spor, který vedl k publikaci velkého počtu studií podporujících či odmítajících argumenty ve prospěch statutu nového lidského druhu. V březnu 2005 tým vědců pod vedením paleoneuroložky Dean Falkové publikoval v časopise studii o jeho mozku, v níž podpořil teorii nového druhu. Několik jiných vědců v čele s evolučním biologem a paleontologem Robertem D. Martinem výsledky studie napadlo a přiklonilo se k závěru, že lebka je mikrocefalická. Původní objevitelé se s touto interpretací neztotožnili a trvali na tom, že H. floresiensis je samostatný druh. Jejich názor podpořila studie z roku 2007, v níž Dean Falková porovnala mozek H. floresiensis s deseti mikrocefalickými mozky a odhalila významné rozdíly. Kromě toho další studie z roku 2007, která zkoumala zápěstní kůstky H. floresiensis, objevila některé podobnosti se šimpanzy či ranými hominidy, jako byl např. Australopithecus, a došla k závěru, že tyto kosti se zřetelně liší od kostí současných lidí. Také studie kostí a kloubů horních a dolních končetin naznačily, že H. floresiensis byl mnohem podobnější raným než moderním formám člověka. Oponenti těchto závěrů se však stále snaží nalézt alternativní vysvětlení. Publikovány byly např. hypotézy, že se jedná o jedince druhu H. sapiens trpící vrozenými vývojovými chorobami jako Laronův syndrom nebo endemický kretenismus. Josef Pazdera: Hobit není nový druh, byl to „kretén“ (OSEL, 29.9.2010)
Objev náhled|Jeskyně Liang Bua, v níž byly kosti nalezeny náhled|Ostrov Flores v Indonésii – zvýrazněn červeně První nálezy učinil spojený australsko-indonéský tým paleoantropologů a archeologů, kteří na ostrově Flores hledali doklady pravěké migrace H. sapiens z Asie do Austrálie, v září roku 2003. Objev nového druhu neočekávali a nález kostry hominida ve vápencové jeskyni Liang Bua, označeného jako LB1, je překvapil. V blízkosti pak objevili ještě čelist dalšího jedince, kterého označili jako LB2. V průběhu následných vykopávek v roce 2004 odkryli části sedmi dalších koster pocházejících podle vědců z období před 38 000–13 000 lety, označené jako LB3–LB9. Jedna nalezená pažní kost, rovněž předběžně připisovaná H. floresiensis, je asi 74 000 let stará. Na rozdíl od téměř kompletní kostry LB1, jediné s celou lebkou, byly tyto další nálezy velmi neúplné. Nejkompletnější z nich je kostra označená jako LB6, sestávající ze spodní čelisti, vřetenní kosti, části loketní kosti, části pravé lopatky, jedné kůstky z chodidla a několika kostí prstů horních i dolních končetin. Vřetenní kost nese známky vyléčené zlomeniny. Kromě toho se v jeskyni nacházely též důmyslné kamenné nástroje, jejichž rozměry naznačují, že je užívali lidé vysocí asi 1 metr. Tyto nástroje pochází z archeologických horizontů datovaných do doby před 95 000–13 000 lety a zřejmě se používaly ke zpracování zabitých mláďat trpasličí formy Stegodona, o nichž se předpokládá, že byly kořistí LB1.
Nalezené kosti nejsou zcela fosilizované, jejich konsistence po nálezu připomínala mokrý savý papír. Po odkrytí bylo nutné je nejprve nechat vyschnout a potom je teprve archeologové mohli vykopat. Výzkumníci původně také doufali, že v nich naleznou zachovanou mitochondriální DNA, kterou by mohli porovnat se vzorky z podobně nefosilizovaných koster Homo neanderthalensis a H. sapiens. Možnost nálezu využitelného vzorku DNA je však v kostrách velmi malá, neboť DNA obvykle teplému tropickému prostředí rychle podléhá, často během několika desítek let. Vyloučit nelze ani možnost kontaminace z okolního prostředí.
