náhled|Mravenčí společenství je tradičním příkladem kolektivní inteligence v přírodě, konkrétněji jde o příklad tzv. stigmergické spolupráce.

Kolektivní inteligence je jevem pozorovatelným v přírodě i kultuře a zároveň rozvíjejícím se interdisciplinárním oborem zasahujícím do mnoha oblastí lidské společnosti od informačních technologií či ekonomie přes vzdělávání až po politiku. Definice pojmu kolektivní inteligence se obvykle liší dle zaměření jejich autorů, nicméně lze nalézt i obecnější definice. Například: „Kolektivní inteligence je jakákoliv forma inteligence, která vzniká v rámci – případně je schopností či charakteristikou – skupin a dalších kolektivních živých systémů.“ATLEE, Tom a George POR. Collective intelligence as a field of multi-disciplinary study and practice.: Collective intelligence as a field of multi-disciplinary study and practice. Dostupné také z: https://www.academia.edu/1981875/

Pokud se hovoří o kolektivní inteligenci coby teoretickém a praktickém oboru, je možné ho popsat jako úsilí nacházet způsoby, jakými dosahovat inteligentnějšího (či někdy také moudřejšího) jednání v rámci menších či větších skupin lidí a zároveň dosahovat inteligentnějších výsledků. Příkladem praxe v oboru kolektivní inteligence může být nastavování pravidel a procesů na encyklopedii Wikipedia, jehož cílem je z Wikipedie vytvořit vysoce kvalitní a hodnověrný zdroj encyklopedických informací na jakékoliv téma.Encyklopedie Wikipedia je předmětem neustálého výzkumu, v rámci kterého se zkoumá například motivace k přispívání či způsoby, jakými se na Wikipedii dosahuje konsenzu. Výsledky těchto výzkumů jsou využitelné pro zlepšení procesů kolektivní inteligence odehrávajících se při vytváření encyklopedického obsahu. Viz Wikipedia contributors. (2018, October 1). Academic studies about Wikipedia. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 14:56, říjen 7, 2018, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Academic_studies_about_Wikipedia&oldid=861934727 Jiným příkladem mohou být aktivity v oblasti tzv. participativní demokracie, kde se za pomoci různých metod a specializovaných online platforem občané mohou zapojovat do diskuzí a rozhodovacích procesů o konkrétních politických problémech. Cílem takto konstruované kolektivní inteligence je vytvářet politická rozhodnutí, se kterými se ztotožňuje co největší část občanské společnosti a která mohou být díky zpracování mnoha odlišných pohledů také moudřejší.Viz např.: ATLEE, Tom. Tom Atlee: Poznámky k jednotlivým aspektům fenoménu vTaiwan – 2. část. Digitální demokracie [online]. 2018 [cit. 2018-10-07]. Dostupné z: http://digitalnidemokracie.cz/2018/08/18/tom-atlee-poznamky-k-jednotlivym-aspektum-fenomenu-vtaiwan-2-cast/

Dějiny kolektivní inteligence

Středověk Pojem kolektivní inteligence byl pravděpodobně poprvé používán někdy mezi desátým a dvanáctým stoletím linií perských a židovských myslitelů – jako byl Al-Fárábí či Ibn Sína – působících v rámci islámské komunity. Tito myslitelé kolektivní inteligenci ztotožňovali s transcendentní s božskou inteligencí, pojatou po vzoru Aristotelovy filosofie jako tzv. činný intelekt, jenž bez ustání reflektuje sebe sama a stojí v pozici prvotního hybatele inspirujícího věčný pohyb vesmíru. Božská kolektivní inteligence byla přístupná celému lidstvu, nicméně míra přístupnosti k této inteligenci, čili míra schopnosti přiblížit se svým myšlením Bohu, nebyla pro všechny členy společnosti rovná. Nejvyššího poznání dosahovali proroci, kteří s transcendentní kolektivní inteligencí měli přímý kontakt a viděli tak božskou pravdu přímo, nižšího poznání dosahovali intelektuálové jako filosofové či právníci a nejnižšího pak ti, kteří se oddávali zejména materiálním zálibám. Pojetí míry přístupnosti ke kolektivnímu intelektu mělo pro perské myslitele následně i dopad na představu o správném společenském uspořádání. A tak ti, kteří měli ke kolektivnímu intelektu nejblíže, stáli na vrcholu a ti kteří od něj byli nejdále, zůstávali na spodních žebříčcích tehdejší víceméně statické společnosti strukturované a sjednocované božským kolektivním intelektem.

