240px|vpravo|náhled|Klasické znázornění pravdivého poznání jako průsečíku mezi pravdou a domněnkou Filozofický skepticismus je jak filozofická koncepce, tak i filozofická škola (pyrrhonismus), jejichž podstatou je poznaní objektivní skutečnosti ve smyslu kritického racionalismu. Východní školy filozofického skepticismu, které se podstatně liší od západních filozofických směrů, vycházejí ve své metodologii z hlubokých epistemologických základů.
Rozsah filozofického skepticismu je od pochybnosti o možnosti filozofického řešení až po agnosticismus a nihilismus. Všichni antičtí filozofičtí skeptici se shodují v názoru, že poznání je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti, a proto je nutné jeho pravdivost neustále ověřovat. V klasické filozofii odkazuje skepticismus na osobnostní rysy školy „Skeptikoi“ – filozofů, o kterých se říkalo že „nic netvrdili, ale že se jenom domnívali“.Henry George Liddell & Robert Scott, A Greek-English Lexicon, Palm Handheld Edition 1940 online 2008-11-12 V tomto smyslu zastává filozofický skepticismus názor, že je třeba se vyvarovat postulátu konečné pravdy. Jediný systematický zdroj z této doby je od Sexta Empirica, protože většina antických skeptiků nezanechala žádné písemnosti, nebo se jejich spisy nezachovaly.
Moderní západní skepticismus vychází z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie (Bertrand Russell). Russell viděl jediný skutečně účinný nástroj poznávání v přírodních vědách. Právě přírodní vědy a nikoliv morálka nebo náboženství měly být podle něho vzorem filozofie; Russell tak položil základy pro nynější vědecký skepticismus.
Antický filozofický skepticismus Skeptické úvahy nalezneme již u starších sofistů. Novinkou pyrrhónské skepse typickou pro období helénismu však jsou etické důsledky plynoucí z teze o nepoznatelnosti světa. Mezi protikladnými věcmi vnímanými i myšlenými nelze rozhodnout o pravdivosti, proto je třeba zdržet se úsudku (epoché). S vědomím nerozhodnutelnosti o pravdě se člověk osvobozuje od zmatku plynoucího z protikladného výkladu věcí a dospívá k vnitřnímu klidu (ataraxia), k neotřesitelnosti ducha. Staří pyrrhonici dospěli k názoru, že smyslové údaje nevypovídají o skutečné přirozenosti věcí, a ta je tudíž nepoznatelná. Totéž se vždy může jevit různě a jeden názor nelze upřednostnit před druhým, neboť žádný smyslový vjem nemůže potvrdit svou vlastní pravdivost. Další fází vývoje skepticismu byla tzv. „akademická skepse“. Rozvinula se v athénské Akademii zejména pod vedením Arkesilaa a Karneada z Kyrény, jehož snahou bylo důsledně odhalovat rozpory v teoriích filozofických oponentů, zejména stoiků. Vzhledem k charakteru skepticismu, jenž, zastáván dogmaticky, popírá sám sebebyla pro akademické skeptiky kritika oponentů důležitější i plodnější nežli prosazování vlastních pozitivních, dogmatických filozofických teorií. Akademická skepse se tak vzdaluje pyrrhonismu a blíží se spíše moderní podobě empirismu: člověk nemá dosahovat neochvějnosti ducha z nemožnosti jistoty o pravdě, nýbrž uvažovat a jednat podle toho, co se zdá pravděpodobným. Během 1. a 2. st. n. l. se skeptická škola opět rozvíjí, navazujíc zejména na starší tradici pyrrhónskou – Ainesidémos a Agrippa Skeptika. Posledním významným antickým skeptikem je Sextus Empiricus. Jeho přínos ke skeptické teorii byl pravděpodobně velmi malý, právě od něj se však až do dnešní doby zachovalo nejpodrobnější svědectví o antickém filozofickém skepticismu.