Archeologové se do jeskyně znovu vrátili v roce 2007 a od té doby odkryli řadu dalších kostí, které připsali H. floresiensis. Podle zpráv z konce roku 2008 byly objeveny části koster již 14 jedinců, ovšem žádná z nich není ani zdaleka tak úplná, jako LB1. Mezi nálezy nebyla ani žádná další lebka.
Anatomie Nejdůležitějšími identifikačními znaky H. floresiensis jsou malé tělo a malý objem lebky. Brown s Morwoodem identifikovali i další, méně zřejmé znaky, které LB1 odlišují od moderních H. sapiens. Patří mezi ně tvar zubů, absence brady a neobvykle málo prohnuté kosti předloktí. Každý z těchto odlišovacích znaků se stal předmětem přísného posouzení vědeckou komunitou, zda opravdu svědčí o novém lidském druhu či spíše o patologických odchylkách H. sapiens, přičemž různé výzkumné týmy dospěly k různým závěrům. Objev dalších koster potvrdil existenci některých znaků nalezených u LB1, jako například málo vyvinutou bradu, ovšem Jacob a jeho tým argumentovali, že může jít jen o lokální morfologickou odlišnost H. sapiens. G. A. Lyras et al. zase v morfometrickém výzkumu prokázali, že lebka LB1 se znatelně liší od všech lebek druhu H. sapiens, včetně jedinců malého vzrůstu či mikrocefaliků, a je podobná spíše lebce H. erectus.
Tělo náhled|vlevo|Odlitky kostí exempláře LB1 Typový exemplář navrženého nového druhu je tvořen poměrně kompletní kostrou a téměř kompletní lebkou, pravděpodobně patřící 30leté 1,06 m vysoké ženě (LB1), které se dostalo přezdívky Flo. Závěr, že H. floresiensis dorůstal jen velmi malé výšky, podporuje také nález holenní kosti LB8, která mohla podle Morwooda et al. patřit osobě vysoké 1,09 m. Tyto odhady se výrazně liší od výšek moderních lidí a jsou dokonce znatelně nižší, než je průměrná výška dospělého člověka i v současných populacích fyzicky malých lidí, jako jsou například Pygmejové (kde dospělá žena měří méně než 150 cm), Twaové, Semangové (dospělá žena 137 cm) či Andamanci (dospělá žena 137 cm). Obecně se z biofyzikálního hlediska považuje za významnější hmotnost a podle tohoto měřítka jsou rozdíly ještě větší. Odhaduje se, že LB1 dosahovala hmotnosti kolem 25 kg, což je nejenom méně než u současných H. sapiens, ale i méně než u H. erectus, který by měl podle Browna být přímým předchůdcem H. floresiensis, a podobá se spíše hmotnosti jejich více než tři miliony let starého předka rodu Australopithecus, o němž se soudí, že nepřekročil hranice Afriky.
Přes tyto rozdíly ve velikosti se zdá, že jinak se nalezené exempláře podobají H. erectus, o němž se ví, že žil v jihovýchodní Asii v době, která se kryje s nejstaršími nálezy připisovanými H. floresiensis. Stejný tým nalezl také údajné důkazy o přítomnosti H. erectus na ostrově Flores v době před 840 000 lety, a to v podobě kamenných nástrojů, ovšem přímo pozůstatky samotného H. erectus na ostrově nalezeny nebyly.
Brown s kolegy vysvětlují malou postavu H. floresiensis jako výsledek života v prostředí s omezenými potravními zdroji, které vedlo k silnému ostrovnímu nanismu. Podobný vývoj byl zaznamenán i u jiných druhů žijících na ostrovech a na ostrově Flores ho lze zaznamenat také např. u trpasličího Stegodona, což byl chobotnatec, který se během čtvrtohor rozšířil po celé Asii. Teuku Jacob se svým týmem však teorii ostrovního nanismu podrobil kritice s tím, že kostra LB1 je podobná místní populaci v okolí vesnice Rampasasa a že u pygmejských populací mohou nastat podobné výrazné výkyvy ve velikosti těla.