18. a 19. století vlevo|náhled|200x200pixelů|Lester Frank Ward Nakolik je známo, pojem kolektivní inteligence se začal znovu objevovat až s příchodem moderní doby, zhruba od 19. století, kdy ho v různých kontextech čas od času užívali intelektuálové rozmanitého zaměření, a to například pro označení akcelerace vývoje poznání v medicíně či obecně pro vědu coby kolektivní úsilí.MALONE, Thomas W a Michael S BERNSTEIN. Handbook of collective intelligence. pages cm. , s. 5 – 7. Vzhledem k výrazně proměněnému pohledu na svět moderního člověka, bylo jejich pojetí kolektivní inteligence velmi odlišné od pojetí, jež ztělesňovali středověcí náboženští myslitelé. Moderní člověk sama sebe již nechápal jako v zásadě neměnného “božího služebníka”, ale chápal se v první řadě jako aktivní individualita, která se ve větší či menší míře podílí na dynamice pokroku ve světě vědy, techniky, umění a politiky. Jednoduše řečeno, v předmoderní době vládnoucí svaté Písmo stanovující nutný řád moderní člověk nahradil celkem své kultury, ve kterém se mu neustále rozšiřoval horizont možností. Kolektivní intelekt či kolektivní inteligence proto pro člověka již nemohla být něčím transcendentním, k čemu by musel přistupovat a co by ho určovalo, ale stala se něčím, co se objevuje, vzniká, či se konstruuje v kulturním rámci mezi tvořivými jedinci.GARDELKA, Tomáš. 2016. Kolektivní inteligence. In: Transpersonální forum [online]. 2016 [cit. 2017-06-22]. Dostupné z: http://www.tacz.org/integralni-kultura/kolektivni-inteligence.

Vzhledem k narůstající komplikovanosti společnosti, nutnosti nacházet nové efektivní modely organizace a principy vazebnosti kultury problematika inteligence kolektivu neustále, i když dlouho velmi skrytě, nabývala na svém významu. To dokládá mimo jiné výrok amerického sociologa 19. století Lestera Frank Warda, který prohlásil, že budoucí vývoj společnosti bude záviset na rozvoji kolektivní inteligence. Také zpětným pohledem na teoretickou práci některých osobností společenských věd 18. a 19. století lze spatřovat pojmy, jež se svým způsobem problému kolektivní inteligence dotýkají. Může za ně být považován například pojem kolektivního vědomí, který používal sociolog Emilé Durkheim pro označení sdílených přesvědčení a hodnot vedoucí k solidaritě ve společnosti, neviditelná ruka trhu ekonoma Adama Smithse či třídní vědomí filosofa Karla Marxe. Za teoretické aktivity blízké dnešním výzkumům kolektivní inteligence je možné považovat také tehdejší výzkumy psychologie davu a myšlení davu.