Zénón z Kitia
vpravo|90px|Zénón z Kitia Zénón z Kitia (asi 333–262 př. n. l.) byl vlivný starověký řecký filozof helénistické školy a zakladatel stoicismu. Z jeho díla se zachovaly jen zlomky u jiných autorů a také o jeho životě víme jen anekdotické příběhy. Zato jeho filozofie sebeovládání měla nesmírný vliv v celé pozdní antice, zejména v Římě a v raném křesťanství. Také v novověku se ke stoicismu hlásilo mnoho významných lidí. Jádrem Zénónova učení byl názor, že člověk má především usilovat o to, aby jím nic v životě nemohlo otřást. Proto se nesmí k ničemu upínat, musí ovládat své vášně a choutky, a pak může dosáhnout i klidu a štěstí (ataraxie). „Klidu se nejlépe dosáhne lhostejností k radostem i strastem“. Člověk má vždy udělat to, co je právě správné. Stoicismus je filozofie hrdinské svobody, autonomie jednajícího a odpovědného člověka, který ovládá sám sebe, řídí se svým rozumem a svými povinnostmi a vzdoruje osudu. Proto měl takový vliv v celých pozdějších dějinách a mimo jiné i velký vliv na vývoj filozofického skepticismu.
Pyrrhón z Élidy
Pyrrhón z Élidy (asi 360–260 př. n. l.) byl starověký řecký filozof, považovaný za zakladatele pyrrhonismu a do jisté míry i skepticismu vůbec. Pyrrhónovou ústřední myšlenkou je nejistota každého poznání, jak smyslového tak rozumového. Interpreti se neshodují v tom, zda ji Pyrrhón připisoval neuchopitelnosti a proměnlivosti skutečnosti samé, anebo – jako pozdější pyrrhonisté – omezenosti našich smyslů i rozumu. V obou případech ale moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku (řec. epoché). Jen tak může totiž dosáhnout vnitřního klidu (ataraxie) a štěstí (eudaimonia).
3 základní teze: 1.) Nejsme schopni o žádné věci říci, jaká je doopravdy, ale pouze, jak se nám jeví; 2.) O všem můžeme mít protichůdné názory; 3.) Nepodařilo se nám najít pevné kritérium, podle kterého bychom věci poznávali a hodnotili
Člověk by se měl raději zdržet jakýchkoli úsudků o skutečnosti, protože nic nelze jednoznačně tvrdit = skepse.
Arkesilaos Arkesilaos (asi 316–241 př. n. l.) byl starověký řecký filozof a zakladatel druhé platonické akademie v Aténách. Byl prvním akademikem, který přijal filozofický skepticismus tak jak byl definován pyrrhoniky: „moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku„. Zahájil tím další fázi vývoje skepticismu, tzv. „akademickou skepsi“. Jeho snahou bylo důsledně odhalovat rozpory v teoriích filozofických oponentů. Vzhledem k charakteru skepticismu, jenž v podstatě popírá sám sebe: „nelze poznat ani to, že nelze nic poznat“, byla pro akademické skeptiky kritika oponentů důležitější i plodnější nežli prosazování vlastních pozitivních dogmatických filozofických teorií.
Karneadés z Kyrény vpravo|90px|Karneadés z Kyrény Karneadés z Kyrény (214–129 př. n. l.) byl radikální skeptik a první ze starověkých řeckých filozofů, který prohlásil, že metafyzika pochybila ve snaze odhalit racionální význam náboženské víry. Karneadés začal od roku 159 př. n. vyvracet všechny předešlé dogmatické doktríny, speciálně filozofických směrů stoicismu a empirismu, které doposud nikdo nezpochybňoval. Podle záznamu jeho následovníka Kleitomacha (Karneadés sám nezanechal žádné spisy) zpochybňoval nejenom schopnost smyslů získat pravdivé poznání, ale tutéž neschopnost přisuzoval i rozumu. Přesto byl jeho skepticismus umírněný vírou, že je možné přece jenom zjistit pravděpodobnou pravdu, aby nám to umožnilo správně žít a jednat.