Mozek Kromě malých rozměrů těla měl H. floresiensis také pozoruhodně malý mozek. Mozkovna typového exempláře má objem 380 cm³, což je na spodní hranici objemu mozku šimpanze nebo vyhynulých australopitheků. Mozek jedince LB1 je znatelně redukován i ve vztahu k předpokládanému přímému předku H. erectus, jehož objem byl 980 cm³, což je více než dvojnásobek. Ovšem odhadovaný poměr objemu mozku vůči hmotnosti těla LB1 leží někde mezi H. erectus a velkými lidoopy.
Objevitelé také H. floresiensis připisují pokročilé chování. V jeskyni Liang Bua byly nalezeny důkazy používání ohně k vaření a kosti stegodona se stopami po řezných nástrojích. Nalezené kamenné nástroje připomínají nálezy z mladého paleolitu, který je ovšem jinak spojován s moderními lidmi, jejichž mozky měly objem 1310–1475 cm³, tj. téměř čtyřnásobek objemu mozku H. floresiensis (při 2,6násobné hmotnosti těla). Některé z těchto nástrojů byly zjevně používány při skupinovém lovu místního trpasličího stegodona.
Ukazatelem inteligence je také rozměr oblasti 10 prefrontální kůry mozkové, která bývá spojována se sebeuvědoměním a která je u LB1 stejně velká jako u současných lidí, a to i přes jinak mnohem menší celkový objem mozku. Myšlenka, že příslušníci druhu H. floresiensis používali různé pokročilé technologie a navzájem spolupracovali, vedla objevitele k hypotéze, že snad ovládali i řeč.
Další znaky náhled|Rekonstrukce člověka floreského Mezi další znaky, jimiž zastánci teorie o novém, dosud nepoznaném druhu hominida argumentují, patří poměrně malé prohnutí pažních kostí a poměr šířky a délky kostí dolních končetin. Přítomnost těchto znaků potvrdili i nezávislí odborníci, ovšem jejich význam je předmětem sporu. Podle Teuku Jacoba jsou všechny tyto znaky, nalezené na kostře LB1, patologického původu.
Roku 2007 Susan G. Larsonová ze v New Yorku studovala se svým týmem téměř úplné kosti horní končetiny LB1 a povšimla si odlišnosti ve stavbě kosti pažní. Moderní lidé mají hlavice kosti pažní pootočené o 145 až 165 stupňů, což jim umožňuje, aby vnitřní strana jejich lokte směřovala mírně dopředu. Larsonová původně prohlásila, že pažní kost LB1 byla pootočená pouze o 110 stupňů, později však se svým týmem provedla nová měření a dospěla k závěru, že pootočení činilo 120 stupňů. Tento vývojový rozdíl oproti současným lidem mohl být výhodou při houpání se na pažích, ovšem komplikoval by činnosti spojované s moderními lidmi, jako je například výroba nástrojů. Dalším předmětem jejich výzkumu byl nekompletní materiál pletence horní končetiny sestávající ze zlomené klíční kosti LB1 a lopatky LB6. Klíční kost LB1 byla poměrně krátká, což v kombinaci se zjištěným tvarem lopatky a malým pootočením pažní kosti muselo vést k tomu, že H. floresiensis měl ramena o něco posunutá směrem dopředu, jakoby pokrčená. Díky tomu mohl ohýbat loket podobným způsobem jako moderní lidé, a tudíž snad i vyrábět nástroje.
V září roku 2007 publikoval Matthew W. Tocheri z amerického Národního přírodovědného muzea se svým týmem studii zaměřenou na zápěstí H. floresiensis. Předmětem studie byly tři zápěstní kůstky (kost loďkovitá, kost mnohohranná menší a kost hlavatá), o nichž se předpokládá, že patří ke kostře LB1. Podle jejich zjištění se tvary těchto kůstek znatelně liší od kostí zápěstí moderních lidí a podobají se spíše zápěstí afrických lidoopů nebo australopitheků.