20. století náhled|200x200pixelů|Pierre Teilhard de Chardin V první polovině 20. století vznikla vědecko-filosofická evoluční teorie, která později poskytla hluboký ideový základ pro řadu významných osobností a odborníků oboru kolektivní inteligence. Autor této slavné teorie, jezuitský teolog, filosof a biolog Pierre Teilhard de Chardin tvrdil, že evoluce vesmíru je v první řadě evolucí vědomí a vzestupem k vědomí a současný vývoj vede k vyšší formě vědomí, kterou si lze představit jako harmonizované kolektivní vědomí či nadvědomí, jež vede k jedinému konečnému cíli, ke svrchovanému vědomí neboli Bohu. Teilhard člověka nechápal jako oddělenou jednotku vědomí ale jako individualizovaného představitele evoluční vrstvy noosféry (sféry myšlení), jehož údělem je vytvářet velké tělo stále hustšího a jednotnějšího vědomí, neboli velké tělo kolektivní inteligence.JIROUSOVÁ, Františka. Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin in Filosofie dnes, č. 1, roč. 4, 2012. Podobné evoluční teorie zastávali také další doboví myslitelé, dnes by se dalo říci duchovní otcové hnutí Nového Věku jako Šrí Aurobindo, Rudolf Steiner či Dane Rudhyar a později slavní vědci jako Gregory Bateson či James Lovelock. Dnes je tato teorie v mnohých podobách rozpracovávána u myslitelů řadících se do oblasti tzv. integrálního myšleníZEMÁNEK, Jiří, Petr LISÝ a Tomáš GARDELKA. Integrální myšlení. Transpersonální fórum [online]. 2016 [cit. 2018-10-09]. Dostupné z: http://www.tacz.org/integralni-kultura/integralni-mysleni/.

V první polovině 20. století se začala objevovat také metafora světového mozku, která souvisela s rozvojem oboru informační vědy. Stěžejní postavy v tomto ohledu byly Paul Otlet a jím inspirovaný spisovatel a vizionář H. G. Wells.

Ve druhé polovině 20. století se konceptu kolektivní inteligence ujali vizionáři oboru informačních a komunikačních technologií jako Ted Nelson, Joseph Carl Robnett Licklider či Douglas Engelbart, aby započali práce na projektu globální sítě, tj. dnešního internetu.LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu "nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2000. , s. 116 – 117. Ve stejnou dobu začaly vznikat také průkopnické teoretické práce v různých akademických oborech. Nejranější nalezený článek s pojmem kolektivní inteligence přímo ve svém názvu pochází z roku 1971 z pera psychologa Davida Wecheslera. Tento článek odlišoval kolektivní inteligenci od pouhého kolektivního chování. Kolektivní inteligence se dle něj vyznačovala vzájemným obohacením, jehož výsledkem je něco, co by nemohlo být vytvořeno jednotlivci. vlevo|náhled|200x200pixelů|Kniha Světový mozek od Herberta George Wellse Koncem 80. a počátkem 90. let 20. století začaly vznikat různé vizionářské teorie související s obecným rozvojem kolektivní inteligence. Například americký fyzik Peter Russel přišel s filosoficko-kybernetickým proroctvím o globálním mozku, který se má údajně začít uskutečňovat na sklonku milénia díky rozvoji komunikačních technologií v součinnosti s evolucí vědomí. Za další vizionáře podobného ražení lze považovat Joëla de Rosnaye, Kevina Kellyho, Howarda Blooma či Pierra Lévyho.

V 80. letech 20. století se začal projevovat zájem o vytváření kolektivní inteligence při komunikaci tváří v tvář. Za nestora této praxe lze považovat kvantového fyzika Davida Bohma, jenž se v pozdních letech své vědecké kariéry začal věnovat takzvaným „dialogům“, organizovaným setkáváním diskutujících, při kterých byl schopen vytvářet nový druh kolektivní mysli či kolektivního vědomí založeném na společném významu. Podobně jako u Russella zde hrála významnou roli evoluce vědomí, kterou však Bohm chápal jako požadavek proměny ega ve shodě s požadavkem stojícím v jádru velkých duchovních tradic.BOHM, David. Rozvíjení významu: víkendový dialog. Vyd. 1. Praha: Unitaria, 1992, 169 s. Světla (Unitaria), sv. 7. , s. 148. Bohm svými dialogy položil základy, na nichž později vzniklo celé dialogické hnutí, jež zhruba od 90. let kultivuje umění konverzace do podoby nástroje společenské transformace a intelektuálního pokroku.