Kleitomachos Kleitomachos (187–109 př. n. l.) přišel do Atén kolem roku 146 př. n. l. a stal se žákem Karneada z Kyrény. Zastával, stejně jako jeho učitel, filozofický skepticismus. Z jeho děl, kde popisoval názory svého učitele se nic nezachovalo, ale Cicero je použil pro některé své spisy.Cicero, de Oratore Cicero, Tusculanae Quaestione Cicero, Academica Kleitomachova filozofická pojednání jsou shromážděna ve „Školách myšlení“ (περί αἱρέσεων).Diogenes Laertius: Lives of Eminent Philosophers
Ainesidémos Ainesidémos (kolem roku 100 n. l.) byl starověký řecký skeptický filozof, který žil kolem roku 100 n. l. v Alexandrii. Pravděpodobně byl členem platónské akademie v Athénách, odmítl ale uznat všeobecně uznávaný princip epoché (εποχή) – zdržení se úsudku – a založil třetí školu filozofického skepticismu, tzv. pyrrhonismus. Ve svém hlavním díle Pyrrhoneioi logoi (Πυρρώνειοι λóγοι) shrnuje svoje nejhlavnější myšlenky. Také zde zdůvodňuje epoché v tzv. 10 trópech: Smyslové vnímání je různé v různých stavech vědomí Jednotlivci vnímají stejné věci rozdílně Smyslové vnímání té samé věci může samo sobě odporovat Dále se může měnit podle času a pod vlivem fyzikálních změn Také se může měnit v souladu s lokálními podmínkami Poznání objektu je možné jenom nepřímo prostřednictví vzduchu, vlhkosti, atd. Všechny objekty neustále mění barvu, teplotu, velikost a pohyb Všechny vjemy na sebe vzájemně působí Hodnocení dojmů se zhoršuje opakování a návykem Každý má jiné přesvědčení a jiné sociální postavení
Agrippa Skeptik Agrippa Skeptik byl řecký filozof, který žil v období kolem 1. století n. l.Benjamin Jowett, Agrippa (1), Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology, volume = 1, Little, Brown and Company, Boston 1967 Je považován za autora pěti důvodů k pochybnostem, řecky τρόποι (trópos), které údajně ustanovují nemožnost pravdivých poznatků: Neshoda – neshoda běžného života s názory filozofů Vývoj – všechny důkazy je nutné neustále bez konce ověřovat (ad infinitum) Relace – všechny věci se mění v závislosti na různých úhlech pohledu Předpoklad – pravdu potvrzuje většinou hypotéza Kruhovost – hledaná pravda je v bludném kruhu (diallelus)
Sextus Empiricus
vpravo|90px|Sextus Empiricus Sextus Empiricus (cca 200–250 n. l.) byl římský lékař a filozof řeckého původu. Filozoficky se řadil ke skeptikům, ale patrně patřil spíše k filozofujícím spisovatelům, protože v jeho dílech nacházíme především souhrn myšlenek jiných skeptiků. Sextův vlastní přínos pro filozofii je velmi malý; jeho význam spočívá především v tom, že jeho díla jsou v oblasti starověké antické skepse nejlépe dochovaná a lze si z nich udělat představu o logických vývodech jiných starších filozofů. Díky jeho dílu si lze učinit obrázek o tehdejším lékařství nejen z laických pohledů, které se v tehdejší literatuře vyskytují relativně často. První překlady Sexta do latiny začaly vznikat ve 13. stol. První tištěné verze jeho spisů byly publikovány během 16. stol (např. v Paříži v roce 1569).
Moderní západní skepticismus
René Descartes
vpravo|90px|René Descartes René Descartes (1596–1650) byl francouzský filozof, matematik a fyzik. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filozofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je zoufalým hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filozofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu. Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. V jeho případě se tak jedná o metodický skepticismus. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté.Principia I. 3.
John Locke
vpravo|90px|John Locke John Locke (1632–1704) byl hlavním představitelem novověkého britského empirismu a jedním ze zakladatelů liberalismu. Kriticky se staví proti Descartovi – odmítá jeho učení o vrozených idejích a tvrdí, že rozum je původně tabula rasa (nepopsaná deska), do které se teprve dodatečně obtiskují zkušenostní dojmy. Poznání je tak podle Locka výlučně empirické – „nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech“. Rozum vytváří ideje: smyslovým vnímáním vnějších objektů (sensation) vnitřním nahlížením (reflexion)
David Hume
vpravo|90px|David Hume